Kostel

Jednou z nejkrásnějších památek a stále aktivních institucí je zdejší edinburský kostel. Je ohromný, postaven v gotickém stylu. Nemusíte ani chodit dovnitř, aby vás jeho masivnost ohromila. Ale když už se přeci jen rozhodnete jít dovnitř, uvidíte dřevěné lavice po obou stranách, sochy Ježíše Krista, Panny Marie a dalších svatých schovaných pod oblouky podél lavic. Naproti dveřím se nachází kazatelna, zlatý oltář a po stranách ohromná vitrážová okna s barevným sklem. Z tohoto skla je poskládán obraz umučení Krista a nanebevzetí Panny Marie. Mše se konají každou neděli brzy ráno.

*Jako každou neděli mířil s rodinou do kostela. Absolutně to nenáviděl, ale patřilo to k rutinně, kterou byl jeho život víc než dost protkaný. Na sobě měl společenské kalhoty, bílou košili a sako. Ještě nebyla taková zima, aby vytáhl kabát, ale už se těšil, až se mírné babí léto změní v pořádný podzim. Vždycky preferoval chladné počasí oproti tomu teplému. Dával přednost dovolené v horách než někde na vysluněné pláži. Navíc podzim byl nejinspirativnější období že všech. Sedět na parapetu, zatímco do okenních tabulí buší kapky deště, popíjet horký čaj a psát básně, které nikdy nespatří světlo světla, jelikož deník s nimi zahodí na dno šuplíku. Ano, na to se rozhodně těšil, to byly chvíle, kdy mohl být alespoň na chvíli bezstarostně sám sebou. Od otce a matky se odpojí hned u hlavního vchodu. Netouží po zdvořilostní konverzaci se zástupcem otcových známých. Navíc si v zásadě vydupal to, že když už bude do kostela chodit, může sedět v zadní lavici, kde kromě něj téměř nikdy nikdo není. A vzhledem k tomu, jak neslušné je se otáčet, většinou má klid, zvlášť když má tendenci čas od času tiše podřimovat.
Zapadne tak na své místo a potlačí povzdech. Dnešní mši vedl otec Arthur. Ačkoliv to jméno zní vážně a vznešeně, kněz takový nebyl. Byl jeden z těch, kteří si zákony Boží začali vykládat trochu volněji. Mimo kostel chodil oblečený jako texaský kovboj v důchodu, chyběl mu jen pořádný klobouk. A když za ním přijdete na zpověď, je chápavý a nesoudí. Navíc místo zbytečného odříkání "otčenáš" člověku pro odčinění hříchu nabízel praktičtější a logičtější pohnutky. Například když mu přiznal, že s někým spal, ačkoliv bral zpověď jen z legrace a chtěl slyšet reakci, ponoukl ho kněz k tomu, aby za odčinění hříchu udělal nějaké dívce radost, dal jí květinu nebo jí vykouzlil úsměv na tváři. Bylo to vlastně vážně hezké. Popravdě si otce Arthura opravdu vážil a na jeho kázáních se snažil dávat pozor. I když dnes to bude těžké, když očekával společnost. Nebyl si vůbec jist, zda Lucrezia přijde, vyloženě mu to přeci neslíbila, no ne? Ale zase mu nepřišlo, že by lehce nesla, kdyby si z ní utahoval, že je lhář a zbabělec, kdyby nedošla. Tahle holka před výzvami necouvala. Stále mu škubaly koutky nad tím, jak s ním včera otevřeně flirtovala. Psát si s ní bylo míň nervy drásající než si s ní povídat osobně a vlastně se skvěle bavil. Alespoň do chvíle, než vytáhla tu záležitost s její sestrou. * /Ta tu snad ale nebude./ *Nejistě se ošije. To by mu dobu strávenou v kostele stonásobně znepříjemnilo. Musí potlačit chuť si zívnout. Proč se mše musely konat tak brzy zrána? To byla podle něj ironicky děsně nekřesťanská hodina.*

*Pre Lucrezia nie je nedeľa ráno, znakom že musí stávať do kostola. Prestala tam chodiť, pretože Boh ju podľa nej, už dávno opustil. Nechal ju trápiť sa a topiť sa vo vlastných problémov. Možno to bol, akýsi trest za to, aká je hriešna. No nikdy, jej neprišla normálne sa spovedať niekomu cudziemu. A ospravedlňovať sa za vlastné hriechy. Aj tak, ako by tomu úbohému starému kňazovi vysvetlila, tých jej démonov? Preto sa rozhodla, že spovedať sa a do kostola chodiť nebude. Aj keď, jej stará mama ju a Illariu viedla ku viere, ona na Boha nemá dôvod veriť. Dnes je to ale iné, vstala skoro ráno aj keď cez noc, musela dokončiť pár zákaziek na šaty. Išla spať až keď slnko pomaly, začalo vychádzať na obzor. No sľúbilo to Jeremiasovi a toho po pravde rada uvidí. Aj keď v hlave jej svieti, červené výhražné svetlo, ktoré ju napomína aby, mladého Crawforda nechala na pokoji. Svoje myšlienky umlčí, jednoducho tým, že si povie od zajtra. Od zajtra ho začne ignorovať a vyhýbať sa mu, ako vie. No dnes chce ísť ešte do kostola. A to presne aj urobí. Šikovne sa vychystá a zíde dole, kde už sedia aj jej rodičia a staršia sestra. Prekvapene na ňu zízajú, vymieňajúc si zmätené pohľady.* Kam si sa rozbehla, takto skoro?*?*Spýta sa jej mama a opraší si na bielej blúzke omrvinky. Vyberie sa bližšie ku ním, aby si tiež sadla a naliala si trochu kávy. Nezvykne raňajkovať a dnes jej žalúdok, odmieta zjesť akékoľvek jedlo. Hlad jej nevadí, vlastne jej robil istým spôsobom dobre. Kávu si však neodpustí. Potrebuje trochu energie, aby bola fit a svieža.* S vami do kostola.* Odvetí po chvíli pohotovo a všetci traja si zase vymenia zmätené pohľady. Nechápali tomu, ako je to možné. Predsa len ich snahy, dostať ju do kostola nikdy nepomáhali, ako bolo možné, že teraz ju tam čo si dostalo? Našťastie sa jej nič nepýtali. Vedeli, že to nemá cenu. Nepovedala by im pravý dôvod, takže ju nechali na pokoji. Okrem Illarie. Tá ju z nejakého dôvodu stále prepichovala pohľadom. Netušila prečo, no Lucrezia to prisudzovala k tomu, že jej skrátka závidela. Študuje to čo ju baví a rodičia jej nechávajú voľnosť, zatiaľ čo ona? Je ich poslušný zajačik, ktorý hopká tam kde jej dovolia. A dnes jej určite závidí aj čierne hodvábne šaty s čiernym sakom. Vlasy si zopla do štipcu a na perách mala bordový rúž. Vyzerala dokonalo, no zároveň na sebe našla milion chýb. Dnes si ich, ale dokázala nevšímať.
 Po viac ako, pätnástich minútach vyrazili do kostola. Lucrezia sa však rozhodla ísť pešo. Nemala to príliš ďaleko a navyše, nepotrebovala tam byť tak skoro. Užívala si ranné slniečko, pretože o chvíľu ho už nebude.  Neznášala sychravé počasie, ako je v Edinburghu. Mávala z neho depresiu, no zároveň mohla stráviť celé dni len pri šití a také dni sa jej páčili. No rozhodne miluje, leto, slnko a veľa svetla. Keď sa blíži ku kostolu, všimne si pár turistov, ktorí si fotia kostol a určite aj s ňou. Možno by sa im aj prihovorila, ale dnes nehodlala do kostola meškať. Po ceste do kostola si v hlave znova a znova prechádzala konverzáciu s Jeramiasom. Po pod nos sa stále usmievala, až kým neprišla ku schodom. Kde stála aj Illaria s jej otcom. Najprv sa pridá ku ním, aby sa aspoň pozdravila, z nejakým otcovým známym. Hovoril po taliansky, takže ani nemusela príliš sústrediť aby, mu rozumela. Pohľadom skúma, priestor či nezahliadne jeho, vysokú postavu.* / Určite je už vo vnútri./* Upokojí sa keď ho nevidí vonku. Musí však počkať, kým si pôjde usadiť Illaria a jej mama. Väčšinou sedávajú vpredu, Pánu Bohu pod nosom.* / Musíš počkať, kým si nesadne inak sa prezradíš./* Hovorí si v hlave a keď sa po pár minútach vyberie na svoje miesto, vkročí dnu aj ona. Prežehná sa a poobzerá sa po kostole. Hľadá urasteného mladíka, ktorý sa podobá na Crawforda. Jednému mladíkovi sa podobá, a tak sa ku nemu vyberie s jemným úsmevom na perách. Jednému mladíkovi sa podobá, a tak sa ku nemu vyberie s jemným úsmevom na perách.* Myslela som si, že sedíš Pánu Bohu pod nosom.* Utrúsi potichu a zašepká mu potichu do ucha. Bola si istá, že to bol on. Pár dievčat sa za ním otočilo, takže ju naviedli k jeho maličkosti. Skutočnosti bola rada, že nesedí v predu. Inak by ich videla Illaria, a tá si predsa myslí, že po jej malej hádke s ňou v knihovni, stretla svoju spolužiačku. Nemala ani páru, že s Jeramiasom sa skutočnosti pozná. A že, ju kŕmi len klamstvami, ktoré si práve vymýšľala.*

*Jeho otec by byl raději, kdyby mu Jeremias stál po boku. Využíval nedělní mše spíše jako možnost setkat se se známými tvářemi, ukázat světu tu vyumělkovanou tvář jejich spořádané rodiny. No a co, že jeho otec a matka mají už roky oddělené ložnice. Tady byla matka pověšená do otcova rámě, usmívala se a vrhala na svého chotě obdivné pohledy. Jen Jem věděl, že pokud se ti dva kdysi milovali, teď je mezi nimi v lepším případě respekt nebo spíše obchodní dohoda. A co že sám Jem tu byl jen kvůli tomu, aby měl klid od otcových připomínek a taky možná trochu kvůli tomu, že když se jednou vzepřel a odmítal se k nim v neděli připojit, otec mu dovolil pořídit si motorku, ačkoliv těmi stroji pohrdal. Člověk musel umět dělat kompromisy... nebo alespoň přijímat úplatky, když se to vyplatilo. Ale už se dávno nesnažil, aby kromě pravidelné docházky přispíval ještě nějakou další aktivitou. Jednoduše zaplul na své místo a občas si dokonce zdřímnul. Dnes ho drží vzhůru jen vidina kázání od pastora, který má alespoň něco v hlavě a to, že možná bude mít ve svém utrpení společnost.

