Les

Les je zde smíšený. V jeho hlubinách naleznete hodně listnatých stromů, zatímco ke kraji převažují jehličnaté. Je tomu tak i díky snaze obnovovat zalesnění, jež bylo poškozeno těžbou předtím, než se oblast stala chráněnou. Je velmi snadné se zde ztratit, ale pro spoustu místních se jedná o oblíbené místo, kam vyrazit za trochou přírody. Vzhledem k tomu, že zde není dobrý signál, si však dejte pozor, abyste nesešli z vyšlapaných cest, pokud se zde nevyznáte.

(Přesun z jezera Loch Leven)

*Trochu se vzpamatuje a uklidní, když slyší, že na něho nijak netlačí. Chtěl by se seznámit s jejími rodiči, i posunout jejich vztah dál, kdyby mohl, tak by si ji klidně i hned vzal, ale trochu ho v tu chvíli popadla panika. Nechápal, proč se tak cítí, ale cítil se tak.* Rád se s nimi seznámím. *Vyklopil nakonec ze sebe a doufal, že trochu změní téma a promluví si o tom kdyžtak později. Teď na tom nebyl psychicky úplně nejlíp.*
*Na její poznámku o vydírání nijak nereagoval, tak trochu měla pravdu, ale nemyslel to špatně. Douklízel všechny věci do auta a poté ho zamkl.* Tak můžeme vyrazit. *Poznamenal ačkoliv to nebylo vůbec třeba. Chvíli jen tak šli a bylo naprosté ticho. Chtěl ji dopřat trochu času, aby se mohla sama rozmyslet, co mu poví. Nepoužil po ničem víc, než ji trochu více poznat. Poslouchal její příběh a hned věděl, že to nebude veselá historka. Už teď mu ji bylo líto, soucítil s ní.* Nemusíš pokračovat, jestli nechceš, pochopím to, ale jsem rád, že tě můžu více poznat. *Stiskl ji ruku, aby ji dal najevo, že tady je pro ní.*

*Pousměje se, když jí stiskne ruku, i když jí moc do smíchu není.* Je načase konečně někomu říct něco o sobě. *Řekne tichým hlasem a ruku v ruce pokračují dál.* Žila jsem jen s mámou. Nebylo to nic ukázkového, ale nebyla jsem nešťastná, i když teda nejspíš nikdy matkou být neměla. Neměla mateřství v krvi. Čerstvě po mých osmých narozeninách jsem se vracela ze školy domů. Měla jsem to kousek a tak jsem chodila pěšky a sama. *Odmlčí se a uvidí před sebou pařez. Beze slov se k němu vydá a posadí se na něj. Zadívá se před sebe. Nevnímá svět kolem sebe, vypadá spíš jako by právě znovu prožívala chvíle, kdy jí bylo osm.* Přišla jsem domů. Chtěla jsem mámě říct o tom, že mě vybrali jako nejlepší žákyni a abych reprezentovala naši školu v soutěži. Ale... *Po tváři jí steče slza. Rychlým a hrdým pohybem ji setře a zadívá se na Willa.* Vešla jsem do kuchyně a na zemi se o kuchyňskou linku opírala máma. Byla mrtvá. *Znovu se odmlčí.* Měla v ruce zabodnutou jehlu. Až postupem času jsem si uvědomila, že to nebylo poprvé. Vídala jsem ji píchat si heroin docela často a bylo jí jedno, že ji vidím. Ale mě to pořád nedocházelo. A jednou už to její tělo nezvládlo. Po odchodu táty to s ní šlo z kopce. *Mluví sotva slyšitelným hlasem.* Můj biologický táta žije. Poslední týdny se mě snaží kontaktovat. Nevím, kde vzal moje číslo a ani netuším, co po mě chce. Když jsem mu to vzala a zjistila jsem, že je to on, zavěsila jsem. Naposledy mi volal minulý týden. Než jsme se seznámili. Já ho zpět do svého života nechci. Přišla jsem díky němu o mámu.

