Budova soudu

*Dokázala si představit lepší způsob, jak strávit dnešní podvečer. Mohla domalovat ten obraz, který na ní rozdělaný vyčítavě v rohu koukal už týden. Anebo si pustit ten nový zajímavý seriál, který se jí objevil v nabídce na netflixu. Nebo pracovat na novém softwaru, který se snaží vyšperkovat už pár měsíců k dokonalosti. Klidně by se mohla pomazlit s Chiou a objednat nějaké vintage šaty s dlouhým rukávem, když už i v Edinburghu začínalo jaro a oteplilo se. Ale ne, ona se má nabourat do kamerových systémů a následně interního systému soudní správy. Popravdě se jednalo celkem o výzvu. Ne ty kamery tedy. Nechápala, proč se kamerové systémy modernizují a jejich zálohové systémy se ukládají elektronicky na snadno napadnutelné síti. Nepotřebuje teď fyzický přístup k žádné z přípojek. Jednoduše se nabourá vzdáleným přístupem a prohodí starý záznam s aktuálním, díky čemuž se na kamerách bude promítat prázdná chodba z jiného dne, místo jí, jak se v doprovodu nějakého neznámého právníka na daném místě prochází. A následně pravý záznam zlikviduje. Nedělala to prvně. Ale nabourání se do interní soudní databáze? Výzva! Tady vzdálený přístup fungovat nebude, síť je přístupná pouze interně, kdy člověk musí dostat schválení, aby se vůbec dostal do složek, následně další schválení, aby mohl používat internet a i na to měli svou vlastní wifi, která byla chráněna dalšími zabezpečovacími systémy. Nene, potřebuje nějaké konkrétní zařízení, které bude muset hacknout a tím získat přístup k tomu, co potřebuje. Štvalo ji ale, že musela mít onen doprovod, který ji dostane přes ochranku. S tímhle právníkem se neznala, ale samozřejmě si o něm vyzjišťovalo, co se dalo. Nikdy nikomu nevěřila a byla připravená klidně vytáhnout někde kde jakou špínu, kdyby bylo potřeba, tak jako na každého. V jejím cynickém světě prostě každý představoval nepřítele. Zvlášť lidi, jejichž hlavní motivací byly očividně peníze. Ty považovala za extrémně nestálé. V jejím věku se jednalo možná o podivně přehnaně ostražitý postoj, ale v mnoha ohledech se cítila starší, než kolik ukazovala její občanka. Vzhledem k tomu, co si prožila, to asi není překvapivé. Na sobě měla světle modré džíny s vysokým pasem a trochu oversize zelenou košili, které se jí svážela lehce z ramen a tvořila tak výstřih do V. Pro teplejší den ideální, zvlášť když měla dlouhé rukávy, které zakrývaly zápěstí. Navíc to byl její oblíbený styl. Vlasy si nechala rozpuštěné, takže jí sahaly až k úpatí zad. Jako vždy měla minimum makeupu, působila díky tomu poměrně mladě a hlavně nevinně s těmi velkými modrými kukadly. Na druhou stranu se do nich stačilo chvíli dívat a pochopily jste, že jsou jako zrcadlo, chladné a odráží jen okolí, za ně se jednoduše nepodíváte, nejsou oknem do duše, spíše nekonečnou oblohou. U sebe má přes rameno tašku s pár věcmi včetně tabletu a nabíjecího kabelu, nic, co by vyvolalo podezření. Podívá se poněkud netrpělivě na mobil. Kde ten chlap je? Neměla ráda nedochvilnost, naučila se ve svém životě vše řídit jako dobře promazaný stroj, přesný jako ony hodinky.*

*Hezky na čas, všechno naplánované a přesně vytvořené. Tak si to vede tenhle muž, co zrovna ve svém černém autě, dá se říct, že staršího ročníku výroby a přesto má svou eleganci, zatáčí na jednu z ulic, jenž ho může tímto způsobem dopravy dovést až k budově soudu. S tím se da říct, že tam i míří. Během cesty se tak ujme svého kelímku s kávou, ze kterého trochu upije. Tím, že neznal onu druhou osobu se až tak nezdráhal, byl to pro něj spíše jen další nový kontakt, alespoň na malou chvilku. Pohlédl na chvíli na své hodinky, přesněji zlaté barvy na jeho pravé ruce a přikývne. Dojede tam tak akorát, ať to není pozdě a ani moc brzo, ať musí čekat. Dojede tak, že jestli je druhá osoba dochvilná, už tam bude. Doufal v to. Hnědé vlasy upravené na ony dvě strany, jak to obvykle nosí, oči upřené před sebe. Ono při řízení není moc vhodné ztratit přehled o provozu a podobně. I když se už blížil večer, stále nebyl na silnicích sám. Ledově modrá barva očí značila jedinou věc. Že jestli se někdo jiný do nich zahledí, může se klidně i v nich ztratit, jako mořeplavec s lodí v bouři. Oblečení dnes zvolil sice formální, ale ne až tak moc, aby potřeboval ukazovat, že je víc, než ti všichni dole. Nemá dnes ani potřebu oné druhé straně, se kterou se má setkat to ukazovat. Takže co se týká jeho oblečení, tak základ je modrá košile, dále přes to tmavě zelené barvy vestička a nakonec před to všechno šedá kostičkované sako. Ano, další z podivných kombinací Tonyho oblečení. Ale i kdyby někdo zkusil mu to snad zkritizovat a říct, že to je odporné, on dokáže zvednout hlavičku a pronést k druhé osobě, že on sám by se měl prvně podívat na sebe w potom až na něj. Ve většině případů kritizují totiž ti, jenž jsou níže postavení. Vyšší podobnou módu cení a podporují. Spodní část oblečení je z kostičkovaných černých kalhot a tmavě zelených bot. Motýlek? Kravata? Vázání? Ano, má kravatu stejně barevnou a motivovou jako je sako a kalhoty. Zase další zatáčka a přiblížení k onomu cíli. A ano, i další upití z jeho kelímku s kávou. I tak měl v myšlenkách, že mohl trávit tuhle cestu a setkání jinak. Ono konečně se mohl podívat na několik filmů, které si tak už dlouho plánuje. Ale ne, ono to dnes nešlo, muselo se mu to volno pokazit tímhle. Jakmile dojížděl až před budovu, tak se už lehce díval, kdo před ní stojí. Jak zjistil, byla to nějaká mladá slečna a potom ještě několik mužů v oblecích, asi právníci. Hm, tak možná je ta osoba prostě nedochvilná. Což si u Prestona získal jistý mínus a několik negativ, ale což. Zaparkuje si to před onu budovu a ještě chvíli ve svém autě zůstane. Vytáhne telefon a zkontroluje zprávy, či podobné upozornění. Ono hlavně, zda tam není něco důležitého ohledně dneška. Najede si tak na poznámky a otevře jernu záložku v této aplikaci.