A ta se doopravdy dostaví. Po očku mrkne na dívku, která se vedle něj usadí. Po celou dobu přítomnosti v kostele má na tváří nic neříkající výraz, ale tentokrát musí lehounce pozvednou obočí. Černé a poněkud obtáhlé šaty Lucrezii více než sluší a lichotí jejím křivkám. Má dle zvyku zakrytá ramena, tudíž se nedá její oblečení považovat za neslušné, ačkoliv s tou rtěnkou z ní vyloženě sálala vyzývavá energie. Jako by nepřišla na mši ale do boxovacího ringu. Nechtěl však dát najevo uznání.* Někdo umřel? *Zeptá se místo toho a trochu si rýpne. Spousta lidí volila pro mši černou, ale nebyl to zdaleka každý a spousta lidí to proložila jinou barvou. On sám měl sako v tmavě modré barvě, která alespoň podtrhovala bledou kůži. Na rozdíl od Lucrezie měl po létě jen jemný náznak opálení, oproti její snědé pokožce si však připadal bílý jako křída. Když se k němu nakloní, aby mu zašeptala do ucha, zacítí závan jejího parfému. Má dojem, že by ji rozeznal už jen kvůli jemu, i kdyby měl zavázané oči a špunty v uších. Byla to příjemná směs sladkého a kořeněného, stejně jako tehdy na balkonech. Zadívá se na svou rodinu, spíše jejich týly, které z tohohle úhlu vidí. Sedí samozřejmě jako vždy ve předních lavicích. Pokrčí rameny.* Je mi líp tady. *Odpoví prostě. Nehodlá jí vysvětlovat, že jako kluk byl k víře veden, snad jako ve Skotsku každý druhý, a vlastně mu víra poskytovala jistou útěchu. Zachvěla se však v základech potom, co se stalo s Irene. Rozumově věděl, že to nebyla jeho vina, ale cítil se pošpiněný, znehodnocený. Najednou už se necítil v kostele vítán. A když si to dokázal srovnat v hlavě, přestože jistý pocit znechucení k sobě samému si nesl dodnes, nemohl se zbavit myšlenky na to, jak tohle mohl Bůh dopustit. Nebylo to fér. Říká se, že boží cesty jsou nevyzpytatelné a že každý musí projít zkouškou víry a tak dále. Jemu ale tyhle řeči přestaly stačit. Žádné utrpení by nemělo být takhle bagatelizováno a přehlíženo. A teď už netušil, kým je nebo v co věří. Věděl však jistě, že se každou neděli cítil při návštěvě kostela jako podvodník.* Divím se, že kostel ještě nezačal hořet. *Zašeptá jí nazpátek a konečně se k ní tváří natočí přímo.* Že bys přeci jen byla slušná nevinná lidská bytost? *Zeptá se jí.* Ale kdyby ne, otec Arthur si určitě najde chvíli, aby tě vyzpovídal. Tak hodina by mohla stačit na doznání všech tvých hříchů, ne? Nebo tě podceňuji? *Popíchne ji s lehkým náznakem pobavení. Musí se k ní trochu naklonit, vážně nestojí o to, aby jejich špitání někdo slyšel. Sice byla řada před nimi zatím volná, ale i tak. Tady se všechno umělo nepříjemně rozléhat, prostor k tomu byl přeci jen stavěný. Interiér kostela však vždy oceňoval. Ačkoliv byl postaven v gotickém stylu, jeho vnitřek prošel v rámci staletí různými úpravami, avšak vysoké klenuté stropy fresky, vitrážová okna a zlatá zdobení, vše si však zachovalo nádech velkoleposti a vzbuzovalo to úctu i bralo dech.*

*Neunikne jej pár pohľadov k jej smeru, keď spoločne so svojou rodinou stojí vonku. Nikdy príliš nechápala, ľudskú psychiku, a tak si okamžite pohľady, ktoré boli smerované ku nej vyloží zle. Alebo možno, to bolo jej zlozvyk. Neustále v sebe dokázala nájsť toľko nedokonalostí a svojej sestre, toľko dokonalostí. Pohľad nasmeruje k jej tváry a znovu, ju porovnáva. Vystreté ramená, bledo modrý kostým, ktorý jej dokonalo sedí na jej postave. Vyzerala, minimálne ako následníčka trónu. Zatiaľ čo ona? Vyzerala, ako nejaká, obyčajná Talianka uprostred škótskej smotánky.* /Aspoň, že ti dobre platia./* Uvedomí si a nálada sa jej trochu zlepšila. Počká si kým jej rodičia odídu do kostola a s malým kývnutím na mamu, že o malú chvíľu je pri nej. Samozrejme, naozaj nič z toho nemala v pláne. Nechcela stáť pri rodičoch, ako malé dieťa. Chcela sa reprezentovať sama za seba, nepotrebovala na to svojich rodičov. Aj keď určite si vypočuje prednášky o tom, že rodina v kostole má byť pohromade. Ona ich za rodičov, príliš nepovažuje a tak, sa nesnaží ich ani trochu pochopiť.  Zbytočne sa snažia o výchovu. Ich tvrdé slová skutočnosti Lucreziu, len oddiali ešte viac, ako predtým. Niekomu to môže prísť kruté, lenže Lucrezia skutočnosti dokáže veľmi ťažko, odpúšťať hrubé priestupky voči sebe. Raní ju každá maličkosť, tak ako úvodné slová Jeremiasa. Chabo sa pousmeje a pokrúti hlavou.*  Chcel, aby som žiarila ako slnko?* Nakloní hlavu na bok a prezerá si čo, má na sebe Jeremias. Biela košeľa mu sadne perfektne. Dokonca prehliadne aj fakt, že formálne oblečenie v skutočnosti  neznáša. Jemu to dnes náramne pristane. Skoro by zabudla, že je v kostole a mala by prestať na neho takto pozerať.* Vpredu je vždy husto.* Prikývne na jeho slová a očkom pozrie smerom, kde približne asi sedí Illa a ostatný sedia.  Boli dostatočne v predu, aby sa za ňou otáčali.* / Našťastie./ Povie si sama pre seba. Netuší, čo by jej povedala. Klamať by jej veľmi nepomohlo a hovoriť jej pravdu, tiež nemalo veľký význam. Pretože, by si hlúpo nahovárala, že jej ho skutočnosti chce len prebrať. Čo samozrejme nebolo až taká pravda, ale rozhodne nemohla poprieť to, že sa jej Jeremias v skutočnosti trochu páčil. Ten jeho stoický kľud ju mrazil a zároveň aj upokojoval. Hoci vždy po ich stretnutí má skôr viac neporiadku v hlave, ako predtým. Kto by to bol na neho povedal? Ona vôbec nie. Predtým ho mala za fagana, ktorý myslí len na seba. No za posledný mesiac, bol ku nej láskavejší, ako celá jej rodina. Aj keď navzájom do seba rýpu a trúsia ironické poznámky, bola mu za to vďačná.* / A vďačná by si mu vôbec byť nemala, pretože keď uvidí tých tvojich démonov, zuteká./* Pripomenie si v hlave a nachvíľu sa zapozerá na architektúru kostola. Zvnútra bol ešte krajší, ako zvonka. Niečo vnútri ju dokázalo aspoň upokojiť, keď  sa nehodlala modliť.* To sa ešte uvidí či nebude horieť.*Nadvihne obočie pričom sa zlomyseľne usmeje. Nepovažovala sa za dobrú. Vlastne skôr jej na sebe úplne všetko zavadzalo. Pri ďalších slovách sa otočí k oltáru , aby skontrolovala či náhodou nezačala omša. Nerada by tam, len tak stála a zadné lavice by na ňu upierali oči. Alebo nebodaj aj samotný kňaz.* Posuň sa!*Rozkáže mu najprv a rukou ho jemne drgne do ramena.* Potrebuješ, aby som bola vyspovedaná? Inak ti zakážu rodičia so mnou baviť?*Pobavene sa uškrnie a nakoniec si skrátka lavicu obíde a sadne si k Jeremiasovi. Nechá medzi nimi úctivú diaľku. Čiernu kabelku zavesí pod lavicu na malý háčik a potom sa pozrie na neho.* Vieš, čo už rozumiem prečo sedíš v zadnej lavici.* Zašepká mu do ucha a udrie ju do nosa jeho kolínska. Vôňa sa jej usadila v nose a kiežby si mohla čuchnúť znova. Po chvíli sa spamätá, aby mu mohla dokončiť vetu.*Ty tu spíš a teraz sa z toho nevykecáš.* Hovorí po tichu, aby ju počul no nakloní sa bližšie k nemu, aby jej slová zachytil len on.*

*Radši se ani nerozhlíží po rodině Lucz. Zná jen Illariu, jenže to stačí. A jak zná karmu, ve chvíli, kdy by ji vyhledal pohledem, ona by ho zachytila a nastala by trapná situace. A tak raději tupě kouká do stropu, ačkoliv jindy by možná fresky v duchu baroka obdivoval. Ta kombinace stylů by někomu mohla přijít divná, ale on sem chodí odmala a přijde mu to normální, ačkoliv se nevidí často, aby měl gotický kostel barokní výzdobu, zvlášť ve Skotsku, kde se spousta historických staveb zachovala perfektně původních. Až po chvíli pohlédne na Lucz, aby si ji mohl prohlédnout. V těch šatech jí to vlastně dost sluší. Černá byla přeci jen barvou elegance a rudá rtěnka přímo sváděla k tomu, aby člověk ulpěl očima na její tváři o něco déle, mohl obdivovat ty výrazné rysy, oči již tak velké ještě více vynikaly zvýrazněné řasenkou. Jenže on nebyl na komplimenty stavěný, ženy si držel spíše od těla, než že by se je snažil omotat kolem prstu. Přesto má dojem, že Lucz trochu urazil.* /Ale no tak./ *Copak jednou nemůžou být v klidu? A teď to pokazí hned ze začátku. Nakloní hlavu mírně na stranu a pokusí se svůj poklesek alespoň trochu napravit.* Stačí, kdyby ses usmála a můj den by byl hned zářivější, i když jsi v černé. *Doprovodí svá slova pomalým svůdným úsměvem, který považuje za vkusnější, než na ni mrkat jako hloupý puberťák. Jen něco zamručí v odpověď ohledně toho, že vpředu bývá narváno, jelikož to není ani zdaleka důvod, proč tam odmítá sedat. Jenže o tom by s ní mluvit nedokázal. Některé věci má v sobě uzamčené příliš hluboko. Nehledě na to, že se jednoduše odvykl svěřovat. A už vůbec ne se svými trápeními.*

Ještě že sedím tak blízko východu. *Utrousí suše. Skoro by mu škubly koutky nad tím rozkazovačným tónem a tím, jak je najednou nejistá, když si všimla, že je jednou z posledních, kdo stojí. Snaží se to skrývat za tu panovačnost, ale jemu to neunikne. A tak se pohodlně opře, jak jen to na tvrdých dřevěných lavicích jde a založí si ruce na hrudi, aby ji v tom nechal vymáchat.* V mém klíně je místa dost. *Prohodí vyzývavě. Následně ruce rozhodí v gestu pozvání. Už tuplem by neunikli pozornosti, kdyby se mu vážně usadila do klína, ale neodolá tomu, aby ji neškádlil. Když ho žduchne do ramene, ani s ním nehne, jen se spokojeně uculí a upře oči na kněze, který zahájí mši. Tělo se mu otřese potlačovaným smíchem, když Lucz kvapně lavici obejde a sedne si. Dokonce mezi nimi tvrdošíjně nechá kus prostoru, který on však rychle překoná, aby jí mohl něco říct, nebo přesněji řečeno pošeptat, když nechce, aby je někdo zaslechl.* A nejsem náhodou spíš já moc nóbl, že se tady schováváš se mnou, místo abys seděla vepředu se svou rodinou? *Oplatí jí stejnou mincí. Chvíli mlčí, ale to očividně Lucz nevyhovuje. Nehodlá jí dát za pravdu. Ačkoliv se vlastně strefila. Místo toho se stejně jako ona nakloní, rty dokonce lehce zavadí o její ucho.* Co když jsem tu, jelikož na mě nikdo nevidí a nikdo si mě nevšímá. Můžu si dělat, co se mi zachce. *Zašeptá, na chvíli přitiskne své stehno k tomu jejímu. Možná to od něj není fér, aby si ji takhle dobíral, ale potom, co s ním tak nestoudně flirtovala, nemohla očekávat, že to nechá jen tak a nestane se, že by občas nehrál čestně.*