*Tiskne její ruku a poslouchá její dojemný příběh. Trochu lituje, že s tím vůbec začal, ale věděl, že pro jejich vztah to je důležité, aby se lépe poznali a věděli jeden o druhém co nejvíc. Sleduje ji, jak míří k jednomu z pařezů, následuje jí. Vidí jak díky vzpomínkám začíná plakat, přistoupí k ní blíž, dřepne si před ní a chytne do dlaní její ruku, kterou jemně začne hladit.* Jsem tu s tebou, mě můžeš říct všechno. *Snaží se ji trochu podpořit, aby měla sílu mluvit dál. Její příběh mu až děsivě připomene ten jeho. Naprosto ji chápe a soucítí s ní, nebyl ale schopný říct to nahlas, že zažil něco takřka podobného. Zvedl její bradu, aby se ji mohl podívat do očí. Poslouchej mě, Moon. Jsi neuvěřitelně silná žena a jsi statečná, že to takhle všechno zvládáš. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Tolik tě miluji, že to ani nedokážu vyjádřit slovy. Tvůj otec byl zmetek, že od vás odešel a tvé matky je mi líto. Vím, že to pro tebe muselo být v minulosti těžké, ale poslouchej mě. To všechno už je minulost, teď žijeme v přítomnosti a jsem tu s tebou. Nedopustím, aby ses už někdy takhle trápila. Ano, tvou matlu ti už sice nevrátím, ale jinak udělám cokoliv, aby už jsi mohla být konečně štastná. *Přiblíží se k ní blíž, aby ji mohl políbit.

*Pozoruje ho, jak si k ní přidřepne a pak pozorně poslouchá jeho slova. Na tváři se jí objeví náznak úsměvu. Pohladí ho po tváři a dívá se mu do očí.* Děkuji ti, Williame. *Řekne tichým hlasem.* Já miluji tebe. *Odmlčí se.* Je toho mnohem víc, co bych ti měla ještě říct, ale zrovna teď už jsem asi přišla o veškeré odhodlání a taky sílu. *Pokračuje tiše.* Jen tuhle část života ukončím. Neměla jsem nikoho, ke komu bych mohla jít. Našla mě venku před domem plakat naše sousedka. Nevěděla, co se stalo, a já jí to ani nedokázala říct. Jen jsem seděla v trávě a plakala. Pak odešla do domu. Jediné, co pak pamatuju je, že jsem byla v dětském domově. S nikým jsem nemluvila. Hodně dlouho se snažili mě rozmluvit. Přišlo se na mě podívat obrovské množství rodin, ale žádné jsem neřekla ani slovo. Dokud nepřišli oni. Moji současní rodiče. Cítila jsem něco uvnitř sebe, věděla jsem, že to jsou určitě oni a pak jsem najednou začala znovu mluvit. *Odmlčí se, aby se nadechla a pokračuje v příběhu.* Potvrdili jim adopci a skončila jsem u nich. Bylo to úplně něco jiného, než do té doby. Nebyli jsme chudí, ale teď jsem najednou byla bohatá a měla jsem všechno, co jsem chtěla. Není to správné, ale zacelily mi moje rány dárky, splnili mi každé přání a dali mi neuvěřitelně velké množství lásky a já jsem jim za to moc vděčná. *Ukončí jeden ze svých příběhů a celou dobu se mu dívá do očí. Vtom se k ní přiblíží a je od ní sotva pár centimetrů. Překoná sama těch zbývajících pár centimetrů a něžně ho políbí na rty. Zároveň si ho přitáhne hodně blízko k sobě.*

*Zamiloval se do téhle chvíle. Věděl, že je to pro Moon velice těžké, ale on v tu chvíli cítil, jak k ní je mnohem blíž. Toužil po tom, vědět vše z jejího života a přitom tu být pro ni. Věděl, že ať mu řekne cokoliv, tak on tu pro ni bude. Nečekal, že bude ještě mluvit dál. Cítil k ní obrovský obdiv, že o tom dokáže vůbec mluvit. Její příběh mu trhal srdce. Kéž by tu pro ni byl už v době, kdy to všechno prožívala, chytil by ji a nepřestával by ji objímat. Trochu se mu ulevilo, když její příběh nakonec dopadl dobře. Ona alespoň měla milující adoptivní rodinu, né jako Will, který musel stále žít se svým hrozným otcem. Byl by raději, kdyby ho neměl, ale tohle před Moon, rozhodně říkat nechtěl.* Jsem rád, že to nakonec pro tebe dopadlo dobře a hlavně jsem opravdu rád, že ses mi svěřila. *Naklonil se k ní, aby ji mohl políbit, byl rád, že ona mu šla hned naproti, takhle mohli spojit své rty, v krásný polibek. Nebylo to nijak vášnivé, byl to polibek, který říkal, jak moc se milují. Chytil ji kolem pasu a chtěl ji i nadále líbat. Měl pocit, že nespí přestat, že kdyby přestal, tak by možná začla plakat, a to on nemohl dopustit. Takhle to bylo prostě dokonalé, ta chvíle, ten polibek, to souznění. Utápěl se v jejím políbení a přál si, aby takhle chvíle nikdy neskončila.*