* /Počkat, já se vlastně setkávám s ženou./ *Pohlédne tak na jednu možnou osobu ženského pohlaví u budovy a přikývne. Ono i to je důvod, proč si vzal to auto. Vypadlo mu to. Nu nevadí. Prostě se stávají takové věci. A i když u něj by se měly stávat méně, tak někdy to ujede. Telefon schová do vnitřní kapsy jeho saka, otevře dveře od auta a vystoupí. Ještě tak popadne ze sedadla spolujezdce brašnu hnědé barvy a přehodí přes rameno. Zamkne auto, upraví a poté přejde tak k oné ženě. Natáhne k ní ruku.* Máme spolu setkání, pokud se nemýlím. Těší mě, Gallagher. *A ať tu packu přijme, neho prostě ne, tak ji zase stáhne k tělu a prohlédne ji. No není to ale dlouhý pohled, protože po chvíli udělá krok od ní dál a blíž k budově, u které stojí.* Ale nač tu ztrácet čas, můžeme jít. *Řekne k ní a udělá tedy několik kroků, možná i s doufáním, že jej bude ona žena následovat.* /I tak si dokážu představit tenhle čas raději u filmů. Nevypadá kdo ví jak, takže... Ale ne, na nic podobného nemysli. Nic podobného se nebude dít. Taková zábava jen velmi příležitostně. Skoro vůbec./ *Během toho, jak si to míří směrem do budovy se tak nakloní k jeho brašně a pokusí vytáhnout peněženku. Že se snad dostane dál podplácením? Ne, jen vytáhne nějakou kartu, kterou tak zatím nechá v ruce, ale peněženku zase schová. Tu asi teď nebude potřebovat a stačit mu jen ta karta, kterou tak drží v jedné ruce. Na chvíli se otočí, asi jestli ho žena fakt následuje. No a jako snad teda ano, protože on následně otevře dveře a podrží je tak, že může vejít první. Nu a potom i on. S tím, že pokračuje dál.*

*Znovu netrpělivě zkontroluje čas na telefonu. Ne, že by daný muž jel pozdě, ale době setkání se dost přiblížila a ona ráda měla pár minut náskok. Až moc lidí považovalo za dochvilnost pár minutové zdržení, což nikdy neschvalovala. Pokud má všechno klapat, jak má, je potřeba určitý plán a soulad. Hlavně při programování jí přinášelo potěšení to, jak do sebe vše zapadá, jednotlivé kódy se skládají a vytváří požadovaný výsledek. Konečně spatří dojíždějící auto. Velmi pěkné, tipovala by, že se jedná o nějakého veterána. Uměla ocenit jejich styl, i když samozřejmě preferovala moderní auta, jejich systém byl již dost svázán s elektrikou. Sice strojům věřila více než lidem, takže i veškerá manuální technika jí byla příjemnější než nic, ale bylo prokázáno, že parkovací asistent zaparkovat vozidlo lépe, než většina lidí, což jen ukazovalo na chybovost lidského plémě. Asi by ji ani nepřekvapilo, že ji přehlédl, asi sotva vypadala jako zločinec, na druhou stranu nyní před soudem byla jediná žena, tak snad ho napadne, že má jít k ní. Vystupující osoba odpovídá fotkám, které nalezla na různých webových stránkách. Preston Gallagher. Všechno na něj, od jména, přes vzhled až k reputaci bylo okázalé a uhlazené. Nejspíš si na tom právník zakládal, všechny ty obleky, naleštěné boty a drahé hodinky na zápěstí. Nehledě na to auto. Určitě rád ukazoval, že po finanční stránce si vede velice dobře a zároveň zapadal do jisté kategorie “staré školy”, ačkoli tento styl nosil s grácií, což oceňovala. Sama měla ráda určitý retro nádech, vintage styl spousty věcí. Ve tváři byl i na svůj věk stále pohledný a nejspíš se snažil udržovat, jelikož by mu klidně tipla o pár let méně, než věděla, že mu je. Oh ano, vše na něj určitě křičelo bohatý a vlivný.* /Jen jestli si tím něco nekompenzuje./ *V duchu se nad tím pousměje. Znala až příliš mnoho mužů, kteří vnějšími okolnostmi zakrývaly nízké sebevědomí či nedostatky v určitých jiných oblastech. Svou rychlo analýzu stihne provést, zatímco k ní daný muž míří a natahuje k ní ruku. Za celou dobu z něj nespustí znepokojivě klidný a nicneříkající pohled očí. Takhle zblízka by si člověk mohl všimnout, že nejsou tak docela čistě modré. Vlastně šlo jen těžko odhadnout, zda v nich dominuje právě ona blankytnost anebo zelenkavý nádech, či snad lehká stopa šedé, jako obloha pod mrakem. Část jí měla chuť sdělit mu, že se mýlí, jen aby ho rozhodila, ale uvědomovala si, že na rozdíl od většiny mužů se ho teď nesnaží zbavit, ale následující hodinu s ním musí spolupracovat. Nakonec tak po chvilce čekání uchopí krátce jeho ruku. Stisk má pevný a dlaň teplou, nu, na rozdíl od ní taky doteď nečekal venku, oproti její chladnější a hebké je tu tudíž určitý rozdíl, už jen kvůli tomu, že její drobná dlaň se v té jeho poměrně ztrácí.* Netěší. Myslela jsem, že právníci jsou lepší lháři. *Zhodnotí a stáhne svou dlaň. Vsadila by se, že Preston by teď byl raději na tuně jiných míst a sama na tom byla podobně. Aspoň sdíleli stejnou touhu mít to rychle za sebou, což se jí prokáže následně. Své jméno mu nesdělí. Ví, že Haggis ho na její žádost jen tak nepředává a sama se maximálně představí pod přezdívkou Winter. Ne, že by se o ní nedalo snadno něco zjistit, ale neměla ve zvyku to lidem ulehčovat. Má dojem, že z jeho krátkého posouzení nevyšla zrovna dobře. Jistě, nejspíše preferoval ženy, které se oblékaly svůdně, i když ne vulgárně, byly příjemné, možná lehce lascivní a dívali se na něj, jako na boha, před kterým by nejspíš klidně na kapotě auta roztáhly nohy. Alespoň na ni snad nebude nic zkoušet, i když pro spoustu lidí začala představovat výzvu v moment, kdy zjistili, jak je tajemná a nedobytná. Proč to muže tolik vzrušovalo a chtěli si za každou cenu připsat zářez, to nepochopila dodnes.
