Pobřeží

Moře má své nesporné kouzlo a to i v místech jako je Skotsko. Možná zde neláká k tomu svléknout se ze šatů a skočit do vln, vzhledem k tomu, že teplota vody není po většinu roku moc příznivá a počasí stejně tak. Ale vůně soli, kterou přináší mořský vánek, je nenahraditelná. Často zde potkáte pejskaře na procházce, anebo třeba studenty, kteří si donesou kytaru, večer rozdělají táborák, zpívají a hrají. Jedná se o oblíbený zvyk. Občas ani není potřeba hudby, narážení vln o břeh, praskání ohně, slabé dunění větru a tlumený hovor tvoří vlastní jedinečnou symfonii a nezapomenutelnou atmosféru, která je většině obyvatel Edinburghu dobře známá.

*Akorát jí pro dnešek skončila škola a má pár hodin volna předtím, než bude muset nastoupit na brigádu za barem. Rozhodne se ten čas využít kreativně a posadí se doma před rozdělané plátno. Těžká vůně olejových barev ji většinou uklidňuje, ale tentokrát v sobě má příliš nastřádané energie na to, aby se dovedla ponořit do vlastního světa fantazie. S povzdechem tak činnosti zanechá a převlékne se do pohodlných legín a černého tílka. Obuje si tenisky, ačkoliv jsou stále trochu zaliskané od bláta. Několik dní v kuse pršelo a teprve včera se konečně trochu vyjasnilo. Hodlá toho využít. Nakonec si kolem pasu uváže mikinu. Při běhu jí bude určitě příliš teplo, ale jakmile zastaví na pobřeží, kam hodlá zamířit, nejspíš se do ní pustí přímořský vánek a ona netoužila prochladnout. Nakonec se pokusí svázat si vlasy do drdolu, ale když nejsou vyžehlené, je to marná snaha. Po chvilce nadávání se smíří s obyčejným culíkem, i když se netěší na to, až se jí budou vlasy lepit potem na zátylek. Vyrazí tak z dobu po své obvyklé trase. Není to zrovna blízko, ale je v kondici a po deseti minutách se propadne do příjemného transu. Slyší v zásadě jen vlastní dech a pleskot tenisek o beton a následně skřípot kamení, když dorazí na pobřeží. Někteří lidé používají při běhu sluchátka, jenže ona neměla ráda, když něco tlumilo její smysly. Navíc zvuk vln narážejících o pobřeží se hudbě z jejího pohledu vyrovnal. V tuhle dobu tu nebylo moc lidí. Většina běžců sem mířila ráno, a večer se zde setkávali studenti, aby rozdělalo táborák - ač je to vlastně technicky vzato zakázáno - a popíjeli alkohol. Sdílí tak pláž jen s pár chodci a pejskaři. Trochu zpomalí, dokud plynule nepřejde do chůze. Zhluboka se nadechne a odhrne si z čela těch pár krátkých pramínků, které se jí uvolnily z účesu. V boku jí mírně píchá, nejspíš to příliš přepálila, ale chvilka pauzy to určitě napraví. Oblékne si mikinu a překvapeně se obrátí ke štěkotu, který nyní zaznívá z větší blízkosti. Nabídne se jí poměrně komický pohled na kluka, který venčí pět psů naráz. Nebo spíš oni venčí jeho dle toho, jak to vypadá. A jeden z nich, dle vzhledu by ho tipla na labrodara kříženého s nějakým robustnějším plemenem, si to snažil štrádovat rovnou za ní. Nejspíš se jedná o jednoho z těch mazlů, kteří milují lidi, a kdyby k vám to došel zloděj, lehnou na záda a nechají se podrbat. Pobaveně si klekne a podrbe to stvoření za ušima.* No nazdárek. *Potřese hlavou. Sama psa neměla, matka měla alergii na psí srst a nyní si ho sama na byt vzít nemohla. Ale vždycky si ho přála. Když se na ni pes pokouší skočit, raději se zase narovná. Nerada by si tady kecla na zadek.* Ti jsou vsichni tcoji? *Zeptá se bez rozpaků a rovnou použije tykání. Nyní poprvé pořádně pohlédne na muže, který psy vede.* No ty kráso. *Zamrká a podezřívavě se rozhlédne.* /Žádné kamery?/ Kde je máš televizní štáb? Vypadáš jako bys vylezl z nějaké reklamy. Nejspíš na psí žrádlo nebo tak, dejte mu tohle a tamto a váš pes bude šťastný jako blecha, ale samozřejmě k těm psům potřebuješ nějakého pořádně sexy rozkošného herce, co zaujme ženské publikum a donutí ho jít do obchodu koupit zrovna tyhle granule, chápeme se! *Pokrčí rameny. Jako vždy jí absolutně nefunguje filtr mezi mozkem a pusou.* Tak abych něco nenarušila, i když by bylo dost cool objevit se v televizi. *Zamyslí se. Absolutně ignoruje možnost, že její pozornost může být onomu klukovi nepříjemná.* Oh mimochodem, jsem Sigrid. *Představí se alespoň zdvořile. Ruku k němu nenatáhne, vzhledem k tomu, že se kolem něj motají psi a tvoří tak celkem slušnou bariéru. Jen měla podezření, že sebou ten kluk sekne, až zkusí zase jít, jak kolem něj pobíhali, dost slušně se s vodítky začínaly plést do sebe.* Ty rty jsou botox? Není fér, aby ne, a když máš ty náušnice, nebo se tomu říká tunely? No, třeba máš nějakou zálibu v úpravách a tak, ne že bych soudila, visí mi nad postelí plakát se Star wars, ale originální, na první tři díly, teda vlastně pak to byly díly čtyři až šest, ale na tom nesejde, každopádně pro úchylky mám pochopení, kdo nějakou nemá, viď? *Neexistovalo, aby s nezeptala na něco, co ji zajímá. A ten kluk měl naprosto neuvěřitelné rysy ve tváři, jak by to mohl mít nadělené od přírody? Mohl by dělat modela. A třeba dělá? Určitě se na to zeptá.*

*Dnešek měl tak akorát volný na to, že mohl podstatnou část odpoledne strávit na své brigádě v útulku. Líbilo se mu tam a popravdě mu to připadalo jako jedno z těch lepších rozhodnutí, které učinil od svého příjezdu do Edinburghu, včetně toho, že se vyhýbal lidské společnosti, jak jen to šlo. S ostatními vysokoškoláky neměl téměř žádné kontakty, nejrůznější party, i ty na pobřeží, šly zcela mimo něj, a v podstatě jediné vztahy, které tu s někým navázal, bylo kromě profesorů s jeho vedoucí a dalšími kolegy z útulku. A ani s těmi nemusel trávit čas, vést hluboké, duchaplné konverzace a pamatovat na jejich narozeniny. Zcela popravdě? Velice vyhovující uspořádání, alespoň v případě jednoho podivného asociála, který netoužil po ničem jiném než svatém klidu.*
*Tomu se mu vlastně moc nedostávalo ani tady. Ne snad proto, že by mu přišla práce v útulku moc náročná, to vůbec, naprosto ji miloval, i když to na něm vidět asi nebylo, ale při poslední přednášce mu začal v kapse nenechavě vibrovat telefon. Aniž by se podíval na jméno volajícího, vytípl hovor. Když po hodině zjistil, že mu volala jeho víceméně nezvedená nevlastní sestra, mobil si vypnul a nechal ho na pokoji internátu. Victoria byla zrovna teď ten poslední člověk, koho by chtěl slyšet. Právě proto mu přišla dnešní brigáda vhod, ještě na ni přišel dříve, ale to dělal poměrně často, takže už to nikoho ani nepřekvapilo.*
*A tak vezme vodítka, na jedno z nich připne rozdvojku, kterou pořídil z vlastních nákladů, protože proč ne, a vybral dnešní smečku, za kterou bude vlát na pobřeží jako bojový prapor. Na rozdvojce spolu jde roztomilý pár přízemních psíků, kteří se do útulku dostali společně a od té doby se odmítli hnout od sebe, jeden west highland white teriér, druhý byl asi směska jorkšíra a ještě něčeho, co nedovedl přesně určit. Na zbývajících třech vodítkách si spokojeně capkají energický labrador (který ve svém nadšení na Dextera spíše neúnavně skáče, jako by byl na baterky), funící buldok a poměrně stoický ohař. Nejedná se zrovna o tu navzájem nejvíce komplimentující směsku, není to však tak, že měl Dexter úplně na výběr, že ano. Nezbývá mu nic jiného než je všechny řádně provětrat, aby byli spokojení a zdraví, navíc jeho samotného to taky nezabije, spíš mu to prospěje. Chodil na pobřeží rád, připomínalo mu to totiž domov v Norsku, ať už jeho rodnou vesnici, nebo později Gjesvær, kde žil se strýcem a bratrancem. I když… „domov“ je zřejmě maličko zavádějící. Jakkoli pociťoval vnitřní nutkání se tam vrátit, tentokrát měl pocit, že by to nedokázal. Stalo se tam až moc špatných věcí…*
*Proto byl koneckonců tady, aby svůj život trochu vylepšil. Jenže osud to viděl jinak, neboť mu labradoří voříšek trhne s vodítkem a s veselým štěkotem se už hrne k jakési cizí osobě. To je přesně to poslední, co si Dexter přál. Tedy, předposlední: to poslední je, aby se celá ta banda vydala vesele za ním, a tak mu nezbývá nic jiného, než je následovat, ač to šlo proti všem principům výchovy psa.* /Jsem tu na venčení, ne na cvičák,/ *připomene si, ale to nic nemění na jeho neochotě za tou tlapkatou bandou taky dál tlapkat.* Hej, k noze, *zkusí ale přeci jen na psa zavolat, však marně.*
*Mlčí, zatímco se nový oficiální vůdce smečky seznamuje s kudrnatou slečnou, vlastně dělá, že neexistuje. Zbylí čtyři psi jsou pro jednou způsobní, a i když si dívku očichávají nebo ji zvědavě pozorují, ve finále všichni sedí Dexovi u nohy a čekají, co bude dál – nebo alespoň v první chvíli, poté se zase začnou trochu mrcasit a capkat mezi sebou. Rád by jim řekl, že nechají jejich chlupatého kámoše trochu se vyblbnout a půjdou, ovšem slečna, na kterou narazili, jim to zřejmě nemínila jen tak darovat.* Ne, jsou z útulku, *odpoví a doufá, že tím to končí, ovšem jak již bylo řečeno, ne. Rozhodně ne. Opět mlčí, na její mimovolné provolání nereaguje jinak než tím, že mírně nakrčí obočí. Nemá tušení, nač taková reakce, on tu nic tak dechberoucího totiž nezaznamenal (ač můžeme argumentovat tím, že asi neviděl vlastní odraz, ale on nemá dost vysoké ego nebo sebevědomí na to, aby ho taková myšlenka byť jen napadla). To až když pokračuje, jeho zmatení se stává čím dál tím znatelnějším, protože u všech andělů netuší, o čem to mluví.* /Televizní štáb? Reklama… na granule?/ Myslím, že máš až moc bujnou fantazii, *odtuší, reálně to je to jediné, co mu přijde na mysl, když dívka končí se svým televizním proslovem. Rozhodně nic nenarušovala a se svou maličkostí v reklamě na psí žrádlo se zřejmě může rozloučit, pakliže tu totiž nebyla nějaká skrytá kamera, asi se z nich hvězdičky luxusních psích pochoutek jen tak nestanou.*
Dexter, *představí se, i když vlastně úplně neví, proč se do tohoto sebevražedného kousku vrhá, ale budiž. Sigrid dostává takové malé bezvýznamné plus, že k němu nenatáhla ruku. I když Nor ví, že to je nějaká základní slušnost, pořád mu je ten dotyk poněkud nepříjemný, a tak si rád nechává své dlaně pro sebe, hezky schované v rukavicích, které má i teď. Navíc drží všechna ta vodítka, takže zkrátka a dobře, všechno nasvědčuje tomu, že pro jednou se k němu vesmír chová mile, alespoň v takové maličkosti, která je stejně malá a bezvýznamná jako to plus, které si Sigrid zrovna získala, aniž by se o něj reálně musela snažit. Užuž se nadechuje, aby nějak uzavřel toto setkání, ovšem brunetka má další otázky a spoustu poznatků, z kterých jde Dexovi hlava kolem. Kdyby neznal Victorii, snad by si i pomyslel, že někoho tak oprsklého ještě neviděl, zdá se však, že na rozdíl od jeho sestry, tahle osůbka to nemyslí rýpavě. Nebo… asi. Nevyzná se v tom.* Cože? *vydechne, tentokrát poněkud smířeně se svým zmatením nakrčí čelo. Neví sice, co má Star Wars společného s úchylkami, ale… ne, ani neví, kam by chtěl takovou myšlenku dotáhnout. Kam do toho spadá botox, o tom ani nemluvě.* Běžně se bavíš při prvním setkání s lidmi o úchylkách, nebo jsem fakt šťastlivec? *zeptá se, ale vlastně si není jistý, jestli chce znát odpověď. On na úchylky asi zrovna není, nejspíše žádnou ani nemá, nebo o tom neví, pokud se nepočítá ta divná nutnost tahat s sebou všude zapalovač, asi jako takovou sebetrýznící připomínku vlastní minulosti, od níž se nedokáže odtrhnout. Ale to je zase něco jiného: momentálním problémem jsou jen svazující se vodítka kolem jeho nohou a konverzace, které nerozumí. Vždycky věděl, že na tyhle společenské věci neměl úplně buňky, tentokrát má ale pocit, že to dokonce není jen jeho zásluhou, že nemá úplně představu, jak v tomhle chodit. A to je asi, do jisté míry, pokrok!*