*Zasypávala mu rty něžnými polibky. Cítila, jak v ní hoří nehynoucí láska. Milovala ho každou buňkou svého těla. Byla šťastná, že je teď tady a s ním. Bylo to, jakoby na ni nikdo nemohl, protože on by ji ochránil. Bylo pro ni tak snadné mu to říct a bylo to poprvé, co o spbě něco říct chtěla. I když teď už nedokázala pokračovat, věděla, že brzy Willovi řekne pokračování. Chtěla ale o něm také něco vědět, protože si uvědomila, že teď znovu mluvila jen ona sama. Tušila, že i Will má ve své minulosti nějaké kostlivce a chtěla o nich vědět vše. Po chvíli se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí. Pousmála se.* Jsem ráda, že o mě teď aspoň něco víš. Ale... *Na chvíli se odmlčí a přemýšlivě se kousne do rtu.* Myslím, že teď je řada na tobě. Řekni mi o sobě něco. *Držela ho za ruce, aby věděl, že je tu s ním, aby ho vyslechla. Nehodlala ho za nic soudit, chtěla tu jen pro něj být.* /No tak, Wille. Řekni mi o sobě něco dalšího./ *Nepřestávala se mu dívat do očí a čekala, jestli promluví, protože vypadal, že se mu do toho moc nechce.*

*Nechtěl, aby jejich polibky skončili, aby se od něj odtáhla, aby mluvila dál. Nechtěl nic s toho, chtěl ji pouze držet v náručí, objímat a líbat její rty. Když se od něj odtáhla, cítil se prázdný, jako by ho odmítala, ikdyž věděl, že to tak není. Nechtělo se mu mluvit o své minulosti, už tak měli dost smutnou atmosféru a tohle by to nejspíš jenom zhoršilo.* Myslím, že o mě už víš dost. Řekl jsem ti o svém dědečkovi, namám moc, co byh ti teď mohl říct. Věděl, že s jeho odpovědí asi nebude moc spokojená, ale zkusit to prostě musel. Tiskl její ruce, ikdyž nemluvil, tak na svou minulost i tak myslel a do očí se mu draly slzy. Nechtěl před ní vypadat jako slaboch, prostě nemohl. Snažil se zarazit své slzy, musel přestat myslet na svou minulost. Chtěl myslet na svou přítomnost, na to, že teď tady může být s ní, držet ji za ruce a užívat si její přítomnosti. Porozhlédl se kolem sebe, aby zatajil své slzy.* Jé hele, našel jsem první hřib. Pustil její ruce, zvedl se a šel rovnou k němu. Po cestě využil té přílezitosti, aby si otřel svou slzu, která mu začala stékat po tváři. Doufal, že si toho Moon nevšimla. Sehnul se pro hříbek, byl dost malinký na to, aby se podivil, že ho vůbec zahlédl.*

*Jeho odpověď ji šokovala. Nedala to na sobě znát. Uvnitř ní ale začaly vířit negativní pocity a nejistota. Chvíli ho ještě pozorovala, ale během chvilky už se dívala někam za něj a tak si nevšimla, jak se mu oči zalévají slzami.* /Proč o sobě nechceš mluvit? Nestojím ti za to, co? Celá tahle situace s náma jsou jen lži. Lžeš mi, abys něčeho dosáhl? Ale čeho? Chceš se vytahovat? Nebo znáš mýho otce a přes tebe se má ke mě dostat? Co jsi sakra zač, Williame?!/ *Mysl jí zahltí množství otázek, smutku a zloby. Nic na sobě ale pořád nedává znát. Z myšlenek jí vytrhne Will, když promluví.* /Hřib?/ *Pomyslí si a probere se ze svého tranzu. Oči jí spočívají na kmeni stromu před sebou. Potřese hlavou a uvědomí si, že někam odešel. Nešel ale daleko, protože vidí, jak se pohybuje směrem od ní, k nečemu, co zahlédl. Zaměří se na to místo a uvidí maličký hřib. Neusmívá se, necítí se teď ani nijak zvlášť dobře, než ale vstane a vydá se za ním, rozhodne se pokračovat ve hře, kterou evidentně Will hraje a začne se usmívat. Není na ní poznat, že by před chvílí o něčem pochybovala. Dovedla svůj táent ve skrývání skutečných pocitů k dokonalosti, a proto teď Will mohl vidět jen spokojenou, šťastnou a usměvavou Moon. Pak vykročí k němu, položí mu ruku na rameno.* Jee! Jsi úžasný! Málem jsem ho přehlédla. Je ale tak maličký, že je mi líto ho uřezat. *Dřepne si vedle něj a políbí ho na tvář.* Necháme ho tady. *Rozhodne se a vstane.* Nepůjdeme ještě chvilku dál, než bude čas na oběd? *Zeptá se jemně a pomalu se vydá dál po vyšlapané stezce, aniž by čekala na jeho odpověď.*