Vyjde z ní něco jako tiché pobavené odfrknutí, když ji rázně obejde a zamíří dovnitř. Kdosi byl rád ve vedení. Potřásla hlavou a šla za ním vlastním rozvážným krokem. Uměla se nést se sebevědomím a elegancí, alespoň do chvíle, kdy došlo na srážku s prahem, nebo uvolněnou kachlicí na chodníku, patřila k těm nešťastlivcům, co měli talent na obdobná místa pokaždé natrefit a přizabít se. Podrží jí dveře, což vnitřně přeci jen ocení, ale najevo to nedává. Sama tady oficiálně neměla, co dělat, takže samozřejmě u vrátnice podléhala kontrole, ale neměla u sebe nic podezřelého. V oficiální verzi této pohádky byla klientkou pana Gallaghera a měli konzultaci v pozdnějších hodinách, protože dřív nemohla z práce. Rozhodně nic zvláštního. Až když jsou dále do budovu, objeví se jí v očích určitá zvědavost. Prozkoumala si dopředu plány budovy, když se ztratí za jedním rohem směrem ke kancelářím a ocitnou se v mrtvém bodě kamer, bez přemýšlení chytí muže za loket, aby zastavil.* Chvíli. *Vytáhne si z tašky tablet a zapne potřebné aplikace, přes něž se prokliká, kam potřebuje. Už dopředu má zdejší kamerový systém naheckovaný, přeruší tedy přenos aktuálního obrazu z chodby ke kanceláři soudkyně, kam směřují, ačkoli jí na tabletu stále přenos v nynějším čase poběží.* A jsme neviditelní. *Utrousí pro sebe spokojeně. Vždycky ji těšilo, jak snadno šla technika obelhávat. Horší bude samozřejmě vstup do kanceláře samotné. Pracuje na podobném systému kartičky, kterou má Tony.* Potřebovala bych si ji půjčit. *Poznamená a poklepá na krabičku snímače, čímž doufá, že pochopí, co po ní chce. Navzdory všemu totiž nepůsobí hloupě. Zajímalo by ji, zda podobnou akcičku provádí poprvé, anebo je už poněkud ostřílenější jako ona. Stačí jí pilník na nehty, aby vypáčila plastový kryt snímače, který bývá nasazovací, jelikož poměrně často odpadává. Tyhle věcičky se oklamávaly vlastně poměrně těžko. Každá karta měla svůj jedinečný kód, na jehož nastavení byl snímač nastaven a dokázal rozlišit, kdo do dveří vstupuje. Na druhou stranu stačilo jen poškodit a zmást rozřazovací systém, aniž by se přímo také poškodil otevírací mechanismus a člověka pustila jakákoli karta, jelikož ověření se vrací jako potvrzené, ačkoli ke spojení s vnitřní databází vlastně nedochází. Vypáčit klasické dveře by možná nezvládla, ale elektronická zabezpečení pro ni byla hračka. Ne vždy všechno moderní automaticky znamenalo lepší, zlaté bezpečnostní dveře. Zacvakne kryt a pomocí načtení Tonyho karty otevírá dveře. Schválně je podrží.* Až po Vás. *Podotkne nevinně. V kanceláři samozřejmě nikdo není, je po pracovní době. Zavře dveře a pohledem vyhledává notebook na stole. Předá Tonymu tablet.* Kontrolujte, zda někdo nejde. *Není to zrovna moc prosba, ale aspoň se Preston může cítit užitečný. Zajímalo by ji, co ho přimělo se vůbec zaplést s kriminální činností. Byl přeci dle všeho dost úspěšný právník. To tolik prahl po penězích? Nebyla to špatná motivace, ale ani nevěděla proč by ji takové odhalení jeho osobnosti poněkud zklamalo. Svou otázku ale nepoloží, nebyla zrovna hovorná, pokud ji člověk nenaštval, anebo danou osobu dobře neznala. Kdesi pod touhle chladnou slupkou byla podivuhodně laskavá a snad i se smyslem pro humor, jen si tu stránku pečlivě střežila. Posadí se do křesla za stolem a otevře ntb, do nějž zapojí flashku, kde má potřebné věci pro práci. Opře se loktem o stůl, spraví si lem košile, který se tím posouvá příliš z ramene. Ne, že by si snad myslela, že bude okukovat její výstřih, je to spíše automatické. Poněkud znuděně zírá na monitor, kde se načítá systém. Kdysi jí tahle práce přišla víc vzrušující.*

Když neoceníte milost, tak netěší. *Řekne k ní jistým vážným tónem, který i lehce poukáže na to, že tohle jednání od ní se mu moc nelíbí. Chce přeci jen jednou jednat hezky, tak, jak s ostatními nejedná. Ale jak jde vidět, tak se mu to u téhle démy moc nevyplácí. Takže, jak chce, bude jednat tak, jak ona. Odměřeně, nepříjemně, tak, že chce mít tohle všechno za sebou a zase zpět doma u nějakého dobrého filmu.* Budu rád, až se naše cesty rozejdou. *Dodá ještě k tomu všemu a nakonec tedy vede tak dopředu. I vyčká na to, jak ona projde kontrolou a nakonec jde s jistou elegancí v chůzi tak po chodbě ženu někam. I když jistě asi ona ví, kam jít, bylo by nemilé ji tu tak nechat samotnou a prostě odejít dělat jinou práci. I tak si po cestě tenhle muž se zamyšleným pohledem tak přemítal, co by všechno jiného mohl dělat, když by nebyl tady. Mohl si konečně pustit nějaký ten film, neviděl hromadu těch nových, nebo taky postarat o těch několik květin, co v apartmánu má a stará o ně kvůli málo času poněkud zanedbaně. Jeho zamyšlení trvá do chvíle, než ucítí tak to chycení za loket a on je tak nucen zastavit. Co se děje? Proč jako najednou chce zastavit? Zapomněla si snad něco, nebo prostě mu chce říct, že tohle všechno je jen obyčejná fraška a jí se tu nelíbí a jde domů? Věnoval jí vážný, ale přes to oči prozradily, že i zmatený pohled, který nějakou dobu trvá. Než mu tedy dojde, proč se tomu děje a ona chce, ať zastaví. Takže ji jen sleduje do momentu, než to všechno pořeší a on í muže na tu větu přikývnout. Potom tak s ní pokračuje dál v cestě, než zase nastane nějaký ten požadavek ze strany ženy. A to, ať jí půjčí svou kartičku. Zašmátral ve své kapse a vytáhne tak svou peněženku. A nakonec i onu kartičku. S tím, že chvíli se na ni dívá, než jí ji předá. I když pohled, který naznačuje, že jestli něco způsobí proti němu, či podobně, tak ji zabije je na jeho tváři jistý. Přeci jen nemá potřebu nějak očisťovat své vlastní jméno, když ještě by kamery ukazovaly to a to. Když se ozve zvuk odemčení dveří, už se tak skoro natáhne, že je podrží on, ale nakonec je nucen lehce pozvednout obočí nad jednáním slečny, se kterou tam je.