*Veľmi dúfala, aby si ho Illaria nevšimla. Inak by znova básnila o Jeremiasovi a otravovala by tým Lucreziu. Už aj tak si o ňom vypočula plno hlúpostí, a tentokrát sa nehodlá pridávať do tých hlúpych krúžkov bláznivých fanúšičiek. Nepatrila medzi ne nikdy, no odjakživa sa jej na ňom niečo páčilo. Možno to bol naozaj ten kľud, ktorý z neho vychádza. Nadarmo sa Škóti hnevajú, keď im vravia, že sú Briti. Pretože sú nimi až do špiku kosti. Tak, ako Lucrezia bude Taliankou. Večne hlučnou a temperamentnou ženou, ktorá bude počúvať iba seba. Možno by sa mala učiť, od Britiek ten ich stoický kľud a slušné správania. Ille to predsa ide dokonalo. Takmer by ani nepoznali, že sú sestry. Nebyť tej podobnosti. Nikto by ich netypoval, že sú sestry. Na dokonalú Illariu predsa nemá nikto. Teda až na jej vkus. Pre Lucreziu až príliš uhladený a príliš strojený. Tak, ako aj správanie Jeremiasa. Pri jeho uvítacích slovách sa mala chuť, skrátka pobrať preč. No neurobí tak. Prišla sem kvôli nemu a ďalšia hádka by bola ozaj nevhodná, vzhľadom na mieste, na ktorom sa nachádzajú.

Trochu si to vyžehlí ďalšími slovami a venuje mu strojený úsmev.* To bolo lepšie.*Odvetí a jeho zvodný úsmev ju nenechá úplne chladnou. Keď sa usmieval, bol omnoho krajším. Ale vlastne by jej to malo byť jedno. Ale nie je. Mala by sa od neho držať ďalej, lenže zatiaľ sa jej to ukážkovo nedarí.* / Od zajtra./* Opakuje si neustále, ako mantru. Ktorú aj tak neskôr poruší. Niečo ju neustále, chce spájať s mladým Crawfordom. Lenže sama dobre, vie že nie je pre neho. Je pre neho len taká hračka, ktorú využilo už veľa mužov a ona si to uvedomí až príliš neskoro. Pohľad musí znova presmerovať, späť k nemu aby sa upokojila a príliš sa nezačala opúšťať. Uvedomí si, že stojí iba ona a snaží sa sadnúť do lavice. On jej k tmu príliš nepomáha, keď si z nej robí srandu. Pokrúti nad ním hlavou a radšej obíde lavicu, aby sa dostala k nemu do lavice. Možno mala teraz odísť. A niečo ju viedlo, k tomu aby aj tak urobila, no varovný hlas v hlave ju aj tak doviedlo, späť k nemu. Znova a to sa ani nebránila. No aspoň mu naozaj nesadla na kolená. To by sa musel snažiť o trochu viac. Možno by ju musel k sebe chmatnúť, aby ju dostal na seba. Tá predstava ju rozrušovala, ale zároveň sa jej skrátka páčila. Presne tak, ako keď sa posunul ku nej, a tak Illaria nemá žiadny výhľad na nich dvoch. Pri jeho slovách sa usmeje a poklepe si po brade, pričom pohľad prenesie na neho.* Nie. Už tam sedí Illaria pre nás dve tam, nie je dostatok miesta.*Povie mu vážne. Jeho dych ju poštekli na ucho. A otočí tvár k nemu. Je príliš blízko tej jeho. Snaží sa mu pozerať len do očí a nie na pery, len do očí. Uprene mu do nich hľadí a až po chvíli odvráti pohľad dopredu. Chvíľu pozerá na kňaza, ktorý práve slúži omšu a okolo neho pár miništrantov. Napadne ju pekne, oplzlí vtip, ktorý rozhodne povie pri obede Illarii. Tá je predsa svätá žena, ktorá tieto vtipy neznáša a snaží sa Lucreziu vychovať. Zatiaľ veľmi neúspešne. Pohľad nasmeruje späť k Jeremiasovi. Cíti jeho stehno, ktoré sa obtrie o to jej. Niečo v nej hrkne a pohľad nasmeruje k nemu. Nadvihne jedno obočie.* Ako napríklad čo?* Spýta sa nevinne, no rozhodne tentokrát ju zaujal. Trochu vzrušenia v kostole, nikoho nezabilo. Boh ich predsa vidí všade, toto jej v pekle kúpi už isté miesto.*

*Spolkne další ironickou poznámku o tom, že by si z názorů ostatních stejně neměla nic dělat. Slušelo jí to, ale proč by mělo záležet na tom, zda si to on myslí? Jemu bylo jedno, zda se jí zamlouvalo, co měl na sobě, oblékal se tak, jak mu to vyhovovalo a bylo pohodlné. Ačkoliv měl módu rád a patřil k menšině mužů, který sledovali aktuální trendy, držel se svého stylu. Někdo by řekl, že je nudný nebo upjatý, ale jemu se to líbilo. Měl rád lehce formální oblečení, navíc zbožňoval zdejší podnebí, které mu téměř celý rok umožňovalo nosit oblíbené kašmírové svetry a venku se zabalit do dlouhých kabátů. Snad jediné, co k se na něm vymykalo byla jeho slabost pro prsteny. Většinou měl na ruce alespoň dva, často spíše více. Ale do kostela chodil jen s prostým rodinným prstenem. Člověk by myslel, že vzhledem k napjatých vztahům s otcem nebude zrovna na rodinnou hrdost. Ale nebylo tomu tak. Vždycky byl pyšný na to, co jeho předci dokázali vybudovat. Prsten s rodinným erbem dostal k osmnáctým narozeninám a jen málokdy ho sundával. Občas, když byl nervózní nebo zamyšlený, otáček s ním. Toho tiku se nebyl schopen zbavit.  

Dobírá si Lucz, dokud si nesedne vedle něj, ale pobavený úsměv mu na rtech zůstává stále. Zruší ten prostor mezi námi, ačkoliv to má pro jednou praktický důvod než ji jen škádlit. Potřebuje šeptat, aby se jejich hlas nerozléhal a oni nerušili mši a ostatní návštěvníky kostela.* Naznačuješ snad, že její ego zabírá místo pro tebe? *Nakloní hlavu mírně na stranu. Ne, že by s ní nesouhlasil. Ačkoliv i z Lucz často sálalo sebevědomí, její sestra vyzařovala jeho jiný druh, více stabilní, byla si sebou jednoduše opravdu jistá, možná až příliš. Když se k němu natočí, jejich tváře se ocitnou blíž, než nejspíše očekávala. On však nechvátá k tomu, aby se odtáhnul. Zůstává v klidu a ani nemrkne, když mu hledí do očí. Je uvolněný, vnitřně si užívá, že ji vyvádí z míry. Rozhodne se tenhle souboj pohledů vyhrát a jemně stočí koutky úst vzhůru, když Lucz jako první nezvládne to napětí, které se mezi nimi vytvořilo a odvrátí oči zpět dopředu.

Jenže on s ní neskončil. Normálně v kostele takovou zábavu nemá. A i když se později může cítit trochu provinile vůči otci Arthurovi, který si jeho pozornost běžně zasloužil, Lucrezia měla momentálně přednost. Má dojem, že se lehce napjala, když přiložil svou nohu k té její. Při jejím dotazu by část jej nejraději řekla pravdu. Ano, občas zde dřímal ale častěji se nechal ukolébat atmosférou a v duchu skládal básně, na které často díky pracovnímu a studijnímu vytížení neměl čas. Kostel měl být útočištěm pro duši, a ačkoliv jeho víra kolísala, stále to bylo místo, kde jeho srdce mohlo přiznat pravdu. Čmáral si do deníku krátké básničky, aby následně deník po návratu domů vrátil zpět na dno šuplíku. I dnes měl deník v kapse saka, jelikož si nebyl jistý, zda Lucz přijde. Pamatoval si dokonce poslední zápis, který do něj zaznamenal, když při minulé mši padla řeč na hříšné duše, které v pekle naleznou jen věčné utrpění. Přišlo mu to hloupé, nezáleží snad na tom, jaké motivy a charakter člověk má, co je pro koho utrpení? Pro někoho může být peklem i současný svět.  

„Nakonec však v pekle

místo utrpení

zbytky mojí duše

najdou pochopení.”

Jenže nehodlal být upřímný. Proč taky? Nechtěl, aby ho Lucz doopravdy poznala. Rád si držel odstup a informace z něj člověk často tahal jako z chlupaté deky, zvlášť když šlo o něco osobního. Mnohem radši udrží tuhle napjatou atmosféru a bude s ní dál flirtovat, dokud to nevzdá. Nehledě na to, jak suverénně se snažila vystupoval, byl si jist, že někde narazí na její limity a byl příliš zvědavý na to, kde leží, než aby to jen tak nechal být.* Jak kdy a s jakou společností. Nikdo by například neviděl, když bych udělal tohle. *Položí ruku na její koleno, palcem jemně pohladí po kůži u lemu sukně.* Ani kdybych tu ruku sunul výš. *To neudělá, ale stačí, když o tom mluví, stále nakloněný blízko k ní, se rty u jejího ucha, ačkoliv ji nepolíbí ani se rty znovu nedotkne citlivé pokožky.* A viděl by někdo, kdybych si klekl pod lavici, až bych se rozhodl, že ruka nestačí? *Zeptá se tiše a svůdně.* Řekni Lucz, kdo by si všiml, kdybych ti to udělal přímo tady v kostele? Ovšem jen pokud... bys zvládla být tiše, že ano. *Zaškubou mu koutky a odtáhne se. Ruku stáhne z jejího kolene a zahledí se dopředu k probíhající mši, jako by se nic nestalo. Vsadil by se, že v posteli byla hlasitá. Ne, nevěřil tomu, že vy zvládla při něčem takovém zůstat tiše. Ne, že by to hodlal zkoušet, ale teď se mu jen těžce vyháněla z hlavy představa Lucrezie, jak z plna hrdla sténá, když by se ústy věnoval jejímu klínu. Zhluboka se nadechl nosem a zkusil se soustředit na něco jiného. Vážně nepotřeboval sezení v kostele měnit na jiný druh utrpení, než byl doposavad zvyklý.*

