Restaurace

*Nemusela to dělat, a přesto si nedokázala pomoct. Kdokoli si o ní mohl myslet, že se tím živí. Že je to snad jediný druh příjmu, který má. Což byla i nebyla pravda. Byl to jediný druh příjmu, ale nebylo to nezbytné k tomu, aby mohla v Edinburghu existovat. Na jejím účtu se rýsovala dost slušná suma i bez toho, aniž by dál pokračovala, nehledě na to, že by si dokázala najít i úplně jinou práci. Jenže ona chtěla. Nedokázala se od toho oprostit, i přesto, že už to zkoušela. Chyběl jí ten pocit jistého vzrušení z něčeho neznámého. Potřebovala znovu a znovu, zas a zas cítit to, že po ní někdo touží. Že je pro někoho důležitá. Že je něčí středobod vesmíru, byť jen na několik hodin. Milovala jak každá buňka v její těle zbystřila. Ona sama se cítila víc naživu a svět jí v těchto chvílích přišel o trošku snesitelnější. Pokaždé, když se vrátila domů, připadala si lehčí, bezstarostnější a lépe se jí dýchalo. A přesně v těchto momentech si říkala, že to dělat nemusí. Jenže ten opojný pocit za pár hodin vyprchal a v jejím srdci zůstávala dál jen prázdnotou zející díra. Bylo to pro ni jako droga. S každou další dávkou si řeknete dost. Slíbíte si, že to bylo naposledy. Ale nikdy tomu tak nebylo. A přesně to stejné si pokaždé opakovala i Diana. Když se to ještě v Londýně tenkrát zvrtlo a ten muž ji zneužil, odmítala v tom dál pokračovat. A vážně, na chvíli i přestala. Jenže jak se říká, čas otupí všechny rány stejně, jako když voda omývá skalnatý břeh – vezme ty ostré hrany a zanechá jen hladký kámen. A přesně takhle fungoval čas na Dianinu mysl. Jako voda, omývající kámen dokola a dokola. Bylo to pořád děsivé, ale ta touha a každý jeden pocit byl silnější, než strach. A tak do toho spadla znovu i tady v Edinburghu.
A právě proto teď stála ve svém pokoji v bytě nedaleko centra, který sdílela se svojí spolubydlící – Eden. Původně chtěla bydlet na koleji, ale svoji zlatou klícku opustila příliš pozdě na to, aby pokoj na přeplněných kolejích získala. O to víc však byla teď radši. Měla mnohem víc soukromí a Eden byla spolubydlící roku – moc se nestarala o to, co dělá, zbytečně se nevyptávala, vyhýbala se ožehavým tématům jako byla rodina a minulost, a přesto spolu dokázaly najít řeč a docela si i rozuměly. A to Dianě stačilo. Dnes byl právě ten den, kdy její spolubydlící vzhlédla od svého počítače, na kterém něco horlivě psala – nebo jen jednoduše hrála jednu z jejích oblíbených počítačových her – a prohlédla si ji od hlavy až k patě. Její uznalé kývnutí a prozíravý úsměv jí stačily k tomu, aby se s mávnutím vydala do malé chodbičky pro svůj kabát. Naposledy se na sebe podívá do zrcadla, aby zkontrolovala, jak vypadá, než vezme malou kabelku, do které se pohodlně vejde vše, co bude dnes potřebovat a opustí byt. Vypadala skvěle, to dokázala uznat sama. Nehledě na to, že ve své přirozené, jen trošku prosvětlené barvě vlasů, které jí v měkkých, velkých vlnách splývaly kolem obličeje, si připadala sebevědoměji, víc sexy. Makeup zvolila tak, aby vypadala o trošku starší, ale pořád vcelku přirozeně a hlavně ne zoufale. Na sebe si dnes podle požadavků vzala koktejlové šaty. Nic příliš formálního, ale ani ne vyzývavého a laciného. Bílé šaty ke kolenům, na tenká špagetová ramínka s hlubším, přesto velice vkusným výstřihem, perfektně obkreslovaly její štíhlou postavu a velice vhodně zvolený rozparek přidávali šatům tu špetku něčeho, díky čemu nepůsobily nudně ani fádně, ale pořád byly dost elegantní a velice vkusné.