* Nejste marná. *Poznamená, jak vchází první do dveří a prochází tak okolo ní. Následně i prohlédne onu místnost a usadí tak do jednoho křesla, trochu dál od hlavního pracovního stolu. Spíše na to místo, kde když se něco sjednává mimo hlavní pracovní stůl a je to víc posezení. I když zvolí ono místo, na kterém sedí ten nejhlavnější, který jedná pak s těmi ostatními, jenž sedí na těch méně pohodlných pohovkách naproti. Tohle se mu líbí. Tedy do momentu, než mu v ruce přistane tablet. On a hlídat? To si to nemůže ona pořešit nějak sama? Proč to má hlídat on? Za takovou hloupost není vážně placený a nemá ani trochu zájem, ať něco takového dělá. I přes to ale převezme ten přístroj a potom podívá na jeho obrazovku. Prázdné chodby. Zatím prázdné. Kdo ví, zda se někdo nerozhodne sem nakonec vydat Což kdo ví, jak by umluvil, ale jistě by se nějaký dobrý argument našel. Nu a tak tedy někdy podívá na to, zda někdo nepřichází, či se neblíží na některém z monitoru kamer a tak střídavě na slečnu, se kterou dnes má tu čest tu být a pomáhat jí. Měla by mu děkovat, že on jí sem dostal. Neměla by jinak asi moc šanci se sem dostat, protože sám viděl, jak tu někdy byl a procházel okolo vstupu, jak hromada lidí se sem chtěla procpat, ale nic jim nevyšlo. Lidé chtěli informace, ano to bylo to, proč se sem každý pokoušel dostat. Chtěl mít nejlepší informace ať pro sebe, svého klienta, noviny... Jiní zde chtěli pouze prozkoumat místo. Nu, snad to bude mít co nejdříve a on si to potom bude moct vzít do své režie. Přeci jen to z části byl i jeho případ, když tu zastupoval někoho od Haggis a konkurent byl někdo, kdo zas je neměl rád.* Řekněte, pokud něco budete chtít, či hotová. *Zmíní tak k ní nevzrušeným tónem hlasu a nakonec i dovolí udělat menší lumpárnu a to dát nohy na stůl. Ano, na ten hezký zdobený dřevěný stůl, který tam měl majitel na to, aby na něj mohl položit občerstvení a nápoje, při tom, co tam s někým bude debatovat o případu, situaci, životě... Teď na stole nebylo nic víc, než jen Tonyho kotníky a následně i celé chodidlo, které měl v šedých ponožkách a černých naleštěných botách. Kdo ví, ale nejspíše jej tahle spolupráce až tak nezaujala po tom všem. Ono nebylo se moc čemu divit. Obvykle fungoval a pracoval sám. A takhle tomu bylo dlouhou. No teď se to všechno pokazilo a je to jiné. Zase tak pohlédne na displej tabletu a jen pokýve hlavou. Je spokojen s tím, že nikdo nejde. Trochu si poupraví vlasy, než dál sedí. Je i trochu rád, že ono křeslo je trochu z profilu. Nemůže na něj tak ona až tak moc vidět, prostě jen z části. Ach tak výhoda, kdo ho sem dal.*

Pokud jste tohle Vy, když jste milý, raději bych Vás nechtěla zastihnout ve špatné náladě. *Podotkne jednoduše. Nikdy vážně nebyla dobrá v tom dělat si přátele. Spíše jako by měla obranný mechanismus, který všechny vyhodnotí jako potencionální nepřátele. Tony nebyl jediný, zvlášť když si o něm něco málo zjistila a dnes ho viděla naživo. Úplně jasně spadal do té kategorie nadutých boháčů, kteří jsou zaslepeni vlastní důležitostí a o lidi jako ona by si sotva opřeli kolo. No a co, že ona pracovala stejně tvrdě jako oni, jen u toho neměla zlatou lžičku v... no však víte. Sama pro sebe si potřese hlavou a raději ho následuje, hlavně aby to měli brzo z krku. Když minou jeho kancelář, zastaví ho. Tady musí přepnout kamery, v dalších prostorech by se totiž logicky neměli vůbec pohybovat. Až poté pokračují až ke správné kanceláři. Zde potřebuje jeho kartu a nad jeho vážným pohledem si odfrkne.* Že Vy jste jeden z těch, co by klíče od auta nikomu nesvěřili? Věčně hákliví na své věci. A nejspíš i ego. Vsadila bych se, že se naježíte pokaždé, když někdo podotkne, že jste třeba malý. *Stočí k němu pohled, jeho 190 cm je vlastně ale celkem působivých.* I když k výšce to asi myslet nebudou. *Utrousí suše, čímž vlastně urazí jeho nádobíčko, ale popravdě nikdy nebyla zrovna dobrá ve společenské konverzaci. Navíc se jí konečně podaří dostat do kanceláře soudkyně.* Šokující zjištění. *Zamumlá beze špetky zájmu. Byla dobrá, a věděla to, nepotřebovala jeho uznání, měla svou páteř. Znovu málem protočí oči, když si všimne, s jakou nechutí Preston přijme povinnost hlídání.* /Jako malej kluk./ *Pomyslí si zachmuřeně. Jistěže asi měla zastat sama deset věcí naráz, od toho je žena, on jako muž má přeci výsostné právo položit si nohy na stůl a čekat na výsledek.* /Pokrytec./ *Soptí v duchu, ale raději se pustí do hackování. Jen něco zamručí v odpověď na jeho pobídku. Když se však spustí nahrávání, šokovaně zjistí, že on si ty nohy vážně vyložil na stůl. Dvakrát zamrká.* Vážně? *Pohlédne na něj s přimhouřenýma očima. Jsou na místě, kde nemají co dělat a ona sama se snaží hnout co nejméně věcma a on si tady vyloží ty proklatě dlouhé nohy na stůl.* To je vážně úcta. Ten stůl není Váš. *Fajn, ona se sem vloupala, tak co měla říkat o úctě, ale nemohla si pomoc.* Navíc kdo ví, co všechno se u tohohle stolu dělo. Víte, že soudkyně má manžela a jsou celkem dobrodružné typy? Na instagramu mají společné fotky z různých těch adrenalinových aktivit a tak, vsadila bych se, že se za ní manžel někdy stavil v práci a na tom stole se děly nepřístojnosti. Není přeci jen výsadou můžu ohnout o stůl klientku nebo sekretářku. * Naznačuje tak, že na místě, kde má boty, byl, kdo ví, třeba nahý zadek manžela soudkyně, když před ním klečela nebo tak. Na její poměry je to poměrně dost slov, ale je podrážděná a nahrávání trvá. Brooke navíc popravdě stahuje více souborů, nejen ty k případu, v zásadě kopíruje veškeré přístupné materiály. Proč toho nevyužít, že ano? Vsadila by se, že některé z těch citlivých informací a údajů dost dobře prodá na darkwebu. Konečně je však vše dokončeno a ona opře klávesnici a touchpad a zaklapne laptop.* Jdeme. *Zamumlá a vezme si od něj tablet. Zabezpečí za nimi dveře, jako by se nic nestalo. A zamíří zpět, znovu beze slova. Když však sklopí pohled k tabletu, polohlasně zakleje. Míří k nim jeden z hlídačů. A oni ještě nejsou u Tonyho kanclu. Jak budou vysvětlovat, proč se sem zatoulali? S tím vážně nechce být konfrontována. Běžet k němu do kanceláře nemá smysl.* Zatracená práce. *Zamumlá a strčí tablet do tašky. Trochu si rozcuchá vlasy, což při těch nezvedných dlouhých pramenech není těžké, schválně stáhne rameno košile víc bokem.* Zkuste aspoň hrát. *Nabádá ho. Samotné se jí do toho moc nechce, ale je to lepší, že strážného vyvedou z míry a bude si myslet, že Preston je prostopášník spíš než kriminálník, první se v rámci pověsti napravuje lépe. Přitáhne ho k sobě za to podivné sako a položí mu volnou ruku na bok, zahákne palec za lem kalhot a natočí se tak, aby nešlo moc dobře vidět ze strany strážného, v jak přesně intimní situaci jsou nebo nejsou. “Ehm, Gallaghere, víš, že tohle je pracovní půda?” ozve se napůl rozpačitý a napůl pobavený hlas. Sama rádoby provinile vykoukne zpoza Tonyho směrem ke strážnému. Tak nějak doufá, že Tonymu to šrotuje dost rychle na to, aby pochopil, co tady hrála za hru.