*Neznáša to ponuré počasie, ktoré sa nesie celým Škótskom, počas zimných období. Je to ako, ako keby pozerala na svoju depresie cez okno. A tunajší ľudia jej tiež, niekedy tak pripadali. Ako, keby to ponuré počasie mali v sebe. Aj jej rodičia sa podobajú na Škótsko. Upätí a zahľadený do svojej práce. Neustále napomínajúc Lucreziu, aby nerobila hlúposti. A potom keď, nejakú urobí zase počúva dlhé prednášky, o svojom správaní. Nie, že by si to nejak brala naozaj k srdce. Len ledabolo pomyká plecami a slová, ktoré sa akože snaží ignorovať. V skutočnosti jej to, ale jedno nie je. Pri dohadovaní sa s rodičmi sa búrlivo dohaduje. Čo nakoniec dopadne hádkou alebo trieskaním dverí. Do toho ešte, všetko dokáže Illaria posrať jediným, zásahom keď sa snaží byť múdra.
 Všetko musí vedieť, a je dokonalá kópia jej nepodarených rodičov, ktorí sa nedokážu zmieriť s ich nedokonalou dcérou. Aspoň niekto jej na ich obraz, keď nie ona. Majú komu odovzdať ich trápne múdra a zakladať hlúpe večierky, každú sobotu. Do toho jej nájdu dokonalého manžela, a konečne je vo svete harmónie, ako má byť. Vlastne Jeremias by sa ku nej, dokonalo hodil. Obi dvaja mali kľudnú povahu, dokonalé držanie tela. Ich manželstvo by bolo, ako z ukážkovej brožúrky nudnosti. Pohľadom zahľadí ku nej a hlavou otočí smerom, tam kde približne sedí Illaria. Nebolo ju takmer vôbec vidieť a to bolo dobre. Nechce, aby čokoľvek tušila. Možno kvôli nej cítila výčitky, pretože to ona ho úplne nekonečne obdivovala. Zatiaľ čo, Lucrezia v ňom celkom iste, vidí len obyčajného boháča s Edinburghu.
Tvárou jej prejde ľahký úškrn znechutenia nad jej vlastnou sestrou.* Dokonale vystihnuté.*Odpovie z prikývnutím, keď sa ku nej nakloní, aby jej tie slová zašepkal do ucha. Jeho dych ju pošteklí na krku a do nosa znova udrie príjemná vôňa kolínskej. Snaží sa ignorovať, že sa jej to páči, a že ak na  neho bude pozerať o sekundu dlhšie neovládne sa.* / Kriste, čo to vôbec robíš?/* Nahnevane sa spýta samej seba, no zároveň ignoruje svoju myseľ. Očami sleduje kňaza, ktorý zahájil omšu.  Zdá sa jej, že je Jeremias ju dnes nedá pokoj a jeho noha sa oprie zase o tú jej. Neodtiahne ju, nechá ju tam a snažiac sa nijak nereagovať, počúva farára. Naozaj ho ale, nedokáže ani pozorne počúvať, Keď má pri sebe jeho. Zapamätá si len pár slov, z toho celého jeho monológu a znova jej pozornosť má Jeremias. Pretože, jeho slová zároveň, sprevádzajú jeho ruky na jej koleno. Takmer by zalapala nahlas po dychu, keby bola dáma. Lenže jej sa táto hra páčila. Nadvihne obočie pri jeho slovách a nahne sa Jeremiasovy bližšie. Takmer sa ich nosy dotýkali špičkami.* Ako pravá dáma, by som ťa musela zastaviť.*Odvetí mu hranou pohoršenosťou. Rukou chytí zlatú retiazku, ktorá jej visí na krku a zlatým krížom pohybuje sem a tam. Akoby zvažovala čo naozaj zvažuje, možnosť Jeremiasa pod lavicou. A hlavne pod jej šatami. Rozhodne by ťažko dokázala zvládnuť, udržať normálnu tvár.* Navyše som panna. Mal by si viac roboty.* Povie mu vážne. Vzhľadom na to, že si z neho robí srandu je hrdá, ako vážne to znelo. No je si istá, že on jej to nezožerie. Uťahovať si z neho, ale mohla. Keď osa celý odtiahne, ona sa k nemu prisunie, o čo si bližšie. Perami sa mu schválne opiera o ucho.* Ale ak si konečne, chceš spestriť svätú omšu. Možno by si tu konečne, nemusel sedieť ako peňazí.* Mrkne na neho očkom a vyberie sa zadnej časti kostolu kde sa nachádzajú spovednice. Je tam aj malá kaplnka a podľa toho, čo si všimla tu nie je absolutne nikto. A teraz ich rozhodne, nikto nebude chcieť hladať.*

*Takže se nejspíš s odhadem povahy její sestry trefil. I když těžko říct, nakolik mohla být Lucz objektivní pozorovatel. Kdyby se zeptal Illarie, nejspíš by mu o Lucz taky řekla spoustu domněnek a ne všechny by byly správné a trefné. Na druhou stranu měl z Illarie dojem, že vždy dostane to, co chce a je si sama sebou velice jistá, ačkoliv by nejspíš těžce nesla nějaký neúspěch nebo selhání. Považoval se za člověka, který umí ostatní dobře odhadnout. Byl všímavý a ve společnosti většiny lidí i poměrně tichý, díky čemuž se dozvěděl často víc, než sám vyzradil. Rozhodne se tudíž spoléhat na svůj instinkt a dívce se dál vyhýbat. Na druhou stranu s ním muselo být něco špatně, jelikož si přísahal, že bude držet ruce dál i od Lucrezie a hle. Flirtoval s ní uprostřed kostela. Co to o něm vypovídalo?* /Kromě toho, že jsem očividně bezbožník./ *Nejspíš byl taky pitomý a neponaučitelný, jenže tentokrát si to užíval a nechtělo se mu přestat, dokud nezkusí, kam až tohle drobné pošťuchování může zajít. Chvíli se snaží soustředit na probíhající mši, ale je to předem přehnaný boj. A Lucz ho v zásadě vyzývá, aby si s ní dál povídal, ačkoliv možná nečekala odpověď, kterou se jí rozhodl dát. Pohled mu přeci jen sklouzne na její rty. Znovu se přistihne u přemýšlení o tom, jaké by byly na dotek. Hebké a plné? Byla ta rtěnka neslíbatelná, takže by byly stejně hříšně lákavé, kdyby ji políbil, nebo by vypadala svůdně pocuchaně?* Tak proč to neuděláš? *Zeptá se jí šeptem, vyzývavě, jako by se ji snažil pobídnout, aby jeho svádění učinila přítrž a zastavila ho, dokud to šlo. Když však připojí další poznámku, vyprskne smíchy a rychle to skryje za odkašlání, když se po nich postarší dáma o dvě řady před nimi pohoršeně ohlédne. Jemně pokroutí hlavou, ale v očích mu hraje pobavení. Raději se odtáhne a stáhne ruku z jejího kolene.* Samozřejmě, jsi přece nepolíbená. *Rýpne si v narážce na jejich předchozí konverzaci. Stále si myslí, že určitě nezažila pořádný polibek, na to vypadala až příliš jako ten typ, který lákal beznadějné případy. Ne, že by s ní bylo něco zle. Spíš... Jako by tak toužila být obdivována, ačkoli skrytě, že si vybrala toho, kdo jí jako první věnoval pozornost, jakkoliv byla falešná a sloužila jen k tomu, aby ji dotyčný dostal do postele. Naznačovalo tomu i to, co mu povídala o svém expříteli. Chtěla pozornost, chtěla lásku, něhu, a dostávalo se jí jen chabých náhražek. Zas a znovu... Mohl se mýlit, jen si to nemyslel. Ačkoliv bylo vše kolem Lucrezie zahaleno tajemstvím, vlastně byla v některých věcech až ukázkově čitelná. Tenhle mix odtažitosti a otevřenosti, hříchu i nevinnosti, ji dělal zajímavou.* Určitě bych to zvládl. *Prohodí znovu tiše, tón stále podbarvený veselím. Zarazí ho však, když se ona rozhodne ve hře pokračovat. Dech se mu lehce zadrhne, když se rty jen mírně otře o jeho ucho, podobně, jako jí to předtím udělal on.* Co tím myslíš? *Je hrdý, že se mu ani nezachvěl hlas. Nechtěl, aby věděla, že tohle na něj mělo nějaký účinek, a pak to zneužívala proti němu. Jen pozvedne obočí v gestu pro něj typickém, když se potichu zvedne a odchází dozadu. V duchu zakleje. Dělala si z něj legraci? Co kdyby je vážně někdo hledal? Co kdyby z nějakého důvodu kněz šel do zpovědnice? Sic většinou zpověď začínala až půlhodinu po konci mše pro návštěvníky, kteří měli zájem se zároveň vyzpovídat. Pro většinu lidí byla zpovědním dnem ale sobota, nikoli neděle, to se chodilo naslouchat. Zůstal sedět na místě, v hlavě mu to šrotovalo. Když tu zůstane, určitě si ušetří hodně trablí, za které Lucz rozhodně nestála. Bude mít klid, ah, jak jen miloval klid. Jenže... měl rád i hry. Byla to jeho největší slabost. Točení rulety, hazardování na motorce, milostné úlety, které neměly budoucnost. Něco v něm se vždycky toužilo vymanit z té prosté všední šedi běžného života.
Ani nerušil, kdy se rozhodl a opatrně se zvedl. Nikdo mu nevěnoval pozornost, když se nenápadně vytratil za ní. Namlouval si, že to třeba vzdala, když ji chvíli nenásledoval, ale byla tam. Na jeho vkus byli ale stále příliš na ráně. Cítil se jako na trní, věděl, ze dělá něco, čeho možná později, no dokonce možná i dost brzy, bude litovat. Bez řečí ji vzal za zápěstí, ačkoli tentokrát jemně oproti pevnému stisku, jímž sevřel její zápěstí při jejich setkání v knihovně. Zatáhne ji do zpovědnice. Není tu zrovna moc místa, tudíž jí stojí dost blízko. Cítí každý její nádech, její vůně ho nyní vyloženě obklopí a rozhodně mu nepomáhá přemýšlet.* Jsi šílená, víš to? *Dostane ze sebe. Ale on byl neméně. Jinak by za ní nešel. A teď ani nemohl dostat z hlavy to, o čem žertovala.* Takže jsi co? Panna, která v kostele hledá útočiště? Zatímco má hříšné nevhodné myšlenky, kterých se nemůže zbavit a přijde se vyzpovídat? *Nadhodí zamyšleně. Na chvíli zavře oči. Sakra. S něčím takovým by jeho představivost rozhodně mohla pracovat. Vlastně už pracovala. Mohl být náhodný cizinec, co na ni natrefil v kostele a zatoužil po ní. Anebo ministrant, sám sužovaný podobnou touhou ale rozpolcený mezi vírou a pokušením. Neměl už sílu tomu odolávat. Když otevřel oči, už si nepatřil. Nechal se tou hrou pohltit, zapomněl na to, že tam venku jsou lidé, kteří ho znají jako slušného prominentního synka. Že je tam jeho rodina, co by tohle neschvalovala. Nechtěl myslet na cokoliv, co by mu připomnělo, kdo je a kam patří. Co se mu stalo. V tuhle chvíli ne. Teď tu byla jen část jej, ta, kterou zajímala dívka před ním.*
Vážně si myslím, že jsi nikdy nebyla políbená, Lucz. *Vydechne a tentokrát neodolá a namotá si na prst pramen jejích vlasů. Jsou silné a hebké, konečky ho zalechtají v dlani, když po prameni přejde rukou.* Při právem polibku můžeš žít i umřít. *Skloní se a rty přiloží na citlivé místo těsně pod uchem. Poprvé ochutná její pokožku a může se zhluboka nadechnout té omamné vůně. Je v tom cosi květinového, ale růže to nejsou, ačkoliv by k ní seděly. Sladké a zároveň podmanivé. Rty se přesouvá po hraně její čelisti.* Je to o tom napětí. *Položí jí ruku do pasu a druhou na bedra. Tou stoupá vzhůru podél její páteře, palcem jemně tlačí na obratle, dokud se k němu více nepřitiskne. Skončí u šíje a i tu jemně mne a spolu se svůdným hlubokým tónem jeho hlasu se atmosféra stává téměř hypnotickou.* Čekáš na něj, prahneš po něm ještě dřív, než přijde. *Zamumlá a vtiskne jí jen drobný polibek do koutku úst.* Nedotýkám se tě na žádném nevhodném místě, a stejně bych se vsadil, že jen to očekávání tě vzrušuje víc, než kdybych tě otevřeně dráždil. *Skloní se víc, aby mohl ústy přesunout pozornost na její krk. Líbá ji podél krční tepny, vnímá její zrychlený dech. Momentálně je jeho fantazie opravdu živá. Vážně by mohla být nezkušená a on měl mít na starost její první polibek.* Muži zapomínají líbat ženy jen tak. Odbytý polibek na veřejnosti, v soukromí jen předehra k sexu. Místo aby pochopili, že líbání může být samo o sobě mnohem víc. *Mumlá jí do kůže přísliby, zatímco rty značí její klíční kost. Místo aby však pokračoval do dekoltu, narovná se a pohlédne jí do očí. Skrz škvíry a zástěnu prosvítá jen minimum světla. Její oči tak působí téměř černé. Zatímco však zrak strádá, vnímá mnohem víc ostatními smysly. Její vůni, hlasitost jejího dechu, jemnou látku šatů i hebkost její kůže a kadeří vlasů. Její teplo. Její křivky. Zbývalo jen jediné, po čem ještě toužil. Ochutnat ji.
Prodlouží ten okamžik o vteřinu déle, než by bylo nutné. Dává jí poslední šanci si to rozmyslet. Nakonec se však nakloní a políbí ji. Nejdřív jen rty zlehka zavadí o ty její. Pohladí je. Poté něžně políbí spodní ret, špičkou jazyka po něm přejde, studuje kontury jejích úst, než rty přitiskne silněji a získá si přístup dovnitř. Chutná božsky. Což musel vnímat jako ironii, ale už tak se tady zpronevěřoval bohu až až. Jazykem vyhledá ten její, láká ji, hraje si s ní. Nespěchá, zatímco zkoumá každé zákoutí, prsty zaplete do vlasů a donutí ji zaklonit hlavu, aby mohl prozkoumat jiný úhel. Sevře ji v pase o něco pevněji, zatímco tempo polibku nabírá na obrátkách. Něhu v něm nahrazuje vášeň. Přitiskne se k ní, takže může cítit důkaz jeho touhy, který mu napíná látku kalhot. A přesto rukama nezabrousí nikam, kam by neměl. Jen ji líbá. Vychutnává si ji jako vynikající vzácnou stoletou whisky. Dlouze a zkušeně si podmaňuje její ústa, jemně zuby okusuje plný spodní ret, aby následně každý náznak bolesti jemně slíbal. Ústy umlčí každý vzdech, dokud sám nezasténá zoufalou potřebou, jak mu vzrušení rezonuje tělem i duší. Přitáhne ji k sobě ještě pevněji, rukou ji obejme v pase, kdyby se jí doopravdy podlomila kolena a ona se k němu přivinula kompletně. Tiskne ji k sobě pevně, až sám cítí, že to omezuje jeho dech, který se už tak náruživostí líbání pomyslně krátil. Ačkoliv nerad se od ní odtrhne po době, která mu samotnému přišla jako hodiny. Jeho erekce téměř bolestivě pulzuje a poprvé za dnešní ráno se cítí opravdu vzhůru.* Políbil tě někdy někdo takhle, Lucz? *Dostane ze sebe hlasem ochraptělým touhou. V tom tónu se však ozývá i jistá ostrá úpěnlivost, jak ji nenásilně prosí o upřímnost.*