*Byl prekvapen, že se ho Moon dál nevyptávala na jeho minulost. Byl za to rád, ale přesto čekal, že se tak lehce odbýt nenechá. Jeho taktika s houbou asi zabrala, hned totiž změnili téma.* / Ó Moon, ty jsi tak roztomilá, záleží ti dokonce i a životě tohoto malého hříbku./ Dobře, necháme ho žít. *Usměje se na ni, každým jejím slovem jo miluje víc a víc. Sleduje ji, jak pokračuje v cestě dál, ani on sám takhke daleko od "svého místečka" nikdy nebyl. Nevěděl na co by mohli narazit, nejspíš na nic, jen na další stovky stromů, ale i tak měl trochu obavy, aby se neztratili.* Ty ještě nemáš hlad? Já už bych možná něco snědl. *Doběhl k ní a dravě ji obejmul ze zadu.* Možná sním tebe. *Zažertoval trochu a naznačil, že by ji chtěl kousnout do krku, místo toho ji ho ale letmo políbil. Zastavil se a držel ji tak, aby i ona už neudělala další krok. Znovu ji políbil na její krk, ale tentokrát už trochu dlouze, vášnivěji. Pažemi ji zezadu objímal a laskal její krk. Nemyslel na nic jiného, než na ní a to, že jsou v tomto lese nejspíš úplně sami.*

*Cukne sebou, jakmile ji popadne do náručí. Pousměje se.* Mě? Nechutnala bych ti. *Řekne s úsměvem.* No spíš než hlad bych si dala kávu. Jsem bez pořádné kávy už skoro druhý den a myslím, že déle to nevydržím. *Když se dotkne svými rty jejího krku, znejistí, ale stále na sobě nic nedává znát. Nakonec se vymaní z jeho objetí a otočí se čelem k němu. Stojí od něj trochu dál, aby na něj pořádně viděla. Chvíli si ho prohlíží a přemýšlí a nakonec jí to nedá a promluví.* Možná to ode mě bude hrozně drzé a sprosté a nevhodné a bůhví co všechno, ale nedokážu být tiše. Vždycky jsem mluvila s lidmi narovinu a proto v tom budu pokračovat i teď. *Chvíli se odmlčí a pak znovu pokračuje dál.* Proč mi nechceš říct nic o své rodině? Zpozorovala jsem, že sis v životě určitě prošel mnoha věcmi, ale z nějakého důvodu mi to nechceš říct. Já se ti otevřela, protože jsem to s tebou myslela vážně. *Úmyslně použila minulý čas, protože má stále své pochyby a neví, jestli mu může věřit.* Takže se mi nabízí jen dvě možnosti... První je, že mi nemáš co říct, protože jsi někým nastrčený. Pravděpodobně mým otcem, protože by to nebylo poprvé, co se ke mě nějak snaží dostat. A druhá možnost je, že mi nechceš nic říct, protože mi prostě a jednoduše nevěříš, nebo to se mnou nemyslíš vážně. *Založí si ruce na prsou.* Ať tak či tak, nechci a nebudu z tebe nic páčit. Jen jsem ti to musela říct. Teď bychom se ani měli vrátit do města. Musím se sbalit k rodičům. *Ukončí svůj monolog a chvíli se na něj ještě dívá, pak spustí ruce dolů a pomalu projde kolem něj a vydá se cestou zpět, k jezeru.*