* Pardon. To bude moje vina. Nějak si nemůžu pomoc, když ho vidím v pracovním prostředí. Je to sexy. *Podotkne s lehkým humorným tónem.* /Fuj./ *Co to řekla. Nejspíše si bude muset doma za ta slova vypláchnout pusu ústní vodou a pořádně vykloktat. Zněla jako jedna z těch blbých koket.* Ale už půjdeme, omlouvám se. *Zamumlá jak se patří kajícně směrem k hlídači a ten potřese hlavou a zmizí za druhým rohem. Naštěstí jak čekala, si hlídač moc nespojil v rámci situace, že oba dva byli někde, kde v rámci logiky neměli co dělat. A jestli mu to docvakne zpětně, ona už tu nebude. Jak už dávno pochopila, nejlepší je druhé vyvést z míry, poté jim vypadne kontext.* Čekala bych, že právníci umí líp předstírat. *Podotkne. Má pocit, že Tony je jak z kamene, absolutně ztuhlý, což o to, ty pevné linie vlastně byly celkem zajímavé a kupodivu ji fascinovalo, o kolik vyšší a větší se zdál, když stála takhle blízko. Byla to ale vůně, co ji podivuhodně rozptylovalo. Nějaká drahá sytá kolínská nebo voda po holení, spolu s vůní kůže, nejen čisté esence té jeho, ale určitě i kožených sedadel jeho auta, drahého interiéru. Oproti ona s jejími květinovými aroma v kosmetice a občasnou stopou olejových barev ulpívajících na rukou a oblečení znovu působila obyčejně. Ne, že by na tom záleželo. Ustoupí z jeho dosahu a spraví si košili na rameni. Nelíbilo se jí, že odhalovala kůži až k lemu černé podprsenky bez ramínek. Ne, že by si myslela, že si vůbec všiml.*

To asi nikdo. Ale tak, já mám různé styly jednání. Záleží to, kdo jste. *Odvětí k ní, co se tohoto týče. Dokázal být milý, dokázal se na druhou stranu i usmát. Ale dokázal i nenávidět, jednat až s nechutí k druhé straně. Záleželo u něj na situaci a taky na oné osobě, jak zmínil. Bylo to prostě a jen o člověkovi, o ničem jiném to nebylo. Rodinu a blízké přátele věděli, jaký je, ostatní jen mohli odhadovat se soudních procesů, rozhovorů, či novinových článků. Co se sociálních médií, tak tam nešlo moc co odhadovat, když muž nic moc ani nepřidával. Jedna vážnější fotka nic neukáže. Maximálně se zalíbí svou elegancí. Podívá se tak na ni, když k němu promluví a pozvedne obočí. Hákliví na své věci? Jak se to v jeho případě vezme, což. On sám věděl, že třeba ty klíčky od auta svěřil maximálně tak kupci, takže jeho otci, který mu ho věnoval, jinak ne. To auto miloval, ale taky se obával, co kdyby o něj přišel. I když na vnějšek mohl vypadat, že přeci jen by rozbití v pořádku přežil, uvnitř si hodně lhal a klamal. Zažil v něm toho tolik a chtěl ještě zažít. A kdo ví, jak by zvládl koupit si nového veterány podobně vypadajícího.* Některé věci si nezaslouží, aby se svěřily špatným lidem. *Zmíní bez nějakého zájmu, i když kdyby se mu na tu chvíli koukla do těch jeho pronikavých očí, mohla by tam i něco jako ochranu toho auta potkat. Ale je to takový ten pocit, co se vcelku blbě v tom pohledu najde, takže asi nic. Na to, co řekne jako další nereaguje hned, nechá ji, ať to doplní i o tu další část, která zmíní, že naráží tak na jeho nádobíčko, než výšku.* Podotknout může, ale já vím své. Zrovna v tomhle mě řečení ostatních nezajímá. *Nějaké urážky, které by snad někdo chtěl mířit na jeho rozkrok, či jinou část těla nikdy neřešil. Věděl své, věděl kolik žen za svých školních a i nynějších let dostal do postele a co si o něm myslely. V tomhle neměl žádné pochybnosti a jen tak je od nikoho ani nezíská, aby mu způsobily vrásky na čele. Takže ani to, co mu tu řekla Brooke pro něj nebylo něco, u čeho by pocítil bolest na srdíčku, že ho urazila. Neřešil to. A prostě se pouze věnoval své práci, takže hlídání, zda se někdo neblíží a má u toho ty nohy na stole. Kdyby věděl, že tu bude takhle sedět a jen sledovat displej tabletu, tak si vezme navíc i několik dalších papíru k jednomu případu, co má rozpracovaný. Takhle mohl sledovat pouze displej obrazovky tabletu a sledovat ty chodby, zda se na nich neobjeví někdo, kdo by pro ně mohl představovat nebezpečí. Nerad by tu byl přichycen, jak se vloupal společně s jeho "klientkou" do kanceláře soudkyně a prováděl tu převádění a tím pádem kopii soukromých státních dokumentů. Ne, takové obvinění si fakt do trestného rejstříku, co má zatím nádherně čistý nechce zapsat. Taky si tu chce nechat to místo, kancelář, jenž mu náleží. A v neposlední řadě nemá zájem u jednoho soudního procesu změnit židličku. Ta strana, na které seděl vedle svého klienta se mu líbila. Nemá potřebu sedět na té, kde by on byl ten klient. Ale tak zatím byl vzduch čistý. Nebo takhle. Aspoň v těch chodbách. V této místnosti už ne, když uslyší ty slova od slečny u stolu. Lehce tak k ní nakloní hlavu, ať lépe vidí na její obličej a mykne rameny.* Vy jste se sem vloupala. Nemáte o úctě co mluvit. *Nezaujatě zmíní, než zase hlavu tak otočí víc na displej a tak na něj dívá. S tím, že ale i tak mu neuniknou ty další slova od ní. Při tom je větší pozornost sledování toho stolu. Měla v tom pravdu. On sám už někdy poznal to, že se stůl v určitou situaci nabídl jako nejlepší místo. I když, co se týká toho, aby si takhle užil v práci... To mu možná ujelo tak dvakrát, ale jinak neměl tohle nikdy v chuti. Takže po tom všem, co se mu vybavilo si řekl, že nač řešit, že má nohy na místě, kde mohla mít soudkyně prsa, nebo její manžel zadek, či kdo ví co. Když už tu byli z části nelegální cestou, mohl si něco takového dovolit.