Aj keď si hovorila, že by sa mu mala vyhýbať, dať mu pokoj. Nezaslúži si mať po boku, človeka ktorý, by mu do života, priniesol len starosti a zbytočné otázky. A ona neznášala otázky, na jej minulosť a už vôbec nie na prítomnosť. Jej život jej pripadal, ako rozbitá váza na milión malých kúskov, ktoré nevládze sama pozliepať. Zakaždým keď má pocit, že život sa jej zdá lepší. Všetko sa zhorší, tak o miliónkrát viac. Má pocit, akoby sa niekedy nemohla ani poriadne nadýchnuť, kvôli očakávaní jej rodičov. Vie, že sú na ňu nahnevaný alebo možno z nej sklamaný. Aspoň raz sa im dokázala postaviť a vydupať si to, kam pôjde na školu. Móda bola jej záľuba, ktorú chce v živote pretaviť do vlastnej značky. To ju drží pri živote a ženie dopredu. No ešte vie, že si musí toho veľa preskákať v živote, aby sa mohla úplne sústrediť na svoje sny. Naučiť seba mať rada, nájsť životný kľud a byť sebaistá minimálne, tak ako je Illaria. Svoju sestru väčšinou kritizuje, no v kútiku duše ju dokáže aj obdivovať. Možno aj ona by bola taká, keby sa trochu snažila. Ale byť niekoho poslušné dievčatko, jej nikdy nebolo po chuti. Už od malička mala svoju vzdorovitú povahu. Bez absolútneho pudu sebazáchovy, tak ako teraz keď sedí s mladým Crawfordom v kostole. Jej rodičia si pravdepodobne mysleli, že ju osvietilo, keď sa ráno zavila v kuchyni a rozhodla sa ísť s nimi na omšu. Keby boli vedeli, ozajstný dôvod. Prečo šla, rozhodne by boli pohoršený. Vlastne určite by boli pohoršený. Z nej, z toho, že nechcela, aby s ňou Jeremias flirtoval. V kostole, počas omše. Celý kostol by na nich, určite pozerali znechutene. Prišlo jej zvrátené, že jej to prišlo normálne. Keď sa zasmeje nad jej klamstvom, ktoré vypustila z úst, všimne si pohoršenú babku. Prepaľuje ju pohľadom, ale ona jej nevenuje ani trochu pozornosti. Venuje sa jej spoločnosti. Znova položí ústa na jeho ucho.* Nepobozkaná a veľmi neskúsená.* Zašeptá mu do ucha a nadýchne sa ešte raz, korenistej vône jeho kolínskej. Voňal božsky a verí, že aj božsky bozkáva. Keď sa sním stavila o to, že sa jej z jeho bozku podlomia kolená, celkom sa nemýlil. Síce predtým mala vzťahy, ale nepamätá si nič také ako, podlomenie kolien alebo bozky v kostole. Táto hra sa jej začala páčiť. No chcela ju okoreniť a zisti či mladý Crawford pôjde za ňou. Časť nej bola o tom presvedčená a tá druhá časť ju zase karhalo, za to že sa zamotáva znova do problému, ktorý ju priťahoval. Keď započuje jeho kroky. Pozerá sa na obraz, na ktorom je nejaký svätý. Usmeje sa na obraz svätej ženy z vážnym pohľadom. Otočí sa v momente, keď stojí pri nej Jeremias a stiahnu ju za zápästie do spovednice. Síce tentokrát, o čo si jemnejšie stále to v nej vyvolá nepríjemné pocity. Na jej bývalého priateľa, no zároveň ten pocti dokázala okamžite vytesniť z hlavy. Pretože sa spoločne ocitnú veľmi úzkom prostredí. Ich telá takmer natlačené na sebe ju vzrušovalo. Aj predstava, že by ich tu niekto našiel. Ale, ak sa nemýli omša je kdesi v strede, takže majú na seba dostatok času.* Som panna, ktorá potrebuje skrotiť nemravné myšlienky.*Odvetí zvodným hlasom. Chytil sa hry, ktorú sním chcela hrať. Pohľad upiera na jeho dlaň, jej prameň vlasov. Tvrdohlavo sleduje, svoje vlasy obtočené okolo jeho prstu. Až keď na ňu znova prehovorí, pozrie mu do očí. Na perách sa jej usadí úsmev.* Hmm, teória ti ide dobre.*Zhodnotí rýchlo, keď sa jeho pery dotknú na miesto pri uchu. Telom jej prejdú zimomriavky a zároveň túžbu, aby ju toľko nenaťahoval. Prisunie sa k nemu bližšie, keď sa jeho ruky obmotajú okolo jej drieku. Naozaj napäto čakal, čo bude ďalej. A naozaj ho chcela aj pobozkať. Celé jej telo pulzovalo túžbou, aby to konečne urobil. Jeho slová to len potvrdia, ale nehodlá na nich reagovať. Pretože, tentokrát sa trafil hlboko do čierneho, len ho úpenlivo sleduje.* Ešte, že nás svet neukrátil o múdrosti Jeremiasa Crawforda.*Povie mu náznaku irónie a zároveň sa za tým, snaží skryť akú mal pravdu. Zatiaľ, čo sa snaží ovládať, aby nevydýchlo príliš nahlas. Srdce má až kde si v krku a čaká na bozk. Kľudne by ho pobozkala sama, keď sa k nemu konečne dostane. Jednou ruku ho chytí okolo krku a druhú mu položí na jeho hruď. Z jeho bozku sa jej rozhodne podlamujú kolená, ale svoje telo dokáže ešte trochu kontrolovať. Podávala sa ich bozkom. Užívala si ho a zároveň ju čo si v hlave, chcelo presvedčiť, že by to malo byť naposledy.* / Bola by to pekná rozlúčka./* Napadne ju myšlienka, keď si ju k sebe Jeremias, pritisne ešte bližšie. Tak medzi nimi už neexistuje žiadna medzera. Jej telo sa veľmi ochotne k tomu jeho privinie, aj keď cíti cez látku jeho nohavíc jeho vzrušenie. Slastne vydýchne až keď sa od nej odlepí. Sluchom sa snaží zistiť, kde približne je asi omša. Chce si ho ešte trochu užiť, mať ho pre seba. Aj keď ich od zvyšku delí len kúsok tmavo červeného ťažkého závesu. Pozrie na neho cez mihalnice a rukou, šmátra po hrudi až zájde k jeho nohaviciach. Dlaňou prejde po jeho nohaviciach a k Jeremiasovi sa znovu tvárou priblíži.*Musíš to zopakovať, aby som našla odpoveď.*Odvetí mu s diabolským úsmevom na perách. Zatiaľ, čo mu vysúka košeľu z nohavíc a rukou zašmátra k jeho rozkroku. Bol poriadne vzrušený a navyše ho rozrušovať jej robilo dobre.*

*Většinou neměl problém působit sebejistě. A tak je tomu i nyní, ačkoliv rozhodně podobné situaci nečelil každý den. Většinou v kostele neměl společnost a vyhovovalo mu to, mohl v klidu přemýšlet a mít chvíli pro sebe. Kdyby vlastně Lucz nepozval sám, nejspíš by ho naštvalo, že by mu rušila týdenní rutinu. Takhle si ale jejich pošťuchování vlastně užívá. Naskočí mu husí kůže, když mu šeptá do ucha. Je rád za dlouhé rukávy saka, které tuhle skutečnost skryjí. Netouží po tom, aby věděla, jaký vliv na něj měla. Ale nejspíš jí to stejně bylo jasné, když se ji rozhodl následovat. Kdyby sebral rozum do hrsti, nešel by za ní a zůstal by sedět v lavici. Všechno kolem mu připomínalo, na jak nevhodném místě se nacházejí. Toužil tomu uniknout a zároveň se skrýt před zraky náhodných kolemjdoucích, a tak ji zatáhne do zpovědnice. Příliš prostoru tu není, tudíž jsou k sobě blíž, než plánoval, nemohl však říct, že se ne to nezamlouvalo. Něco v něm se zlomilo už ve chvíli, kdy se zvedl z dřevěné lavice. Tenhle okamžik se stával každým okamžikem více nevyhnutelným a on to stále dokola přehlížel, ignoroval přitažlivost, kterou vyzařovala. Jako jeho osobní hvězda, stahovala ho vlastní gravitací. Věděl, že až se srazí, bude to velkolepé, ale taky to bude konec. Skončí jeho klid a namlouvání si toho, že můžou být jen známí, možná dokonce kamarádi. Všechno předstírání se rozpadne v prach. Ta hra, kterou se rozhodli hrát, byla příliš lákavá na to, aby se nenechal strhnout. Už s tím ani nebojoval.* Myslím, že bych ti s tím měl pomoc. Třeba toužíš po něčem, co ani nechceš. Měla bys to vyzkoušet. Pak tě možná touha přejde. *Zkonstatuje tiše, hlas podbarvený sobeckou touhou. Kdyby byla opravdu nezkušená panna, zneužil by její naivity a důvěry. Příliš to chtěl, aby nyní dokázal přestat. Hodlal se však postarat o to, aby to byl polibek, po němž každá dívka sní.