Dobře, zajdeme někam, kde mají pořádnou kávu *Kávu sám sicr nepil, energii doplňoval spíše energetickými nápoji, ale nechtěl aby kvůli němu trpěla kofeinovým deficitem. Jeho myšlenky se začnou ubírat trochu jiným směrem, když v tu chvíli ho začne odmítat a dost nepříjemně k němu začne promlouvat. Ihned se mu vybaví vzpomínky, jak ho i jeho otec obviňoval. Jako dítě v takových situacích vždy utekl a běžel se schovat za svého dědečka, který tu teď už ale nebyl, aby ho zachránil. Kvůli takovým situacím se uzavřel před světem a raději se lidem vyhýbal. Nechtěl už dál být takový, nechtěl už se znovu uzavřít kvůli Moon.* Já.. *Chtěl začít mluvit, ale ona pokračovala dál ve výčítání. Měl pocit, jako by se mu v krku začal dělat knedlík a docházel mu dech, doslova vnitřně lapal po dechu. Když domluvila a čekala, jestli Will něco řekne, tak se mu v tu chvíli úplně sevřelo hrdlo. Nebyl schopen ze sebe vydat jediné slovo. Vypadala dost naštvaně, hlavně když spustila ruce a vydala se cestou zpět.* /No tak Wille, seber odvahu. Nesmíš ji přece ztratit jen kvůli tomu, že se nedokážeš otevřít./ *Sklopil hlavu, když odcházela, ale hned ji zase narovnat, zhluboka se nadechl a rozběhl se za ní. Chytil ji za ruku, aby ji zastavil a otočil si ji obličejem k sobě.* Odpusť mi to. *V očích se mu zračil obrovský smutek, částečně kvůli ní a častečně kvůli svým vzpomínkám.* Víš, jen je pro mě těžké o tom mluvit. Ale chápu, že se zlobíš, tys mi něco z tvé minulosti řekla, takže bych teď měl říct něco já tobě. *Odmlčel se, zbíral ještě odvahu, vyslovit to nahlas, protože o tom ještě nikdy, nikomu neřekl.* Víš taky jsem našel svou matku mrtvou, zapila prášky alkoholem, byla to má vina. *Z očí se mu začli okamžitě stékat slzy.* Všehno to byla má vina. Můj otec měl pravdu, můžu za to všechno já, i za smrt svého bratra. *Nebyl schopný dalších slov, nemohl ani dýchat a nohy ho začínali zrazovat. Potřeboval si sednout a vydýchat to všechno. Bylo mu líto, že ho Moon takhle vidí, nechtěl před ní vypadat jako takový slaboch. Jeho minulost ho ale opět zasáhla, jako by ho bodl někdo dýkou do srdce. Sedl si a hlavu složil do svých rukou, slzy mu stékali po tváři, jakoby se teď snažili dohnat všechen ten smutek.* Nezasloužím si žít, měl jsem tam umřít já a né můj bratr.

*Mrzelo ji, že došlo k jejich první "hádce" takhle brzy, ale chtěla být konečně šťastná a to nejde, pokud jí ten druhý nedůvěřuje. V tom okamžiku ji chytil za ruku a otočil k sobě. Nevytrhla se mu, nechala ho, aby ji držel a čekala, co řekne dál. Cítila se trochu zle, že na něj byla nepříjemná, ale podobných situací už pár zažila a nikdy neskončily happy endem. Tentokrát chtěla, aby to bylo jiné. Aby to mělo smysl. Mlčky čekala a pozorovala jeho tvář a vtom promluvil. V jeho hlase byl cítit smutek a nepopsatelná bolest. Věděla, že přijde něco špatného, ale nevěděla, že to bude až tak zlé. Z očí mu stékaly slzy. Chtěla ho obejmout a omluvit se mu. Během chvilky se posadil a plakal. Nikdy nepoznala citlivějšího kluka. Byla ráda, že se jí svěřil s takovou věcí. Klekla si k němu a vzala ho něžně za tvář. Zvedla ji proti sobě a začala mu stírat slzy, které mu tekly po tvářích. Pak řekl něco, co ji vyděsilo.* Tohle neříkej, prosím! Mrzí mě, že jsem na tebe tolik tlačila. Odpusť mi to. Já... *Odmlčela se. Jí samotné po tváři stekla slza.* Jsem ráda, žes mi to řekl, i když chápu, že to nebylo snadné a moc mě mrzí, že jsem tě k tomu dohnala. Nedovolím, aby se ti stalo znovu cokoliv zlého. Chci, abys byl šťastný a pokud mi to dovolíš, pokusím se pro to udělat cokoliv. Cokoliv si jen budeš přát. *Pohladí ho jemně po tváři.* Jsem hloupá, že jsem po tobě začala tohle chtít. Nebylo to správné. *Zavrtí hlavou a opatrně se k němu přiblíží. Chtěla by ho políbit a dát mu všechnu svoji lásku, ale není si jistá, jestli si to přeje i Will.* Promiň mi to. *Zašeptá.*