Netušila, kde přesně na ni ten muž vzal kontakt, ale jeho požadavky se nezdály být nijak nesplnitelné. Navíc suma, kterou obdaroval její účet byla až nechutně vysoká. Nevadilo jí, že pro ni poslal auto, i na to byla u svých klient zvyklá. Každý měl jiné, specifické požadavky a jí nedělalo problém se přizpůsobit. Hned jak nastoupí a pozdraví řidiče, ucítí v žilách první závan kolujícího adrenalinu a vzrušení. Spokojeně se usměje a nechá se odvézt před restauraci, kde měla její dnešní schůzka probíhat. Jakmile černé auto zastaví u obrubníku, otevře jí dveře její dnešní klient. První čeho si všimne byla jeho výška. I přes vysoké, krémové lodičky s bílým dekorem ji o dobrých pár centimetrů převyšuje. Vypadal velice dobře. Byl mnohem mladší, než na co u svých klientů byla zvyklá a nevypadal jako někdo, kdo potřebuje společnici. Se svým vzhledem mohl mít jistě žen, kolik chtěl. Ale právě, že možná ani nechtěl. Nehodlal po tom pátrat. Vystoupí z auta a jednou rukou si přitáhne kabát více k tělu, chladný podzim o sobě dával velice dobře vědět.* Dobrý večer, Nathane. *Pozdraví ho a hnědýma očima si ho prohlédne. Pohledem se zastaví u dvou rozepnutých knoflíčků a vědoucně se usměje.* Vzhledem k situaci a sumě, kterou jste mi poslal, si myslím, že není důležité, kdo tykání nabídne. *Usměje se na něj a popojde kousek dá od kraje obrubníku. Přehodí si malou kabelku do druhé ruky a přijme jeho nabízené rámě, aby se mohly vydat do restaurace, kde dnes večer potřebuje její společnost. Byla zvyklá doprovázet svoje klienty na různé obchodní schůzky a večeře. Věděla moc dobře jak to chodí a taky věděla, že díky svému původu a svojí rodině ji na tyto akce berou klienti taky hlavně proto, že ví jak se má chovat. Není žádná Pretty Woman, nemusí jí radit, co říct, ani jakou vidličku zrovna použít. Na jeho slova přikývne a v hlavě si při tom dělá pár poznámek.* V tom nebude problém, myslím, že s Helen najdeme společné téma, zatímco vy můžete jednat o čekmoli potřebujete.*Přikývne a hlavu nakloní lehce na stranu. Nemohla se odprostit od pocitu, že ten muž po ní chce něco víc, že ji zkouší. Protože většina klientů měla dost jasné požadavky, většinou jí přišel minimálně email s podrobnými instrukcemi. Ale budiž.* Možná budeš překvapený, ale ani finanční trh pro mě není velká neznámá. Popravdě to není nic příliš zábavného a oslňujícího, ale člověk se v tom celkem rychle zorientuje. *Řekne a jazykem si lehce přejde po spodním rtu.* Každopádně jsem ráda, že v historce o tom, jak jsme se poznali, drahý, mám volnou ruku. *Dodá tajemně a při oslovení drahý se usměje, jakoby jeho výzvu přijímala. Nebude pro ni problém si něco vymyslet. Hrála celý svůj život jakoukoli roli po ní zrovna doma vyžadovali. Jedno setkání, jako z romantického filmu pro ni nebude problém. Prsty lehce stiskne jeho paži a povytáhne při tom obočí, přičemž kývne ke vchodu do restaurace, kam se za zvuku klapání jejích podpatků vydají.*

*Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc ji přišlo, jako by tohle měla být nějaká prapodivná zkouška. Jenže, ať dumala jak chtěla, nemohla přijít na jeden jediný rozumný důvod proč by tomu tak mělo být. Napadaly jí samozřejmě scénáře týkající se její rodiny, ale ti pravděpodobně pořád neměli tušení, kam se to vůbec uvrtala, pokud si tedy již stihli všimnout, že jejich panenka opustila honosné sídlo v Londýně. Nechtěla se tím nijak víc zaobírat, z myšlenky na její rodinu se jí okamžitě sevřel žaludek a před očima se jí zatmělo.