Útesy

Celkově dnešní den byl pochmurný, ale Bishopovi to opravdu nevadilo. Do Skotska se nastěhoval s vědomím, že tady nebude pravidelně svítit sluníčko a budou zde padat teplotní rekordy. Byl rozhodnut, že si zase vyjde někam na vycházku, zřejmě na své oblíbené místo na útesy. Má to tam opravdu rád, vždycky tam nechá ty negativní myšlenky a špatné vzpomínky. Ze skříně si vzal černé džíny, které byly roztrhané na kolenou, černé triko a nakonec tmavě šedou mikinu s kapucí a klokankou. Do zadní kapsy džínů si vložil peněženku společně s telefonem, který ještě zkontroloval, zda mu někdo nepsal. Bohužel, nikdo ho opravdu nehledal. "Ach jo." Povzdechl si, u dveří si obul bílé tenisky a vydal se ven. Ano, je to opravdu chytrý nápad si vzít bílou na takové místo jako tam. Ještě si do uší vložil sluchátka a pustil si do nich píseň All I Want.
Šel pěšky, takže mu to nějakou dobu zabralo než tam došel. Ale nakonec tam byl. Foukal lehký studený vítr, který si pohrával s jeho vlasy, ale on se nesnažil to nějak upravit. Prostě pokračoval dál než došel po cestě až k jednomu výběžku a nestál na jeho samotném kraji. Díval se před sebe a doufal, že uvidí až za horizont, ale bohužel. Ruce měl složené v klokance a jen se kochal.

Stál tam nějakou dobu a jen hleděl před sebe. Přemýšlel nad tím, že by se mohl zase vydat domů nebo to vezme ještě obklikou a projde se. Zhluboka se nadechl a poté dlouze vydechl. Otočil se a pomalým krokem se rozešel zpátky dolů. Hleděl na své nohy, pak zvedl svůj pohled a zahlédl osobu sedět na kraji útesu. Pozvedl nad tím obočí a přemýšlel, zda spadla nebo tam dobrovolně sedí. Ale v tomhle počasí, aby se dalo sedět na zemi. Proto sešel z cesty a vydal se právě k té osobě, co tam seděla. "Promiňte, není vám nic? Nevím, zda tady sedíte dobrovolně nebo jste upadla, ale jste dost blízko kraji." Stál pár kroků od osoby, která tam seděla s fotoaparátem v ruce. Možná tam opravdu jen seděla dobrovolně, ale on je zase starostlivý a není od věci se slušně zeptat. Podle odpovědi se rozhodne, zda půjde dál nebo pomůže.

Vypadalo to, že si dívka před ním dokázala poradit i bez něho.než se nadál, ona už stála na nohou. Jediné, co ho zarazilo, tak byl ten pohled, kterým se na něho dívala. Měl pocit, že buď něco provedl nebo je nějaký špinavý nebo je na něm něco špatně. Dokud ho dívka neoslovila jeho jménem. Pozvedl nad tím obočí a byl trochu zmatený. Nevybavuje si, že by se někdy viděli nebo by říkal někde své jméno nahlas. Byl z toho lehce nervózní, proto pohledem hledal nějaký záchytný bod. Pak padla ta otázka, kterou Bishop nechápal snad ještě víc. Mozkové závity mu začaly pracovat a on přemýšlel, kdo ho může znát ze Skotska, když tady nikdy nebyl. Mohl přemýšlet dobrých deset minut, než si dal dvě a dvě dohromady. Jediný člověk, kterého znal ze Skotska, byla ona. Možná si to nechtěl stále přiznat, ale opravdu to byla ona. Musela. "Liv?" Zeptal se možná i dost opatrně, protože měl pocit, že by najednou mohla utéct. "Co tady děláš?" Zeptal se možná ještě opatrněji. /Tupče…/ Vynadal si v hlavě, protože se nemohl zeptat na jinou otázku.