*Už dlouho se necítil tak smutně, jako právě teď. Dlouhé roky se snažil vytěsnit všechnu tu bolest, ty vzpomínky, které se mu teď všechny najednou vrátili a uštědřili mu silnou ránu přimo do srdce. Nechtěl, aby ho takhle viděla, připadal si hrozně zranitelný. Cítil její ruku na své tváři, věděl, že ho tím chce utišit, ale slzy se mu spustili ještě víc. Mél co dělat, aby jeho pláč nepropukl ve vzlykající katastofu.* Neomlouvej se, vždyť ty za nic nemůžeš. Utřel si své uslzené líce a jakoby procitl, když viděl, jak i ona uronila nějakou tu slzu. Tohle nechtěl zapříčinit. Věděl, že to tak dopadne, proto o tom raději nechtěl začít mluvit, ale teď už se to prostě nedalo zastavit. Zadíval se ji do očí.* Neomlouvej se prosím, vždyť to já původně chtěl mluvit o naší minulosti. *Už nechtěl myslet na svoji minulost, potřeboval mluvit o něčem jiném.* Jsem rád, že jsme řekli jeden druhému něco z naší minulosti, hned mi přijde, že jsme si zas o něco blíž. *Ukončil tak svou debatu a políbil ji letmo na její rty.*

*Když říká, že se nemá omlouvat, skloní hlavu a dívá se do země. Teď lituje, že o něm pochybovala. Lituje i toho, že ho zlačila do něčeho, co zjevně říkat nechtěl. Ale stalo se a čas vrátit nedokáže. Když ji jen letmo políbí, trochu ji to zarazí, protože ho chtěla svými polibky utěšit. Nechala to ale být a dál se už nesnažila. Pomalu vstala a rozhlížela se kolem. Tiše si povzdechne.* Asi bychom měli jít. *Řekne tiše a pomalým krokem se vydá zpět k autu. Po chvíli se zastaví, protože neslyší Willovi kroky. Otočí se zpět směrem k němu a vidí, že ještě sedí.* Jestli potřebuješ ještě chvilku, počkám. Nebo jestli chceš být teď sám, tak se vrátím sama a počkám u jezera. Je světlo, tak bych se neměla ztratit. *Mluví tiše, ale ví, že i když od něj je dál, tak ji slyší.* Víš.. nemusíš se mnou jet do Londýna, pochopím to. *Dokončí svůj monolog a nepřestává ho pozorovat. Je vidět, že je zničený, a ona mu nemá jak pomoct. Cítí se bezmocně a tak od něj odvrátí pohled a zadívá se na své boty.*

*Tolik se chtěl zvednout a jít, když to Moon navrhla, ale nějak mu to v tu chvíli nešlo. Byl stále poněkud zaražený z jejich předešlé debaty. Nebylo to něco, co všude vytahoval a říkal každému na potkání. Vlastně ona byla jediná komu to kdy vůbec řekl. Vždycky v sobě dusil ten smutek, ale teď to najednou vyjelo na povrch úplně všechno. Možná to bylo to co potřeboval, možná se prostě už někomu musel svěřit a neznal nikoho lepšího komu to říct, než právě jí. Když promluvila znova, vytrhlo ho to z jeho nepřítomnosti. Podíval se smutně jejím směrem a pomalu se začal zvedat. Rukama se musel zapřít na svých kolenách, protože se nyní cítil poněkud slabý, jakoby se jeho psychická bolest přenášela do té fyzické. Došel až k ní a položil ji svou ruku lehce na její rameno.* Co to povídáš? Víš přeci, že bych tě nenechal jít samotnou. Už jednou ses tady stratila, nemohu to riskovat znovu. *Snažil se trochu o nucený úsměv. Chtěl se s ní smát a radovat, ale v tuto chvíli mu to moc nešlo. Její další věta ho ale trochu probrala.* /Ty snad nechceš abych jel s tebou?/ *Podívá se ji do očí, aby viděl její výraz, protože tuhle větu teď od ní vůbec nepochopil.* Ty nechceš, abych s tebou jel? Jinak trochu nechápu, proč o tom teď mluvíš a co to s tím má společného, to o čem jsme teď mluvili? *Trochu ho to zamrzelo, že řekla zrovna tohle. Těšil se, že spolu stráví další dny, nebo spíše noci, že ji nebude muset opouštět a ona mu to teď celé hatí.