*Pes, který k ní přiběhl, vypadá její přítomností nadšen více než jeho majitel. Ne, že by jí to vadilo. Milovala psy, a už to byla nějaká chvíle, kdy se mohla pomazlit s podobnou koulí pozitivní energie, která sálá z onoho labradora.* No nejsi ty velká krásná slintající bestie. *Zamumlá nadšeně a potlačí smích, když se jí pes pokusí olíznout obličej. Raději se rozhodne zvednou, jelikož by se nedivila, kdyby ji pes ve svém nadšení povalil na zem, a ačkoliv nepatřila mezi malicherné lidi, nepotřebovala se hned před člověkem, kterého zrovna poznala, válet v písku. Ostatní psi si hledí spíše jeden druhého, a tak si poprvé může pořádně prohlédnout muže, který je vede. Ačkoliv by asi více sedělo slovo kluk? Těžko říct, nepřipadá jí starší, než je ona sama, ale vzhled může klamat. Navíc kdo by se zajímal o věk, když daná osoba vypadá tak zatraceně dobře?! Jeho tvář vypadá, jako by ji někdo skládal ze všech moderních atraktivních rysů. Hranatá čelist, aby vypadal mužně? Jo, to by šlo, ale nezapomeň na ostré lícní kosti, to je taky cool. A samozřejmě plné rty jako zrozené k líbání, aby na nich každá ženská visela, přestože on sám je očividně kloudný na slovo. Postava? Vysoký, jak jinak, protože kdyby měl průměrnou výšku, pokazilo by to celkový efekt sexy alfasamce. A do toho samozřejmě ty tunely v uších, aby měl nádech špatného kluka, ačkoliv dámské osazenstvo afektovaně vzdychá, jelikož má určitě laskavé srdce, když venčí psy z útulku! Tenhle kluk byl prostě jako mucholapka, kdyby byly mouchy holky ve věku od třinácti do pětadvaceti let. I když nějaké starší dámy určitě taky mají slabost pro zajíčky. Uvědomuje si, že na něj tak trochu zírá, ale viděla až moc sci-fi filmů na to, aby jí přišel spíš jako nějaký podvrh než opravdový člověk. Možná se mimozemšťané snaží ovládnou zemi a on je předvoj.* /A ty bys měla krotit fantazii./ *Napomene se a raději sáhne po druhém nejpravděpodobnějším řešení. Podezírá ho, že je herec nebo model, což jí osobně přijde celkem dost logické, ačkoliv onen kluk na ni zírá, jako by spadla z jiné planety.* Aha! *Zeširoka se usměje.* Nejsi první, kdo mi to říká, víš? *Pokrčí rameny.* Ale život je sám o sobě dost nudný, podle mě je lepší očekávat neočekávané, je to mnohem větší zábava, než vstát ráno z postele s předsevzetím, že to bude nudný a obyčejný den. *Vysvětluje mu zapáleně, a jak je u ní zvykem, dost u toho gestikuluje. Jako by v sobě měla opravdu až příliš energie, kterou musí spotřebovat. Bylo tomu tak vždycky. Sigrid patřila k těm neposedným dětem, které se nikdy nevyčerpají. A stal se z ní dost neklidný člověk, který potřebuje vyplnit téměř každou minutu svého dne. Spí pár hodin denně, občas jede klidně nonstop, a stejně byste ji mohli podezřívat, že jede na speedu. Klid pro ni nastává ve chvílích, kdy si pustí film či seriál, anebo usedne k plátnu, ale ačkoliv v tu chvíli tělo odpočívá, její mysl a fantazie jede naplno a vynahrazuje jí to.*

Těší mě. *Odpoví mu povinnou zdvořilostní frázi, aby mohla spustit pantem nanovo.* Víš, že Dexter je název seriálu? Dělali ho teda podle knihy, ale seriál má mnohem lepší ohlasy. Anebo prostě víc lidí čučí na telku než čte, těžko říct. Ale je to fakt pecka. V zásadě máš detektiva, který je zároveň sériový vrah, ale svoje vražedná nutkání ventiluje na těch nejhorších zločincích. Má totiž fakt zajímavý morální kodex. Ví, že nedokáže nezabíjet, ale nechce být zlý. Je to fakt pecka. Jestli jsi to neviděl, měl by sis to pustit. Nabídla bych ti, abys kouknul se mnou, ale tak daleko ještě nejsme. *Podotkne rozverně, trochu ho škádlí. Zdá se jí však příliš vážný. Jako by slovo legrace neměl ve slovníku a zábavu viděl leda tak z okna rychlíku cestou do země zmatení a letargie.*
*Pokroutí lehce hlavou, když Dexter vyzařuje jisté nepochopení. A to si myslela, že se vyjadřuje srozumitelně!* Úchylky. To jsou takový ehm věci nebo činnosti, na kterých lidi iracionálně lpí, anebo v nich vzbuzují radost, případně touhu, kdybychom zabrousili na sexuální úchylky, ale to jsen teď nemyslela. *Odmávne to. Ale pokud by měl Dexter zájem, rozhodně se s ním o sexu pobaví moc ráda a přidá pár názor bych ukázek. Ale nepřišel jí jako ten typ. Pokud by měla zájem, najde si někoho v baru. Nežila v tomhle ohledu trendy minulých století, nehledala lásku, ale neměla důvod si odpírat potěšení. Nepovažovala se jednoduše za romantika, brala v tomhle vztahy více pragmaticky a nejspíš na tom mela velký podíl její matka. Ta byla na pocitu zamilovanosti závislá, a často tak střídala partnery, nikoliv však na jednu noc, ale na vážně vztahy, které ji po chvíli začaly nudit a ona si musela najít někoho jiného, kdo jí poskytne onen rauš z nasazených růžových brejliček. Možná kdyby Sigrid potkala někoho, kdo by za to stál, ale stejně by se ho asi nenamáhala poznat dostatečně na to, aby se do něj zamilovala.*
*Obličej se jí rozzáří, když jí položí otázku. A sám od sebe! Třeba to není úplný asociál.* To ne, většinou si to nechávám až na druhé setkání. *Prohlásí rádoby vážně.* Ale ty jsi očividně speciální. Navíc každý má nějakou úchylku! Je to lepší začátek konverzace, než se ptát třeba na oblíbenou barvu. Co ti to o člověku řekne? Nic, ale úchylka? Hodně! *Rozhodí rukama.* Třeba já mám úchylku na kultovní filmy, dokážu ti ocitovat půlku kinematografické klasiky. Ale znám holku, co má úchylku, že není červené jídlo. Jako proč? Nejde o to, že by jí nechutnalo, ale prostě ho nejí. To je divný. A jednoho kamaráda fakt rajcuje, když ho holka u sexu kouše. Pak přijde a chlubí se modřinami na krku a na ramenou, to je podle mě už trochu mimo. Jako nic proti drsnýmu sexu, ale mám své hranice, chápeš? Kdybych chtěla skončit plná modřin, zajdu si radši na kickbox. *Podělí se s ním ochotně o dalsi tunu informací. Opravdu se zdá, že neumí zavřít pusu. Proč by to ale dělala, když má tak příjemnou naslouchající společnost?* A jaká je tvoje úchylka, Dextere? Masturbuješ nad fotkami nožek v sandálcích? Nebo snad vždycky otřeš prkýnko na záchodě, než se usadíš, i když jsi doma? *Zvědavě se mu zadívá do očí.* /Není trochu bledý?/ *Občas na lidi měla podobný efekt. Ale zatím a křikem neutíkal, což brala jako úspěch. V zásadě už jsou napůl kamarádi.* Nechceš pomoc, táhnou té všemi směry a já mám čas, vyvenčíme je spolu. *Navrhne a protře si paže. I když má mikinu, zpotila se a vítr si rád najde příležitost vlézt pod oblečení a zebat. Raději by se šla projít, než aby tu přešlapovala.* Teda pokud se vymotáš. *Podotkne skepticky. Pri během jejich konverzace chodili kolem a zdá se, že se vodítka trochu zapletla. Zvlášť obezřetná je ohledně toho, co má Dex v zásadě mezi nohama. Kdyby se ten pes rozběhl, ještě by mu musela volat sanitku a doslova zachraňovat prdel a koule. Na druhou stranu by to bylo určitě podívaná za všechny peníze.*

*Její pohled, jímž na něm bez rozpaků visí, mu je poněkud nepříjemný, krotí se však, aby se bezděky neošil. Přesto, připadá mu, jako by ho svlékala očima – a i když ví, nebo alespoň doufá, že dívka nebyla obdařena rentgenovým pohledem, z té myšlenky mu není zrovna dvakrát dobře. Jistě, uvědomuje si, že většina jeho myšlenek jsou nesmysly, včetně té nynější, která se týká prohlédnutí jeho volného tmavého oblečení a odhalení četných jizev po popáleninách, nedokáže si ale pomoct. Jakkoli se jím brunetka zdá uhranutá, jemu to sebevědomí nijak nezvedá, naopak je z toho spíše nesvůj, ač to nedává najevo – všechno je hezky schované za maskou nechápavého asociála.*
/Moc mě to nepřekvapuje,/ *pomyslí si, ale nahlas to neříká, protože usuzuje, že taková myšlenka je zcela zjevná. A on nerad více brouzdá do zřejmého a jednoznačného, je si tedy poměrně jistý, že jeho výraz mluví za vše.* Jo, tak to máš asi dobrý, *odtuší a pokrčí rameny. On na takový životní styl asi úplně není, rád má všechno naplánované a nalinkované. Samozřejmě hlavně podle sebe, kecat mu do života kdokoli jiný, to by bylo zle, jak se už koneckonců několikrát ukázalo doma v Anglii, když se dostal do křížku se svým otčímem, ale… to je příběh taky na jindy. Zkrátka a dobře, Dexovi vyhovuje rutina, má tak totiž pocit, že se tak nemůže nic pokazit, ne, když všechno pokračuje v hezky zajetých kolejích. Ale jak je vidět, dnešní rutina je poměrně výrazně narušena právě tímto rozhovorem, což je sice maličkost, se kterou se dá počítat, ale ještě tohoto rána neměl zdání, že by z něj někdo kdy udělal herce na žrádlo pro psy a začal s ním rozebírat úchylky a andělé ví co ještě.*
*Než stihne vůbec odpovědět, spíše jen ze slušnosti, protože nedokázal s naprostou upřímností říct, že by ho těšilo, Sigrid se opět pouští do povídání. Jemu nezbývá nic jiného než poslouchat. Tedy, jistě, může odejít, pakliže by se mu podařilo vymotat z vodítek – konečně si všimne, jaké harakiri tam ti čtyřnozí chuligáni vyvádí a stejně jako z mnoha dalších věcí, nadšen z toho není. Povzdechne si, napůl nad konkrétním tématem hovoru, neboť to není poprvé, co by o tom seriálu ve spojitosti se svým jménem slyšel, napůl nad chaosem, co měl mezi nohama. Tím není myšlena žádná pohlavní nemoc, nýbrž smečka zákeřných zákeřníků.* Věřila bys, kdybych řekl, že se mi o tom seriálu zmíní po představení každý druhý? /Zřejmě všechny opustila originalita. Vždycky to je vrahounek Dexter, nikdy objevitel Planety pokladů Hawkins. Shaking my head,/ proběhne mu hlavou, kterou ve skutečnosti nezavrtí, protože to by až příliš prozrazovalo, že k tomu má nějaké dodatečné vnitřní monology. Asi. Pokud bychom se na to podívali z jeho logiky, tak ano. /Ale být objevitelem Planety pokladů by vyžadovalo říct i příjmení… Meh… A taky znalost druhé strany kultovních pohádek. Neznabozi,/ nadále přemítá, takřka (i když jen vnitřně) znechucen kulturní nevzdělaností některých lidí, kterým Planeta pokladů dočista ušla.*
Já vím, co to jsou– ne, to je jedno, *zavrtí hlavou a nechá ji, aby mu tedy vysvětlila něco, co ví. To své „cože“ nemyslel v tomto smyslu, ale nakonec zhodnotí, že bude lepší ji nechat mluvit, než aby vedení rozhovoru nedobrovolně přebral sám. To by se po něm chtělo moc, totiž, takže to od něj také nemůžeme čekat. Tedy, až na chvíli později, kdy položil spíše řečnickou otázku, Sigrid se jí ale, jako doposud všeho, chytne a vypadá z toho nadšená, jako by před ní právě někdo rožnul vánoční stromeček a ona byla pětileté pískle.* /Jo, nejsi první, co mi to říká,/ *odtuší v duchu, problém je ale v tom, že ho tak někdo málokdy nazval v dobrém slova smyslu. Když ho matka vzala v jedenácti letech k dětskému psychologovi, tohle slovo tam padlo: nebylo to zrovna lichotivé. Nutno podotknout, že s jeho „speciálností“ se od té doby nijak významně nehnulo.* /Myslím, že zrovna v mém případě by ti oblíbená barva řekla víc než u kohokoli jiného, ale… kdo jsem, abych ti to vnucoval?/ *Mít o trochu víc humoru v krvi, asi by se nad tím pousmál, jenže to nemá, takže jeho výraz zůstává víceméně neměnný. To je už o trochu těžší později, když začne vyjmenovávat nejen svoje úchylky, ale i svých známých – což jsou spíše informace, bez kterých by se obešel. A kromě toho by velice rád přeslechl i její další otázky, které se ho týkají víc, než by mu bylo milé. Ne zrovna vesele nakrčí nos a drží se zuby nehty, aby neprotočil očima. Prý to není slušné, i když si myslí, že vzhledem k současné konverzaci by se mohla jít veškerá slušnost bodnout.* Asi mám úchylku na klid. /Kterého se mi teď moc nedostává…/ *To ovšem opět nechá nevyřčené, jako ostatně mnoho jiných věcí.*
Ne, to je dobrý, *odpoví, pročež si začne prohazovat vodítka v rukách a přecházet každého jednoho chlupáče, aby se vymotal z toho vodítkového vězení. Přestože to není poprvé, co se mu takhle zamotali, dnes to je o to těžší, že veselý labrador se rozhodne poskakovat kolem, asi by to neměl Dexter tak jednoduché. Navíc je dvojice z rozdvojky rozdělena, protože se mezi ně vetřel buldok, který nevypadá, že by se mínil zvednout ze zalehnutého vodítka. Povzdechne si a nakonec se s hlubokým sebezapřením ohlédne zpět na Sigrid. Odkašle si:* Ehm… Mohla bys podržet tuhle velkou krásnou slintající bestii? *Nemůže si odpustit zopakovat titul, který jejich útulkovému miláčkovi věnovala, a nabídne jí jeho vodítko, sic mu to připadá trochu blbé, když předtím odmítl. A jestli bude tak ochotná, aby psa podržela, nějak se mu snad podaří si svou smečku srovnat tak, jak potřebuje. Pokud ne… no, bude ho to stát chvíli intenzivního snažení, než se s trochou štěstí dostane do zdárného konce.*

