Univerzitní knihovna

*V očích mu zasvítilo pobavení.* Mohla jsi někoho poprosit o pomoc. /Anebo ty knížky netahat naráz./ Nebo si tu šálu přehodit přes ně, nebo jako kabát přes ruku, možná ji dát do kapsy kabátu... *Rozvedl několik možností, aby ji schválně trochu rozlítil za to, že si z ní utahuje. Nemohl si ale pomoci. Přijde mu však, že na ni díky tomu padla zádumčivost. Nejraději by nad tím protočil očima. Ženské, jak jinak nesnesou ani trochu popichování bez toho, aniž by se urazily. Nebyl to přesně důvod, proč se jim vyhýbal? Měl rád svůj klid a vážně se nechtěl neustále omlouvat za hlouposti.* Když myslíš. *Odpoví jen a vrátí se zpět ke knize. Dovolil jí, aby si sedla k němu na parapet, ačkoli dá dobrý pozor, aby se jí nataženými nohami nedotýkal. Ale do konverzace se přeci nutit nemusí, nebylo to tak, že by byli přátelé a vázala ho k ní nějaká zdvořilost. Jenže pak prohodí poznámku, která v něm probudí nesouhlas.* Zánik domu Usherů je skvělý. *Odpoví jí podmračeně. Poa měl velice v oblibě, nejen poezii ale i prózu, a tak ho klidně bude hájit.* Nejspíš to na tebe bylo jen moc temné, ale napsané je to dost vkusně. *Zavrtí hlavou. Poslechne si, co za knihy si sama vybrala a pozvedne obočí.* Poměrně široký záběr dějin. *Zhodnotí to. Zajímalo by ho, jakým způsobem se probírá učivo v hodinách, že měla takové nesouvisející studijní materiály. Dokázal si představit, že je to do více předmětů, ale i tak mu to přišlo hloupé. Nyní byl rád za spořádanou logickou nudnost ekonomie, vše tam spolu souviselo a navazovalo, nemohlo se stát, že by člověk přeskakoval, jelikož vše se mu nakonec hodilo později. Znovu mu na chvíli připadá jako malé dítě, jak tu sedí a komíhá nohami ve vzduchu. Znovu nechápe, proč si nevybrala k usazení stůl a židli, kde si tady rozloží všechny ty materiály? A za chvíli ji budou bolet záda. Mezi obočím se mu usadí starostlivá vráska a musí se krotit, aby ji nezačal poučovat. Nejspíš by o to nestála.* Říkal jsem si, že asi nebudeš party člověk. *Přikývne si sám pro sebe. To on byl rád, že si ze Silvestra něco pamatoval. Málokdy pil přes míru, ale když už se tak stalo, skolilo ho to pořádně.* Klidně běž. *Znovu cítil to protivné mravenčení na kůži, když sledoval ten její rozpačitý pohled a postoj, jakmile seskočila z parapetu.* /Nech to plavat./ *Nabádal se.* /Čert to vem./ Pomůžu ti. *Zamručí téměř podrážděně, ale není to kvůli ní, ale kvůli sobě.* Spousta titulů je tu dost vysoko, tak ať tu nepobíháš kvůli schůdkům, ve dvou to budeš mít rychleji. *Ospravedlní to jednání nonšalantně a v duchu jen doufá, že na něj nebude koukat jako na hrdinu. Nesnášel, když si nemohl pomoc a udělal něco takového. Lidi by se bez něj určitě skvěle obešli.*

Kabát jsem si zahákla za tašku, ale šála by se sklouzla na zem, což jsem nechtěla riskovat a vypadám snad jako člověk, co mluví s lidmi? *Už jen s ním to byl zázrak, že se dali do řeči, kdyby to byl někdo jiný a rovnou by ji seřval, utekla by a už by se s ním v životě nebavila, ale on na ni pak byl poměrně milý, takže proč ne? Ale teď vypadal celkem odtažitý.* /Udělala jsem něco?/ *Opatrně si k němu přisedne, aby se ho nějak nedotkla. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Nemuselo by mu to být příjemné.* Nedělá mi problém číst temné knížky, ale tahle jeho povídka byla celkem slabá. Nevím, nebála jsem se u ní, nebyla jsem znechucená. U Předčasného pohřbu, Černého kocoura, Jámy a kyvadla, u Havrana… U těch všech jsem měla takový nepříjemný pocit, ale u Usherů ne. Dokonce i Eleanor byla mírně nepříjemná na čtení či Zlatý skarabeus. *Od Poa toho četla hodně, ačkoliv byl Američan, jeho tvorba v ní zanechala takový ten příjemný pocit nepříjemného mrazení, který v dnešní době moc autorů nevyužívá.* No jo, souhrnná zkouška z středověkých a novověkých dějin Evropy není nejsnazší. *Pokrčí nad tím rameny. Nebyla hádavý typ, debatu o knihách brala velmi profesionálně, ale prostě Zánik domu Usherů podle jejího gusta už takový dojem neudělal, ať se snažila jak se snažila. A pokud si tím Jema znepřátelí, bude jí to líto.* Nejsem. Party nejsou můj šálek čaje. *Pokrčí nad tím rameny a seskočí dolů i s knihami. Alespoň díky těm podpatkům už nevypadá tak malá a dělají ji hezké nohy.* Nemusíš mi pomáhat. *Poví vlídným tónem. Nechce ho do toho nutit a už vůbec ne ho obtěžovat. Což mu ale asi stejně nevymluví, i kdyby se o to nějak výrazně snažila. Proto si jen povzdychne a zadívá se na něj starostlivým a smutným pohledem zároveň.* Dobře, ale jen proto, že to bude mít rychle za sebou a pak ti budu moct dát pokoj. *Souhlasí nakonec, odloží knihy na parapet, sundá si šálu, protože už přeci jen má volné ruce a vydá se do o kousek dál do regálů s historií raného novověku, kde k její smůle je většina potřebných knih opravdu ve vyšších poličkách.* /Třeba tam zvládnu dosáhnout sama./ *Napadne ji a natáhne se jak nejvíc může. Přitom se ji mírně vyhrne svetr i tílko pod ním, takže ukáže kůži na bocích a s ní kousek už tak maličkého tetování.*