* /Panebože, Vivienne, co to zkoušíš? Tvoje obvinění je naprosto absurdní, nepodložené důkazy. Nemůžeš jen tak obvinit člověka, aniž bys měla důkaz. Chováš se jako rozmazlený spratek, toužící po pozornosti./ *Zněla jí okamžitě slova otce, která se do jejího srdce zabodávala jako nůž znovu a znovu, pořád dokola. Zažene všechny vzpomínky, které měla na Vivienne a její život, protože už byly stejně zbytečné. Vivienne už nežila. Zůstala jen Diana a ta se nenechá svazovat minulostí. Teď se soustředila na muže před sebou a na dnešní večer, na který za její společnost zaplatil nemalou sumu. Musela uznat, že již teď ji v mnoha ohledech překvapil. Vypadal velice dobře, sebejistě, a přestože na jednu stranu působil jako typický snob – lehce zapomenutelný a jen jeden z mnoha, bylo na něm něco, díky čemu z něj vyzařovalo něco, co jí nedovolovalo ho jen tak škatulkovat. Navíc, pravděpodobně nikdy, nedělala společnici nikomu tak mladému. Sice by někdo vůči jejich věkovému rozdílu mohl vznést námitku ohledně slova mladý, ale Dianě mladý přišel, jelikož její klientela se většinou pohybovala od čtyřicítky nahoru. Netroufla si říct kolik přesně je mu let, ale sama pro sebe tipovala, že ne příliš přes třicet.* Pokud to budeš brát jako dobrou investici. *S náznakem lehkého úsměve pokrčí rameny a dlaň lehce položí na jeho předloktí, přičemž se nechá odvést dovnitř. Nechá si od něj sundat krémový kabát a dovolí mu tak poprvé si pořádně prohlédnout model, který pro dnešní večer zvolila. Věděla, že vypadá dobře, ale i tak jí jeho vyřčený kompliment potěší. S lehkým úsměvem na rtech přikývne, přičemž si přehodí malou kabelku do druhé ruky.
Netušila ještě o čem si bude s jistou Helen přesně povídat, ale tohle bezduché a nedůležité povídání si s někým zažila už tolikrát, že ji to nijak nevykolejí. Bylo to vždycky stejné, obchodní jednání, pořád ti stejní úzkoprsí lidé, pořád stejné tlachání. Všechny strany se předbíhaly, kdo si s sebou přivede oslnivější a mladší doprovod, nebo kdo přihodí vyšší sumu, a kdo nakonec bude mít poslední slovo. Jedno ji však zaujme. Zahradničení sice nemusela, vzhledem k tomu, že v její péči zemřela už ne jedna rostlina, ale i o tom by byla schopná konverzovat. Ale literatura 19. století v ní vzbudila jistý zájem a možná i zažehla jiskřičku něčeho, co se až příliš podobalo naději v to, že dnešní večer bude možná lepší než čekala.* Tak to vypadá, že si s Helen velice rychle najdeme společnou řeč. Není nic lepšího ke konverzaci, než literatura. *Řekne spíš pro sebe, než aby čekala jeho odpověď. Stočí k němu pohled a snaží se potlačit uchechtnutí nad jeho ublíženým výrazem, který by mu možná i uvěřila, kdyby jeho cukající koutky neprozrazovaly, že ho jen předstírá. Ruku si lehce přiloží k hrudi a zatváří se, jako by ho vážně litovala.* To jsem nechtěla. Samozřejmě, že je tvoje práce naprosto oslnivá a velice zábavná, Nathane. *Řekne tak přesvědčivě, že by ji jeden vážně věřil, že ji mrzí, jak mluvila o jeho práci. Zvlášť, když svá slova doplní pohledem raněné laně, který mu upírá do očí. Nakonec se však usměje a v očích ji při tom zajiskří.* Chápu. Někoho jednoduše vzrušuje sledovat pohyb akcií. *Zakončí debatu o financích, kterým ona příliš neholdovala. Ale na podobných večeřích a schůzkách už strávila příliš mnoho času na to, aby si nepamatovala vůbec nic. Navíc i v její rodině byly peníze na prvním místě.* O tom nepochybuj. *Zářivě se na něj usměje a pohladí ho po paži těsně předtím, než je odvede do salonku.