*Netušila, zda si Dexter uvědomuje, že na ni zírá podobně intenzivně jako ona. Byla si však jistá, že každý z nich to dělal za jiným záměrem. Ona si toho byla vědoma a jednoduše si odmítala upřít potěšení z pohledu na jednoho z nejvíc atraktivních mužů, které zatím měla v Edinburghu tu čest potkat. On na ni koukal spíše způsobem, který jí napovídal, že je z ní na větvi. A to ne v dobrém slova smyslu. Nemohla však říct, že by ji to urazilo. Byla zvyknutá. Její rozmáchlá gesta, užvaněnost a očividný nedostatek taktu lidi opakovaně překvapoval.* To mám, ty ne? *Zeptá se upřímně zvědavě.* Zní to hrozně smutně, když si pomyslím, že ty to máš naopak. Kdy naposledy se ti stalo něco výjimečného, Dexi? *Okamžitě si pro něj vybere přezdívku, u níž věčí, že ji používá kde kdo, a tak ho snad nebude urážet.* Ona je fakt pravda, co se říká o té mentalitě, že když v něco věříš, mnohem spíš se to stane. Takže když se probudíš a řekneš si, že to bude nudný obyčejný den, často si nevšimneš něčeho unikátního, ani kdyby ti to mávalo rudou vlajkou před nosem. *Pokroutí hlavou a znovu si ho prohlédne, tentokrát ne tak upřeně, spíše zkoumavě.* Přijdeš mi moc mladý na to, aby ses uchýlil k životní rutinně. Měl bys ještě něco zažít, klidně ti s tím pomůžu. *Rýpne si pobaveně, jelikož upřímně očekává urychlené “ne, díky!”. Vážně musí Dexterovi přičíst body k dobru za to, že nevzal nohy na ramena, nejspíše je odvážnější, než vypadá. Anebo mu psi znemožňují rychlý ústup z bitevního pole, a on tak jen odevzdaně očekává další ránu.*

*Když ji řekne, že o seriálu ví kde kdo, tvrdohlavě vystrčí bradu a zaleskne se jí v očích. Nikoliv však protože by se urazila. Bere to jako výzvu. Je posedá sbíráním náhodných faktů a má skvělou paměť. Díky tomu ví kde co. A ještě raději se těmi vědomostmi blýskne, ačkoliv druhá strana ani netouží nic z toho slyšet.* Jo, a je to jméno z latiny, znamená ten, kdo barví šaty. A když jsme u slavných seriálů, existuje taky Dexterova laboratoř, populární animovaný seriál. A pokud raději čteš, tak bys narazil na Dextera Greena v povídkách od Francise Scotta Fitzgeralda, myslím, že se to jmenuje Zimní sny, četla jsem to už dávno. /Povinně do školy./ *Knihy má ráda, ale čte dost málo. Jednoduše na to nemá čas, anebo dá přednost seriálu či filmu. Přijde jí to pohodlnější. Při knize sice může rozjet svou fantazii, ale taky se musí soustředit, zatímco u televize jednoduše vypne, přestože stále okrajově vnímá.* Ale za mě je stejně nejlepší Dexter Gordon, jazzový hudebník, pokud ho neznáš, někdy si od něj něco pusť. Každopádně máš zajímavé jméno, člověk si s ním hned něco asociuje. Většinou to dělá, aby rozproudil nezávaznou konverzaci, víš? *Sem se vloudí náznak sarkasmu, jelikož jemu konverzace asi příliš neříkala. Sice byla zvyklá, že lidé kolem ní vyplodí tak o polovinu méně slov, ale on se sotva hrabal na třetinu a to bylo i na ni poněkud chabé.*

*Nejspíš se cítí jeho nezájmem trochu vyprovokována, a i když by mohla téma úchylek nechat jednoduše plavat, rozhodne se ho rozvést a tím mu trochu brnkat na nervy. Zná mnoho lidí, kteří se víc rozmluví, když jsou podráždění. Na něj to očividně nepůsobí, ale když vidí, že nenápadně zatíná ruce v pěst, přináší jí to zvrácené potěšení.* /Jsi hrozná./ *Napomene se. Tak moc se soustředila na to, aby z něj vydolovala reakci, že ho dostávala do nepříjemné situace. Velice ráda se s lidmi seznamovala, ale chápala, kdy byl moment vyklidit pole. Nebrala si to osobně, tudíž se nedalo říct, že by jí to zkazilo náladu. Začala ale tak nějak trochu doufat, že Dextera zase uvidí. Nestávalo se snad pořád, že si extroverti tak trochu adoptovali zarputilého introverta? Představa, že by ho naučila trochu vylézt z té obranné ulity byla lákavá a nabídla by jí spoustu zábavy. Když však zmíní klid, kousne se do rtu, aby neodsekla něco nevhodného a na vteřinu sklopí pohled.* /Tak jo./ Jo, jasně, to pak musím být řádná osina v zadku, co? *Nadhodí neurčitě a kopne do kamínku, který jí leží u nohy.* /Tak já to svý hezký pozadí radši seberu a půjdu./ *I když by mu mohla alespoň pomoc s těmi vodítky. Čím dýl stojí, tím jsou psi neklidnější a motají se jeden přes druhého.* Když myslíš. *Skepticky nakrčí obočí. Ačkoliv si ze srandy občas googlila, kolik stojí na černém trhu nové orgány, hlavně když měla pocit, že snad bude muset prodat ledvinu, aby utáhla nájem, tak rozhodně neměla zájem pomáhat mu shánět nové koule a nádobíčko, pokud se zrovna to vodítko, co má propletené mezi nohama, napne.*

*Otočí se však k odchodu a potlačí vítězoslavný úsměv, když ji přeci jen požádá o pomoc. Zkrotí ho a s rádoby lhostejným výrazem se otočí zpět k němu.* Jasňačka. *Zabrouká vesele. Místo aby však vodítko vzala, nejdřív si prohlédne, kde se kříží. Následně si ho přebere, prsty zlehka zavadí o Dexterovu dlaň. Má pocit, jako by před jejím dotekem ucuknul, ale možná se jí to zdálo. Podvlékne vodítko pod břichem druhého psa a trochu potáhne, aby labradora upozornila, že má jít k ní.* No pojď, bestijko, no jasně, pomazlíme se. *S tím žvatláním si nemůže pomoc. Ačkoliv je pes rozložitý, přijde jí děsně roztomilý. Navíc za ní jde více než ochotně, jako by na zbytek smečky zapomněl a šlo mu jen o to, aby ho Sigrid nepřestávala drbat za ušima.* Ty jsi taková děvka prodejná, viď? *Zašeptá mu pobaveně tak, aby to Dexter neslyšel a ona nedostala pohoršenou přednášeku.* Ale to je v pohodě, já taky, co bych dala za drbkání ve vlasech, no jo. *Zvedne pohled k Dexterovi, který se snaží vymotat. Kupodivu mu to celkem jde, a tak se nemusí obávat o možnost sterilizace. Ne, že by jí na tom nějak záleželo, ale většina můžu očekává, že jim v budoucnu budou běhat kolem nohou jejich perfektní malé napodobeniny.* Klidně s tebou můžu jít až k útulku, nemám nic na práci. *Pokrčí rameny. A mluví pravdu, v baru ji očekávají až večer.* Dokonce se můžu pokusit mlčet, ale nic neslibuju. *Lehce se ušklíbne, jelikož se zná až moc dobře. Udržet ticho déle jak pět minut je pro ni v zásadě olympijský výkon.*

*Samozřejmě, že z ní je úplně na větvi. Málokdy se mu stávalo, že by potkal někoho tak energického a užvaněného, jehož životní aspirací bylo zřejmě nenechat jedinou introvertní duši v klidu se odplazit do svého úkrytu. Dnes to schytal on, což mu alespoň dává naději, že zachránil jiného nebohého introverta před osobní apokalypsou, ale ani tak to neznamená, že by se kvůli tomu cítil nějak lépe – a tak prostě čučí a pořádně neví coby, zatímco ona si jede to svoje. Za svůj život se setkal s několika extroverty, a tak už prošel rychlokurzem, který tvrdí, že je lepší je nepřerušovat. Ne, že by toho se svou výmluvností byl schopen dosáhnout, pochopitelně, a tak využívá krátkých pauz mezi větami, které mu dívka věnuje, aby taky tedy trochu přispěl – možná maličko ve snaze udělat se tak nezajímavým, jak to je jen možné, aby si zase mohl jít každý po svých. Zdá se, že to nefunguje.* O tom bych radši nemluvil, *odpoví na její otázku, protože on není zrovna ten typ, který by hledal výjimečnosti v drobnostech – ne, když už něco výjimečného, tak to musí být pořádné boom, třeba jako nalezení jeho utopené přítelkyně! Jo, povídejte někdo o výjimečných situacích, Dexter si to rozhodně velice rád vyposlechne, když mu život naservíroval jednu tragédii za druhou, díky čemuž vnímá většinu věcí nejen pro svůj pokažený zrak jako černobílé. Asi právě proto nemá rád spontánnost a váží si klidné rutiny: co by se mohlo pokazit? Když jede podle svého rozvrhu a dbá na to, aby si všímal svého, nemůže se přeci stát cokoli, co by s ním zase jednou zamávalo. Není to tak, že by věřil, že jeho dny budou nudné a nezáživné – dělal to, co zbožňoval, nic si neodpíral. Jeho momentální život mu je pohodlný a příjemný, pokud zrovna nemusí řešit telefonáty s rodinou.*
Myslím, že si tvou milou nabídku nechám ujít. *Protože kdyby chtěl, tak si přeci život sám nějak obohatí. Stejně jako na jiné věci, ani na tohle cizí pomoc přeci nepotřeboval. Proč? No… racionální důvod to zřejmě nemá, ale je to Dexter, který věří, že všechno zvládne sám, ať už se jedná o cokoli. Není to zrovna zdravý přístup, ale vysvětlete mu to někdo, tomu paličatému blbečkovi! I když… s tím, jak se Sigrid zdá neústupná, nebylo by to zřejmě překvapivé, kdyby mu začala neúnavně tlouct do hlavy veškerá životní moudra typu „live, love, laugh“ a možná by s tím ještě něco zmohla. Sice by si to přebral dost po svém, ale… to už je jen vedlejší detail.*
*Když ho zahrne informacemi o svém jméně a svých jmenovcích, opět na ni jen mlčenlivě civí. Nebo možná za ni? Hm, jo, vypadá to, že tam někde za ní se na pobřeží rozhýbala nějaká pohozená igelitka, jak trochu zafoukalo. Ale poslouchá ji, některé věci z jejího proslovu dokonce i vyhodnotil jako zajímavé, takže to si přeci nemůže nechat ujít. Nakonec pokývne hlavou.* Zapomněla jsi na Dextera Britain – skladatel, klavírista, hudební producent… The Time To Run, říká ti to něco? *Když už chce být dívka sarkastická a soutěživá, nemůže jí to dát zadarmo. Sám má tu a tam nějakou takovou zajímavost v rukávě, a i když je rozhodně úctyhodné, kolik Dexterů si dokázala vycucat z prstu, nepřijde mu to zase tak speciální. Spíše nerozumí tomu, proč měla potřebu si všechno tohle z nějakého důvodu pamatovat. Připravovala se snad celý svůj život na setkání s nějakým Dexterem, aby mu mohla oznámit, jak zajímavé jeho jméno je? Nebo spíš lidé a média, která jej nesla? Musí být v tom případě hrozně zklamaná, že narazila zrovna na něj, na jednoho z nejnudnějších lidí na světě. Aspoň na oko. Ale zamlouvá se mu dělat takový první dojem, lidé poté nemají zpravidla nutnost jej znovu vyhledat, což mu vyhovuje. Z života malého asociála.*
*Z tématu úchylek mu zrovna příjemně nebylo. Tyhle věci, obzvláště v sexuálním slova smyslu, šly výrazně mimo něj. Nikdy si nevšiml, že by ho něco rajcovalo, a i kdyby, rozhodně by o tom s nikým nemluvil, natož pak s někým cizím. I když ho tedy její slova nedráždila a neměl nutkání se na ni obořit, aby mu už dala pokoj, zcela chladným ho to také nezanechalo, poněvadž v těchto tématech neuměl chodit víc než v čemkoli jiném. Jestli kdy byl Dexter sociální chromajzl, tak teď to je asi konverzační invalida – a tak si ve výsledku neodpustí poznámku, která zase vyvolá jistou reakci v Sigrid. Skoro takové uvědomění, že už možná přešla jisté meze a měla by ho nechat na pokoji, ale co on může vědět, není přeci telepat, i když vnímavý také dokáže být. Ne, že by se tím chlubil, to radši skrývá jako mnoho jiných věcí. Pokrčí rameny a zatváří se s takovou neurčitou výmluvností, jako by si to, co řekla, vlastně nemyslel.* No, to jsi řekla ty, ne já, *opáčí, možná s maličkým malicherným pocitem, že má konečně taky trochu navrch, i když to je poměrně diskutabilní možnost.*
*Ve výsledku jsou na tom ale nejlépe nejspíš všichni ti psi, kteří se rozhodli rozpoutat na konci svých vodítek škatulata, jen aby se poté mohli všichni tvářit jako ta nejnevinnější stvoření, které kdy kdo viděl. Dexter jim to nemá za zlé, nejspíše se začali nudit, když se tu tak nevybíravě zastavil, tak si holt našli jinou zábavu. A k Dexově smůle nakonec dochází i na to, že si o pomoc zažádat musí. Nechce se mu do toho, ani trochu, protože tím rozhodně trpí jeho čest, když se Sigrid už otočila k odchodu po jeho prvotním odmítnutí, ale… v tuhle chvíli to na něj je trochu moc, to popřít nedokáže, i když nahlas by to taky neřekl. I když rukou doopravdy cukne, když se mu o ni otře při přebírání vodítka. I když má rukavice, nedokáže si pomoct.* Díky. *Pokývne hlavou. Je sice suchar a o společenských zásadách ví jen spoře, ale není zase úplně negramot, ano? Navíc mu tuto situaci výrazně usnadnila a on není nevděčný. Blbeček možná, ale nevděčnost k němu nesedí. Takže zatímco si Sigrid žvatlá na labradoří bestijku, on se vymotává z uzlu vodítek zbylých čtyřech psů. Není to úplně marné, a tak jsou ta čtyřnohá kvítka za chvíli zase způsobně srovnaná tak, jak je měl původně.* Jestli moc chceš? *odpoví otázkou, zřejmě ne zrovna zaujat tím, jak se nakonec ve výsledku rozhodne. Za předpokladu, že mu vrátí páté vodítko a neodejde si s labradorem kamsi do tramtárie. To by asi neměl jinou možnost než ji následovat, ale doufá, že dívka není mrcha. Ukecaná možná, ale na takový typ člověka ji neviděl. Inu, může se mýlit.* Je mi to jasný. *Maličko se ušklíbne, nijak výrazně. Každopádně, napříč všemu není výrazně proti její společnosti, a tak můžou vyrazit směr útulek.*
*I když patří mezi mlčenlivé lidi, stejně mu to nedá.* Nalípla ses na mě kvůli tomu psovi, co? *Ani neví, jakou očekává odpověď, spíše mu taková myšlenka přišla jako jediný rozumný důvod její přítomnosti v jeho blízkosti. On není dobrá společnost a ví to o sobě moc dobře, na druhou stranu… nějak se mu na takovém vysvětlení něco nezdálo.* /Třeba jde do útulku jen proto, aby si ho adoptovala?/ *přemítá, ale ani to mu nepřináší ten uspokojivý pocit z úspěšně rozlousknutého případu takřka nepochopitelného lidského chování.*