Na tváři se mu objevil lehký úsměv. Byl rád, ale pořád byl dost zmatený. Pak se trochu polekal, když ho objala, ale on se neodtáhl a objetí jí samozřejmě oplatil. Pak se odtáhl a poslouchal, jak na něho spustila. Vůbec jí nestíhal odpovídat, protože když se nadechl, že odpoví, tak zase mluvila. Bylo to moc otázek najednou. Jakmile dopověděla, rukama udělal gesto, aby zpomalila. “Počkej, počkej, počkej…“ Dostal ze sebe a potřeboval tak nějak zprostředkovat všechny ty otázky. “Já, že se neozval? Já se dozvěděl jako poslední, a hlavně až po týdnu, že jsi odjela. Proto jsem se neozval, protože jsem myslel, že jsi mě vidět nechtěla. Navíc jsem ztratil telefon se všemi kontakty.“ Přiznal a pohled odvrátil úplně někam pryč. Pak se znovu podíval na ni. “Jsem tady skoro rok. A nemám v plánu se v nejbližší době zase stěhovat zpátky.“ Přiznal a lehce se usmál. Opravdu to neměl nějak v plánu a takhle mu to možná i vyhovovalo. Všechno hodil za hlavu a nemá žádné starosti. “Co jsi vlastně udělala se svou vizáží, Liv? Vypadáš… Jinak.“ Nakonec si ji prohlédl a aby byl upřímný. V té blond se mu moc nelíbí. Ale to spíše bude tím, že na ni není zvyklý.

Vypadala krapet zmateně po tom, co vysvětlil svou situaci. Hlavně měl zatím pocit, že on je ten špatný, že se neozval. Vždyť ona na něho taky měla kontakt, mohla mu napsat. Při její otázce jen lehce přikývl, aby ji utvrdil, že je to pravda. Chovala se trochu zvláštně. Na slovo vzkaz pozvedl obočí. “No… Tak ten se ke mně bohužel nedostal.“ Tiše si povzdychl. Zřejmě se někde ztratil, někdo ho omylem vyhodil nebo ho někdo prostě vzal, protože nechtěl, aby si Bishop početl. Možností je mnoho. Díval se na ni, jak se chová. Ta změna v jejím chování byla opravdu viditelná a bylo mu jasné, že mu zřejmě prostřednictvím dopisu chtěla sdělit něco důležitého. A oznámení o jejím odjezdu nebylo asi to jediné. “Bohužel nevím, co jsi tam napsala, ale to už je jedno. Nechme to být.“ Ano, zajímalo ho, co tam napsala. Ale zjišťovat to nechtěl. Měla mu to napsat nebo zavolat a nenechávat někde dopis, který se zřejmě ztratil. Bude to mít náročné si k němu zase najít cestu. Nad její otázkou přikývl hlavou. Vypadala, že je zklamaná. On také. Kdyby věděl, že Liv žije v tomto městě, možná by ji zkusil najít a nějak kontaktovat, ale bohužel. Chápavě přikývl. “Ta předchozí barva se mi líbila víc.“ Pokrčil rameny a ruce strčil do kapsy u mikiny. Ale to prostě bude tím, že na to není zvyklý a dlouho ji neviděl. Celkově mu tohle setkání najednou přijde opravdu divné. “Rozhodl jsem se pro změnu. Koupil jsem si menší domek, kde žiji. Je jen kousek za městem, mám to pět minut autem.“ Vysvětlil a podíval se opět za horizont.