*Věnuje jí výmluvný pohled. Opravdu se o tomhle chce dohadovat? Opravdu ženské asi nikdy nepochopí. Vždyť si jen dělal legraci a ona se hned ježila jako dikobraz. To jí vůbec neslušelo. Čekal, že se Artemis posadí spíše k volnému studijnímu stolu, ale ona si raději vybrala místo u něj na parapetu. Bylo tu chladněji a měli více omezené místo. Dost jasně vnímal, že seděla kousek od jeho nohou a měl ji v zásadě na dosah ruky, kdyby se trochu snažil. V zásadě neochotně se nechá vtáhnout do diskuse.* Neříkám, že je jeho nejlepší, ale rozhodně není špatná. Líbí se mi, jak dává důraz i na mezilidské vztahy, svým způsobem je v tom i rodinné drama, hodně citového vypětí spojeného s klasickou duchařinou a hororovými momenty. Možná to není tak akční a překvapivé, jak některé jeho jiné povídky, ale podle mě se řadí k těm dobrým, což dokazuje i to, jak často ji dávají jako povinnou četbu z jeho povídek, je ceněná. *Odporuje jí zarputile. Pokud o něčem dokázal zapáleně diskutovat, rozhodně to byly knihy. Zvlášť pokud se jednalo o oblíbeného autora nebo dílo. Ne, že by to bral tak osobně, aby přestal mít rád člověka, který nemá stejný názor. Vlastně mu díky tomu Artemis přišla zajímavější. Oponovala mu, což tak nějak ukazovalo, že má páteř a umí si stát za svým, ačkoli je tichá a plachá v mnohém jiném.* To věřím, historie mi nikdy moc nešla. Příliš mnoho jmen a dat. /Což je vlastně shrnutí historie, data a jména a události./ *Zamyslel si. Většinou věděl, že se někdy přibližně v té době stalo něco důležitého, ale detaily mu unikaly. Zvláštní bylo, že u knih podobný problém neměl. Možná protože pro něj bylo snazší přiřadit si jméno a letopočet k určitému dílu, které četl, což je jako by příběh prožil, než k nějaké nejasné dávné události v dějinách. Přisvědčí mu, což už nekomentuje. Navíc je na vteřinu zaujat tím, že se k němu Artemis ocitla zády. Až nyní vnímá, že má u bot podpatky, to bylo to klapání, co předtím slyšel. Díky tomu to působilo, že má delší nohy, které končily hezky tvarovaným pozadím, jež z džínách vyniklo. Skoro by se tomu usmál. Přeci jen vypadala jako žena, když shodila pár vrstev. Raději pohled odvrátí a snaží se ubránit nutkání toho hrát si na gentlemana. Stejně se mu to nepovede.* Jo, já vím. *Odloží knihu a vstane. I když byla teď o pár centimetrů vyšší, stále vedle něj působila dost drobně.* Ale huš. Vždyť je to jedno, budeš se učit, ne mě rušit. *Pokrčí rameny a vydá se za ní, v duchu lehce znechucen nad tím, že nezůstal sedět, ale vážně si nedokázal pomoc. Artemis kráčí poměrně rychle, ale nemá problém s ní držet krok. Trochu ho pobaví i podráždí, když se hned začne pro knihy natahovat sama, místo toho, aby ho poprosila. Pohled mu však padne na proužek nahé kůže, který se při její snaze se vytáhnout objeví. Jedním místečkem je fascinován přímo neúměrně. Ačkoli se to vůbec nesluší, natáhne ruku a prsty ji jemně pohladí po té stopě na kůži.* Máš tetování. *Prohlásí překvapeně, téměř uhranutě. Tohle by do ní vůbec neřekl.*

*Nehádala se, ale už posledně ji za její oblečení docela peskoval a za toto v podstatě nemohla, opravdu potřebovala místo na knihy a kam jinam s šálou, něž kolem krku. Byla praktická, navíc se tím pojistila, že ji nespadne na zem a nezašpiní se. Byla to win win situace. Alespoň tedy pro ní.* Také neříkám, že je špatná, ale oproti jiným jeho dílům tam prostě něco chybí, i když tam toho uvedl opravdu hodně. Nevím, asi je to tím, že to nebyl právě úplně jeho styl. Nebo se tam snažil zmínit tolik věcí, že už to nedávalo takový smysl, jaký nejspíše zamýšlel. Ale i tak ho mám jako autora hodně ráda. *Byl jedním z jejích nejoblíbenějších, jediný americký autor té doby. Nyní čte od amerických spisovatelů spoustu knih, ale z 19. století to není skoro nikdo, dává přednost evropským tvůrcům. Pokud mají jejich knihy nebo díla hlavu a patu.* No, asi nejzajímavější na tom je ta propojenost. Pamatuješ si jeden rok, že se stala jedna významná událost a bum, ten samý rok se jich stalo dvacet dalších stejně významných. Vždy se nad tím zasměju, že mi to nedošlo dříve. *V tomhle byla historie vždy okouzlující. Tím, že se to učilo v jiných obdobích, etapách a v jiných okruzích si člověk nevšiml, že ten daný letopočet už někdy dříve viděl. A pak se jen divil, že mu to nedošlo dříve. Je ráda, že se nabídl, že ji pomůže, ale nebylo to třeba, určitě by si nějak poradila sama a jeho by ani nemusela rušit u knihy, kterou si očividně docela užíval.* To záleží, co vše tě dokáže vyrušit. I učení dokáže být dost rušivé, když si na to člověk nedává pozor. *Nadhodí, ale nechává to vyznít do vzduchu, sama se totiž vydá hledat knihy, pro které si sem přišla. Jenže k její smůle ani podpatky ji moc nepomáhají v tom, aby na ně dosáhla. Dnes nemá svůj den, což není nic neobvyklého. Neuvědomí si, že během sahání nahoru ji vyjíždí svetřík a uvědomí si to celkem pozdě, teprve až ucítí na svém boku Jemovy prsty. Neví co dělat. Oči mírně vytřeští, tváře se ji zbarví do ruda. Neví zda strachem, nebo tím, že se ji dotkl docela pohledný kluk, což se ji do této chvíle nikdy nestalo. Srdce cítí až v krku. Potichu polkne a skoro se až zatřese pod jeho fascinovaným tónem hlasu.* /Co mám dělat? Co mám dělat? Pohni se, promluv. No tak. Temi… Udělej něco./ Jo, no, to li..lidi mívají, občas. Tedy, i lidi jako já třeba. Není to nic neobvyklého ne? Ty určitě taky nějaké máš… *Udělá malý krůček od něj, začne povídat páté přes deváté a očima těká z místa na místo, jen aby se na něj nemusela podívat. Tváře má nachové a kdyby mohla, nejraději by se propadla do země. Teď musí být naprosto jasné, že to, proč zkoprněla na místě nebylo kvůli tomu, že by se ho bála, ale protože z jeho dotyku byla zaskočená. Hlava ji přestala přemýšlet a proto ji ani nedojde, že by si to tričko se svetrem měla znovu stáhnout.*