*Zarazí se, když Dexter zmíní, že by o tom raději nemluvil. Pro ni je to naprosto netypické prohlášení. Vždycky mluví o všem. Je přímočará, upřímná a jednoduše nemá žádný filtr. Téměř vše, co ji napadne, sdílí i s okolím. Konverzaci považuje za jedno z nejběžnějších lidských potěšení. Přeci jen je člověk od přírody tvor společenský a ona se dle toho řídí. Lehce se kousne do vnitřku tváře, chvíli se přesvědčuje, že by to měla nechat být. Možná jde o nějaké citlivé téma, něco, do čeho by rozhodně neměla rýpat. Jenže je to Sigrid a ta byla držela hubu zavřenou, že jo...* Proč? *Vypálí nakonec a upře na něj zvědavý pohled hnědých očí.* Říkáš to, jako bys měl špatnou zkušenost. Ale dle toho přeci nemusíš žít celý život. *Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Každému se občas přihodí něco výjimečného v nedobrém slova smyslu, i to k životu patří, že jo. Ale kvůli tomu člověk nemůže přestat doufat v to dobré, jinak se vyloženě topí ve vlastní beznaději. *Vysvětlí mu a jen ruce vražené do kapes mikiny jí brání od toho, aby u toho zapáleně gestikulovala.* Jasně, někdo pak preferuje klid, ale to je podle mě zbabělost, rezignovanost na život, jako bychom neměli mít jednou dost klidu, až budeme odpočívat v hrobě. Do té doby by měl člověk výjimečné hledat, já bych se teda s obyčejným nesmířila. *Lehce se zamračí.* Nechci se jednou ohlížet a zjistit, že jsem byla suchar a vlastně jsem jen přežívala, anebo zítra umřít, a pokud je nějaký posmrtný život, tak lamentovat na to, že jsem se až moc bála něco zkusit. Nene, pozitivní mindset, já to říkám pořád. *Toť vše, že by o tom Dex raději nemluvil. Ona se naproti tomu rozmluvila až až, jemu zase ale stačilo jen poslouchat a nemusel do jejího filozofického proslovu vůbec zasahovat. Snad to ale nepustil jedním uchem dovnitř a druhým ven, zrovna jemu by rozhodně prospělo změnit způsob uvažování. Nepřiznala by to, jelikož jak už zjistila, mužská ješitnost to těžce snáší, ale bylo jí ho trochu líto, jak tam stál. Zdál se duchem napůl nepřítomný, osamělý, uzavřený. Možná mu tak bylo líp, každý člověk je přece jiný, ale zároveň ji prostě muselo hlodat, zda to jednoduše částečně není jen obranný mechanismus. Napovídala by tomu i jeho slova. Lidi se neradi baví hlavně o špatných věcech, jizvách na duši, bolesti, která nikdy tak úplně nevymizí.*

Nu, kdybys přeci jen změnil názor, mohla bych ti nechat kontakt. *Zadívá se na něj úpěnlivě nadějným pohledem. Nacvičila si ho v průběhu let perfektně. Ani opuštěné štěňátko prosící o špetku pozornosti by to nesvedlo líp. Většinou jí stačilo ho někomu věnovat a hned dostala, co chtěla a dotyčný jí zobal z dlaně. Ačkoliv to neslýchala ráda, dokázala být s těmi kudrnatými vlasy a pihama na nose vlastně úžasně roztomilá. Minimálně po dobu toho, co držela jazyk za zuby. Mohla by mít parťáka na dlouhé koukání na netflix. A možná by ho mohla časem představit ostatním kamarádům! Postupná asimilace a začlenění introverta do společnosti. Byl by takový její malý projekt, aniž by o tom věděl. Nadchne ji, když se chytí zmínky o svých jmenovcích. Byla patřičně hrdá na to, kolik informací si nesla v hlavě. Měla v zásadě fotografickou paměť, co si přečetla, to si pamatovala a fungovalo to podobně i s akustickou stránkou. Měla jednoduše dobrou mechanickou paměť, informace se jí v hlavě ukládaly a řadily do hezkých spořádaných kolonek, které vůbec nepřipomínaly ten chaos, který vypouštěla z úst.* Ne, neříká. /Ale teď už si to budu pamatovat./ Leda to, že jsi nevyužil svůj Time to run, když jsi mě potkal. *Rýpne si pobaveně. Nevadilo jí dělat si legraci na svůj účet. Nikdy nepatřila ke slečinkám, jež se snadno urazí.

Věděla o sobě, že je ukecaná a pro některé lidi snad i otravná. Brala to jako věc vkusu, ale získávala dojem, že si její společnost Dexter vůbec neužívá. A nemohla by s čistým svědomím pokračovat a nutit ho do konverzace, která mu očividně lezla krkem. Ačkoliv si nebrala servítky, nějakou základní slušností přeci jen oplývala.* Ano řekla, děkuju za to, že jsi takový gentleman a nepotvrdil si mi to přímo ale oklikou. *Popíchne ho na oplátku. Přesto jí ten nečekaný, i když kousavý, náznak humoru zvedne náladu. I tak však nehodlá vystát důlek na místě, zatímco Dexter bude běhat pohledem všude možně a očividně si přát být někde jinde. Potom, co odmítl pomoc, jí sebeúcta velela odejít. Nebyla však tak zlá, aby mu ukázala vítězoslavný úsměv, když si to přeci jen rozmyslel a svůj výraz srovnala, než se mu vydala pomoci. Nebyla si jistá, zda opravdu ucuknul před jejím dotek, anebo se jí to zdálo. Jeho oči ho však prozradily. Uhnul s nimi do strany, ať už v náznaku provinilosti nebo přistižení.* /Že by germofob?/ *Přeci jen má ty rukavice. Původně si myslela, že je to kvůli zimě, přeci jen si nemohl zahřát ruce v kapsách, když musel svírat vodítka, ale třeba to má další význam. Pro jednou spolkne tunu dotazů, které jí díky tomu vyvstanou na mysli. Není úplně nevnímavá, a tady cítí, že by narazila na nepříjemné téma. Nechtěla narušit ten křehký mír, co mezi nimi zavládl. A tak se jen povzbudivě pousmála a chápavě přimhouřila oči. Snad to pochopí. Ona nekouše. Nu, i když jak kdy.*

No, jestli moc nechceš tak nemusím? *Pozvedne obočí a napodobí jeho tón, na vteřinu si založí ruce v bok, ačkoliv labrador jí labrador cuknutím vodítka postoj brzy naruší.* Tak hele, jen chci pomoc. Nehodlám tě zatáhnout někde za skálu a znásilnit. *Protočí očima a vydá se automaticky na cestu. Doufá, že správně, míří tam, kam předtím očividně Dexter.* /je vždycky tak upjatý?/ *Lehce jí škubne koutek nad jeho poznámkou, ale jak už slíbila, pokouší se mlčet. Jdou ve spořádaném tichu, které jí vyloženě drásá nervy. Co lidi na tomhle trapném napětí vidí?! Je pro někoho vážně příjemné mlčení? Jí to tedy rozhodně nevyhovovalo. Takže když na ni Dexter promluví, úlevně k němu střelí pohledem. Poleví díky tomu ale poleví pozornost. Přesně v tu chvíli napadne i labradora, aby si pospíšil a škubl s ní dopředu, načež zakopne o kámen a padá k zemi.* /Grációzní! No není to parádní klišé?!/ Kurva drát! *Zakleje, a pak vyděšeně koukne na pejska.* Promiň, tos neměl slyšet. *Dexterovi se neomlouvá, určitě už je dost starý na to, aby přežil nějakou vulgaritu, ale citlivá psí duše je něco úplně jiného. Pád ztlumila dlaněmi, ale až nyní si všímá, že jí štěrk rozedřel dlaně.* /No pecka./ *Postaví se na nohy a beze zájmu si vytahá drobné kamínky, co se jí v odřeninách zachytili.* Většinou bývám víc elegantní. *Ujistí z legrace Dexe.

Ráda by si otřela stopu krve, ale nakonec přejde těch pár kroků v moři. Labrador za ní tentokrát poslušně ťape, jako by si snad uvědomoval, že něco provedl. Nehodlala ho ale vinit, ona měla koukat na cestu. Klekla si a ponořila nejdříve jednu, a pak druhou ruku do vody. Cítila jemné brnění. V tuhle chvíli by asi normální lidé skuhrali bolestí, ale ona v tomhle byla přeci jen jiná. Ne, že by se tím chlubila na potkání. "Ahoj, jsem Sigrid a mimochodem mám poruchu, díky které necítím bolest! Že je to nenormální? Jo, já vím, nejsi první, kdo mi říká, že jsem divná." Ne, takovým rozhovorům se ráda vyhýbala, ale nehodlala tady nic předstírat. Neměla to v povaze a hlavně Dexe nejspíš už nikdy neuvidí, takže se jí snad nebude vyptávat. Pro jednou byla ráda, že je tak mlčenlivý a zvědavost mu očividně moc neříká. Narovnala se a trochu protřepala ruce, aby se zbavila vody. Tentokrát vodítko sevře pevněji. zvlášť aby jí z vlhkých dlaní nevyklouzlo.* Na co že ses to ptal? Jo, už vím. *Odpoví si sama a naváže tam, kde skončili, jako by se nic nestalo.* Oh, je to miláček, to jo. *Pohlídne na toho zrádce, co jí připravil tuhle malou eskapádu.* Ale ne. *Mrkne jen po očku do boku, kde je Dexter, nehodlá opakovat stejnou chybu.* Prostě ráda poznávám nový lidi. Možná se ti to zdá nepochopitelný, jenže... Kdo ví, co se může stát. Třeba se začneme vídat a stane se z tebe můj nejlepší kamarád, a pak mi půjdeš na svatbu za svědka a budeme společně jezdit na dovolený a oba budeme mít holčičky, které budou jednou taky nejlepší kamarádky. A třeba ne, jasně, ale kdybych neměla odvahu tě oslovit, třeba by mi tím uniklo něco úžasného. Tak co mě stojí trocha snahy o to tě trochu poznat, he? Leda trochu toho času, ale je na mě, jak se ho rozhodnu využít. *Zpoza mraků alespoň na chvíli vylezlo sluníčko a ona spokojeně vydechla. Nejraději by chvíli zůstala stát a jen se koupala v té vzácné záři slunečních paprsků při dnešní oblačné obloze. I tak ji ale nejspíš Dexter považoval za blázna, tudíž se smířila jen s tím, že část své pozornosti věnovala příjemnému hřání na kůži.*