Už předem se připravovala na to, že dnešní večer stráví jako společnost pro další arogantní snoby, s kterými měla tu čest se potkávat téměř denně. Nesnášela je, protože jí tolik připomínali jejího otce, a přesto právě s nimi trávila až příliš času. Byl to začarovaný kruh, ze kterého nebylo úniku. Jenže dnes byla opravdu překvapena. Derek a Helen, jak je Nate představil nevypadali jako typičtí snobové, naopak. Působili oba naprosto mile, uvolněně a víc než vstřícně. S oběma si potřese rukou a Derekovi naznačí lehký polibek na obě tváře, načež se posadí na židli, kterou jí sám Nathan odsune. Většinou byla zvyklá, že to dělají číšníci, ale tenhle muž potřeboval být evidentně nejlepší. Čemuž i rozuměla.*
Budu ti věřit. *Vzhlédne k němu od jídelního lístku a usměje se na něj tak, jak se opravdové partnerky usmívají na své milované muže. Hnědýma očima přelétne výběr z mořských plodů, než si objedná Mušle svatého Jakuba s dvěma druhy pyré a salátem z tříbarevné mrkve s Pak Choi. K tomu si objedná Chardonnay z Burgundského Chabis, o kterém věděla, že se právě k hřebenatkám skvěle hodí. S úsměvem poděkuje číšníkovi, který ocenil její výběr a pozornost obrátí zpět k osazenstvu u stolu, přičemž čeká až si i oni objednají. Jedním uchem poslouchá, rozhovor mezi Nathanem a Derekem, přičemž jí zaujme jeho obsah. Fakt, že Nate kupuje Derekovu firmu ji ani nijak nepřekvapoval. Spíš ji překvapilo, že i přesto, že bude majitelem jeho firmy, ho nehodlá vyštípat pryč. Měla spíš pocit, že mu chce jen pomoct. Což víc než oceňovala. Nijak víc, se tím ale nezaobírá a dál zapáleně diskutuje s Helen o Jane Austenové, při které se obě shodly, že její díla jsou vážně literárním pokladem. Přes Waltera Scotta a Mary Shelleyovou se nějakým zázrakem dostanou až k obávanému zahradničení. Přestože byla výbornou herečkou a tak nějak věděla, kdy co říct, aby člověka uspokojila, v tomto případě se uchýlila k pravdě. A zatímco Nathan s Derekem dál dolaďovali detaily smlouvy, ona s Helen se zasmály tomu, že v její péči dokázal zemřít i téměř nezhubitelný kaktus a vyslechla si i pár tipů. Přičemž ona naopak Helen poradila s přípravou toho nejnadýchanějšího máslového krému. Bylo jí, zvláštně. Byla na večeři ve společnosti evidentně vlivných lidí a přitom si ale nepřipadala, že musí lhát úplně o všem. Připadala si normálně. Příjemně. A to jí na jednu stranu děsilo.