*Opravdu nečekal, že se s ní zabere zrovna do takové konverzace, ale bylo to v zásadě příjemné.* Možná ti to přišlo kvůli tomu pomalejšímu tempu, ale člověk se měl právě zaměřit spíše na tu psychologii než děj jako takový, jistě, nebylo to pak tak mrazivé nebo akční, ale mělo to svůj účel. *Zavrtí hlavou. Neříká to však naštvaně, jednoduše s ní diskutuje o něčem, co ho zajímá. Líbilo se mu, když mu oponovala, trochu při tom tvrdohlavě vystrkovala bradu, možná nevědomky, a to svádělo k pohledu o něco výš, na rty, z nichž vycházely ty sžíravé argumenty.* Hmm, tak jsem nad tím nikdy neuvažoval. *Pro něj to bylo spíš “zatraceně, proč se toho ten rok muselo stát tolik?”. Historie holt nebude nikdy patřit k jeho vášním, i když si dokázal představit, že je zajímavá. Měl třeba rád návštěvy muzeí a galerií a dokázal ocenit různé umělecké směry. Sic to nebylo asi to, co by Artemis zajímalo, svým způsobem to bylo taky s dějinami spjaté.* Jakým způsobem? Předčítáš si sama sobě zápisky? *Pozvedne obočí. On tedy neshledával učící se osoby rušivými, snad jen v momentě, když si předříkávali, ale i to se dalo často snadno ignorovat. Doprovází ji, ale připadá si nepotřebný, když raději stoupá Artemis na špičky, než aby ho prostě požádala, ať jí knihu podá. Tvrdohlavá, opravdu. Chvíli ji téměř pobaveně sleduje, ale pak jeho pohled zaujme něco jiného. Ví, že se to nehodí, ale je tak ohromen a fascinován zjištěným faktem, že to stejně udělá. Pohladí ji jemně po boku, kde se nalézá stopa inkoustu. Všimne si, jak ztuhne a následně se rozechvěje. Nechtěl ji vyděsit, což se nejspíš stalo. Artemis raději ustoupí a začne koktat páté přes deváté.* Asi není. Jen bych to do tebe nikdy neřekl. *Zavrtí nevěřícně hlavou.* /Nemohla by si ten svetr stáhnout?/ *Kéž by si to oblečení urovnala, pak by mu pohled stále nesjížděl k tomu zakázanému místu.* Já tetování nemám. *Vyvede ji z omylu. Nic proti němu tedy neměl, jen nikdy nenašel motiv, který by mu seděl. Vnímá, jak je nesvá a kupodivu ho to ještě víc svádí k tomu, aby pokračoval.* Mně se bát nemusíš. *Chápe, že ji tím vyděsil a nejspíš i uvedl do rozpaků. Znovu k ní o krok přistoupí.* Nikdo tu není, můžu se podívat? Prosím? *Hledí na ni vážně a zvědavě. Dává jí dost prostoru uhnout, když se k ní znovu natáhne, tentokrát odhrne svetr ještě víc, aby odhalil celé tetování. Linie růžičky následně obtáhne ukazováčkem a pousměje se.* Tohle už mě překvapuje méně. *Uzná. Kromě hrubých linií od jehly má pokožku sametově hebkou, což musel postřehnout. Vnímá, že Artemis dýchá o něco rychleji. Nejspíš ji opravdu dostal do nepříjemné situace. Znovu jí pohlédne do té půvabně zardělé tváře. Opatrně jí svetr stáhne a srovná.* Líbí se mi. *Zhodnotí té a natočí se trochu od ní, aby se natáhl pro knihu, pro niž se předtím snažila dostat.* Je to ona?

To je klidně možné. Ostatně pokud si matně vzpomínám, i Eleanor měla spíše pomlejší charakter a skoro nulový děj, takže asi jen měl takové období. *Zhodnotí nakonec. Nedává u úplně za pravdu, její názor na tu povídku to nemění, že ji moc nemusí, ale dává mu svým menším shrnutím najevo, že jeho názor bere na vědomí a že je ráda, že si tak popovídali o jejich nejspíše společně oblíbeném spisovateli.* Máš ještě něco, co by u mě mohlo vyvolat opačný názor? *Navrhne, přeci jen, je to snad poprvé, co se přestala chovat jako dítě, a spíše se zaměřila na svoji vyspělou stránku. Ani si to neuvědomuje. Její mozek díky šikaně značně zchuravěl a silně potlačoval právě tyto vyspělé funkce, aby ji to nepřipomínalo to odporně strávené dětství.* To hodně lidí, myslím, že i my, budoucí odborníci k tomu jen tak nedojdeme. Ekonomie má něco podobného? *Zeptá se ho, zda tam v jeho oboru jsou taky nějaké ty wow efekty, kdy si člověk uvědomí, že to vlastně není nic složitého, nebo zjistí něco nového, co dříve nevěděl nebo nevěděl, že se tomu říká právě tak. Sice matematiku nějakým způsobem uměla, ale na tohle by neměla ani kdyby tomu věnovala plné úsilí.* Ne, ale přejíždění propisky po papíře dělá hluk a občas klepu nohou, když se moc soustředím, takže i to by tě mohlo rušit. *Navrhne asi nejvíce pravděpodobné věci, které ji zrovna v hlavě vyskočí, než ji úplně vypne vedení a její hlava zamrzne a zrudne od hlavy až k patě.* Jo, to by neřeklo asi více lidí. *Začne si hrát s konečky prstů, aby se nějakým alespoň miniaturním způsobem uklidnila a donutila se přemýšlet.* Nemáš? *Zvedne k němu mírně skelný pohled, ne že by se jí chtělo brečet, toto bylo jiné.* Já se tě nebojím. *Zašeptá a pohled znovu skloní. Stydí se přiznat, že to, jak se chová není strachem. Myslela, že tohle nikdy nepocítí, protože se od ní ostatní budou držet dál a ona od nich. Nechá ho, ať se na něj podívá, sama odvrátí pohled, mírně si skousne spodní ret a snaží se soustředit na tituly knih v knihovně, aby nešlo poznat, že z toho má po celém těle husí kůži. Má pocit, že skoro nedýchá.* Ehm, jo, to je asi ona. *Převezme si ji a přirazí si ji k tělu.* Sestra má stejné, jen bratrovi se do něj nechtělo. *Zašeptá skoro neslyšně, hlas se ji pořádně nevrátil přes stažené hrdlo. Rozhodne se raději popojít o kousek dál. Našla tam další knihu, kterou by potřebovala.* Ehm, můžu tě poprosit? Tady tuto. *Ukáže nad sebe a kousek ustoupí, aby i on se tam dokázal dostat snáze, než aby musel ještě přes ní.*

Možná. *Rty se mu zvlnily drobným pousmáním, jak ho nenápadně doháněla k tomu uznat kompromis mezi jejich názory. Poměrně chytré, ale všiml si toho. Rozhodne se ji však ohledně tohoto už netrápit. Když mu hodí takovou návnadu, zareaguje v zásadě impulzivně.* Napadá mě snad jen zmínit, že když sis sundala tu šálu, tak ti to dnes opravdu sluší. *Zablýskne se mu v očích. Zajímalo by ho, jak zareaguje na kompliment. Pokrčí rameny.* Ekonomie má hrozně moc provázaných témat. Čím víc se naučíš, tím víc chápeš, jak spolu všechno souvisí a že od jednoho tématu můžeš plynule přejít k zdánlivě úplně jinému, jelikož mají společné jmenovatele. *Pokrčí rameny.* Taky spousta z toho, co uslyšíš, ti přijde povědomá, jelikož to v zásadě nevědomky používáme opakovaně v běžném životě, jen se lidi často nezajímají, co se kolem toho točí. *Vysvětlí jí, když se zajímá. Nemohl říct, že by ho ekonomika vůbec nebavila. Jasně, nebyl to srdcový obor, ale chápal ji a rozuměl jí. Ví, že nebude mít problém ji dostudovat a pracovat s poznatky ze studia, ale sám by si to asi nezvolil.* Je mi to jedno. *Odpoví jí nesouhlasně. Určitě pár takových drobností zvládne, aniž by ho to rušilo. Jde jí pomoc s knihami, přičemž se jí vyhrne svetr a jeho zaujme tetování. Opravdu nečekal, že by zrovna Artemis, která působí tak jemně a usedla, měla na kůži takovou trvalou stopu.* Nemám. *Přizná se.* Prostě jsem nikdy nevěděl, jaké zvolit. *Pokrčí rameny, příliš zaujat texturou její kůže. Po svolení odhalí větší kus, aby si mohl tetování prohlédnout celé. Následně jí však oblečení urovná. Má z ní dojem, že za chvíli omdlí. Její tváře prozrazovaly rozpaky. Přišlo mu to nemístně roztomilé. Raději jí podá knihu, aby rozptýlil tuhle chvilku a ona nabrala trochu té duševní rovnováhy.* Možná mu přišla růže trochu zženštilá, nesoudil bych ho příkře. *Odfrkne si pobaveně.* Tuhle? *Raději se utvrdí a natáhne se pro ni. Není to na rozdíl od ní pro něj žádná námaha.* Kdybych věděl, že tě stačí jen uvést do rozpaků, abys mi dokázala říct o pomoc, udělal bych to mnohem dřív. *Rozhodne se ji popíchnout. Přijde mu, že je pořád trochu vykolejená a na něj to mělo zvláštní efekt. Část jej by ji chtěla utěšit, jenže ta druhá část by mnohem raději způsobila, aby byla ještě víc půvabně otřesená a duchem mimo.*