*Chvíli se dívá do země na své boty a pak k němu pomalu vzhlédne. Cítí se dost zle a pohled na Willa to nezlepšuje, protože i on vypadá smutně a zklamaně.* Nemá to s tím nic společného. Jen vždycky, když jsem se s někým kvůli něčemu pohádala, tak chtěl být sám. Beze mě. Proto jsem to navrhla, kdybys náhodou potřeboval být sám. Pochopila bych to. *Pokrčí rameny a pomalu se vydá zpět k autu. Jde pomalu a dívá se před sebe. Podle pohybu vedle sebe ví, že Will jde také.* Nemyslela jsem to nijak zle. Nechci být bez tebe. Těším se na další noci, případně i dny s tebou. Chtěla jsem to jen usnadnit, kdybys potřeboval být sám. *Vysvětlí. Pohlédne na něj a trochu se pousměje. Moc jí to ale nejde. Pořád ji nepřestává udivovat, jak je Will hezký. Nechápe, že se zrovna do ní mohl zamilovat muž jako je on. Chvíli ho ještě pozoruje, dává pozor, kam šlape, a pak se znovu už soustředí na cestu před sebou. Mlčí, protože nechce neustále narušovat ticho, které mezi nimi už nějakou dobu vládne.*

*Vykročil vpřed, aby se mohli spolu vydat zpátky na cestu k autu. Dalo by se říct, že asi pochopil, co tím myslela, když ho chtěla nechat samotného, ale nesouhlasil s tím.* Podívej se, já nejsem jen tak nějaký tvůj bývalí. S tebou se cítím daleko líp, než kdybys mě nechala o samotě. A navíc tohle přeci nebyla hádka, nebo snad ano? *Na vteřinu se odmlčel. Jeho špatná nálada už ho trochu opouštěla.* Jestli tohle byla hádka, tak to si přeju, aby všechny naše hádky vypadali takto. *Snažil se ji řict, že je všechno v pohodě, ale ona potom začla mluvit o cestě do Londýna.* Před chvíli jsem ti snad řekl, že nepotřebuji být sám, chci být s tebou, Moon. *Vypadala že je s tím v pohodě i ona, když se na něj letmo usmála, ale pak oba šli jen tak mlčky po cestě zpátky k autu. Nevěděl co si o tom má myslet.* /Je to snad ona, kdo potřebuje být teď sám a jen se mi to bojí říct, aby mě nezklamala?/ *Chytl ji za ruku a otočil k sobě, aby se ji mohl podívat do očí.* Jestli potřebuješ být sama, tak mi to klidně řekni, já to pochopím. *Nedokázal se ji dívst do očí, tak jak si původně myslel. Sklopil zrak, pustil jení ruku a chtěl pokračovat dál v cestě. Udělal sotva pět kroků, když o něco zavadil nohou. Možná to byl kámen, nebo nějaká větev, to nevěděl, ale díky tomu se obrovskou rychlostí skácel k zemi a hlavou narazil do většího šutru, který byl před ním. Zůstal ležet na zemi, z boku hlavy mu okamžitě začla téct tmavě rudá krev. Ležel bezvládně u kamene a nijak se nehýbal.*

*Po jeho slovech, že se s ní cítí líp, se konečně upřímně usměje.* Nebyla to hádka. *Zavrtí hlavou a pokračuje.* Jen to bylo dost vážné a napjaté a já nechci, aby to mezi námi takhle teď bylo. *Jakmile se dotkl její ruky, tělem jí projela vlna uklidnění a lásky. Pousmála se, i když to bylo sotva patrné.* Nechci být sama. Nepotřebuju samotu. Chci být s tebou. Jako doteď. Pořád! *Zašeptá. To už se ale Will vydává cestou dál. Pak je najednou všechno jako ve zpomaleném záběru. Zakopne a padá přímo na velký kámen.* Do prdele! *Vyjekne tiše, když vidí Willovo nehybné tělo a krev, která se mu řine z rány na hlavě. Musí teď zachovat chladnou hlavu a myslet jako lékařka. Nadechne se a zhluboka vydechne a rozběhne se k němu. Rovnou si klekne.* Wille? *Řekne hlasitě, ale bez jakékoliv reakce. Pomalu ho otočí na záda, ale ani na její dotyk nereaguje. Zakloní mu hlavu, jako ji to před lety učili ve škole, aby měl volné dýchací cesty. Zkontroluje tep.* /Dobře, Wille. Dýcháš./ *Snaží se nepanikařit. S tím většinou problém nemívá. Už dávno se naučila sebeovládání. Sundá si bundu a přehodí ji přes něj, aby byl v teple.* /Je jasný, že sama tě nikam nedostanu. Musím to vyřešit jinak./ *Vytáhne si z kapsy telefon a vytočí číslo na záchrannou službu.* Halo? Dobrý den, jmenuji se Moon Evans. Můj ... *Přemýšlí jen vteřinu, než pokračuje dál.* ... přítel upadl a hlavou narazil na kámen. Studuju lékařství, ale sama ho odsud nikam nedostanu. Je v bezvědomí, ale dýchá a tep je v pořádku. *Chvíli poslouchá osobu na druhé straně a pak znovu promluví.* Parkujeme přímo u jezera Loch Leven. Jsme asi přibližně 5, maximálně 10 minut od jezera v lese. *Znovu se odmlčí.* Dobře, díky. /Fajn. Takže teď musíme jen čekat./ *Opatrně mu odhrne vlasy, aby viděla ránu na hlavě. Nevypadá to až tak zle. Začne prohledávat kapsy u své i Willovi bundy, dokud nenajde kapesník. Otře mu velmi opatrně krev z hlavy.* Wille? Slyšíš? Wille? *Zkouší ho znovu oslovit a doufá, že bude Will v pořádku. Takhle sama a bez svých věcí mu nemá jak pomoci a odejít od něj by bylo nezodpovědné a nebezpečné. Znovu zkusí tep, ale zdá se, že je stále v normálu. Pohladí ho něžně po tváři.*