Napíná ji, hraje si s ní, ale ačkoliv se snažila znít nespokojeně a nad věcí, cítil, jak se k němu naklonila. Její tělo promlouvalo za ni. Dech se jí prohloubil, tělo vyklenulo, aby kopírovalo to jeho. Rty ochutnával její pokožku, zhluboka se nadechoval její vůně, která mu byla od počátku tak příjemná a teď se kolem něj snášela jako ranní mlha na horské údolí. Nelíbilo se mu, když zmínila jeho jméno. Nechtěl, aby mu tak otevřeně připomínala realitu, která na něj čekala za sametovým závěsem. Očividně nastal čas ji přestat provokovat a zaměstnat jí ústa jinak. Není to polibek, jaký očekával. Od začátku věřil, že se zapojí, ale nečekal, že to udělá s takovým nadšením. Jako by na tento polibek čekala roky a ne jen pár vteřin. Cítí, jak nehty přejede po jeho zátylku, když ho k sobě přitáhne blíže, zatímco druhá ruka mu spočine nad srdcem. Horkost pohlcuje jeho tělo postupně, připomíná mu to pomalé ponoření do horké koupele v chladný zimní den. Možná jako šálek čaje, který prohřeje prokřehlé ruce a rozehřeje útroby. Touha, vášeň, pokušení. Stravovaly ho plameny, kdy ona představovala zdroj i jedinou možnou úlevu. Chtěl víc, potřeboval víc z ní, a tak s každým dalším polibkem stupňoval náruživost. Jeho sebekontrola měla však vždy navrch. Doopravdy nezabloudil rukama na žádné intimní místa, jen ji k sobě pevně tiskl a prsty druhé ruky jí zabořil do hustých kadeří. Přeruší polibek ve chvíli, kdy cítí, jak oba dva lapají po dechu. Ignorovat vlastní vzrušení je těžké, ale nechtěl se tím nechat strhnout příliš. Už tak s ním prostý polibek otřásl více, než očekával. Její prostá a upřímná reakce ho ohromila. Očekával větší zdrženlivost, touhu vyhrát sázku, dokázat mu, že se mýlil, že z něj není tak paf.

Zadrhne se mu dech, když zacítí, jak rukou z hrudi putuje níže k jeho kalhotám. Svaly se mu napnou a rychle zostražití. Možná tu přeci jen bylo jisté dokazování si vlastní hrdosti. Její frenetické doteky ho dostávaly do varu. Toužil, aby rukou zajela pod košili, chtěl cítit její dlaně na nahé kůži. Měla drobné ruce, ale na některých prstech drobné mozoly, ten kontrast se mu od začátku líbil. Dokázal si představit, že by mu rozepla kalhoty a obemknula tu malou dlaň kolem jeho ztopoření, udělala mu dobře, tady a teď. Možná by si to spolu rozdali, jedno hloupé drobné poblouznění, co by se stalo? Je to její neupřímná odpověď, která rozhodne jeho váhání. Přišlo mu, že ta přímá a rozechvělá holka je pryč. Místo ní tu byla ta Lucz, jejíž masku nosila dnes a denně. Nesoudil ji za to, sám to dělal. Nemohl však pokračovat v něčem takovém, když se rozhodla tuhle hru obrátit proti němu. Věděl, že s ní začal on, že to celé byla jen fantazie. Ale když se jí ptal, žádal upřímnost, část jej jednoduše chtěla vidět ji, doopravdy ji, a nejen to, co mu nabízela, či představu, kterou si sám vytvořil.* Ne. *Odpoví jí měkce a vezme ji za ruce a zastaví ji.* Takhle ne. *Zopakuje více rozhodně, nyní lépe schopen se soustředit, když se ho nedotýkala. Vzpomínal na to, co mu říkala o svém příteli. Srážka s realitou byla nepříjemná a v jeho očích úplně zkazila atmosféru. Polibky mu na rtech zhořkly.* Chtěl jsem tě políbit, Lucz. Nemusíš hned zdolat druhou metu. *Potlačí povzdech a v očích se mu na vteřinu mihne smutek. Kolik kreténů ji donutilo myslet si, že sex je to jediné, co může od někoho dostat? Že je to cesta k náklonnosti? K pozornosti? K troše té lásky? Nebyl žádný romantický hrdina, už dávno ne, ale tohle mu nepřišlo fér.* Jestli hledáš někoho, kdo tě využije, musíš jít hledat jinam. *Pustí ji a o krok couvne. On to neudělá. Nebude její hromosvod, nebude způsob, jak si něco dokázat. Ať už to, že je snad lepší než její sestra, nebo to, že si ho dokáže obmotat kolem prstu, nebo prostě to, že o ni někdo stojí, když už ne o její lásku, alespoň o její tělo. Pro něj hra skončila. Nejhorší na tom bylo, že ji opravdu chtěl líbat. Ano, chtěl ji v té zpovědnici políbit tolik, že jeho mysl hned přišla s příhodnými nápady a fantaziemi, díky nimž dokázal zapomenout na to, proč tohle vůbec neměl dělat. Jenže skutečnost se vždycky nakonec připomněla. A připomínala mu nejvíce to, jak moc byl sám rozbitý, až příliš na to, aby sobecky ničil ještě někoho dalšího. Lehce potřese hlavou a zaposlouchá se, zda někdo nejde, načež vyklouzne ze zpovědnice. Alespoň tak unikne té sužující vůni, ačkoliv má dojem, že ta mu snad nasákla do pórů a teď ho bude pronásledovat. Ačkoli mše ještě probíhá a on nikdy neodchází dříve, dnes udělá výjimku a zamíří na schody před kostel, kde vyloví z kapsy saka zapalovač a cigarety potom, co si spraví košili. Nebylo asi zrovna vhodné, aby kouřil u kostela, ale už dlouhou dobu nepocítil takovou touhu si zapálit.*