*Konečně se taky pousměje, když přistoupí na jejich společný kompromis. Sice byl původně její, ale stěžovat si nehodlá, kdyby jo, pokračovala by dál.* Ani ne. *Stáhne rty a trochu nafoukne tváře, ale podle narůžovělých tváří může odvodit, že ji uvedl do rozpaků a je ráda, že ji někdo pochválil, i přestože neumí přijímat komplimenty, nechce ho hned zchladit tím, že hezká není ani trochu a že právě ta šála ji dodávala šmrc, protože zakrývala její podivně delší krk a podobně.* To musí být zajímavé, ale asi by mě nebavilo se učit něco, co už znám. Ráda poznávám a učím se nové věci. *Podotkne jako by nic. Co se vědomostí týče, nejraději by byla studnice vědomostí. Jenže není možné, aby toho její hlava pobrala tolik a navíc nemá všechen čas světa, aby se k tomu dostala.* Dobře dobře, nebudu tě dál trápit. *Což to samé neplatí pro něj. On se do trápení jí doslova ponořil. Nejdříve ten dotyk, pak ten hlas a pak to prohlédnutí si tetování a opětovný dotyk. Ještě by chvíli pokračoval a asi by mu zvládla i propadnout, co už teď má docela problémy. V těhle věcech je bohužel příliš jednoduchá. Nedokáže si na nic hrát, nic skrývat, dělat, jako že se nic neděje, nebo že s ní něco nic nedělá. Hlavně jeho jednání na ni bylo moc rychlé.* Taky bych do něj asi nešla, kdyby nebylo párové. /A kdyby to neiniciovala sestra, že by nás tři chtěla nějak společně propojit.* Jo, on celkově květiny nemusí. *Poví a položí knihu na poličku. Z nějakého důvodu celá hoří a je ji hrozné vedro, takže shodí jednu vrstvu a to svetr. Normálně by to neudělala kvůli jizvám, které má po celých rukou a většině zad. Ty teď Jem může sledovat, ale Temi nad tím nijak neuvažuje a raději mu ukazuje knihu, kterou by si potřebovala taky půjčit. Svetr i druhou knihu stále drží v rukou.* Takto to nefunguje. *Zašeptá a snaží se mezi nimi udržovat alespoň maličkatý prostor, který by zabránil jejich přímému kontaktu. Jeho poznámka v ní ale vyvolá další vlnu rozpaků a zrudnutí. Popichuje ji a ona se nechává.* /Kdybych věděla, že tě přitahují rajčata, jedno bych ti přinesla už předtím,/

Vidíš, čekal jsem, že budeš protestovat, přesto na svém konstatování trvám. *Tentokrát už mu koutky zůstanou trochu zkroucené v náznaku pobaveného úsměvu. Neznal žádnou ženu, která by hůře přijímala komplimenty, z jeho zkušenosti je měly ženy spíše rády a přijímaly je s předstíranou pokorou, ona jako by se však uzavřela do sebe studem nad tím, že si ji vůbec dovolil pochválit. Nad tím pokrčí rameny.* V tom je to právě zajímavé. Ty to znáš, ale nikdy jsi netušila, jak to funguje. *Je to asi jako s používáním telefonu. Všichni to zvládli, ale kolik lidí mohlo říct, že doopravdy ví, jak funguje?* Jsi laskava. *Zamručí a lehce protočí očima. Když řekl, že mu nebude vadit její studování, vůbec se neměla hádat. Takhle měl dojem, že se spíš ona snažila zbavit jeho, což mu přišlo vtipné. Že by ji už stihl štvát? Nikdo se mu nemůže divit, že je tetováním zaujat a překvapen. A jelikož ona se nebrání, rád ho prozkoumá, i když ji tím uvádí do rozpaků.* Vidíš, tak proč jsi očekávala, že bych nějaké měl mít já? *Zeptá se jí vcelku rozumně. Rád by řekl, že jako spousta mužů, ale přijde mu zbytečné to rozebírat, když ona do toho tetování očividně šla i bez bratra. Překvapí ho, když si Artemis zničehonic svlékne svetr. Tílko jí, alespoň podle něj, špatně sedí. Ale možná je to teď móda. Výstřih však ukazuje mnohem víc, než by si myslel, že bude Artemis příjemné, jak na zádech tak na hrudi. Všimne si různých jizev, které způsobí, že se mu mezi obočím zformuje vráska.* Co se ti stalo? *Zeptá se.* Ty jizvy, máš jich hodně. *Nemyslí to zle, nikdy mu jizvy jako takové nepřišly nechutné, jednalo se prostě jen o stopy na kůži, které člověk nasbíral. Ale přišlo mu zvláštní, že jich má tolik v tak mladém věku.* Ale funguje. Možná bych měl pokračovat. *Přistoupí schválně za ni a zašeptá jí do ucha.* Třeba takhle. *Přejede jí dlaněmi po nahých pažích. Rty jen lehce zavadí o oblouček ucha a schválně ho ovane svým dechem.* Jsi roztomilá, když se červenáš. *Natáhne se přes ni k polici, ačkoli ji tak vězní svým tělem a položí před ni na knihovnu další knihu.* Rádo se stalo, andílku. *Zabrouká a tentokrát odstoupí a dá jí možnost utéct do bezpečí. Musel by být totiž slepý, aby si nevšiml, že se od něj pořád snažila trochu odtahovat.*