*Proč? Neodpoví. Dost dobře na ni vidí, že se musela přemáhat, aby se nezeptala, stejně to ale udělala, i když pravděpodobně došla k závěru, že důvod o tom nemluvit byl více než jen vážný, osobní a citlivý. I kdyby o tom chtěl mluvit a dělal nedostupného, tohle by byl moment, kdy by ho její chování dopálilo natolik, aby se nesvěřil už jen z principu. Jenže o tom mluvit nechtěl, na to to pro něj bylo téma až moc čerstvé a Sigrid až moc cizí. Sakra, nemluvil o tom s nikým, ani s lidmi, s nimiž byl v té době nejblíže: o jeho vnitřních pochodech ohledně Angeliny nevěděli ani strýček Dánel a bratranec Ábel, který se mu stal v průběhu let tím nejbližším kamarádem. Natož aby o tom mluvil s někým, koho ani pořádně nezná? Koho potkal jen proto, že vesmír mu chce dát sežrat, jak moc neumí jednat s lidmi? To tak.* /V tom případě nechápu, proč se zahazuješ se zbabělcem?/ prolétne mu hlavou, ale ani to nahlas neřekne, poněvadž v tom nevidí smysl. A tak prostě mlčí, opět dívce ponechává její prostor na vyjádření se k něčemu, co mu je popravdě úplně volné. Nakonec pokrčí rameny.* Přišel jsem jen vyvenčit psy, ne si vyslechnout přednášku o životě, *podotkne, protože to je zkrátka fakt, který se mu sice nechce zrovna dvakrát zveličovat, protože mu přijde docela očividný, nicméně taky nemá zájem o poslouchání filozofického semináře na počkání. Její způsob k němu zkrátka a dobře nesedí. Napadne ho, jestli by mluvila stejně, kdyby věděla o všem, čím si musel projít, ale jedná se o myšlenku zbytečnou: nevidí totiž v blízké ani v daleké budoucnosti možnost, že by se to kdy dozvěděla, na to nemusí být ani vědma. Přestože jsou cesty života nevyzpytatelné, teď a tady má docela jasnou představu o tom, že jeho minulost zůstane ještě nějakou dobu pod pokličkou, z mnoha různých důvodů.*
*Asi je vidět, že není její nabídkou zanechání kontaktu zcela uchvácen. K čemu by mu to bylo? Na její číslo by možná tak sedal prach, ať už doslovný nebo metaforický, takže ve výsledku by to bylo k ničemu oběma. Navíc, Dex s sebou neměl mobil a papírky a propisky s sebou jen tak nenosil po kapsách, takže tolik k tomu, kolik výmluv je schopen si vycucat z prstu, jen aby se nemusel s kýmkoli seznamovat nebo sbližovat. Člověk by řekl, že je na to Nor docela expert, skoro jako by to roky trénoval. Hm… čím to asi bude?* Nemám mobil, *odpoví, což sice není tak úplně pravda, protože ho samozřejmě má, ale… no, hele, stejně nepočítal s tím, že by mu to Sigrid věřila, přinejmenším to, že ho nevlastnil. Takže ve finále jen nedořekl větu, ano, přesně tak.*
*Že neslyšela o Dexterovi Britain ho nijak nepobouří nebo tak něco, on není nějaký nerdík, který by se durdil nad tím, že někdo nezná jeho osobní kultovní osobnosti. I když hudbu svého jmenovce má vlastně docela rád, občas si ji pouští jako takový šum do pozadí, když upravuje fotky, aby neseděl v úplném tichu. Nicméně, její poznámka je vtipná, a i když se Dexter netváří pobaveně, přijde mu tak. Aspoň si ze sebe umí udělat srandu, to jí připisuje další bezvýznamné plus k dobru.* Hádám, že na to je teď už pozdě? *odtuší a stejně jako jiné věci, i toto mu je zcela jasné. Do té konverzace se asi zapletl až moc na to, než aby z toho byl teď schopen vybruslit, a tak musí žít s následky, které zahrnovaly společnost Sigrid. Bude to holt muset nějak přežít, nic jiného se dělat asi nedá.*
Není za co, *odpoví. Na kulantní odpovědi oklikou, ty by mu taky šly. Sice ne vždy, v jak které situaci dokázal být také poměrně přímočarý, ale někdy si situace vyžadovaly trochu toho kousavého humoru, který napříč svému zalíbení také měl a občas dokonce i slušně ovládal. To si samozřejmě teď nemohl odpustit, když si Sigrid tak hezky nahrála. Sic to pravděpodobně vypomohlo jejímu nutkání odejít a ponechat ho svému osudu – přeci se ale jen otočila, když ji nakonec požádal o pomoc. A přestože dostala záminku mít další všetečné dotazy, tentokrát mlčí, když vidí, že by to Dexovi mohlo být skutečně nepříjemné, asi ještě o trochu víc než téma, které ji dovedlo k tomu jejímu proslovu o žití. Dalšímu. Z nějakého důvodu má pocit, že takových zažije ještě deset, než se vůbec dostanou do útulku. I s tím je víceméně smířený. Sigrid byla naštěstí poměrně nenáročná, stačilo mlčet a poslouchat, ani nemusel nijak výrazně reagovat. A kdyby se nakonec ukázalo, že to nestačí… no, buď odejde jeden nebo druhý, takže asi výhra pro oba?*
*Povytáhne obočí.* Páni, fakt umíš uklidňovat lidi, *poznamená. Tohle mu zrovna moc jako sranda nepřipadá, ale nijak víc to nekomentuje a radši pokračuje v cestě, víceméně v tichu. Jemu to nevadí, je totiž zvyklý na sebe a své vlastní myšlenky, k nimž se uchýlí prakticky hned, takže na rozdíl od Sigrid, jeho nějaká panika z ticha rozprostřeného mezi nimi netrápí. Přesto se ale nakonec vytasí s otázkou, která spustí takovou kaskádu akcí a reakcí, že ho napadá, že přesně tohle je vlastně důvod, proč nemluví. Lidi to šokuje natolik, že se z toho nakonec kácí k zemi. Nicméně, jeho reflexy nejsou dostatečně rychlé na to, aby dívku nějak zachytil, navíc musí držet psy, které toto seznámení se zemí trochu polekalo (až na flegmatického ohaře, ten si jde dál, jako by se nechumelilo), a tak se nakonec zmůže jen na:* V pohodě? *Což očividně ne, vzhledem k jejímu nadávání a následné omluvě mířené k labradorovi, nad čímž Dex možná trochu protočí oči, ale ve výsledku to chápe až moc dobře. Sám kdysi mluvil hlavně se svým psem, o čemkoli, takže tohle je vlastně jedna z prvních věcí, která mu na Sigrid dává dokonalý smysl.* Nepochybně, *pokývne hlavou na její ujištění. Nemá přeci důvod o její eleganci pochybovat, obzvláště ne po tomhle kousku, že ano!*
*Následuje ji k moři alespoň pohledem, když už ne fyzicky. Obličej se mu bezděky zkřiví nad tou podívanou, jak si myje ruce v slané vodě.* /Musí to sakra štípat,/ *pomyslí si, ale dívka vypadá, že to s ní ani nehne, což na oplátku vyvolává otázky zase v něm. /Možná má jen posunutý práh bolesti? Jestli nějaký…/ *Jen nad tím nakonec pokývne hlavou, ale usoudí, že se bude moct zeptat třeba později, čekala je přeci jen ještě společná cesta k útulku. Zatím tu ale mají otázku, kterou položil kupodivu on, která čeká na zodpovězení, do čehož se kudrnatá hned dá, když má ruce omyté a oni mohou opět nastolit původní tempo. A její odpověď, jak jinak, je zase plná toho pozitivního mindsetu a nadějí a doufání a toho neskutečně protivného optimismu. Tedy, on je protivný asi jen Dexovi, ale vyrůstal až moc dlouho po boku Ábela, než aby to dával nějak okatě najevo. Nicméně, ne, asi to úplně nechápe, hlavně její bujnou fantazii, která si k němu ihned přikreslila prtě. A ještě k tomu holčičku.* /Tak určitě,/ *pomyslí si a musí nad tím mírně zatřepat hlavou. On není zrovna otcovský typ. Možná je na to ještě mladý a jednoho dne se to prostě stane, ta představa se mu zdá ale velice nepravděpodobná, takže asi jediná rodina, se kterou bude na sto procent spokojený, bude možná tak psí smečka, kterou si jednoho dne pořídí.* No… když tě to baví, *pokrčí rameny,* tak to je… fajn. Já bych na to asi neměl nervy. *Pročež následuje další pokrčení ramen, protože, co si budeme, Dexter má málokdy nervy i sám na sebe. Obzvláště v dny, kdy si připadá jako prvotřídní blbeček. Ty ale většinou přichází jen tehdy, kdy je kolem něj přehršel socializace, protože to vždycky vede k nějakým společenským přešlapům. Kdoví, třeba ho to dneska ještě čeká, i když by se tomu velice rád vyhnul.*

*Věděla, že to téma měla nechat být. Tušila, že bude nějakým způsobem citlivé nebo příliš složité na to, aby se o tom s ní chtěl bavit, ale stejně nemohla odolat. Její zvědavost byla dalším z výrazných rysů její osobnosti a nikdo o ní nemohl očekávat, že se to aspoň nepokusí pochopit. Jeho vidění světa bylo přeci jen velmi odlišné od toho jejího, a i když si za svým názorem stála - jak by taky ne, utvářela si ho celý život - neznamenalo to, že by nebyla ochotna naslouchat i jiným. Nebyla hloupá, věděla, že lidé jsou různorodí, a co vyhovuje jednomu, může být pro druhého noční můra. Jenže málokdo bral její polemizování jako narážku k diskuzi. U Dextera už ani nečekala, že něčím přispěje, na to byl příliš málomluvný a uzavřený. I kdyby na něco pomýšlel, jednoduše se s ní nepodělí. To bylo smutné. Neměl důvod jí extra věřit, ale ani důvod jí nedůvěřovat. Nemusel jí přeci sdělovat celý svůj životní příběh a číslo bankovního účtu, ne? Jen ji zajímalo, nad čím přemýšlí! Dle jeho pohledu a příkrých slov však pochopila, že tudy cesta ani náhodou nevede.* Pokud bys věřil na osud, pak by s tvým venčením měl jiné plány a nepotkal jsi mě. Třeba by ti trocha těch optimistických rad do života přišla vhod. *Odpověděla mu trochu příkřeji. Nebyla naštvaná, to ne. Ale trochu se jí jeho přístup dotkl. Mohl ji kdykoliv přerušit. Jistě, bylo by to asi trochu nezdvořilé, ale rozhodně více taktní, než pak smést její snahu ze stolu s tichým pohrdáním.

Ale stejně se vynasnažila tohle pitomé ublížení zatrhnout už v zárodku. Bylo by hloupé se kvůli tomu jakkoliv trápit. Dexter to určitě nemyslel zle! Navíc byl dobrý posluchač, když už nic jiného a ona byla nezdolně optimistická a tvrdohlavá. Určitě by se jí časem povedlo trochu změnit jeho náhled na svět. Potřeboval to jako sůl. Až před chvílí si totiž všimla, že není jen tichý ale i jaksi zapšklý. Jako by na život víceméně rezignoval a nechal ho ubíhat kolem, aniž by se o něj nějak extra zajímal. Dráždilo ji to. Unikalo mu tolik možností! I proto nadhodí, že by mu mohla nechat kontakt.* /Dobrý pokus./ S sebou? To chápu, člověk občas prostě chce vypnout, aniž by ho otravoval telefon, všechna ta sociální média apod. *Zabrouká. Ví, že naznačoval, že nemá mobil vůbec, ale s takovou hloupou výmluvou se tedy odmítala smířit.* Ale mohl bys mě najít na facebooku, nebo já tebe. Anebo mi nadiktuj číslo, mám dost dobrou paměť, určitě ho nezapomenu. *Zazubí se. Byla zvědavá, zda to udělá, anebo jako další postup zvolí další nesmyslné výmluvy, které urážely její inteligenci, anebo snad sebere odvahu a napřímo jí řekne, že nemá zájem o to, aby ho kontaktovala. Vskutku uměla být neodbytná, ale tak přímou zprávu by rozhodně neignorovala. Nepotřebovala se vnucovat, jistě, stačilo jí být tolerována, ale ne, nikomu se cpát nemusela.*

Ne, teď je Time to make new friends. *Odpoví mu se škubajícími koutky a nakloní hlavu mírně na stranu. Očividně si ho dobírá, ale nikoliv ošklivým tónem. Na rtech jí vytane šibalský úsměv. Milovala slovní přestřelky a vtipkování. Ne, že by čekala, že se Dexter chytí, ale i tahle malá výměna jí hned zlepšila náladu. Tvář se jí v zásadě rozzářila veselím a v jejím případě to bylo většinou trefné přirovnání. Neuměla své emoce zrovna dobře skrývat, obvykle byla čitelná jako otevřená kniha. Ale proč by měla něco skrývat? Existovalo jen málo témat, o nichž téměř nikdy nemluvila s cizími. Například to, proč se odstěhovala od rodiny, když o matce mluví jen v dobrém a očividně jí chybí, a raději platí zbytečně přemrštěný nájem v centru města. Ale každý člověk měl něco, no ne?* /No to opravdu není./ *Odfrkla si v duchu pobaveně. Nedotklo se jí to. V zásadě se urazila sama, ale legraci si ze sebe dělala běžně, nemohla pak zazlívat lidem, když toho využili a zapojili se. Vesele se vydá, jak doufá, směrem k útulku. Dexter ji neopraví, takže se minimálně nevydala úplně špatným směrem.* A to jsem se tak snažila. *Povzdechne si teatrálně.* Ještě jsem mohla dodat, že kdybych to chtěla udělat, trénuju kickbox, takže by mi to možná i šlo. Anebo že kdybych to chtěla udělat, měl bys to brát jako čest a nááramně by sis to užil. *Dodá ještě a mrkne na něj. Rozverný úsměv ji prozrazuje z vtipkování a laškování. Ani tady nečeká nikterak příznivou reakci, ale ji ta představa určitě pobavila. Navíc se upsala od nynějšího momentu k tichu, proč si neužít ještě trochu legrace na jejich účet. Její smysl pro humor byl velmi různorodý. Dokázala si dělat legraci v zásadě ze všeho, jakkoliv nevhodné to téma bylo. Podle ní to o člověku vypovídalo snad jen to, že se raději směje než mračí. Nepovažovala lidi s černým či morbidním smyslem pro humor za zlé, vzhledem k tomu, že kdyby došlo na něco, o čem tak rádi vtipkovali, většina z nich by bez váhání podala pomocnou ruku a brala by situaci nad míru vážně. Sama se do této skupiny čítala. Nikdy by nikomu zbytečně neubližovala, už vůbec ne schválně. Ale žertovat o tom dovedla klidně. Život byl pro ni moc krátký na to, aby ho brala příliš seriózně.