Když se Helen zeptá, jak dlouho spolu s Natem jsou, nakloní hlavu lehce na stranu a usměje se. Všimne si, že i její společnost zbystří a na svém koleni ucítí jeho dlaň. Zářivě se na něj usměje a bříšky prstů se dotkne jeho předloktí.* Nějaká chvíle. *Zatváří se naoko dotčeně a pohled stočí zpět k Derekovi a Helen, kteří oba čekají na její odpověď.* 5. října to budou tři měsíce. Člověk by ani neřekl, jak ten čas letí. *Pokrčí lehce rameny a napije se vína.* Naštěstí pro mě já mám lepší paměť na data, Nate má zase skvělý orientační smysl. *Krátce se na něj usměje, než ve své historce pokračuje dál.* Každopádně naše seznámení se zprvu vůbec nejevilo, jako něco romantického. Spíš naopak. *Ze rtů ji unikne smích a nahne se lehce dopředu, jakoby se chystala sdělit něco velice intimního a tajemného.* Byla jsem v Edinburgu pár dní a snažila jsem se poznat město. A to se samozřejmě dělá nejlépe s dobrou kávou, kterou si v kavárně koupíte s sebou. Takže jsem si v celkem přeplněném podniku objednala kávu, přičemž jsem čekala až mi ji připraví. Jenže shodou náhod na tu svoji čekal i Nate. *Podívá se na něj s jistou výzvou v jejím pohledu.* Evidentně byl nedočkavější než já a jakmile se objevil na pultě přede mnou kelímek s  kávou, objevila se jeho velká ruka, kelímek sebrala a Nate i s mojí kávou se vydal pryč.* Zakroutí se smíchem hlavou.* Což se mi samozřejmě nelíbilo, takže jsem za ním vyběhla a osočila ho, že sebral moji kávu, za kterou jsem si zaplatila. On na mě koukal jako na blázna a možná jsem jako jeden i vypadala.* Zasměje se a zakroutí při tom hlavou.* Ale jakmile se jedná o kávu, neznám mezí. Nazvala jsem ho několika ne příliš lichotivými jmény, sebrala mu ten kelímek a šla jsem pryč. Ještě pár chvil jsem si bručela pod nos a nakonec to nechala plavat. Unešená městem jsem se procházela uličkami až do večera. Jenže.* Odmlčí se, aby udělala dramatickou pauzu.* Jsem se ztratila. Pravděpodobně se chcete zeptat, proč jsem se nepodívala do navigace v mobilu. Chtěla jsem, ale vzhledem k tomu, že jsem celé odpoledne měla v uších sluchátka a z telefonu si pouštěla hudbu, tak se mi vybil. Takže jsem tam stála naprosto zoufalá, s vybitým telefonem, v neznámem městě a byla mi zima. Nevím, kde se tam tenkrát vzal, ale za rohem se vyloupl právě Nathan. Evidetně si všiml, že jsem úplně ztracená a chtěl mi pomoct. Tím jak jsem byla naprosto rozrušená, se nevyhnul dalšímu osočení, že mě snad sleduje, a že není normální. Ale nakonec, i přes strach, že mě někde zabije – protože byl to cizí muž v cizím městě – jsem se nechala odvézt domů, jelikož trval na svém, že mi pomůže. A kvůli tomu, že mi vážně jen chtěl pomoct a ne mě zabít, připadala jsem si strašně trapně. Takže jsem se mu omluvila, poděkovala mu a šla domů, kde jsem se úlevou a studem rozbrečela. *Protočí očima se smíchem a stiskne Nathanovu ruku.* Evidentně má rád, ženy v nesnázích, nebo se mu líbí, když na něj někdo křičí. Jinak si nedovedu vysvětlit, že druhý den zvonil u mého bytu s kelímkem kávy a mapou města. *Zasměje se a hlavu nakloní lehce na stranu.* Pak už to šlo tak nějak samo. *Podívá se na něj a potom znovu na Helen s Derekem, kteří se jejich historce o seznámení upřímně smáli. Ona se spokojeně napije vína a přes okraj sklenice sleduje svoji společnost, přičemž čeká jakoukoli námitku.*