Chtěla jsem, ale to by se ti nelíbilo a zbytečně bys nadával, tak jsem sama uznala, že bude lepší, když raději budu mlčet. *Vyplázne na něj opakovaně jazyk, už se nemusela držet, když na tržišti mu to očividně tolik nevadilo. Navíc, na vyplazení jazyka ještě nic nebylo, no ne?* To mi nějak nedošlo. Ale i tak, jsem asi spokojenější, když se o to nezajímám a nezamotávám se do toho, ale zároveň tomu nijak nepohrdám, protože je opravdu zajímavé, jak se v tom vy, co to studujete, vyznáte. Jste dobří. *Chvála patří hlavně jemu, jelikož nikoho jiného, kromě jeho, nezná a neví, že to studuje. Dokonce i její spolubydlící je úplně mimo obor a je na hudební konzervatoři, což taky obdivuje. Chtěla by takovou odvahu, jako má ona.* Děkuji. *Oplatí mu se stejným sarkasmem, co on ji předtím a raději se vydá se trochu rozptýlit mezi knihy. Nečeká, že se to až takhle zvrtne, ale nijak mu v tom nebrání. Musí uznat, že ten dotek se jí líbí + nechce u něj budit dojem, že se ho bojí. Bála se ho na tržišti, tady je… Ve svém živlu a celkem pohledný.* Nevím, vypadáš jako ten typ, co nějaké má, třeba na předloktí, nebo tak… *Ani neví, proč předpokládala, že ho má, prostě byl ten typ kluka, co u ní budil dojem rebélie a drsňákovství. A teď, co se pošťuchujou, nebo lépe řečeno spolu flirtují, je jí více jasné, že je takový typ na tetování a vzpouru. Jen to čtení a poezie jí k tomu nejdou moc dohromady. Jako by měl dvě různé stránky osobnosti.* Co? Jo tohle. *Podívá se na ramena takovým zasněným pohledem. Všechny nejsou jen od zvířat z útulků, k její smůle právě většina z nich pochází z jejích temných let na základce a střední. Přitom těm lidem nic neudělala.* Je toho víc. *Odbyde to a doufá, že ho to dále nebude zajímat. No jenže k jejímu překvapení ho začalo zajímat něco úplně jiného. Když ho cítí těsně blízko svých zad, zpevní držení knihy a svetru a zhluboka se se zachvěním nadechne. A jen co uslyší jeho hlas u svého ucha, znovu se opatrně napne a narovná. Srdce ji samovolně poskočí a dokonce má dojem, že skoro nedýchá, jak je jí takto blízko. Ani si neuvědomí, že vůbec nějakou knihu k ní položil. Jenže ať chce, nebo ne, uvnitř ní se něco vzedme a začne to ovládat její tělo proti její vůli… Skoro. Otočí se, udělá dva kroky, aby se dostala až k němu a trochu si ho za límec svetru stáhne dolů, aby na něj z postavených špiček dosáhla.* /Tak jo, tělo, dělej si co chceš, toto není na mě./ Jestli hodláš takto pokračovat, tak tuto hru mohou hrát oba. *Zašeptá mu zastřeně do ucha, rezignovala na to, že je tichá a nevinná dívka, co s klukem do dneška neměla co dočinění. Probudil v ní něco, co mělo zůstat navždy světu skryto. Po svých slovech se opět postaví na nohy, pustí ho a nevině se na něj usměje, jako by nic neřekla. Poté se ototočí, vezme druhou knihu a přidá ji k té první.*

Je to milé, když se se mnou nehádáš, ale na druhou stranu, je pěkné, i když protestuješ. *Zacukají mu koutky. Vlastně je to všestranně výhodná situace. Je jedno, co Artemis udělá, pořád to bude považovat za roztomilou reakci. To tak asi bývá, když vypadá jako malé podrážděné koťátko. Pozvedne obočí, když na něj zase vyplázne jazyk a nevěřícně zavrtí hlavou. Občas vypadala vlastně dost dospěle a dokonce se vyspěle chovala, ale vzápětí byla znovu jako ten malý dětinský skřítek.* Není to tak, že každý je mistrem svého oboru? Člověk by si měl cenit každého, kdo se vyzná v tom, co dělá, bez ohledu na to, jaké je jeho zaměření. *Pokrčí rameny. Má dojem, že aspoň na tomhle by se mohli shodnout.* /Au, sarkasmus ti nesluší./ *Pomyslí si pobaveně. Vůbec k tomu jejímu andělskému vzezření neseděl. Nechtěl si ji dobírat, vážně ho tetování zaujalo, ale nečekal, že z toho bude tak na rozpacích. Byla nyní téměř bolestivě rozkošná, což v něm vyvolávalo protichůdné pocity.* Klidně se na moje předloktí podívej. *Navrhne jí. Ale žádné tetování opravdu neskrývá. Není to ani tak kvůli tomu, že by ho nechtěl, ale na jeho seznamu priorit to není zrovna akutní. Raději jí dá na chvíli prostor a vnímá, že i ona se nenápadně odtahuje, nad čímž se vnitřně baví. Méně pak však nad jejími jizvami.* Jako například? *Nevzdává se a hlas mu trochu zhrubne nevolí. Nakonec se zdá, že z ní odpovědi bude muset zase loudit jinak. Z nějakého důvodu ho tenhle scénář vzrušoval a to nebylo dobré. Nevinná dívka, které skrývá temná tajemství a on jako pokušitel, který z ní tyhle odpovědi mámí. Přiblíží se k ní jako predátor, něco z jeho věčné ostražitosti opadne, jak se nechává strhnout situací, což pro něj absolutně není bezpečné. Jakmile jeho rozum opustí hlavu a přesune se do světa fantazie, nastává doba, kdy se z něj opravdu stává svůdník. Co však Artemis udělá, to ho překvapí. Trochu se zapotácí, jak ho popadne za svetr a ohromeně zamžiká.* /Co to.../ *Nečekal od ní takovou reakci. Očividně hodlala svá tajemství nejen bránit, ale vyrazit proti němu do útoku.* To můžou. *Odpoví jí lehce zlověstně. Jelikož jí dá jen možnost se otočit, než ji sevře dlaněmi v pase a skloní se k odhalenému hrdlu. Nyní je za její cop o to víc rád. Rty se dotkne jemné kůže, přejede s nimi po křivce šíje a skončí ve sladké prohlubni pod uchem, kde ji políbí.* Ale vážně jsi na tuhle hru připravená? *Byl si jistý, že ne. Vůbec netušila, do čeho se to pouští a on nejspíš taky ne.*

*Na tohle nemá co říct. V podstatě kdyby protestovala, jemu by se to líbilo, kdyby přitakala, tak by to bylo to samé. Takže byla zahnána do kouta, ze kterého by se mohla dostat jen mlčením, a tak ho jen propálí očima a vyplázne na něj jazyk. nic jiného u něj asi ani nemá šanci.* S tímto naprosto souhlasím. *Je to pravda. Stejně jako on by se do historie asi nevrhl po hlavě, tak ani ona do ekonomie, ale oba budou obdivovat toho druhého, že se věnuje něčemu tak složitému a kdyby bylo potřeba, pomohou si navzájem.* To je asi dobré, věřím ti. *Odvětí, protože kdyby se ho měla vůbec nějakým způsobem dotknout, srdce by ji asi explodovalo a nedokáže si představit, jak to Jem bude ostatním vysvětlovat, že tu sebou jen tak sekla. No, přinejmenším by se to nestalo poprvé, kdyby jen tak sebou někde hodila, ale nechce Jemovi dělat problémy a tak se spíše snaží držet od něj odstup, což se zdá jako nadlidský úkol.* Například zvířata a lidi. *Odvětí opět. Nechce být nepříjemná nebo zlá, jen tohle nechce úplně řešit s někým, koho by tím mohla odradit, nebo naopak u koho by vzbudila dojem, že si jen hraje na chudinku. Jenže u Jema je nyní i zmatená. Neví proč, ale hrozně ráda by se ho dotkla, zažehl v ní něco, co nikdo před ním. Nechápe to, ale zároveň v ní vnitřní hlas křičí, že je to špatně, že tyhle pocity cítit nesmí, nesmí o něj přijít, protože je to její jediný kamarád. A nechce mu ublížit. Jenže její tělo si dělá doslova co chce. Přitáhne si ho k sobě a vůbec svůj hlas nepoznává. Něco je zle. Její vnitřní hlas je čím dál hlasitější a jakmile si ji přitáhne on k sobě, přejede ji po krku a políbí, hlas začne křičet.* /Tohle nemůžu./ Já… Nemůžu dýchat. *Dostane ze sebe jen, jemně se vyprostí z jeho držení a aniž by se ohlédla rozeběhne se směrem ke svým věcem, ale neběží k nim. Běží se schovat mezi regály, kde se sesune na zem, kolena si přitáhne k sobě a hlavu zabalí mezi ně a tělo.* Promiň, promiň, promiň. /Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem ti ublížit, nechtěla jsem tě do ničeho nutit. Promiň Jeme, je to moje chyba./ *Z očí se ji začnou nekontrolovatelně valit slzy. Přehnala to a donutila k tomu i Jema. Takto se ještě nikdy nezachovala, nelíbilo se jí to. Taková přeci nebyla a Jem určitě taky ne. Vůbec nerozumí tomu pocitu vzrušení, touhy a nutnosti něčí blízkosti. Přijde si, jako by hořela zevnitř, na kůži stále cítí jeho prsty, na krku jeho rty, kolem pasu jeho sevření. Chtěla by víc, ale zároveň chce utéct pryč a Jema už raději nikdy nevidět, aby mu tento pocit nenavodila znovu. Nezasloužil si od ní takové jednání.* /Jsem odporná./