Ztratí se v zamyšlení, navíc ji šokuje, že na ni Dexter sám od sebe promluvil. Zadívá se na něj, ale díky tomu se zapomene dívat pod nohy a letí k zemi. Není to poprvé, co si natloukla. Doma se pak bude muset ohmatem ještě zkontrolovat. Naučila se poznat spoustu různých zranění jen dle otoků a nepříjemných dojmů. Kdyby bylo zápěstí naražené nebo snad měla něco zlomeného, snad na to přijde, a kdyby ne, měla za pár dní pravidelnou kontrolu u doktora. Unikne jí nadávka, za kterou by si nejraději naprášila. Přeci jen jsou tu citlivé psí duše, v jejích očích tolik podobné těm dětským.* Jo, jasně, nic to není. *Ujistí ho rychle. Je ráda, že drží tolik psů a nemůže jí pomáhat. Jen by se pak cítila hůř z připomínky vlastní nemotornosti. Navíc si už byla víc jistá, že před jejím dotekem minule ucukl. Jak moc přemáhání by ho stálo se jí dotknout kvůli zdvořilosti, když by jí třeba pomáhal na nohy? Ne, nechtěla ho vystavovat tak nepříjemné situaci. To si nezasloužil. Zvládne se navíc vyškrábat na nohy sama a ještě i prohodit další vtípek pro to, aby odlehčila atmosféru. Musela mu přičíst body k dobru za to, že se jí za ten držkopád nesmál. Opláchne si ruce v mořské vodě, ale místo štiplavé ostré bolesti cítí jen mírné brnění. Účel to navíc splní, zbaví se většiny prachu z ran a šmouh od krve. Doma si to ošetří lépe, ale pro teď to bylo určitě lepší než nic.

Raději se vrátí na jejich původní cestu a rozhodne se mu popravdě odpovědět na otázku. Potlačí povzdech.* Není to jen o tom, zda mě to baví. *Pohlédne na něj trochu posmutněle.* /Máš ve zvyku všechno cizí a nové odsuzovat?/ Jde o to, že mi přijde nevědomost horší než to, když mě někdo odpálkuje, ať si hledím svého. Vážně ses nikdy na nikoho nepodíval a … nechtěl vědět víc? *Pokrčí rukama.* Neměl jsi pocit, že by tě s tím člověkem mohlo potkat něco, co ti změní život, a nechtěl jsi to zkusit zjistit? *Nadhodí zamyšleně.* Neměl bys na to odvahu. *Pohlédne na něj přímě. Měla ve zvyku být upřímná. Není v tom obvinění, jen prosté konstatování faktu.* Šetříš své nervy, jelikož se bojíš, že si je pocucháš. Ale to je v pořádku. Spousta lidí preferuje klid před nejistotou, je to přeci logické. Neodsuzuju to, to se neboj. Jen bych vážně nedokázala žít ve světě, který je pořád stejně mdlý, dívat se na něj pořád stejně, potkávat jen ty stejné lidi, dělat ty stejné věci. *Zavrtí jemně hlavou.* Zcvokla bych se z toho. *Zhodnotí to a rozhodne se rozehnat vážnou atmosféru.* Nebo minimálně zcvokla ještě víc. Blázen už tak trochu jsem. *Ujistí ho, že nemá iluze a dál pokračuje v chůzi v tichosti. Snad už to do útulku není daleko. Je tu prvně, což je zvláštní a to, že žije v Edinburghu celý život, ale taky to není jediný útulek tady a město je rozhlehlé.*

*Je toho názoru, že si mohla Sigrid ty své optimistické rady strčit třeba za klobouk nebo v místa, kam slunce nesvítí, ale nemíní jí to říct. Usuzuje totiž, že pro dnešek bylo příkrosti až dost, sic to se může v závislosti na situaci ještě změnit – podle toho, jak moc bude mít prořízlou pusu právě jeho společnost. Podle toho se přirozeně zařídí. Nicméně, teď v tom nevidí smysl: však se jen zmínila o osudu, v nějž sice nevěří, má totiž své anděly strážné, ale nemá jednoduše důvod kazit něco takového, jako je cizí víra. Pokud to tedy sama Sigrid viděla tak, jak říkala.* A ty v osud věříš? *řekne tedy místo čehokoli jiného, částečně proto, aby spolkl veškeré nemístné poznámky, které se mu již kradly na mysl. Před chvílí si přeci slíbil, že bude hodný a příkrost si bude šetřit na případné lepší příležitosti.*
*A zcela popravdě? Ano, do jisté míry na život rezignoval. Ne do takové míry, aby se pokusil jaksi… odvyskytnout, i když i to mu někdy proběhlo hlavou, dostal se však do stavu hluboké letargie už tak dávno, že i sebevražda mu byla vlastně úplně volná. Natolik, že mu přišlo moc složité se s něčím takovým patlat, rozhodně ho tu nedržela myšlenka, jak by na to reagovala jeho rodina nebo kdokoli jiný, to ani v nejmenším. Všechno prožíval uvnitř, ve své hlavě a kdesi ve svém úzkostlivě střeženém nitru, takže máloco ukazoval a máloco také viditelně prožíval, pokud se nejednalo o jeho největší vášně. Na pohled se asi může zdát, že je Dexter ztracený, což sice do jisté míry je, na druhou stranu strávil za svůj život tolik času ve své hlavě, že mnoho věcí má rozmyšlených a objevených. Stará duše v mladém těle, uvědomělá mnoha věcí, zároveň vystrašená z jiných: díky téhle kombinaci došel dojmu, že nic dalšího prostě nepotřebuje. Co nutně potřebuje, to má. Co by chtěl, to si nějak získá. Co ho děsí, to nechá být bez nějakého většího zájmu. Ve skutečnosti není tak plytký, jak se může zdát, spíše… střežený, řekněme. A co si obzvláště rád střeží je jeho soukromí, jak se jistě ukazuje i teď, při tématu kontaktu na Sigrid, který si k smůle všech andělů nemůže zapsat, protože nemá mobil. S sebou. Ale to je jen detail, který očividně jeho společnosti neunikl.* Zkusíš mě přesvědčit, proč bych to měl dělat? *nadhodil. Ano, zdržoval. Ale skutečně ho zajímalo, s čím dokáže Sigrid přijít – a hlavně zda to bude něco, co by ho mohlo skutečně zaujmout. Kdoví třeba jí to číslo dá, třeba ne. Záleží už jen na tom, zda ho uchvátí – jestli to tedy udělá. Rozhodně teď dělá nedostupného schválně, protože ho nejen zajímá, co by případně řekla, nebo to, jestli má dost sebeúcty, než aby ho začala přesvědčovat, aby jí své číslo dal. Uvidíme.*
/No, tím si zrovna jistý nejsem…/ *Ale opět, nemíní jí kazit iluze, a tak radši její Time to make new friends radši nekomentuje. Ještě by jí praskl nějakou bublinu a co potom? No právě, to neví, protože v takových situacích není ani trochu dobrý, tudíž se jim obloukem vyhýbá. Navíc – hele, zářila jako sluníčko. A Dexter nad sebou sice měl většinu času temný mrak, ale to není žádný důvod, proč ho přesouvat i nad někoho jiného, zase takový blbeček není, takže zkrátka a dobře usoudí, že některé dojmy by si měl nechat pro sebe. Jako by to doteď nedělal. Přeci jen ale nejde úplně potichu, to mu momentální společnost tak úplně nedovoluje, i když, pravda, se Dex brání zuby nehty. Nakrčí obočí.* Myslím, že pointa znásilnění je ta, že si to člověk úplně neužívá. *Ano, he’s fun at parties. Což bude asi důvod, proč na party nechodí. Poslední taková akce, které se zúčastnil, byla svatba jeho matky s Michaelem, když mu bylo čtrnáct. Od té doby jeho společenský život výrazně upadl v zapomnění, někam tam do černé bezedné díry – jemu osobně to nijak nevadilo a co na to říkalo okolí, jo, to mu je asi všichni víme kde. Možná by nemělo, protože právě teď můžeme vidět, kam to spělo: humor, ani ten černý, mu moc neříkal. Bere to moc doslovně, přičemž si je jistý, že zrovna on by si to vážně neužil. Sex mu moc neříká. Panic sice není, což je možná trochu překvapivé s jeho sociálními vlastnostmi, zkušenostmi a šikovností, ale hele, zase taková lemra není. Kupodivu. Nicméně, sexuální život mu byl asi tak vzdálený jako je Země od Slunce a úplně na tom nehodlá nic moc měnit, jakkoli může být Sigrid sebehezčí. Vlastně to ani nedokáže určit. A ani si není jistý, jestli mu náhodou něco nenaznačuje – hele, chtěla jeho číslo, ptala se ho na úchylky, i ty sexuální, a teď vytáhla sex zase. Má v tom něco hledat? Je normální, že se v tomhle konkrétním tématu ztrácí o to víc než v celé učebnici společenskosti? Na tyhle otázky si ale jen těžce hledá odpověď a aby se zeptal, to radši bude žít v nevědomosti.*
*Pokývne hlavou, když je ujištěn, že jí nic není. Samozřejmě, že se nesměje, není totiž škodolibý, i když vyloženou lítost taky neprojevuje. Navíc, ten kluk se nesmál už tak dlouho, že snad i sám zapomněl, jak jeho smích zní – což by sice smutné, smutnější na tom všem ale je, že mu to je úplně jedno. Může něčí flegmatismus dojít až do takového bodu? Zřejmě, Dexter je toho fiktivně dýchajícím důkazem. Možná… možná mu to někde v hloubi duše chybí, i když to roky letargie otupily natolik, že dnes nezbývá nic jiného než občasný záchvěv touhy po něčem lepším, živějším v něm samotném. Ale ten se projevuje tak zřídka, že to skoro ani nestojí za řeč. Takže než aby se jí smál nebo hlouběji bloumal nad tím, jestli se jí něco nestalo, prostě ji pozoruje a přemítá, jak může zvládat slanou vodu v čerstvých ranách. Ale když se k němu vrátí, neptá se, prostě pokračuje v cestě, jako by se nic nestalo.*
*Radši se zaplete do další poněkud filozofické konverzace. Přestože nemluví, jeho oči jsou upřímnější než on sám, a tak prozrazují zlomky jeho vnitřních pochodů. Jeho pohled, rádoby nezaujatě upřený dopředu na cestu nebo na psy míhající se kolem jejich nohou – přesto jsou v tom pohledu skryté odpovědi na její řečnické otázky. Viděl někdy někoho takového? Někoho, o kom by chtěl vědět víc, s kým by chtěl navázat pouto, držet se ho a nikdy nepouštět? Ano, ano a, sakra, stokrát ano! Jenže… ta osoba byla pryč, a její další slova ťala do živého, přestože to neříkala s účelem mu nějak ublížit nebo ho urazit. Uhne očima, které nenápadně upíral na ni, opět stranou – s výrazem, jako by se ho nic z toho netýkalo, ale jeho okno do duše mluví samo za sebe. Ne, neměl by na to odvahu. Znovu už ne.* /Jednou stačilo,/ *pomyslí si a zavrtí u toho krátce hlavou, a tak si může dívka domýšlet, zda to byla reakce na její moudra, nebo na vlastní myšlenky. Přesto ale musí v něčem nesouhlasit.* To možná jsi, *rozmlouvat jí to rozhodně nebude,* ale můj život není mdlý nebo jednotvárný, i když tak asi může působit… *Ani neví, proč mu přijde důležité to zmínit. Asi nechce být považovaný za úplného chudáka, zřejmě proto, že lítost nesnese a vyhýbá se jí jak čert kříži. A Sigrid trochu zněla, jako by ho litovala.* Prostě chci říct, že mám svoje důvody být… takhle založený. A jestli ti jde o to, abych se náhodou nenudil, neboj – dokážu se zařídit, *dodá nakonec, také v jistém pokusu odlehčit atmosféru, i když v tom není ani zdaleka tak dobrý jako jeho kudrnatá společnost. Ale říká koneckonců pravdu: koníčků nemá zrovna málo a je schopen se jimi zabavit na dlouho, než odejde s pocitem uspokojení za dobře odvedenou práci a příjemně strávený čas. Jeho způsob života se jen v mnohém liší od toho jejího, jak je jistě očividné. On žije klidněji. Není neřízená střela, aspoň ne valnou většinu času, ale nenudí se. Jen… to všechno vnímá střídměji.*
*Cesta pokračuje a útulek se přibližuje. Není daleko od pobřeží, což se Dexovi líbí, protože sem vždycky rád zavítá z chaosu univerzity a jejích kolejí sem, daleko od toho všeho. Vždy ho vítá slaný, čerstvý vzduch od moře, kolem kterého se může bez starostí procházet se psy, které si zrovna ten den vylosoval na starání. A to je přesně ono… je to klidné. Je to možná trochu rutinní, ale vždycky se na to těší. Protože má rád psy, má rád moře a má rád klid. Ale není to mdlé. Z jeho pohledu černobílé, to snad, ale rozhodně ne mdlé.* Tak jsme tu, *usoudí, když se ocitnou poblíž útulku.* No… díky za pomoc s venčením. A filozofické a psychologické vhledy do světa a života a tak. *Pokývne výmluvně hlavou, ale něco málo upřímného na tom přeci jen je. Natáhne ruku, aby si mohl od Sigrid přebrat vodítko, nejspíše tak avizuje jejich rozloučení, pokud tedy nemá dívka jiné plány.*