* Když už jsem je tam položil, je vcelku irelevantní, zda je sundám teď po možné představě, co se tam dělo, či později. A podle toho, jak vypadá naleštěn, tak od jakéhokoliv incidentu ten stůl prožil mimo jiné i několik čistících prostředků. *Po celou dobu, co tohle k ní říká, tak se ani v jednu chvíli na ni nepodívá. Nač taky. Ať se ona věnuje své práci a on té své, kdy dává prostě pozor na to, že se tam neobjeví nikdo, koho tam nechtějí. Takhle to pokračuje do chvíle, než Brooke zmíní to, že je hotová a mohou jít. Dá nohy ze stolu dolů, zvedne se a upraví své oblečení. Podívá se tak, jak tam ještě všechno dokončí úplně a potom s předáním tabletu vydá z kanceláře ven. I ji následuje pryč. Takže, tohle by bylo. Prostě už jen dojít k východu, tam se rozloučit a bude mít vlastní klid a možnost pracovat na tom, na čem potřebuje. No, teda skoro. Jakmile zmíní nějaké nespokojené slova, tak se podívá sám na malý moment na ten tablet. Takže to neskončí tak lehce. Ještě je čeká se nějak vyhnout jednomu hlídači, co tam je. Jak to ale udělat? Už skoro Preston vypadá, že něco navrhne, ale to vidí, jak si jeho společnice rozcuchá vlasy a stáhne rameno košile níže.* /Ehm... Čekal jsem trochu jiné řešení, než, že tu.../ *S menším zmatením se nechá přitáhnout k ní a to do vcelku hodně blízkosti. Nějak tak instinktivně, možná ani neřešíc ty její slova o tom, že to má hrát ji chytne tak rukou na zádech u pasu a dostane tak možná ještě do větší blízkosti. Na tváři se mu objeví i menší úsměv, jenž dokonce vypadá vcelku upřímně. Nakonec druhou dá tak na to její odhalené rameno, kde posunutím ruky způsobí, že ji tam zaprvé pohladí po holé kůži a zadruhé ji tak tu košili dostane ještě níž z toho ramene na ruku. Tuhle hezkou, jistě předstíranou, kde to možná Tonymu trochu s tím předstíráním ujede víc, než má, chvilku přeruší až hlídač, na kterého se podívá a ruku z ramene dá tak k tělu. Tu druhou tam ale nechá.* Ehm... Já... Nechal jsem se jí moc unést. To víš, ženy a ten jejich svůdnost. *Řekne k němu, i když jde poznat, že je z téhle situace lehce mimo. Ale tak kdo by poznal rozdíl mezi mužem, který byl nachytán během milostné chvilky a muže, co koná trestnou činnost a je někde, kde být nemá? V tuhle chvíli dosti špatně se tam ten rozdíl najde, když vypadá, jak vypadá. Jak tak promluví ona, pohlédne na ni, i když k tomu, jak je vyšší, tak se nyní spíše dívá do výstřihu, než na ni. Potom ale zase je pohledem na hlídači, který to všechno vezme tak, jak má a vydá pryč. On ještě chvíli je v té poloze s ní, než tak ucítí, že ona se odtáhne.* Čekal bych, že najdeme jiné možné řešení. *Podotkne k ní a po chvilce, co je mimo, tak si prohrábne své vlasy a poupraví své sako. Připadal si v tuhle chvíli hodně divně. Uvědomil si, že to, jak ji chytl, jak ji přejel po rameni... To nebylo předstírání, to vážně začal působit on, když je v blízkosti nějaké ženy, o kterou by snad i mohl jednat zájem, protože mu přišla vyhovující, co se nějakého bližšího kontaktu týče. Kdo ví, kam by tohle došlo, nebýt toho hlídače. Teď za něj možná i byl rád, že tam byl. Protože jinak... Ne, neměl by na to myslet. Prostě mu to asi ujelo... Neovládnutí situace se někdy stává a tady se to asi stalo taky. Nebo kdo ví. Neměl by to víc řešit, přemýšlet nad tím, prostě s ní být stále za profesionálně.* Tak asi můžeme pokračovat. *Zmíní po chvilce, než se sám po oné větě vydá dál po chodbě, prvně tedy směrem k jeho kanceláři, ono ať sedí ty záznamy a všechno podobně, možná i následován onou slečnou. I když ve tváři vypadá chvílemi, že někdy přemýšlí, což byla pravda, vybavoval si stále tu situaci a zkoušel pochopit, co se stalo. Ale nakonec jeho vážnější tvář zvítězí ve chvíli, co se dostanou blíž k východu. A nakonec možná, pokud jej ona nějak nezastaví tak až na chodník před budovu. Tam se zastaví a podívá na ni. Nic ale neřekne, prostě jen tak stojí a kouká na ni. To je všechno. Kdo ví, zda hledá slova, nebo prostě nechává ji, pokud mu něco chce na konec tohoto všeho říct, první slovo.*

*To ani nebude komentovat, jen lehké nakrčení nosu mohlo prozradit, co si o tom myslí. Jak člověk po deseti minutách zjistí, co by druhému svěřil a co ne? Věděla, že sama často soudila moc rychle, ale alespoň tušila, že se v lidech může mýlit. To, že jí jen málokdo ale prokázal, že se vážně mýlí, je fakt. Z jeho výrazu to tak úplně nepozná, ale z toho, jak se mu napnou rysy i tělo odhaduje, že se s tím autem trefila. Neusmívá se často, ale v koutcích úst se mihne jakási stopa spokojeného pousmání. Brooke rozhodně patřila k lidem, kteří měli rádi pravdu.* A Vy jste v posuzování špatných lidí rozhodně dobrý, co? *Nadhodí hořce. Těžko říct, nakolik se tam ukrýval sarkasmus. Někdo by snadno mohl říct, že je ona zlý člověk. Anebo on, když zastupuje kriminálníky a vysekává je z problémů. Auto by mu možná svěřila, ale život ani náhodou.* /Takže egoista, ale ne narcista, zajímavé./ *Podotkne si v duchu a dál se k tomu nevyjadřuje. Jen si doplňuje skládačku jeho oosbnosti, která se jí nabízí. Uvnitř kanceláře ho nechá hlídat, aby jeho přítomnost aspoň trochu zužitkovala. Vážně nečeká, že u toho vyloží nohy na stůl jako pán světa. Nevěřícně na něj kouká.* Vy jste se vloupal se mnou. A právě proto byste mohl mít aspoň trochu nějaký respekt. *Odsekne mu. Když se dala na tuhle kariérní dráhu, vždycky sledovala vlastní cíle. Život byl boj a člověk to musel pochopit, mít přebytečný soucit jen zbytečně otravovalo. Ale přesto v ní byla malá dušička, co se vždy snažila napáchat co nejméně vedlejší škody. Často to dělala nevědomky, vzhledem k tomu, že tuhle část vlastní povahy spíše aktivně potlačovala. Znovu má pocit, že udeří hřebík na hlavičku s tím sexem u stolu nebo na stole, když jeho zaujatý pohled desku pracovní plochy přeměří.* /Typické./ *Že ji to nepřekvapovalo. Spousta mužů se ve své kanceláři cítila nadřazeně, díky čemuž tam byl sex s parnerkou lákavější, jakýsi důkaz nadvlády, hádala, anebo prostě nedokázali udržet nádobíčko v kalhotách.