*Líbí se mu, že tuhle malou slovní tahanici vyhrál. Alespoň tak to bere, když na něj jen vyplázne jazyk a dále neprotestuje.* Neuvěřitelné, shodli jsme se. *Zaškubou mu koutky. Popravdě byli dosti rozliční, když to člověk vzal kolem a kolem. Ona naivní a do všeho se hrnula s jakýmsi dětským nadšením. On naproti tomu dost často chladně cynický a nezaujatý okolním děním. Jistěže si v mnoha ohledech nemohli rozumět a mít stejný pohled na svět, tudíž jeho předchozí konstatování bylo v zásadě správné a nikoli vtipné. Co mu ale legrační připadne je, jak rychle odmítne jeho návrh, aby se mu podívala na předloktí. Zdála se nyní kompletně nesvá.* Lidi? *Zamračí se. Nemělo by mu do osobních tragédií ostatních lidí nic být. Z toho už vyrostl. Ať si každý bojuje své vlastní bitvy. A přesto...* Který … *Nejraději by řekl hajzl. Nebo i něco víc ostrého. Zhluboka se nadechl.* Jací lidé? *Vrátí do svého hlasu klid. Zvířata by pochopil, pokud se kolem nich často ochomítá, ale proč by měla tolik jizev kvůli lidem? Někdo jí je způsobil? Na to nechtěl ani pomyslet. Když mu tak provokativně zašeptá do ucha, probudí to v něm tu nebezpečnou hravou stránku. Jakmile mu začne jet fantazie a představovat si různé scénáře, jeho odtažitost se vytrácí. Místo toho je tu nová stránka osobnosti, vřelejší, svůdnější. Myslel si, že když sama udělala ten krok, nebude jí vadit, když bude v provokaci pokračovat. Její pokožka na krku je hebká, drobné vlásky, které vypadly z účesu ho šimrají na tváři. Její slova k němu dolehnou tlumeně.* /Hmm?/ *Vzápětí se mu Artemis vykroutí a utíká pryč.* /Co se stalo?/ *Pomalu procitá ze svého omámení a cítí se zatraceně naštvaně sám na sebe. Vždyť ji nejspíš vyděsil. Naznačovala , že nemá s muži moc zkušeností a on se nechal unést kvůli nějaké pitomé fantazii. Tohle s ním dělal nedostatek společnosti. Jednal jako idiot.* /Do háje./ *Vzal její knihy a vydal se za ní. U jejích věcí ji však nenašel, tak položil knížky na stůl a šel ji hledat. Netrvalo to moc dlouho, byla jen o kousek dál. Pohled na ni ho však mrzel až do hloubi duše. Nervózně se rozhlédne, ale nikdo nejde. A tak si sedne vedle ní.* Andílku. *Očividně plakala a on nebyl zrovna dobrý v utěšování. A tak jí jen dal ruku kolem ramen, což bylo tak nějak nejlogičtější a nemotorně si ji přitáhl do jemného náznaku objetí.* Nechtěl jsem tě vyděsit. Přehnal jsem to. Nezašel bych dál. Nejsem ten typ, co by tě do něčeho nutil, jen jsem se nechal unést. Kdybych tušil, že tě to tak vyděsí... *Potlačí povzdech. Asi jí teď jeho dotek musel připadat odporný, a tak ruku z jejích ramen raději stáhl.* Promiň, omluva na tohle ale asi nestačí. *Potřese hlavou lehce zasmušile. Uměl uznat svoji chybu. Nebyl tak úplně kavalír, ale slušný člověk tam někde v nitru ano, ačkoli si to spousta lidí nemyslela. Ti ho ale doopravdy neznali. Rozhodně ho netěšilo, že přivedl dívku k slzám kvůli tomu, že překročil její limity ve flirtování.*

Není to zase tak těžké se shodnout. *Vyšpulí rty. Nepřijde ji to nijak náročné, naopak, přijde ji, že oni dva, i když mají spoustu věcí jiných, dokáží uznat, že ten druhý má v něčem pravdu a dojít tak ke společnému závěru. Nakonec Jem asi nebude tak drsný a zlý vlk, jak ji připadal na tržnici, ale vypadá celkem sympaticky. Až do chvíle, než se začne ptát. Do té doby s nikým o těchto věcech nemluvila. S rodinou se o tom nebavila, ani se sourozenci a v podstatě jediný, kdo o tom měl povědomí, byli lidi co jí to opakovaně dělali.* Na základce a pak na střední mě šikanovali. *Zazubí se,  i když ji mluvit o tom neskutečně bolí. Pořád je to živé, i když je skoro tři roky z té školy pryč a tady kromě spolubydlící a možná Jema, nikoho nezajímá. To ji vyhovuje.* Nepamatuju si na jediný den, kdy bych si nesedla na žvýkačku, připínaček, neměla politý tělocvik, hlavu v míse nebo v botách nenašla takové ty dlouhé žiletky. No a když ti spolužáci měli hodně špatný den, došlo na mnohem větší násilí, než jsem ti teď popsala. *Pokusí se o uklidňující úsměv. Už je to pryč. tady na ní nikdo nesáhl, tedy, kromě Jema, ale nesáhl na ni v špatném. Doufala, že to zmizí, ale očividně ne. Očividně si to ponese do konce života. Jako by někdo přepl vypínačem, atmosféra mezi nimi se změní a Temi, aniž by to úplně chtěla, do té atmosféry přispěje taky. Jemný dotyk rtů a polibek ji způsobí husí kůži na celém těle, ale i to, že se nemůže pořádně nadechnout. Zpanikaří. Donutila ho zajít moc daleko. Vyprostí se z jeho sevření a rozběhne se dál od něj, aby se uklidnila. A možná aby uklidnila i jeho. Nechce mu způsobovat takové zkraty.* Nemůžeš za to, to já. Donutila jsem tě k tomu. Já… Nechtěla jsem tě takhle využít, nevím, co to do mě vjelo. Hrozně mě to mrzí. *Zabalí se do toho pomyslného klubka ještě víc, ale je patrné, že za jeho dotyk a vlastně i přítomnost je více než ráda. Jakmile opadla ta hustá atmosféra, která je přitahovala k sobě, to objetí bylo mnohem příjemnější, odlehčující. Dokonce se k němu i nevědomky více natiskne. Poprvé co pláče není sama.* Hrozně moc se omlouvám. *Vzlykne. Je jasné, že ji bude nenávidět, vždyť, v něm sama probudila ty pocity, políbil ji na krk. To by sám od sebe neudělal.* /Mrzí mě to, jsem odporný člověk./