*Snaží se krotit nadšení. Dexter se jí opravdu sám od sebe na něco zeptal. A to přestože ho nejspíš před chvílí naštvala tím, že strkala nos tam, kam neměla, jako obvykle. Občas se neuměla včas zarazit, ale nedělala to nikdy s úmyslem otevírat staré rány, anebo někomu ublížit. Jednoduše dřív mluvila, než myslela a vypadalo to dle toho. Nad jeho dotazem se musí doopravdy zamyslet, ironicky o tom vlastně nikdy nepřemýšlela.* Myslím, že věřím v to, že se existuje jistá hybná energie. Nevím, zda je to osud, nebo náhoda, nebo nějaký bůh, kdo ví. Hodně věcí můžeš ovlivnit ty sám, ale když vykročím, nepřemýšlím o tom, kam ta cesta povede, protože vím, že někam určitě směřuje... *Bezmocně rozhodí rukama. Málokdy se jí stávalo, že by nedokázala najít vhodná slova.* Prostě myslím, že občas energii vydáváš a určuješ chod svého života, a občas ji obdržíš a tvoje cesta, tvůj život se změní bez tvého záměru a tahle energie, tohle nejmenované něco, bys mohl nazývat osudem, jelikož se tomu nedá vyhnout. *Zakončí to a uhne pohledem. Není to tak, že by se o podobných věcech nebavila běžně, ale tentokrát má po dlouhé době poprvé pocit, že upřímně odpověděla na něco, co ji nejspíš nutí vypadat jako naivní blázen. Což asi taky byla, ale většinou k tomuto poznání vedlo lidi její ztřeštěné chování a vtipné poznámky.

Možná na něj její slova neměla žádný účinek, ale dle toho, jak mu lehce poklesly ramena a díval se někam do dálky, měla dojem, že si je alespoň s něčím spojoval. Ať už to bylo dobré nebo zlé. Pro jednou však moudře mlčela a nesnažila se zjistit, co se mu honí hlavou, když už se jí jednou podařilo zahrát na citlivou strunu. Pozvedne obočí a musí se snažit, aby neotevřela pusu údivem. To skoro znělo jako výzva. Jako dobírání. On to tak možná nemyslel, ale copak s ní doopravdy začal nevědomky vést konverzaci? Už si ho zařadila jako posluchače, introverta, který jí bude jen sám odpovídat, ale nevyvine úsilí do konverzace přispět. A přitom se jí před chvílí na něco ptal a teď ji pobízí k tomu, aby mluvila.* /No dobře, zázraky se nedějí jen na Vánoce, no ne? Navíc ho doopravdy neznáš, přestaň si dělat neúplné obrázky o lidech./ *Napomene se. Raději se zaměří na pokoření téhle výzvy.* Takže, můžu ti pomáhat chodit venčit, takže bys měl trochu míň problémů s tím udržet ty psy v lati, navíc bychom jich ve dvou i pobrali víc, ne? *Určitě by si netroufla na to venčit jich pět zaráz, ale dva nebo tři by určitě zvládla!* Ačkoliv si to neuvědomuješ, jsi atraktivní, takže až za tebou nějaká holka přijde, aby zapředla konverzaci, budu ta kámoška, co bez zaváhání zahraje falešnou přítelkyni a budeš mít klid! Ale neboj, žádné doteky a tak, umím prostě jen dobře hrát hysterickou nánu, ačkoliv to o mě nic moc dobrého nevypovídá, co? A taky věř nebo ne, u filmu vždycky mlčím! Mohli bychom trávit večery sledováním netflixu, na to mi parťák fakt chybí, všichni mí kamarádi jsou děsně akční, ale mně se občas jednoduše chce jen vypnout. *Prozradí mu nadšeně.* Jo a taky umím ty naprosto nejlepší špagety! Vážně! To bys musel ochutnat a pochopil bys. Navíc mě skoro nic neurazí a jsem pořád pozitivní, takže i kdyby ses na mě celou dobu mračil tak jako doposud, nezkazí mi to náladu. Je tooolik důvodů, proč bys mi měl dát kontakt a dovolil mi se s tebou kamarádit. *Zakončí svou řeč.* A kdyby tě ze mě bolela hlava, paralen to jistí. *Neodolá ještě nevinné poznámce, kterou si ze své užvaněnosti udělá legraci. Doopravdy jí nevadilo se navážet sama do sebe, neměla o sobě zrovna iluze.

Dobírala si ho opravdu jen z legrace, ale on se to očividně rozhodl vzít vážně. Nenápadně protočila oči v sloup a potřásla hlavou.* Nevěděla jsem, že má znásilnění pointu. Nejde jen o nechutný akt, který právě veškerý přirozený smysl postrádá? *Odpoví mu tedy vážněji a možná trošičku defenzivně. Nechtěla ho tímhle přeci urazit. Udělala si v duchu poznámku, že o vážných tématech s ním vtipkovat nemá. Anebo možná ne o sexu? Zatraceně, měla by se ho zeptat, zda je prudérní a myslí si, že tahle témata by měla zůstat za dveřmi ložnice? Protože to by byl problém, ona na tahle tabu fakt nehrála a nejspíše by ho pohoršovala často. Nejspíš by byla schopná k němu dojít na návštěvu a na rovinu se zeptat, zda může do sprchy, jelikož po práci stihla rychlovku s jedním roztomilým zákazníkem a nestihla se pak už stavit doma. V tomhle by asi jejich přátelství nebylo moc dobrý nápad. Ale tak člověk se přizpůsobí ledasčemu, no ne?

Škoda, že přestala dávat pozor a dala si díky tomu nepovedené rande se zemí. Vážně nestála o to, aby si ještě před prací doma musela zkontrolovat zranění. Absence bolesti s sebou přinášela spoustu komplikací, které si většina lidí neuvědomovala. Například se musela naučit měnit polohu, když dlouho seděla nebo ležela, jelikož necítila nepohodlí z dlouhého setrvávání v jedné pozici. Musela si dávat pozor, jak moc cvičí, jelikož svalové křeče a únava též nepřinášely vlny bolesti. A když spadla nebo do něčeho vrazila, vyžadovala příslušná místa její obhlídku, jelikož nikdy nevěděla, zda si neublížila víc, než jak to vypadalo. Nehledě na neustálé návštěvy doktora. Nedovolila ale, aby jí tahle příhoda zkazila zbytek dne. Pořeší to, až doběhne domů, teď si ruce jen opláchla a šla dál. Byla mu vážně vděčná, že to více nekomentoval. V některých směrech bylo dobré, že toho zas tolik nenamluvil, vyhnula se tak i narážkám a otázkám.

Znovu má ten pocit, že se svými slovy zaryla do něčeho, co mělo zůstat pohřbené. Zatraceně, proč to pořád dělala? Raději odvrátila pohled, náhle rozpačitá z toho, že ani on, s tím svým stoickým výrazem, nedokázal zakrýt, že se ho její slova nějakým způsobem dotkla. Moc dobře věděla, že lidé špatně snáší pohled na cizí bolest, a tak se tomu vyhýbají a musela být upřímná sama k sobě, občas byla taky takový zbabělec. A byla moc ráda, že i kdyby snad měla touhu se v tom dál rýpat, Dexter by jí určitě pravdu neřekl. Takhle mohla bezpečně zůstat potichu. Což je překvapivé. Ještě překvapivější je však tok vět, které přijdou od něj. Zahledí se na něj s mlčenlivou intenzitou. Její ticho není časté, ale když si ho dobrovolně zvolí, má o to patřičnější váhu. Nakonec se nejistě pousměje a schová si za ucho pramen vlasů.* Promiň. Nemyslím si, že jsi nudný. Ani mdlý. Neměla jsem to říkat. *Pokroutí hlavou.* Vlastně jsi asi zajímavější, než si sám myslíš. *Dodá a poslechne psa, který trhne vodítkem a přidá do kroku. Alespoň tak může uniknout momentu, z kterého jí přejel mráz po zádech. Ne, že by si navzájem otevřely srdce, ale poprvé měla pocit, že jsou snad na stejné vlně. Což bylo více než zvláštní u osob tak odlišných jako jsou oni dva.* Čím se vlastně bavíš tedy? Já například ráda maluju. *Zeptá se nakonec, když si je jistější nastálou situací.

Doprovází ho opravdu až k útulku.* Páni, kdybys mě neupozornil, nejspíš bych přehlídla tu ceduli s nápisem útulek. *Podotkne pobaveně. Dobře, to nebylo fér, budov tu bylo více a nebyli přímo před branou útulku, ale neodolala ho naposledy popíchnout. Zeširoka se usměje.* Ah ty lháři. *Ale jde vidět, že to nemyslí zle. Nejdříve zmateně zamrká, jelikož si myslí, že jí chce potřást rukou. Pak si uvědomí, že chce zpátky vodítko a mírně zčervená. Je ráda za tmavší odstín pleti, který to snad zakryje. Opatrně mu vodítko předá, aby se pes nevysmekl a hlavně, aby mohla pozorovat, zda v jeho postoji zpozoruje nějaké napětí z toho, že by se ho snad mohla dotknout.* /Co se ti stalo?/ *Možná to vůbec nemělo nic společného s jeho životem, možná je takový. Jak ráda by to zjistila, byla moc zvědavá na to nechat to být.* Aaa, uhm, asi se už neuvidíme. *Konstatuje. Kontakt jí přece jen nedal. Zhoupne se na patách.* /Nebuď trapná./ No jo, tak díky za procházku, a ahoj. *Rozhodne se raději v rychlosti vyklidit pole, než to bude rozpačitější, než už to je. Není typ, který by se teatrálně ohlížel, a tak zamíří rovnou po cestě směrem k městu a po chvíli se dá znovu do běhu. Hlavou jí však víří spousta myšlenek a sama sobě musí přiznat, že setkání s Dexterem byla zatím ta nejzajímavější věc tohohle dne.*