*Jeho slova o dobrých investicích sice vnímá, ale už na ně nijak nereaguje. Všimne si umně skrytého komplimentu, který právě jistým způsobem řekl a ona ho nehodlá přivést do rozpaků jen tím, že dá najevo, že si toho všimla. Pro ni totiž komplimenty byly něco, co k této práci jednoduše patřilo. Tuhle její druhou stranu obdivoval každý především proto, že se to od něj čekalo. Ale stejně je milovala. Vnitřně se tetelila blahem pokaždé, když jí někdo z těch mužů, řekl, jak je nádherná, okouzlující, inteligentní, nebo snad jako v jeho případě, že je dobrou investicí. Všechny tyhle řečičky pro ni byly jako další důkaz toho, že se o ni někdo zajímá. Že není jen nedůležitá, lehce přehlédnutelná ozdoba. Na druhou stranu, pořád přemýšlela, kolik komplimentů by jí kdo složil, kdyby sem přišlo její opravdové já. Kolik mužů by o ní řeklo, že je nádherná a okouzlující, bez té vrstvy líčidel a dobře padnoucích šatů. Kolik z nich by si ji doopravdy všimlo, kdyby jí někde potkali v obyčejných džínách a rolákovém svetru? Pravděpodobně nikdo. *
Na tvoje ego bych pravděpodobně potřebovala víc než jeden večer. *Řekne sladce, přičemž svůj výraz doplní jedním ze svých mnoha okouzlujících a rozkošných úsměvů. Tak, jako to dělala už mnohokrát. Připadalo jí, jakoby s každým soumrakem měnila svoje role a každé šaty, byly jen další divadelní kostým. A v zásadě to tak tak i bylo. Pro každého ze svých klientů sehrála to nejlepší divadýlko, co mohla. Jestli Nathan chce zamilovanou přítelkyni, která mu bude okouzleně viset na rtech, ale zároveň je dost silná a emancipovaná na to, aby mu odporovala – protože přesně takový tip ženy podle ní hledal, má ho mít. Bude žena, která ho bude dostatečně obdivovat, ale nebude za ním běhat jako předražený mopsík. Žena, která ho vyslechne, nechá se jeho nápadem zlákat, ale přesto si ponechá svůj názor, který taky hrdě sdělí. A evidentně toužil po ženě, která se nebude bát si ho dobírat, hlavně, když její humor bude inteligentní. Tohle všechno si tak nějak rychle vydedukovala za těch pět minut, co spolu strávili. A byla připravená mu tenhle balíček dokonalé přítelkyně předat velice luxusně zabalený v nádherných bílých šatech s až příliš rafinovanými detaily. Neunikne jí hladový pohled těch několika mužů, kteří ji spatří než dojdou do salonku. Nepatrně však zakroutí hlavou a zavěšená do Nathana se na něj zbožně usměje, čímž jim dá najevo jediné. Není volná a oni mohou jen tiše závidět. Nebude však lhát, uvnitř to pro ni bylo takové malé vítězství – byla nepřehlédnutelná, žádaná.