* Vlastní zkušenost? *Podotkne nevinně. Je ráda, že už konečně může vypadnout. Všechno na Tonym jí připadalo... Tak irelevantní. Od jeho vzhledu, kde k sobě jednotlivé kousky v zásadě neladily, ale stejně se mu povedlo působit jakž takž elegantně, až po jeho chování, které ji jak se patří dráždilo. Považovala se celkem za rozvážnou, ale on jí tím přezíravým klidem dokázal zabrnkat na nervy. Vypadne z kanceláře a přebere si tablet. Netrvá jí dlouho, aby zjistila, že Tonyho hlídání nebylo tak úplně efektivní. Jeden strážný se k nim blížil, pokud si správně pamatovala rozložení chodeb dle označených obrazovek kamer. Brooke nemá v krizových situacích ve zvyku na někoho spoléhat. Rozhodně nepatřila mezi dívky v nesnázích, které čekaly na záchranu. I proto po krátké úvaze udělá, co udělá. Možná to není nejlepší způsob, ale je rychlý a efektivní. Přitáhne ho k sobě, příliš blízko na to, aby se to dalo považovat za slušnou vzdálenost, když je k němu od pasu dolů v zásadě přitisknutá. Zaznamená zvláštní nepohodlí, jak jeho pevné linie přilnou k jejím měkkým křivkám. Není zvyklá na takovou bezprostřední blízkost někoho jiného, lehce se zavrtí, ale ve tváři se snaží nedat znát, že je pro ni situace vystoupením z komfortní zóny. Vždycky se snaží vypadat zkušená a tak, že má věci pod kontrolou. Místo získání místa dosáhne však přesného opaku, Tony jí položí ruku na záda a přitáhne se ji blíže. Tělem se jí rozlije horkost, něco mezi rozpaky, nepokojem, podrážděním a poměrně matoucím třepetání v břiše. Sice mu řekla, aby hrál, ale momentálně na vteřinu zakolísala v přesvědčení, že to byl dobrý nápad. Jeho ruka se ocitne na jejím rameni a stačí drobný pohyb, pohlazení, aby jí naskočila husí kůže. Košile jí tak v zásadě spadne z ramene a jejím prvním instinktem kupodivu není ji spravit, ale lehce naklonit hlavu, nabídnout více prostoru a možnost, aby se k ní mohl sklonit, možná ji políbit na stranu krku. Tedy, jen to předstírat. Rozhodně nechtěla zajít tak daleko, přestože má dojem, že jí jeho dotek vypálil do kůže cejch. Vzpamatuje se však natolik, aby směrem k hlídači mohla prohodit poznámku, za kterou by si nejraději vykloktala ústní vodou.* /No prosím?!/ *Poznámka Prestona ji probere, nejspíš i to, že dal ruku pryč z jejího ramene. Jakmile hlídač odejde, couvne z Tonyho dosahu a spraví si košili.* Jak to že je vždycky chyba ženy, že je moc "svůdná" a nikdy ne muže, že se neumí ovládat? *Přimhouří oči.* Nebyl čas. *Pokrčí rameny.* Občas je nejlepší lidi vykolejit, pak nad tím nestihnou přemýšlet. *Podotkne a zastrčí si pramen vlasů za ucho. Snaží se zkrotit i zbytek rozcuchaných pramenů, ale je to celkem marná snaha. Z mysli vytěsní i vzpomínku na Tonyho úsměv, z něhož měla neblahý dojem. Díval se na ni svým způsobem zamýšleně, ve zvednutí koutků jakýsi záměr, možná výzva, která ji znepokojovala, a tak se tím nechtěla zaobírat.* Jistě. *Sebere se, znovu hrdě pozvednutá brada a jistý krok, jako by se daná situace ani nestala. Vyjde s ním před budovu, díky čemuž si oddechne. Za chvíli se rozloučí a ona se projde domů. Má to odsud trochu dále, ale to jí nevadilo, cestou se může stavit v oblíbené kavárně. Zaujatě pohlédne na Tonyho auto a potřese hlavou.* Nemůžu si pomoc, ale takové auta si muži pořizují i proto, aby nalákaly ženy, ale přitom jsou na auta hákliví, takže přece nejde ženu položit na kapotu, co když se poškrábe? A na zadní sedadlo? Nevím tedy, jak se určité věci dostávají z potahů. *Nakloní hlavu na stranu, načež si možná i s pobavením odfrkne. Představa Prestona, jak si veze nějakou svou sexy klientku a ta se na něj pokusí vrhnout, ale on ji odmítá, protože by mu mohla zaliskat auto, jí přijde k pokukání. Sex nepovažovala za tabu, o kterém se nemluví, asi z toho důvodu, že k němu neměla vztah. Od jejího zneužívání uběhly roky a ona se nikdy neodhodlala to znovu zkusit. Vlastně se cítila připravena, ale nejspíš by se nesnížila k tomu, aby si ji dotáhl domů nějaký ožralec z klubu na rychlou jednorázovku. Preferovala by někoho, kdo jí bude alespoň trochu sympatický, jenže ona se s lidmi neseznamovala, udržovala si odstup. Takže žila ve své spokojené a bezpečné a sociální bublině. Stejně si nemyslela, že sex je něco, bez čeho by se nedalo žít.* Asi se rozloučíme. *Podotkne s pokrčením ramen a úkosem na něj pohlédne. Nejspíš Preston pocítí úlevu, však i ona ji cítila, i když mixovaná s dalšími zvláštními pocity. Ty přivítala tomu, že byl Tony obzvlášť těžce snesitelný, zvlášť neměla ráda lidi, kteří ji jakkoli vyváděli z míry.*

*Pohlédne tak na ni ve chvíli, co se zmíní o tom, zda je on dobrý v posuzování špatných lidí. Byl? Je? Nu, jako mohl o tom nějakou tu dobu uvažovat, ale i tak si myslí, že i ano. Ale, co se týče nějaké odpovědi na její otázku, tak té se jí dostane až po nějaké době, co prostě tak kývne hlavou.* Nu, dovolím si tvrdit, že i ano. *I když zrovna tohle řekne možná lehce tak zhořkle, dá se skoro i říci, že dosti podobně jako ona mu položila onu otázku. A kdo ví, zda jí to takhle nevrátí oprávněně. Poposedne na tom svém místě, kde si dovolil lehkou drzost tím, že položil nohy na stůl a na moment koukne do tabletu. Přeci jen, i když věří, že se tam jen tak někdo neobjeví, musí nějako tu svou práci dělat, aby ona společnice, co je s ním nemohla říct, že nic nedělá. Ale moc dlouho tam pohledem nezůstane, protože potom tak zase věnuje pohled Brooke. A to přesně v moment, jak řekne to s tím, že se tam vloupal s ní. Měla pravdu, ale on nebyl někdo, kdo by to respektoval. Ona tu neměla co dělat. On tu měl aspoň kancl. A tak pro něj to byl pocit, že si tu z části může užít to, co by v normálním případě nemohl… Přeci jen, kolik návštěvníků téhle kanceláře si mohlo dovolit na ten stůl položit své naleštěné boty? Troufl by si říci, že málo kdo. A on si tuhle příležitost nenechá jen tak upřít.* Mohl, ale nač. A kdyby sem někdo nečekaně vešel, mohl bych najít nespočet argumentů, jak tuto situaci zamluvit. Myslím si, že mít nohy na stole proti tomu, co tu děláte je vcelku v pořádku. *Mykne nad tím rameny. Jakože vcelku si dovoloval, když opět zmínil skloňování slova tak, aby to mířilo pouze a jen na Brooke. Jakože on je prostě nevinný a nic špatného tu nedělá. No ano, on je prostě to zlatíčko, které by se nikdy nedopustilo žádného přečinu. Nebo tohle o něm stále tvrdil trestní rejstřík, který vedl. To, co nelegálního a pod rouškou tmy dělá a nikdo o něm nemůže jen tak zjistit je už ta věc druhá. Ne všechno je prostě odhaleno a za to je Tony vždy rád. Něco se prostě nikdy veřejnost nedozví. A bylo to tak i dobře. Přeci jen nějaké věci, jako třeba i teď to, že teď se někam vloupali by mu mohly potrhat jeho hladkou pověst. A o takovou věc Tony rozhodně nestojí.* Kdo ví. Stavte se v mojí kanceláři a posuďte ten stůl sama. Zda tam najdete nějaké stopy používání. *Odvětí k ní a věnuje takový... Skoro by se dalo říct i pohled, který jasně popisuje, že za tuhle hlášku chce Oscara a ještě i další hromadu cen. Ano, asi si tím zajistí to, že jej tato žena bude nesnášet snad nejvíc, jak to jde, ale což. On je s tím vším spokojený. Potom už místnost opouštějí a nakonec jen nastane ta část, kdy se objeví jistý nečekaný zvrat při tak hladké misi. Ano, onen hlídač. Ale nejvíce na tom řeší tu větu, kterou k němu ona pronese.