*Naslouchá jejímu povídání o vnímání světa, o své víře. Přestože mají rozdílné náhledy na život, její slova mají něco do sebe, to jí nechat musí. Koneckonců, kdyby jejich konverzaci vnímal jako bezpředmětnou, vzal by všech pět psů na ramena a už dávno by se z té jejich situace odvyskytl, společnost Sigrid mu ale ve výsledku není tak nepříjemná, jak se může tvářit. Jistě, občas tam jsou nějaké přešlapy, nepochybně z obou stran, ale dívka není nezajímavá a nechová se k němu hnusně. Je jen možná trochu… moc. Ne natolik, aby se otočil a odešel, ale dost na to, aby mu to vysálo energii nejméně za tři společenská setkání. Ale hele, nejspíše vydávala nějakou energii, která si Dextera prostě uzmula pro sebe, s čímž nemohl nic dělat. Takový malý soukromý osud, kvůli kterému mu není přáno odejít. Zase tolik mu to ale asi nevadí – ještě se nerozhodl, jaký názor si na to vyhradí. Třeba až se vrátí z brigády na kolej, dojde k nějakému úplnějšímu náhledu na celou tuhle interakci, prozatím je ale poměrně spokojený – nebo možná smířený – s tím nechat konverzaci plynout a spíše více než méně naslouchat všemu, co chce dívka říct. Všimne si, že nakonec uhnula pohledem, což nejspíše značí nějakou tu nejistotu, a tak, aby nemluvila do dubu, pokývne hlavou.* To asi dává smysl, *usoudí a i když to je neurčité a vlažné, přijde mu to jako úspěch, že řekl alespoň něco. Sám se ale třeba o své víře nerozmluví.*
*Jejich konverzace však pochopitelně nekončí – když dojde na téma výměny kontaktů a Sigrid prokoukne jeho pokus o vybruslení z této situace, on sám tomu dává korunu, když ji vybídne, aby se ho pokusila přesvědčit. Koupí si tak dost času jen na další pasivní přispívání do rozhovoru, neboť veškeré mluvení zařizuje ona. Co si budeme, venčení psů mu zní jako nejatraktivnější důvod, proč by jí měl své číslo dát. Ostatní holky bývají holt asi rozumnější než Sigrid, takže za ním ani kvůli jeho hezké tvářičce moc často nechodí – přesto mu to ale přijde úsměvné, na co všechno myslí a obsahuje ve svých důvodech, i když se pochopitelně ani teď neusměje. Filmy a špagety ho sice tolik nelákají, ale oceňuje snahu.* Popřemýšlím o tom, *usoudí nakonec. Ale není to ano, ani ne. Nechce sice Sigrid dávat naděje, ale kdoví, hvězdy se třeba posunou do správné konstelace, než dorazí k útulku a on dojde k názoru, že by ho to přeci jen nemuselo zabít. Pokud Sigrid ty svoje naprosto nejlepší špagety neřízne jedem na krysy, v tom případě by to mohlo být asi o trochu komplikovanější s tím neumíráním*
Touché, *pokývne hlavou nakonec k jistému nehezkému tématu. Formuloval to prve špatně, proto k tomu teď nemá ani tolik co říct než jí dát za pravdu. Protože to tak přeci bylo – nechutné a bez přirozeného smyslu, jen prostředek, jak si jedna osoba pomůže na úkor té druhé. Nechce o tom ale moc přemýšlet, na to je to téma moc chmurné už i na něj.*
*O jeden pád později se z obyčejné otázky, proč se Sigrid rozhodla na Dexe nalípnout, opět vyklubala hlubší debata. Taková, která v něm zanechala melancholický dojem, kapku posmutnělé nostalgie po někom, koho si může připomínat možná tak už jen z pořízených fotografií a vyvolaných vzpomínek. Chápe, proč by mohlo jeho společnost napadnout, jakým způsobem vede svůj život – nedává jí koneckonců moc příležitostí vidět jinou stránku jeho světa, to až když se sám neudrží a chce k tomu něco říct, aby ji ujistil, že jeho svět není tak bezbarvý, jak se může zdát. Když už ne tedy z pohledu jeho barvosleposti, tak aspoň z jisté akčnosti. Ani on by nedokázal být úplně nečinný, jen má v povaze dělat některé věci pomaleji a s klidem, skoro si je vychutnává a málokdy chce přestat, protože se jedná o jediné věci, které v něm poslední dobou vyvolávají jakýsi radostný záchvěv.* /Až tak hluboko jsem klesl?/ *napadne ho, ale na druhou stranu to nemůže být podle něj zase tak hrozné, dokud ještě skutečně cítí. Neupadává do stavů, kdy mu jeho nitro přijde prázdné a holé – dokud tomu tak není, je na tom vlastně ještě dobře.* To nic. Vím, jak dokážu na lidi se svým postojem… no, ke všemu působit, *pokrčí nad její omluvou rameny. On to vážně nebere osobně, i když se ho její slova o odvaze dotkla. Ne snad proto, že by urazila jeho mužskou ješitnost, čistě jen kvůli tomu, že to vyvolalo několik špatných vzpomínek. Za to ale ona přeci nemohla – jen říkala, co viděla. Nakonec povytáhne jedno obočí, asi místo alespoň jednoho koutku úst, neboť to nepůsobí úplně tázavě ale spíše jako… čelní poloúsměv? Jestli něco takového existuje, Dexter to právě teď provádí.* No… díky, *odpoví, možná maličko zaražený, protože si sám úplně zajímavý skutečně nepřijde. Spíš divný. Ale to mohly být taky názory okolí, které se mu otiskly do povědomí o vnímání sebe samého. Nebylo by to poprvé – a i když se vždycky snažil mít vlastní hlavu, některá prohlášení s člověkem prostě zůstávají chtě nechtě.* Studuju fotografii, *řekne, aby začal odpověď na její otázku.* Vždycky jsem rád fotil… Taky mě baví tahle brigáda. *Pohne jednou rukou s vodítky, aby obsáhl momentální činnost venčení.* Chodím běhat, na ryby… *Pokrčí rameny. Asi by toho bylo i víc, ale zmínit se o své lásce k plyšákům mu momentálně přijde trochu nemístné, i když má z nějakého důvodu pocit, že to by Sigrid nadchlo mnohem víc než všechno dohromady, co právě teď zmínil.*
No právě. Co bys beze mě dělala? *podotkne taky v takovém pokusu o vtip, i když je fakt, že bez Dexe by ani žádnou ceduli s nápisem útulek hledat nemusela, pokud by se tedy sama nerozhodla sem zavítat. O tom ale trochu pochybuje, i když dívka vypadá, že má psy ráda. Asi si to myslí proto, že prve vypadá, že mu nechce vodítko s labradorem vrátit – stejně jako jí nedojde, že on by to vodítko možná mohl chtít zpět, on se nedopídí toho, že myslela, že by mohl mít jiné úmysly. Naštěstí pro ni si také nevšimne mírného zrudnutí. I když je úplně barvoslepý, za všechny ty roky si pochopitelně začal všímat, že lidské tváře občas mění ten svůj odstín šedi, v tomto případě se ale více zabývá tím, aby všechny psy držel při předávání vodítka pevně, a tak mu taková její reakce zcela ujde. Tentokrát se také soustředí na to, aby v případě doteku neucukl. Stojí ho to jisté přemáhání, které je nepochybně vidět, ale nechce stejnou chybu opakovat dvakrát, i když těžko říct, zda si to tak vůbec nějak vylepšil. Po jejích slovech opět nakrčí obočí – podobně zmateně jako na začátku jejich setkání.* Ne? *ujišťuje se téměř zamyšleně, ale spíše pro sebe. Nemyslel si, že by se chtěla Sigrid tak lehce vzdát, na druhou stranu jí ale nedal moc možností nevzdávat se, že jo.* Hej, nezapomněla jsi něco? *chce vědět místo toho, aby se s ní rozloučil, i když ona se už má k odchodu, tentokrát zřejmě definitivně, protože se Dexter již nepotýká s vodítkovým problémem, s nímž by mohla pomoci.* Na moje číslo, *připomene s ledabylým pokrčením ramen, jako by sám předtím nedělal skrupule kolem výměny kontaktů jeden na druhého. Ale co, Sigrid se nakonec podařilo ho nějakým způsobem oslovit – a on po cestě došel k závěru, že by ho to skutečně zabít nemuselo – a tak dívce nakonec přeci jen nadiktuje svoje číslo, než se rozloučí, pročež mohou oba jít zase vlastní cestou. Než je opět nějaké energie zase svedou dohromady, ať už vlastní, nebo nějaké vyšší, s nimiž nebudou moci nic udělat.*

Máš pravdu, neviděli. *Poví jednoduše a bezstarostně, zatímco dál chvátá na to pobřeží. A jakmile je nadohled, jeho ruku pustí a místo odpovídání na další dotazy se jak malá holka rozeběhne vesele k vodě, jen za ní kudrnaté vlasy vlajou.* Jsi hrozně pomalý. *Napomene ho se smíchem a pokračuje v cestě, než se zarazí na pláži, kam hodí všechny věci na zem. Sedne si na prkno a začne se zouvat, ale přeci jen na něj ještě zareaguje.* Měli jsme snad důvod se vidět? Pokud vím, nevídali jsme se nikdy. *Upozorní jakoby mimochodem, ale místo na něj kouká na oceán.*

*Měli důvod se vidět? Když tehdy v noci odešel do svého pokoje, tak nějak počítal s tím, že se vídat budou. Teď si připadal trochu hloupě, protože pro ni to zřejmě neznamenalo tolik, co pro něj. Teď jsou ale tady, na pláži, květnové slunce nebývale hřeje a Victor si tu chvíli nechce nechat zkazit tím, že se bude topit ve vlastních myšlenkách. Kromě Skye široko daleko nikdo není, takže se nerozpakuje, shodí ze sebe oblečení a nahý vběhne do studené vody. Nadechne se a rovnou ponoří i hlavu, chvíli plave pod vodou, užívá si adrenalin, za který vděčí ledové vodě a poměrně vysokým vlnám.*

*Malinko překvapeně zamrká, když uvidí, jak tam nahý běží, ne snad, že by ji to ale extrémně šokovalo. Ono ona na tom není o moc víc. Její spodní prádlo v podstatě víc odhaluje než skrývá. Černé lemy jsou spojené síťkami s několika kytičkami. Překvapivě to k sobě ladí. Kdo ví, jaké měla dnes plány nebo co ta holka dělala ráno. U ní fakt jeden neví. Nicméně nakonec pomalu začne lézt do vody. Jde docela odvážně, ačkoliv takový šílenec jako Victor není. I přesto se po chvíli dostane až k němu.*

*Skye na něj udělala dojem. Počká až připlave k němu a pak se přímo před ní potopí. Je pod vodou určitě déle než minutu, předvádí se, samozřejmě, a taky ho zajímá, jestli o něj bude mít Skye aspoň trochu strach. Když se po notné chvíli vynoří a pořádně se nadechne, vidí, že se jí zase na pár metrů vzdálil. Doplave tedy zpátky. S mokrými vlasy je Skye ještě přitažlivější než předtím. Znovu cítí to příjemné pnutí mezi nimi, tak využije příhodného okamžiku a pohladí ji po tváři. Nakonec neodolá, jemně si ji přitáhne blíž a něžně ji políbí na slané rty. Chce vědět, jestli to bude jako předtím.*

*Spokojeně si tam plave, sem tam se i potopí a nechává sebou trochu pohazovat vlnami. Po očku ho sleduje, když je pod vodou, ale nějaký strach by mu najevo zřejmě nedala. Když k ní plave, jen se široce zazubí. A jakmile ji pohladí po tváři, skoro až překvapeně vydechne, jako kdyby jí překvapilo, že může být tak příjemné, že se k ní někdo chová tak něžně. Tak není ani divu, že neprotestuje, jakmile si ji přitáhne. Pravda, její polibek je hodně váhavý, ale ve výsledku ho opětuje. A rozhodně nic neříká, jako kdyby si to ticho nezasloužilo být prolomeno.*

*To, jak Skye opětuje jeho polibek, umlčí Victorovy obavy. Vychutnává si její měkké rty, pak se jeho pozornost přesune k její linii čelisti a krku. Skye ho zaměstnává tak moc, že si nevšimne obzvlášť velké vlny, která je oba spláchne. Když se vynoří, Victor si všimne, že Skye už vlivem studené vody trochu bledne a odhaduje, že sám na tom nebude o moc líp.* Ne, že bych chtěl kazit zábavu, ale možná bychom se měli usušit, dokud je ještě světlo. *Slunce se pomalu blíží k horizontu, jak míří zpátky k pláži.* Jestli chceš, půjč si můj ručník, mám ho v batohu.

*Překvapeně se rozesměje, jakmile má hlavu zase nad vodou. A protože už jí začíná být zima, ačkoliv by to nikdy nepřiznala, je ráda, že navrhne, aby šli ven. Na jeho ručník nic nepoví, jen vyleze a přes mokré prádlo si nasadí mikinu, kterou vytáhne pro změnu ze svého batohu. A zřejmě moc nemyslí na záněty ledvin, protože na sebe s námahou nasouká džínové kraťásky a nasadí si kapuci, než se usadí zase na skateboard, na kterém si začne obouvat botky.* Míříš na koleje?

*Nespěchá s oblékáním, jen přes sebe přehodí ten ručník a chvíli kouká do moře.* Ještě chvíli bych tu zůstal... Ty spěcháš? *Kouká na ni, jak se spěšně obléká a v kontrastu s ní si pomalu, skoro až líně, vkládá do úst cigaretu, kterou vzápětí zapaluje. Myslí na jejich malé dobrodružství ve vlnách a uvědomuje si, že mu to prostě nestačí. Na chvíli je ze všeho unavený a tak se prostě nechává hypnotizovat vlnami, které bijí o břeh s železnou pravidelností.*

Trochu je mi zima. *Připustí teda konečně.* Ale extra nespěchám, ono to přejde. *A to se v té mikině hezky natáhne na zem, ruce si dá za hlavu a položí si ji hezky na ten skateboard. A dlouhé snědé nohy si natáhne přes sebe a překříží v kotnících.* Vlastně je to dnes po dlouhé době můj volný večer. Poslední dobou mám pořád nějaký program. *Připustí.* Myslím, že až se vrátím, prostě si jen vlezu nahá pod deku a budu si celou noc číst. *Poví tak trochu zasněně.*

To je dobrý plán, *souhlasí s ní, pohled nadále upřený do vln. Zamyšleně potáhne z cigarety. Nejdřív se chce zeptat, co že to bude číst, ale pak od toho úmyslu upustí. Nechce se mu říct nahlas, že by pod tou dekou rád byl s ní, protože si je vědom, že ona to moc dobře ví.* /Chce, abych se k ní pozval?/ *Chvíli nad tím přemýšlí. /Ještě před chvíli jsi byl nejšťastnější za posledních pár týdnů a teď si to takhle zkazíš./ Na nic nepřijde, takže jen dál potichu sedí a cigareta zatím pomalu dohasíná, čeká, až Skye přeruší ticho.*

*Jenže ona ticho nepřeruší, aspoň zprvu ne. Přemýšlí, tak nějak nad vším, nad Victorem i nad Ryanem. A nad tím, jak to všechno byl vlastně jen výstřel do tmy. A chvíli jí trvá, než se myšlenkami dostane zase zpět na pobřeží. Teprve v tu chvíli promluví.* Život na vysoký je zvláštní, nemyslíš? Změní se něco, když člověk překročí dvacítku? Když mu prostě... padne dvacet a přestane být teenager? *Zeptá se tak jako zamyšleně, aniž by na něj pohlédla.*

Podle mě dospíváš se zkušenostmi. Věk s tím nemá moc co dělat. *Chvíli přemýšlí nad tím, jak musel dospět hodně brzy, ale v těch myšlenkách už není lítost. *Já mám někdy pocit, že teprve teď, na vysoké, začínám žít. Že se opravdu můžu věnovat čemu chci. *Je příliv a voda se k nim přiblížila natolik, že se musejí přesunout dál od břehu. Victor shodí ručník a začne se oblékat.*