Jak pro koho. *Pokrčí Jem rameny. Shoda často musela přijít po společné diskusi a nevěděl, jak to má ona, ale on se s moc lidmi do hlubokých debat nepouštěl. Měl pár poměrně spolehlivých přátel, ačkoli je nevídal nijak extrémně často, ale s ostatními lidmi omezoval konverzace na minimum. Už dávno se naučil, že lidé si z jeho slov stejně brali jen to, co chtěli. Pobuřuje ho, co zjišťuje o jejím studiu na škole.* To je nechutné. *nekomentuje tímhle slovem samozřejmě její jizvy ale chování jejích spolužáků.* Měla jsi s tím za někým zajít, za tohle by jim měli minimálně zpřerážet prsty. /Parchantům./ *Znal tyhle bezstarostné namistrované individua. Schválně si volili výrazně slabší a tiché typy, co to nepoví. Jenže pokud se nikdo neozve, tak se tomu také nikdy neučiní přítrž. Nejspíše dnes jiným nebo stejným způsobem šikanovali další lidi a jednou tomu naučí svoje děti. Nekonečný koloběh. I on vnímá změnu atmosféry mezi nimi. Chvíli se drží, ale pak mu vyjde vstříc a jeho představivost se probudí k životu. Temin útěk ho však velmi rychle zchladí. Uvědomí si, že nejspíše nevědomky překročil nějakou její mez. V duchu si pro sebe zakleje a jde ji hledat. Sedne si vedle ní a dostane ze sebe omluvu. Nečeká však její vyjádření. Má dojem, že se mu po tomhle musí od hlavy kouřit, jak se snaží její smýšlení pochopit.* Ehm. Využít? *Pokroutí hlavou a obejme ji.* Prosím tě nebreč, když už, tak já využil tebe. Není to tak, že bys mě nutila s tebou flirtovat. *Protočí očima. Jako by ho vůbec při své velikosti mohla k něčemu donutit.* Nic tě mrzet nemusí, probůh. *Hladí jí po zádech, ale nakonec ruku stáhne. Co když by tímhle zase překračoval meze? * Andílku. *Pronese již nyní se směsicí jakého si podráždění, pobavení i frustrace.* Děláš jako bys mě snad znásilnila. *Potlačí povzdech. Nechá ji, aby se o něj opírala. Moc zkušeností s plakajícími dívkami neměl, ale zdálo se, že jí to přináší útěchu.* Hlavně klid. Už tě nikdy takhle provokovat nebudu. Chápu, že tě to muselo vyděsit. *Pokusí se ji ukonejšit klidným rozvážným tónem hlasu. Jako by byla neklidné malé hříbě, které se musí teprve naučit důvěřovat člověku.*

/Nechutné?/ *Přijde ji, jako by zamrzla. Přijde mu nechutná? Nedivila by se, kdyby ano, ale přeci jen, každý má jizvy, někdo méně, někdo více, někdo velké, někdo malé, na nich není přeci nic nechutného, jsou přirozené. Pak ale dodá, že ty lidi jsou odporní a ji spadne kámen ze srdce.* Násilí se násilím stejně nijak nevyřeší. *Jde to vidět kdekoliv. Například Vietnamská válka, nebo celkově studená válka je toho důkazem. Je to jako hodit plamen do již hořícího plamene. Splynou spolu, takže mezi nimi není rozdíl. A to by Jema udělat nedovolila. Nenechala by ho, aby se snížil na takovou úroveň, jako se snížili její bývalí spolužáci. Jenže její teorii ohně se jaksi promění v jiný oheň, než by se mohlo zdát a sehžehne jak vidno oba dva. Jen rozdíl je ten, že Temi tenhle typ pocitu, nebo lépe řečeno vášně děsí. A jakmile ucítí polibek za uchem, doslova zpanikaří, vydá se na útěk a schová se. Jako malé dítě. Jenže ten útěk měl i jiný důvod, utíkala tomu pocitu, že jejímu reálnému dospělému já se to líbilo víc, než dost. Pere se to v ní. Měla by být ta dospělá a nechat ho, aby s ní podobné věci dělal, nebo má být to malé dítě a dát jasně najevo, že v tomto ohledu s ní nemůže počítat? Je zmatená a pořádně díky myšlenkám nevnímá, že ji tečou slzy.* Nic si mi neudělal. Jen si mě pohladil po tetování, a dal tu pusu, ale na tom nevidím nic špatného. Dobře, možná na té puse trochu, ale jinak to bylo normální. *Huhňá a otírá si oči do zápěstí. Její vnitřní dítě je pryč a na scéně je dospělá dívka, kterou to vytlačilo po mnoha letech na povrch. Ten vnitřní oheň ji donutil vzplát a prodrat se léty šikany nahoru.* A neznásilnila? Chytla jsem tě za triko a zašeptala jsem ti do ucha. Znásilnila jsem tvoje ucho. *Poví ukňouraným hlasem a jde vidět, že ji samotnou pobavilo to, jak to vyznělo, a tak raději pohledem sjede opět na svoje nohy a zabalí se do rukou.* Líbilo se mi to, až moc. Ale já takto na lidi nechci působit. Nechci aby překračovali hranice, které si určili. Nechci abys po mě prahl jen proto, že jsem atraktivní. Jsi můj kamarád, nechci o tebe přijít jen proto, že spolu uděláme něco… takového. Abys ty neudělal něco, co udělat nechceš, protože bys toho litoval. Já si zvykla dělat věci, co… Mi jsou proti srsti, taky bych se nechala, kdybych nebyla uvitř stále dítě, které z tohohle má strach. *Tím naznačuje, že ji nevadilo to, co udělal, ale to, že to bylo moc rychlé… Na ně oba. Znali se jak dlouho… čtrnáct dní a stalo se tohle? Alespoň na ní bylo trochu moc, že k sobě přitáhla tak hezkého kluka, jako je Jem a to je co říct.* /Co budu dělat? Co budeme dělat?/ *Opět k němu zvedne svůj štěněčí pohled a opře se o svoji paži.* Opravdu se ti líbím?