S výběrem jídla nemá problém. Pokud Nate říká, že mořské plody jsou zde skvělé, bude mu věřit. Rozhodně nebyl typ člověka, co by se spokojil s průměrným jídlem. Proto si bez váhání objedná.* O tvém výtečném vkusu nemůže být pochyb, jinak bychom tu dnes nebyli. *Poví a s úsměvem na tváři ho pohladí po předloktí, než se začne věnovat Helen a konverzaci s ní, přičemž se pořád soustředila i na rozhovor mezi Derekem a Nathanem pro případ, že by se jí snad chtěl některý z nich na něco zeptat. Věděla, že ta pravděpodobnost je nulová, ale zvyk je železná košile a ona byla zvyklá poslouchat a vnímat několik různých informací najednou. Nic jiného jí totiž kdysi ani nezbývalo. I přesto, že je s Helen jednoduché konverzovat a ona tak v zásobě témat, může sáhnout do svých opravdových zájmů, pořád si pečlivě vybírá, co kdy řekne a vzhledem k tomu, jak Helen básní o Jane Austenové, přejde na její vlnu, i když podle ní skýtá literární svět větší poklady. Ale to v tuhle chvíli nikoho nezajímá a ona jediné, co potřebuje, je zabavit Helen, zatímco její manžel a její klient spolu dolaďují obchodní smlouvu. Když dojí ani nemá pomyšlení na dezert. Přestože pečení a výroba dezertů bylo její obrovskou vášní, nedokázala se přimět k tomu něco, byť jen ochutnat. Nešlo to. Žaludek se jí výčitkami stáhne pokaždé, když se na cokoli sladkého jen podívá, v hlavě se jí rozezní hlas její matky a ona sama už přepočítává, kolik kilometrů navíc by ráno znamenala jedna makronka. Poroto raději dál pokračuje s Helen v rozhovoru, až se dostanou i na to, co očekávala. Samozřejmě, že je bude zajímat, jak se s Nathanem poznali.
Ví, že se možná pouští na tenký led, ale to je přesně role, kterou Nate pro svoji přítelkyni hledá. On potřebuje ženu, která se nebojí a klidně ho i lehce popíchne na veřejnosti, aniž by z něj udělala pitomce. Periferně sleduje, jak se pohodlně opře do křesla a potlačuje smích, zatímco ona dost barvitě líčí jejich setkání. Bylo jí jasné, že neodolá a i on přispěje svojí troškou do mlýna. To viděla v jeho očích už ve chvíli, kdy se její verze blížila ke konci. Nedokázal odolat. Jenže to ani ona ne. Nechá ho domluvit do konce, přičemž si během toho vyměňuje spiklenecké pohledy s Helen, kterým rozumí jen ženy. Když dokončí svůj monolog, s úsměvem se na něj krátce podívá a zakroutí hlavou, načež se nakloní lehce dopředu k Helen a Derekovi.*
Nechci ho nijak shazovat, ale pamatujete si na tu chvíli, kdy mluvil o tom, že naštěstí mám lepší paměť já? *Řekne s naprostým klidem, přičemž nakloní hlavu na stranu a na rtech vykouzlí ten nejupřímnější úsměv, přičemž vševědoucně kývne hlavou. Neměla v plánu shazovat ho tím, že se s ním bude dohadovat, jak to bylo, ale ani ho nehodlala nechat vyhrát. A bylo jí jisté, že použít jeho vlastní slova proti němu, dokonale stačilo.* Každopádně, ať to bylo jakkoli, důležité je, že jsme spolu. *Dodá nakonec a na chvíli si položí hlavu na jeho rameno.* To z vás neděláme my, ženy.* Podívá se na Helen, která jen s úsměvem přikvne.* To ze sebe děláte vy sami, protože chcete. *Dodá s úsměvem a znovu se natáhne pro svoji sklenku, aby se napila.