*Jeho slová predtým než ju pobozkal jej rezonovali v hlave. Síce jej Jeremias nevenuje prvý bozk, ale mala pocit akoby to prvý bol. Chcela ho pobozkať už ich prvé stretnutie a postupne sa to len, navyšovalo. Chcela to a jej zvedavosť sa premenila na túžbu v jej hrudi, ktorá jej zvierala srdce. A popritom ako sú si teraz blízko seba, tá túžba rástla oveľa viac. Kde si alebo čo si jej hlave volalo, že by nemala v ďalšom mužovi vyvolávať žiadne pocity. Aj v New Yorku si myslela, že tá túžba sa neskôr premení na lásku a život, bude jednoduchší. Lenže nebolo nič jednoduché. Mala pocit, že sama sebe všetko zhoršuje, tak o stokrát viac a ľuďom okolo seba ubližuje. A jemu ublížiť nechcela. Nedokázala by si odpustiť, keby ho má vidieť sa trápiť. Preto sa tentokrát v mysli chytila pod krk. Musela si prisľúbiť, že mu jednoducho musí dať pokoj. Nemôže jeho pokoj narušiť s toľkým chaosom, ktorý v sebe má. Nechce rozprúdiť okolo nich vír otázok a žiadne odpovede. No, človek si dokáže nahovárať hocičo, predtým než sa vôbec niečo stane. Pretože vzápätí sa jeho pery dotkli tých jej. Svoje prísľuby a rozkazy zrazu prestala úplne uvažovať. Dokázala vnímať len ich telá pritlačené blízko na sebe a jeho bozky. Najprv také opatrné, akoby ju naozaj chcel pripraviť, že ju bozkáva. Akoby nechcel pokaziť jej prvý bozk. Tento naozaj dokázal zmazať ten úplne prvý, keď ako mladé šestnásťročné šteňa sa zahľadela do mladého Carla. To on je zobral vietor s krídiel a nechal ju padnúť na úplne dno. Veľmi rýchlo oľutovala, že jej srdce bolo také slepé. Ona bola slepá a ešte k tomu aj naivná. Dávala mu toľko šancí a zakaždým, to bolo ešte horšie ako predtým. Milovala ho a on jej neustále podkopával nohy a vinil za každý malí prehrešky. Do toho rozvádzajúci sa rodičia, ktorý nakoniec aj tak ostali spolu. Všetko sa vtedy nahromadilo a vybuchlo až teraz v tomto bozku. Ktorý s tým nemal nič spoločné, no pripomenul jej, ako túžila byť pobozkaná. Cítila a vedela, že taký bozk niekto nezažije, len tak na počkanie. Vychutnávala si ho a tlačila k sebe, aby ho mala pri sebe viac. Jej ruka šmátrala po jeho rozkroku. Síce by si to tu sním rozdala bez váhania krotila sa. Nesklonila sa k jeho rozkroku a nehodlala ho dostať úplne hneď. No ruky, ktoré ju zastavia ju prekvapia.  Prekvapene sa na neho díva, keď jej zovrie ruky. Aby nemohla ďalej pokračovať. Zápästia z jeho rúk okamžite vymaní. Nečakala, že sa mu to nebude páčiť. Celé to predsa začal on a zrazu si to celé rozmyslel.* / Prečo?/* Spýta sa ho v hlave, ale nie je poriadne schopná ani jedného slova.  Len na neho prekvapene hľadí a snaží sa zadržať slzy. Z jeho smutného a sklamaného hlasu vycítila, že ho pravdepodobne sklamala. Nechcela myslieť na sex. Nemala ho sem zatiahnuť. Rukami si prejde po tváry a nedokáže sa mu pozrieť do tváre. Cítila sa špinavo, nízko a teraz si to očividne o nej myslí aj on.*  Ja.. ja som si myslela, ž-že..Snažila sa zo seba vysúkať ospravedlnenie, lenže on slová dokáže povedať rýchlejšie. A tie ju zrania takmer Zem.* Čo-že? J-ja som nechcela..*Chce dokončiť vetu, keď sa rozbehne kdesi preč. Až vtedy prepukne v plač. Po drevenej hnedej stene sa zosunie až na zem a snaží sa skryť vzlyky. Celé jej telo sa trasie a snaží sa upokojiť, no slzy a triaška ovládne celé jej telo.* Môžeš, prestať všetko kaziť kurva.* Zašepká si potichu pre seba a hodnú chvíľu sa utápa v plači. Kňaz, ktorý sa stále prihovára ľuďom sa jej zdá nesmierne vzdialený.  Akoby boli v druhej budove a nie v tej istej. Jej telo sa stále celé trasie. Potrebovala ísť na vzduch a pomaly kráčať domov. V hlave už mala vymyslený dôvodov prečo to urobila. Len sa potrebovala upokojiť. Snaží sa párkrát nadýchnuť a pomaly vyjsť von. Prejde pomaly po dlažbe, akoby sa chcela zakrádať v kostole plných ľudí.  Čierne lodičky by ju prezradili, ak by všetci ľudia čakali na to kedy vyjde z jej malého útočiska von.  Otvorí ťažké dvere a ocitne sa vonku.  Jeremiasa si najprv ani nevšimne, keď hlasno zanadáva.* Kuvar!*Zahrmí a kopne do drevených dverí, ktorými sa dostala von. Je si istá, že vnútri to muselo pár ľudí vystrašiť, ale tí sú jej teraz ukradnutý. Pretože, v hlave jej stále išlo, len to čo jej povedal Jeremias a súbežne s tým aj ich bozk. Zovrie jej dych a potlačí vzlyk.* Lucrezia, schop sa!*!* Zavrčí na samú seba a keď vyjde spoza rohu na schody všimne si Jeremiasa. Celá skamenie, no vydá sa k nemu. S malou dušičkou, že jej odpustí to správanie.* Prepáč, aj keď úplne netuším prečo ti to hovorím, ale ...* Znova musí ovládnuť svoj vzlyk, aby mohla pokračovať. Nechce sa mu pozerať do očí, pretože sa bojí čo v nich uvidí. Opovrhnutím ďalším človekom, ktorý sa ku nej vždy zachoval, ako pravý gentleman. Videla v ňom starostlivého človeka, aj keď sa snažil to všemožne zakrýval. Bol ústretoví a zároveň pravdepodobne rovnako zvedavý, ako ona sama. Vábilo ju k nemu tá tajuplnosť a odťažité správanie. Nebol pre ňu len ďalší muž, ktorý by si s ňou začal. To si uvedomila pri jeho bozkoch, to ako ju napínal a stále mala šancu si to rozmyslieť. * / A ja hlupaňa som bola nedočkavá./* Zanadáva si znovu a pohľad narovná, kde si za neho. Pozrieť na neho by ju možno znovu premohol a rozplakala by sa. Už teraz sa drží na vlásku. Znovu sa premôže aby, dokončila svoje slová.*Nie je mi to jedno, teda nechcela som to urobiť, ale nechcem aby si si myslel, že som chcela teba využiť na sex. Je to naozaj to posledné, čo by som chcela. Ja len, neviem o to do mňa vošlo. Zle som to celé pochopila a tak. Prepáč.*Pohliadne mu do očí. Znova sa ospravedlňuje pred ním, pretože nepotrebuje bojovať. Je nahnevaná a zdrvená z toho, ako sa na ňu pozrel ešte predtým, ako odišiel. Nepotrebovala počuť ani slová a vedela s istotou povedať, že v ňom zazrela znechutenie. Ten pohľad ju bolel a zabodával sa jej, ako osteň do srdca.* Ja viem, že prepáč ti nepomôže k tomu..n-nech cítiš už hoci čo len som chcela...*...*Pokrúti hlavou, pretože netušila, čo vlastne mu chcela ešte povedať. Zadíva sa mu tentokrát do očí. Lenže už zase jej je z toho všetkého zle. Ozýva sa jej mozog a aj žalúdok, ktorý chce všetko čo stihla zjesť vyprázdniť. Aby sa aspoň nachvíľu  uľavilo. Lenže, rozum jej radil nech to ovládne. Inak zbudí podozrenie. To je posledné po čom tužila, aby si myslel, že sa úplne zbláznila. Objíme si ruky a pozrie na neho.* Že, som ti nechcela ublížiť alebo tak.*Po tom čo slová vysloví, pozerá sa niekam inde. Na mramorové schody, kopulu, dvere len nie do jeho očí. Niekomu by sa to zdalo neúprimné, ale cítila za to pocit viny. Pohľadom blúdi po schodoch a chcela by od neho konečne, niečo počuť. Pohľadom vyhľadá kôš, ku ktorému sa pravdepodobne  rozbehne, ak s ňou neprehovorí ani slovo. Ak tak urobí, pochopí to. A dá mu naozaj pokoj.*

*Měl čekat, že se to takhle zvrtne. Lucz působila dojmem, že bere vše anebo nic, neměl jí nabízet něco, co nevěděl, zda zvládne dokončit. Polibek si užíval, prodlužoval ho, seč jen to šlo, aby oddělik střet s realitou. Toužil po tom, aby se ho dál dotýkala, chtěl ji cítit všemi smysly, nasytit se jí a nechat se pohltit touhle spalující vášní. Ale nešlo to. Lucrezia byla příliš opravdová. Její svůdný tón mu připomínal, že hrají hru a jeho fantazie o nevinné dívce, které by mohl věnovat vše, včetně svého těla a duše, se rychle rozplynula. A Lucz si od něj rozhodně nezasloužila, aby se připojil k zástupu mužů, kteří ji jen využívali. Neměl vůči ní žádnou zodpovědnost, vždyť si ani nebyl jist, zda ji má rád! A stejně to při pohledu do její roztoužené a zmatené tváře nedokázal. Zarazil tak její bádající ruce a odmítl to, po čečev hloubi duše vlastně prahl.* To není o tom. *Odpoví jí rychle, když se snaží omluvit. To rozhodně nechtěl. Omluva za jeho selhání? To by bylo ponižující. Podal jí strohé vysvětlení a raději opustil zpovědnici, než ten její zklamaný a nechápající výraz smaže dalšími polibky. Potřebuje od Lucz trochu odstup, hlavně se zbavit té svěží květinové vůně, která na něm ulpěla, a tak zamíří ven před kostel. Chladný závan větru na tváři vítá, rozhání tak poslední zbytky žhavé touhy, která mu sužovala tělo. Vytáhne z kapsy krabičku s cigaretami a jednu si rovnou zapálí. Většinou nekouřil veřejně a už vůbec ne na místě, kdy by ho mohli vidět rodiče a dát mu přednášku. Ale pro jednou mu to bylo fuk. Potřeboval si nutně zapálit, dostat uklidňující dávku nikotinu. Zhluboka potáhne a spokojeně vdechne kouř do plic. Cigareta v podmračeném šedém dni rudě zažhne a on se zas s výdechem dokáže o něco lépe soustředit. Většinou ho nic takhle nerozhodí. Má své tělo pod kontrolou, a proto ho rozrušilo, jak blízko byl tam vevnitř selhání. Doopravdy uvažoval o tom, že se poddá a ojede ji přímo v té malé zpovědnici uprostřed mše. A ona by se ani nikdy nedozvěděla, že při tom ani nemyslel na ni, že potřeboval svoz hloupou fantazii k tomu, aby si dovolil takhle popustit uzdu vášni. Nebylo by to vůči ní spravedlivé. Rozhodně ho neutěšovalo vědomí, kam až to klesl. Pokoušel sám sebe, porušoval svá vlastní pravidla a kvůli čemu? Znovu zhluboka potáhne a následně mu zaskočí a rozkašle se, když ho vyleká hlasité prasknutí dveří a nadávky. Podle hlasu pozná Lucreziu, ačkoliv jí nerozumí. Zní ale naštvaně, kdyby netušil, že neměla šanci to od jejich rozdělení stihnout, podezíral by jí, že je opilá, její hlas zněl poněkud chraptivě. Když se objeví v jeho zorném poli, trochu se zamračí. Je si vědoma, že má trochu rozmazanou řasenku? A nateklé oči a skvrnité tváře. Očividně brečela.* /Zase./ *Nemohl se zbavit dojmu, že za to může nějakým způsobem on.* /Zase./ *Přestože ani tentokrát neměl tušení, co provedl. Lucz byla hrozně nevyzpytatelná. A teď na něj zase upírala velké smutné oči a on se měl chuť propadnout do pekel, než aby musel řešit, co teď nastane. Tušil totiž, že z toho, co mu řekne, nebude zrovna moudrý. Odvrátí od něj oči a on musí potlačit iracionální touhu přitáhnout si ji do náruče a konejšivě ji pohladit po zádech. Samozřejmě to neudělá, nepřijde mu to vhodné, ale stejně ho štve, že v něm zase dokázala vzbudit pocit provinilosti. Raději ji nechá mluvit, jakkoli ho napíná čekání, než se konečně vymáčkne. Při těch slovech však frustrovaně vydechne.* To jsem ale neřekl. *Odpoví jí ostře. Rozhodně jí nedovolí, aby překrucovala jeho slova a házela na sebe vinu za něco, za co absolutně nemohla.* Řekl jsem, že JÁ se nepřipojím k těm, kteří zneužívali TEBE. *Zopakuje v menší obměně svá předchozí slova.* Jsi... prostě moc, Lucz. Jiný slovo pro to není. Neustále se snažíš schovat, co si myslíš, přesto každému sdělíš od plic svůj názor. A pořád se snažíš schovat, co cítíš, ačkoliv to vlastně nedokážeš. *Vždyť už se před ním dvakrát rozbrečela. Nu, tentokrát to neviděl, ale poznal to.* Věci se tě dotýkají. Zraňují tě. *Mávne neurčité rukou a potlačí povzdech.* A já nejsem idiot, co by využil tvojí touhy po troše útěchy a náklonnosti, aby si ulevil. *Znechuceně se ušklíbne.* A ty bys mě neměla nechat. Nejspíš jsi tak zvyklá, že sex je něco, co ti partnera udrží, že k němu automaticky směřuješ. *Odvrátí pohled. Domnívá se, že její bývalý musel být podobný. Namotal si ji na sladké řeči, trochu pozornosti, a pak začal jen brát a brát. A ona mu neustále odpouštěla a snažila se mu ve všem vyhovět, jen proto aby na ni byl na chvíli hodný. Hnusil by se sám sobě, kdyby se s ní v té zpovědnici vyspal, využil jejích návyků bez toho, aniž by ona sama věděla do čeho jde, a že netouží po ničem dlouhodobém.* Nechci se připsat na seznam tvých "chyb". *Pousměje se zkroušeně.* Neublížila jsi mi. *Potlačí chuť si odfrknout a přejde k ní blíž. Co vlastně cítí? Jo, to byla dobrá otázka. Moc se v sobě nevyznal, rozhodně ne v tuhle chvíli. Nejraději by se otočil a tohle všechno nechal za sebou. Místo toho k ní váhavě natáhne ruku a jemně ji klouby prstů pohladí po tváří.* Já tě chtěl. *Vydechne toužebně. Nemělo smysl předstírat něco jiného. Nemohla nepostřehnout, jak ho jejich polibek a blízkost vzrušila.* Ale nemůžu tě mít takhle. Mám... Je to složité. *Zamračí se. Jen s málo dívkami kdy otevřeně mluvil o tom, jaké má záliby. Musel to podstoupit snad jen dvakrát? A rozhodně nechtěl mluvit zrovna o jeho slabosti pro role-play zde na schodech kostela. Místo toho krátce potáhl z cigarety, než ji típl o sloup a vajgl schoval zpět do krabičky. Byl až příliš pořádný na to, aby ho odhodil na zem.* Pojď se mnou na večeři. *Nabídne jí prostě a zahledí se na ni s tím svým typickým ledovým klidem. Tentokrát má cíl, a tak si za ním jde, emoce si nechá na později.*