* Svůdnost ženy navazuje na neovládnutí muže. Ale ano, mohou být výjimky. Přesněji takové, které se neumí ovládnout. Ale jistě nejsem někdo, kdo by do takové patřil. *Odvětí a na to další už nic neřekne, pouze vydá směr východ. Mohl teď jen uvažovat, co bude po zbytek dne dělat. Možností měl vskutku neomezeně. Ale nejspíše než, aby to zabil koníčky, či filmem se půjde víc zlepšovat ve své práci. Ještě měl nějaké ty dokumenty, co mu v blízké době pomůžou u jednoho procesu nedočtené. A tohle si přeci jen nemůže dovolit, jít tam nepřipravený. Takže žádný film, který možné už měl několik týdnů v plánu a položený na stole. Ta krabička s jistým DVD teď tak místo plnění úkolu puštění filmu prožívala to, že ji Tony během užívání stolu pro jídlo, či roztahání několika papírů odsouval na různé místa po stole a věnoval smutný pohled, že jednoho dne to vyjde a konečně to zkoukne. Mezitím si pouze mohl ve volném čase o tom filmu nacházet recenze, omylně číst spoilery a pouštět stále dokola možné trailery a úryvky z různých částí. Skoro tak může i říct, že ten film viděl. Kdyby napočítal ty minuty trailerů s úryvků, celkový čas filmu by se jistě blížil. Ale ne. Práce byla a je na tom prvním místě a on si to uvědomoval. Pohlédne na své auto a už tak z kapsy vytáhne klíčky a stiskne v ruce. Už i skoro řekne ty slova rozloučení, ale nakonec pouze pozvedne obočí výše.* Prosím? *Začne tak hezky slušně, bez nějakých poznatků na změně jeho nálady. Jakože vypadá, že se ho těch několik slov v pár větách vůbec nedotklo. On se tak stále podívá na to své auto a potom zase na ni.* Je to dar. *Zase kousek věty a ticho. Nevypadá, že má chuť tam to, co ona nakousla řešit. Tady se spíš někde hluboce projevuje dotknutí ohledně toho, že když toto auto dostal od svého otce, věděl, že ho nikdy nebude přehršele používat na takové věci, jako je sex, či podobně. Na to to auto až moc ctil a staral se o něj. Sic ano, věděl, že mu to tam několikrát ujelo a to auto poznalo i pot, vzdychy a tělní tekutinu na potazích. Ale vždy to buď z toho dostal, či prostě ty potahy koupil nové. Řešení vždy bylo a on ho využil.* Avšak pokud bych si kupoval toto auto sám… Rozhodně by to nebylo z těch důvodů, jenž jste uvedla. *Své slova ještě ukončí i tím, že tak zavrtí hlavou.* Nemějte mě za ty ubožáky. Sex v autě ani není až tak vzrušující a pohodlný, jak nejspíše víte, když znáte možné škody. *Pozvedne tak koutek úst a ve chvíli, kdy mu nejspíše už po těch všech hláškách plánuje Brooke vraždu, která nepůjde vypátrat, on sám pohlédne na své hodinky. Vcelku dobrý. Takhle bude mít ještě na všechno poněkud dostatečně dost. Nu, ono jak mu po chvíli zmizí ten úsměv, zmizí i pohled na hodinky. V momentě, co padne těch několik slov o rozloučení, tak na to už reaguje méně arogantně a pouze k ní natáhne ruku. A pokud ji přijme, či ne, tak dodá.* Mějte se. Jistě se ještě někdy setkáme. Ve větším případě nuceně. *Celé to řekne hezky bez emocí. Což kdo ví, zda je pro něj dobře, či nikoliv. Ruku pustí, či ji prostě rovnou při nepřijetí stáhne k tělu a naposledy pohlédne na Brooke. Ale jako další milý slova z něj nevyjdou. Ani popřání hezkého dne, či toho, ať dojde v pořádku domů. Tohle jí prostě není přáno. On vydá krokem ke svému autu, které během chvíle odemkne a otevře dveře. Nu a tak se i stane, že pokud není nikým zastaven, tak do něj i nasedne a potom i nastartuje. Ani nemá moc problém se tam tak otočit, protože zrovna v tuto dobu není moc provoz a málo aut u budovy. A tak se tedy i stane, že prostě odjede pryč od oné budovy a Brooke směr… nu kdo ví. Ale nejspíše to bude domů. I když zastávka na koupení jídla nejspíše proběhne. A možná i kávy. Po tomhle všem bude chtít silnou, ať to překoná ty všechny myšlenky na dnešní setkání. Nebral to jako dobré, či špatné setkání. Chtěl z toho negativ. Ale to bude potřebovat tu kávu, no. A pak už jen klid, kdy bude sám. Nejlepší oáza pro něj.*

*Nechápe, kde se v Tonym bere tolik hrdosti a arogance. Sama patřila k těm, kteří byli sebejistí, když došlo na dovednosti, ale on byl jiný druh extrému. Dělal stejně nezákonnou věc jako ona, ale obelhával sám sebe a namlouval si, že ne. Nakonec jen nakrčila nos a odvrátila zrak. To u ní vždycky znamenalo, že zazněla tak hloupá odpověď, že se na ni nevyplatí odpovídat. Pohrdlivě si odfrkne.* Raději bych vlezla do kriminálu než do Vaší kanceláře, což dost vypovídá o tom, kde si Vás cením. *Odpoví mu kousavě. Na jeho hollywoodský pohled není zvědavá. Raději si dodělá svou práci a hodlá zmizet co nejrychleji a mít tuhle nucenou spolupráci za sebou. Bohužel se jim podaří dostat do ještě jedné nepříjemné situace, naštěstí z ní vybruslí. Na vteřinu jí blízkost tohoto muže přijde téměř... Příjemná. Ale velmi rychle to pomine.* To jsem ráda, aspoň něco Vás šlechtí. *Podotkne a odtáhne se. Přidá do kroku, aby byli co nejdříve venku. Už se nemůže dočkat, až si půjde po svým. Nepatřila zrovna ke společenským lidem a dnes už měla limity pro sociální interakci skoro úplně vyčerpané. Ty poslední padnou na téměř pobavenou poznámku ohledně jeho auta. Má tak trochu pocit, že si Tony tímhle autem cosi kompenzuje. Pozvedne obočí. Jeho prosím považovala za výplň, když přemýšlel nad odpovědí, určitě ji slyšel a nehodlala se opakovat.* A? *Nadhodí znuděně. Nechápala, jak to souvisí s její poznámkou. To, že auto bylo darem neznamenalo, že se nemohlo užívat jako jakékoli jiné a ano, to i v rámci neslušných mezí.* Hmm. *V zásadě z toho krátkého zamručení přímo prýští nedůvěra ve stylu "když to říkáte". Ušklíbne se jeho předpokladu.* Ten zkušený jste očividně spíše Vy. *Odpoví mu klidně. Sama rozhodně sex v autě nikdy neměla. Ale když on věděl, že to není pohodlné, někde si to nejspíš už ověřil. Rozhodně ji tímto rýpnutím ale nerozhodí. Nezajímal ji jeho názor. V rychlosti stiskne jeho ruku. Krátce a stručně.* Budu se za nás oba modlit, aby to nebylo příliš brzo. *Ujistí ho. Vzápětí se obrátí a jde si po svém. Nemá důvod se ohlížet.*