Za nedlouho se však s Helen i Derekem rozloučí, přičemž odkývá i to, že na společnou kávu musí s Helen určitě zajít. Bylo jí líto, že jí musí lhát. Ženě, která by mohla být její matka. A pravděpodobně opak matky, jenž zažila. Na to si však zakazuje myslet a pomohou jí k tomu ruce na jejím pase, které si ji přitáhnou k sobě a u ucha ucítí Nateovu tvář. Škádlivě se usměje a natočí tvář směrem k němu.* O tom srdečně pochybuji. Tebe jen tak něco nerozhodí, natož malá holka jako já.* Odpoví mu, přičemž svoje dlaně položí na ty jeho.* Nehledě na to, že jsem si všimla, jak moc tě ten příběh baví. *Dodá vědoucně a nechá se pustit.* Jane Austenová je velice dobrá autorka o tom není potřeba diskutovat, ale rozhodně není literární poklad, je typická a prvoplánová. *Řekne s lehkým pokrčením ramen. Helen už tu nebyla, takže s klidným svědomím mohla přiznat, kdo podle ní si zaslouží obdiv.* Mary Shelley, Francis Scott Fitzgerald, Herman Melville, Vladimir Nabokov, John Steinback, nebo třeba Thomas Hardy. Tihle všichni jsou podle mě literární poklady a ne jen devatenáctého století. A mohla bych pokračovat, ale to už by pro tebe určitě nebylo tak vzrušující. *Dopoví, přičemž se pomalu vrací zpátky ke stolu, zatímco ho sleduje, jak si sundává sako a vyhrnuje si rukávy. Rozhodně to nevypadalo, jakoby se chystal si ji vzít na stole právě teď a tady. Nechystal se si s ní užít, to poznala ještě dřív, než vůbec něco řekl. Tohle přesně dělal její otec, když se chystal o něčem zapáleně jednat a dělali to všichni bohatí obchodníci. Jako by snad potřebovali dát najevo, že i přes jistou ležérnost a pohodlí jsou to oni, kdo určují pravidla. Ve chvíli, kdy jí pokyne, ať se posadí naproti němu už není pochyb o tom, co tohle všechno znamená. Bože, měla by přeci jen více věřit své intuici, která jí od začátku říkala, že tady něco nehraje. Neunikne jí pohled směrem k jejímu rozparku a ona si neodpustí samolibý úsměv. Jistěže i na něj tenhle rafinovaný detail působil a vsadila by svůj dnešní honorář na to, že právě jeho myslí proběhla ne jedna velice vzrušující představa. Posadí se naproti němu, přičemž nohy překříží v kotnících a rukama se opře o područky křesla. To, co řekne vzápětí, ji vytrhne z jistého vnitřního klidu a ona děkuje všemu a všem, že má na sobě tyhle šaty, kostým propůjčující cokoli si zamane. Nehledě na to, že i když někde hluboko její útroby svírala neuvěřitelná panika, navenek nehnula jediným svalem, stejně jako když ji zneužil otcův nejlepší přítel. Nepohnula se, ani nehlesla. Nemohla, byla tak naučená a vychovaná od malička. Nedat na sobě znát vůbec nic. Protože každý predátor vycítí slabost. A Nathan v tuhle chvíli byl tím predátorem. Na tváři se jí objeví úsměv – ne ten rozkošný, kterým ho obdarovávala během večeře, nýbrž chladný a naprosto formální, stejně jako pohled v jejích očích. Posune se v křesle a nakloní se dopředu, přičemž si proplete prsty a opře se o okraj stolu a ledový pohled upírá do jeho očí, aniž by uhnula.* Jestli se mnou chceš o něčem jednat, musíš se spokojit s Dianou.* Řekne s klidem a lehce se pousměje. Pak ale znovu nasadí ten tvrdý, neproniknutelný výraz, díky kterému působila starší než ve skutečnosti byla.* Protože Vivienne je mrtvá. *Pronese chladně a s pohledem upřeným do jeho očí se napije vína. Zakázala si panikařit, zakázala si myslet na svoji rodinu, zakázala si cítit jakoukoli emoci. Ne, dokud nebude doma. Vytěsnila všechno, až z ní zůstala jen chladná skořápka. Formální, nebojácná a odhodlaná.* Pokud se ti to nelíbí, a hodláš mě dál oslovovat tímhle jménem, nemáme o čem diskutovat. *Dodá, když pokládá sklenku zpět na stůl. Netušila, co po ní chce a pravděpodobně zůstala jen ze zvědavosti, protože nehodlala přijmout nic z toho, co jí hodlal nabídnout.*