*Nečakala taký dramatický odchod. Teda myslela si, že to chce aj on, veď predsa bol vzrušený a zjavne sa telesne priťahovali. Nevadilo jej keby, si to tam rozdajú. Vlastne jej to prišlo až dekadentné, viac ako keby sa to rozhodli robiť v knižnici na dámskych záchodoch. Nevidela v tom nejaký veľký problém, hoci by sa zapísal do zoznamu, chlapcov s ktorými mala tú česť. Nevadilo by jej to, až tak. Asi. To ale nemala, ako zistiť keď sa z tej spovednice, tak rýchlo odíde. Zobrala si to veľmi osobne. Jeho vysvetlenie ju zranilo a zároveň, hovoril pravdu. Naozaj to robila predtým, aby si udržala pri sebe iného. Áno, robila aby sa aspoň chvíľu cítila jedinečná.  Ten moment kedy, ju muži k sebe pritisli a obšťastnili jej potreby. A už nikdy sa neozvali. Začala si pripadá špinavá, tak ako aj v tom čase v spovednice. Nevedela presne popísať, čo k nemu cíti. No, niečo to bolo.* / A teraz si to všetko pokazila!/* Vrieska na seba v hlave. Ak by nebola v kostole naozaj by na seba vrieskala, hádzala veci okolo seba. V kostole sa musela, ale ovládať. Všetci by na ňu pozerali, ako na blázna a hlavne by sa celý kostol dozvedel, čo sa stalo v spovednici. Rozhodne by si dali dve a dve dokopy, ak by ich niekto potajomky sledoval. Dokázal by si dať veci dohromady a vedel, že sa medzi nimi niečo stalo. Ak ju oči neklamali, nikto sa neskrýval za rohom katedrály. Paranoidne to ešte, raz skúsi skontrolovať či sa naozaj niekto za ňou nezakráda. Nikoho neuvidí, a tak sa ako veľká voda vyrúti von. Ešte stále so slzami v očiach, ktoré si nedokázala ešte všetky utrieť. Tak aj Jeremias, musel poznať, že plakala. Nevedela, čo spravila zle. Zo zvyku sa mu ospravedlnila  a pohľad nasmerovala k im topánkam. Všetko bolo lepšie, ako vidieť jeho zamračenú tvár. Keď vyriekne ostro tých pár slov, mykne ňou. Jeho slová ostro rezonujú v jej srdci.* To je teda dôvod prečo si sa vytratil?*Spýta sa ho s malou dušičkou. Nečakala, že niečo také pre ňu urobí. Stúpol v jej očiach vyššie a v duchu sa mu poďakuje. Možno si Illaria, mohla myslieť. Niečo, ako že, pozná Jeremiasa Crawforda. Ale skutočnosť je úplne iná. Sama si nie je istá, čo tým vôbec chcel urobiť. Zdá sa jej to komplikované a predsa len na tom, koniec-koncov ani nijak nezáležalo.* A to je predsa dôvod, prečo by si ma nemal chcieť vôbec. Som aká som, Jeremias. Nechcem ti pokaziť...život.*Dodá  rýchlo, keď hovorí a nechá ho dohovoriť. Nič mu nepovie, len ticho načúva. Tak ako on načúval jej. Porozumela tomu, čo jej vravel a duchu vedela, že má naozaj pravdu. Naozaj to to robila a pripadlo jej hlúpe, že to dokázal prekuknúť. Pohľad stočí znova, kde si inam a zároveň hneď na neho, keď znova začne hovoriť.* A ako to teda chceš?*Položí mu otázku s kľudným hlasom a tentokrát mu pozrie do očí, keď sa jeho ruka priblíži k jej tváry.* Aj ja ťa chcem.* Prizná a hryzne si nervózne do pery.* A nemá zmysel sa ponáhľať teda ak vôbec...*Chce ďalej hovoriť a rečniť o tom, ako má pravdu. Dokonca aj nevoľnosť jej prešla, keď si skutočnosti veľmi vážila, že mal o ňu starosť. Že ho zaujíma, ako osoba, nie len ako objekt na sex. Slová sa jej zadrhli v hrdle a prudko jej ho zovreli. Jeho ďalšie slová. Chvíľu nemo stane stáť  v absolutnom tichu. Jeremias Crawford ju pozval na večeru. Predstavila si, ako by reagovalo väčšinu dievčat. Výskali by a zavýjali, ako taký vlci. Ona to isté robila tiež len v duchu. Namiesto toho sa k nemu podíde, o čo si bližšie. Ani nerozmýšľa, keď ho objíme okolo pásu. Bol od nej náramne vysoký, aj keď nie ozrutne. Aby to vyzeralo, úplne zle.*Pôjdem s tebou rada.*Nakoniec hlesne a potom ho pustí. Odstúpi od neho, aby sa na neho mohla pozrieť a tiež, aby ju neschmatol a znovu k sebe pritiahnuť. Aj keď, po tom túžila.*

*Čerstvý vzduch mu rozhodně prospíval. Vzrušení pomalu opadávalo, takže se nemusel bát, že když někdo půjde kolem, ztrapní se zřetelnou vybouleninou v kalhotách. Cigareta mu naopak pomáhala uklidnit nervy. A ty měl po scéně z kostela na pochodu slušně. Netušil, co to do něj vjelo. Anebo to vlastně možná věděl, ale rozhodně se mu to zjištění nelíbilo. Měl pro Lucz slabost. Nechápal, jak se to stalo, když byla vším, čemu se obvykle snažil vyhýbat. Možná v tom to tkvělo, nabízela mu něco, co dlouho nezakusil a on se nechal nalákat na zakázané ovoce.* /Idiote./ *Vynadá si v duchu. Nešlo jen o to, že dívky jako Lucrezia přinášely příliš obtíží. Hlavním problémem bylo, že oba dva byli povahově úplně jiní, jako voda a oheň. Někdo říká, že se protiklady přitahují, a taky že ano, jenže se taky často navzájem raní. Nedokážou najít systém, jak společně fungovat bez toho, aniž by jeden žádal až příliš od toho druhého. Stačí se podívat na tvář Lucrezie, která se za ním vydá. Očividně plakala a on s tím měl nejspíš dost co dočinění. V zásadě si spolu ani nezačali a už vzájemně naráželi na mantinely. Nechápavě se zamračí. Ona mu rozhodně taky nepomáhala, nehorázně ho mátla a on ten pocit neměl rád.* Samozřejmě že kvůli tomu. *Nedokázal předstírat, že tam za ní šel jen kvůli tomu, aby si s ní trochu pohrál. Prezentoval se sice jako chladný, ale ne jako hajzl. Uměl být krutý, když se doopravdy naštval, trousil slova, jež mohla snadno ublížit. A taky dokázal být neoblomný, když šlo o jeho práci ve firmě. Ale rozhodně by si takhle nezahrával s city dívky. Věděl, jaké to je, když vás někdo jen využívá a nepřál by to nikomu.* Proč sis myslela, že jsem odešel? *Zeptá se ještě zvědavě. Snad si nemyslela, že odešel, protože ji nechtěl. Copak necítila, co s ním ten polibek dělal?* /Pitomá ženská./ *Zamručí si v duchu podrážděně. Doopravdy se snažila hodit všechno na sebe. Hledala si důvody, proč být sama sebou znechucená, sama sobě opakovaně ubližovala. Vůbec se mu to nelíbilo.*

Pokazím si život, jak uznám za vhodné. *Odpoví jí již klidněji a zamyšleně si ji prohlíží. Bůh je mu tady svědkem, že věděl moc dobře, jak si život zkomplikovat. Dělal spoustu chyb, jakkoliv se jim snažil vyvarovat. Nemohl však popírat, že po dívce toužil. A když jí na rovinu řekne, jak se to s ním má, sama si může zvolit, zda se s ním chce zaplést. Byl to risk. S jejich povahami určitě. Ale on měl po krk toho držet se v bezpečném území. Nedokázal to dělat věčně, jakkoliv se snažil prezentovat tak, jak se slušelo a patřilo, něco v něm mělo tendenci neustále porušovat nepsaná pravidla. Při té otázce ho napadalo hned několik scénářů, které si nedovolí ve své mysli rozvíjet, jinak by měl, co dělat, aby zase nepodlehl pokušení. Pohladí jí po tváři a zastane, když mu přizná, že ho chce. Kousne se u toho do rtu a nervózně pohlédne bokem, jako by tohle tak otevřeně nepřiznávala ledaskomu. V hrudi se mu zatřepetá spokojená hřejivá pýcha. Chtěla ho. Třeba to bude fungovat, alespoň na chvíli. A možná měla pravdu a nebylo, kam pospíchat, jenže on neměl ve zvyku věci odkládat. Nejdřív si s ní však musí upřímně promluvit někde, kde nehrozí, že se každou chvíli nahrnou lidi, někde, kde nebudou tolik vidět a slyšet. Pozve ji tedy bez rozmýšlení na večeři. Vyloženě ho ohromí, když k němu udělá další krok a obejme ho kolem pasu. Rukou jí setrvává na tváři a druhá mu hloupě visí vedle pasu. Kdy ho naposledy někdo obejmul? Možná bratr tak... před rokem. A to bylo chlapské objetí kolem ramena a poplácání po zádech. Rozhodně nic takhle jemného a intimního. Ani nestihne rozmrznout, když Lucz ustoupí z jeho dosahu. Stáhne tak ruku a musí potlačit nutkání nervózně přešlápnout.* Jo, fajn, tak já... ti napíšu. *Zamrká a vzpamatuje se.* /Nemusíš ode mě utíkat./ *Napadne ho. Klesl pohledem na její rty. Nejraději by jí ústup překazil a přitáhl si ji zpět. Možná ji opřel o sloup a znovu pořádně políbil.* /Sakra./ *Rozhodně jí musí napsat brzo. Teď když překročil určitou mez, věděl, po čem přesně jeho tělo prahlo a rozhodně nebylo příjemné být sužován takovými představami a tužbami.* Brzy. *Dodá a vezme ji za ruku, kterou zvedne k ústům. Zlehka ji políbí na hřbet, pak ji však otočí a věnuje jí další polibek dovnitř dlaně, následně na každý prst, ukazováček si nechá nakonec a jemně skousne. Nemůže si pomoc. Možná nebylo tak zlé, když v něm Lucz probouzela hravou stránku. Sice ji většinou držel pevně pod pokličkou, bylo však příjemné se pro jednou tolik... nestarat.* Cara mia. *Rozloučí se a lehounce pobaveně se pousměje, než od ní odstoupí. Následně se obrátí a vrátí se do kostela, kde počká na rodiče. Jeho absence po čas mše si naštěstí nevšimli. Vytrpí si ještě jedno kolo zdvořilostních konverzací, než společně opustí kostel.*