Nad její odpovědí si povzdychl.  “Neotravovala bys mě. Vždyť víš, že jsme byli přátelé a myslím, že i dobří.“ Byli… Došlo mu, jak to vyznělo, jako by už přátelé nebyli. Neviděli se dlouho, oba se změnili. Jak on, tak i ona. “Teda… Přátelé ještě jsme, ne?“ Možná to byla dost blbá otázka, ale co už… Třeba už nebude chtít být s ním kamarádka, po tom všem. Našla si jiné lidi, kteří ji rozumějí. Přeci jen, je ve svém rodném městě a on vždycky byl takový… Tajemný. Spíše naslouchal, než mluvil, takže by to bylo pochopitelné i z tohoto důvodu. Bishop nikdy nebyl takový, aby vyrazil někam do klubu, na párty nebo tak. Nebyl ten typ, co si dobře hledal kamarády, spíše měl jen… Ty známé. S jeho rozhodnutím těch pár přátel nechal v Americe a když narazil znovu na jeho dobrou kamarádku, tak k sobě chovají… Jako by se vlastně nikdy neviděli. Ale tak… Člověk se nesmí divit, když se opravdu takovou dobu neviděli a vlastně se nekontaktovali, protože došlo k jistému nedorozumění.
Trochu se pousmál, že se jí také líbila ta její přírodní. Nechápal, proč se obarvila, ale asi potřebovala změnu. Každý rád experimentuje, on taky zkusil jinou barvu vlasů, a nakonec se mu to nelíbilo, tak se odbarvil. “Většinou sem chodím ráno a večer. To bude možná tím.“ Bylo to tak. Během dne sem chodil opravdu minimálně, protože tady bylo moc lidí a on neměl možnost si v klidu zapřemýšlet. “A co ty? Ptáš se na mě, ale ty mi nic neřekneš.“ Otočil k ní hlavu, protože opravdu mu zatím nic neřekla.

Nad její větou se usmál. Byl rád, že to bere pozitivně a začnou více méně od znovu. Sice netuší, jak to bude probíhat, třeba už to nebude tak, jako to bylo v Americe, ale kdo ví. Třeba najedou do těch starých kolejí. Sice neví, co se jí honí hlavou, a hlavně se mu zdá, že se chová… Divně. Není tak uvolněná, jako byla právě v Americe. Ale nemůže se na to zeptat, není to na místě a mohla by ho poslat do patřičných míst, a to by byl nerad. Pokud bude chtít, jednou mu to určitě řekne sama. “To bych byl určitě rád.“ Sáhl do zadní kapsy kalhot a vyndal telefon. Odemkl ho a podal ho směrem Liv, aby mu tam napsala její číslo. Své ruce zkřížil na hrudi a stále se díval za obzor. “Ale mě taky zajímá, co se ti za tu dobu odehrálo v životě a neříkej mi, že zrovna u tebe se nic zajímavého nestalo.“ Možná v tom bylo něco jiného, třeba mu neřekne nic jiného, ale i tak ho to zajímá.

Telefon si převzal a uklidil zpátky do zadní kapsy svých kalhot. Teď může napravit tu chybu a napsat jí. Už neplánuje jen tak ztratit telefon a přijít zase o všechny kontakty. Získat je bylo poměrně jednoduché, jen právě její nebylo tak jednoduché. Jiný kontakt na ni bohužel neměl, takže to bylo náročné. Ale stále ho zajímala ta věc s dopisem, ale teď se na ni nechtěl vyptávat. Nechá to na jindy, kdy bude vhodnější příležitost, než je teď. Nebo to nechá všechno čistě na ní a třeba se k tomu jednou dopracují. To bude nejjistější. “Jsem rád, že alespoň to focení ti zůstalo.“ Lehce se uchechtl a než se stihl zorientovat, Liv už byla za ním a slyšel jen cvakání foťáku. A než stihl cokoli namítat, už měla jeho fotky. Věděla, že není moc fotogenický a nemá moc focení rád, proto to musela dělat takhle, když chtěla jeho fotku. Rychle a nečekaně, protože on s tím pak nebude moc co udělat. A bylo tomu tak. I nyní tomu bylo. “Stejně to není jediná moje fotka, kterou máš.“ Protočil panenky, ale stejně se zasmál. V Americe ho taky fotila každou chvíli, když měla tu možnost. Hlavně s medvědy. “To je asi dobrý, budu ti věřit. Sama víš, že se sám sobě na fotkách nelíbím.“ Byla to pravda. Ať už to mohla být sebevíc povedená fotka, tak se Bishopovi nelíbila. Byl docela sebekritický a on to o sobě věděl. Pak se k ní natočil celým tělem a chvilku se na ni upřeně díval. “Stejně mi chyběla ta tvoje pozitivní energie.“ Přiznal nakonec a na tváři se mu objevil upřímný úsměv.