*Zatmělo se mu před očima a kolem něj všechno utichlo. Umřel? Asi ne, alespoň si to myslel. Tohle by byla vážně blbá smrt, teď když se konečně začal cítit štastný, protože potkal Moon. Před očima se mu zjevila Moon, ale nechápal to, myslel si, že jsou teď někde v lese, ale najednou byli ve studovně. Byla to vzpomínka? Viděl ji jako tenkrát, když se učila a on se ji bál oslovit. Neviděl nic jiného, než její obličej, který se na něho poprvé usmál. Jeho vzpomínky jakoby se vraceli v čase, byla to projekce jeho života před smrtí? Viděl svého otce, jak mu oznamuje, že jeho dědeček už nežije. Pocítil tu stejnou bolest, jako tenkrát, když se to dozvěděl, jakoby znovu prožíval tu chvíli. Obraz se mu opět začal mlžit a nyní viděl svou matku, neviděl tu situaci když ji našel mrtvou, ale ty krásné chvíle, které spolu zažili ještě před její smrtí, ještě v době, kdy žil i jeho bratr.*
*Zdálo se mu, že někde v dáli slyší její hlas, jak volá jeho jméno. Snažil se odpovědět, ale byl jak paralizovaný. Možná se uhodil do místa, které mu narušilo kognitivní funkce mozku. Snažil se mluvit i křičet, aby ho Moon slyšela, ale ve výsledku věděl, že ze sebe nevydává jedinou hlásku.*

*Chvíli ho pozoruje a zkoumá jakoukoliv reakci v obličeji. Nic.* Wille? *Zkouší to dál. Čekání na záchranku je nekonečné. Na hodinách ale uteklo pouze pět minut. Znovu mu kontroluje tep, když v tom si všimne drobných odchylek v dýchání.* Sakra! Wille? Slyšíš mě? *Beze změny. Sanitka nikde. Klekne si na kolena vedle něj. Zkontroluje, že má hlavu správně zakloněnou, aby mohl volně dýchat. Jeho dech je ale nedokonalý. Nahmatá si správné místo ke stlačování hrudníku a začne. Několikrát stlačí a následně mu dýchne do úst.* Wille, no tak. *Její hlas je zoufalý. Cítí neuvěřitelnou bezmoc. Znovu zopakuje stlačování hrudníku a vdechnutí. Po chvilce uslyší houkání přijíždějící sanitky. Pohlédne na Willa a ujistí se, že stále dýchá. Pak prudce vstane a začne křičet.* Halooo? Tady! Tady jsme!!! *Ví, že ho nemůže opustit. Musí mu být nablízku, kdyby se cokoliv s jeho stavem změnilo. Doufá, že ji někdo uslyší. Nemusí čekat dlouho a uvidí mezi stromy přibíhat lékaře. Úlevou padne k zemi a sleduje jeho počínání. V duchu se modlí, aby byl Will v pořádku. Doktor jej začne vyšetřovat a tak mlčí a jen je pozoruje. V zápětí dorazí ještě dva muži. Jeden se přidá k lékaři a druhý se vydá k ní. Něco jí říká, ale ona ho neslyší. Vidí ale, že jí podává láhev s vodou a tak si ji beze slov vezme a napije se. Nespouští u toho oči z Willa.*

//Konec - Přesun do nemocnice//