*Samozřejmě nemluvil o ní a ani mu nedošlo, že by si to tak mohla přebrat.* To je hloupost. *Zavrtí hlavou.* Když tě napadne nadraný násilník, co prostě jen vidí rudě a chce se prát, díru do hlavy mu prostě nevymluvíš. A to se máš jako nechat zmlátit? Když třeba nemáš možnost utéct? Přiměřená míra násilí na obranu je rozhodně užitečná věc. *Tak to alespoň viděl on. Následné události ho zanechají rozhozeného. Chvíli byl jako v oparu, dokázal vnímat jen to, že ho to k Artemis táhne a snadno by se dokázal poddat vlastní představivosti a tuto dívku svést. Jenže Artemis mu uteče, aby ji pak našel s brekem na podlaze. Posadí se vedle ní.* Netušil jsem , že líbám tak hrozně. *Odpoví na její shrnutí suše, ale nakonec si povzdechne a stáhne ruku, kterou jí poprvé objímal kolem ramen. Z jejích dalších slov by nejraději plakal on, smíchy nebo hysterií.* Proboha, Artemis. *Promne si tvář, jak promýšlí další slova.* Nic jsi neudělala. Rozhodně ne nic, co by se mi nelíbilo. *Odpoví jí. Věděl, jak takové znásilnění vypadá a tohle se tomu teda opravdu nepodobalo. Na to ale teď opravdu myslet nechtěl.* Jaké hranice překročím nebo ne, když se týkají mě, to řešit nemusíš. *Odpoví jí urychleně a doufá, že to neznělo příkře.* Jsem dospělý, umím se v tomhle opravdu rozhodovat sám za sebe. *Ušklíbne se mírně. Nechápe, co to tady vůbec řeší, celá situace mu nyní přijde absurdní. Pohlédne na ni s nečitelným výrazem.* Muže opravdu potěší, když slyší, že by se dívka “nechala”, aby ho neurazila. *Utrousí.* Nemusíš se bát, znovu se to opakovat nebude. *Poví jí klidně.* Jsme kamarádi? *Pozvedne obočí. Nepřijde jí, že tohle trochu rozhodla za něj? Ta dívka byla opravdu matoucí. Oplatí jí pohled, když ho k němu konečně stočí. Nemusí váhat. Jen pokrčí rameny.* Jo. Jsi pěkná. Sladká. Nevinná. Ale přesně právě proto jsem si na tebe neměl nic dovolovat, andílku. Byla to chyba. Už ti neublížím. *Natáhne k ní ruku, aby si potřásli, jako kamarádi, na stvrzení slibu.* Pojďme na to zapomenout. *Věnuje jí jeden ze svých vzácných pokřivených úsměvů. Přijde mu lepší tuhle celou kapitolu uzavřít. Protože jestli bude ještě chvíli brečet a koukat na něj tak zrazeně, asi se udusí pocitem viny. Absolutně nechápal, co to do něj předtím vjelo. Normálně se kontroloval mnohem líp.*

Já nejsem ten typ člověka, co by někomu dokázal ublížit. Ani kdyby šlo o sebeobranu, tak já prostě… Nemůžu. *Je jí navýsost jasné, že to, co povídá je absurdní, ale kdyby někomu ublížila a jemu se opravdu něco stalo, nedokázala by si to do konce života odpustit. Nechce být jako ti, co ji zranili. Nechce být ani jako ti lidi, co tomu přihlíželi. Chce být prostě taková, jakou je a díky čemu se cítí šťastná a v bezpečí.* To… To jsem neřekla. *Vyhrkne hned. Ani by ji nenapadlo, že by něco takového řekla. Sice nemohla soudit, jak líbá, ale rozhodně v tom už nějaké zkušenosti mít musel, takže v tom logicky nemohl být nijak špatný.* Dobře. *Odpoví jen na jeho kárání ohledně toho, že si věci umí určovat sám. Alespoň jeden z nich je na tom v tomhle ohledu dobře. Temi v tom nedokázala najít rozdíl, protože neměla podle čeho rozeznat co se jí líbí, co ne, co je vhodné a co naopak nevhodné.* Jsem divná. *Špitne při jeho poznámce ohledně nechání se při něčem. Nedokázala si představit tu situaci, jak by musela vypadat, aby se opravdu nechala a kdy by to nebylo znásilnění. Možná, kdyby se k ní choval hezky?* Nebo nejsme? Já, nevím, já tě za něj považuju. *Vykulí na něj oči překvapeně. Nějak ji nenapadlo, že on by to tak mít nemusel. To tváří se ji nahrne krev. Toto nečekala a stydí se za to, že ze sebe momentálně udělala pitomce, jen proto, že ho po tak krátké době i po tom všem považovala za kamaráda.* Sladká? To jsem nějaké lízátko? *Pokusí se o nějaký vtípek, na odlehčení situace.* /Ty jsi taky pěkný…/ *Pomyslí si, ale na hlas by se to neodvážila povědět.* Nic se nestalo, zase tak zlé to nebylo, spíše jsem, přehnaně reagovala. *Uzná nakonec a drobně se na něj usměje spolu s uslzenýma očima a potřese si s ním rukou, na konečný znak přátelství.* Pokud to půjde. *Řekne spíše pro sebe, ale ne nijak vyčítavě, spíše, jak by na to mohla zapomenout? Dotkl se jí hezký kluk! Na to nejde zapomenout, ale je ochotná se tvářit, jako že ano. Utře si slzy prsty a pomalu se zvedne a natáhne k němu ruku, aby pomohla i jemu.* Takže, máš ještě něco v plánu? *Nakloní hlavu na stranu, kvůli čemu vidí, že její cop se během běhu skoro rozpustil, takže sundá gumičku, rozplete zbytky copu a nechá si vlasy rozpuštěné, aby ji spadali na ramena.*

*Potlačí nad tímto sdělením povzdech.* To tě asi šlechtí. Ale taky staví do dost zranitelné pozice. Většina lidí takové potíže totiž nemá. *Pokroutí hlavou. Není divu, že byla šikanována, když se ani náznakem nedovedla bránit. Vlastně se diví, jak to až dodnes přežila bez ještě větší újmy. Možná díky tomu, že se vyhýbala večírkům a barům a podobným místům, kde už by ji asi někdo opil a zneužil. Stejně se to jednou nejspíše stane. Bude muset pracovat a existovaly firemní večírky, narozeninové oslavy kolegů apod. A v pracovním kolektivu se držel odstup poněkud hůř než ve škole, zvlášť pokud to byl menší kolektiv. Z jejích slov si šlo vzít hodně a některé informace nebyly tak úplně lichotivé.* Jo, já vím, jen to tak vyznělo. *Odfrkne si s neveselým pobavením. Opravdu se mu nelíbí, když se snaží naznačit, že by ho snad zneužila nebo donutila k tomu, aby se o ni zajímal. To bylo absurdní a poněkud urážlivé. Byl dospělý a uměl se rozhodovat sám. Jo, nechal se strhnout situací, ale za to si mohl sám a rozhodně to nezpůsobily Artemisino “svádění”, které se prostě za svádění ani nedalo považovat.* Nejsi. Jsi až moc hodná. *Potřese hlavou. A bude jí to jednou dost ke škodě. Navíc díky své uzavřenosti očividně trochu zaostávala v určitých oblastech života a díky tomu byly její reakce poněkud dětinské.* Hmm, nevím. *Většinou potřeboval víc než dvě náhodná setkání, aby někoho nazýval svým kamarádem, ale copak by mohl někdo upřít něco těm velkým ubrečeným očím? Ženské byly opravdu pohroma. Zvlášť když se k tomu ještě tak hezky červenaly.* Nechtěj, abych měl hloupé poznámky. *Škubne mu koutek mírně vzhůru. Na tohle by se dalo najít dost dvojsmyslných narážek.* Zas tak zlé to nebylo. *Tentokrát je jeho pobavení zřetelnější. Opravdu mu uměla pohladit ego. Natáhne k ní ruku s nabídkou přátelství, když po něm tak baží a zároveň slibem, že už nikdy nepřekročí její hranici. Nejspíš si tím zařídil pořádnou kouli u nohy, jelikož už teď měl chvílemi nutkání tohle klubíčko neštěstí chránit, ale pozdě litovat.* Když to nebudeme vytahovat. *Pokrčí rameny. Tak jako by se stalo. Nechtěl, aby se tím užírala příliš dlouho.* To zvládnu. *Ujistí ji, když se zvedá z podlahy. Nejspíš kdyby na ni přenesl váhu, tak ji zase strhne na zem.* Ani ne, dojdeme ti pro knihy a já raději půjdu. *Navrhne již klidně. Dokonce pro knihy opravdu zajde a odnese jí je k těm ostatním. Všimne si, že si rozpustila vlasy. Sluší jí to takhle víc, ale to jí říct nemůže. Hodlá si udržovat odstup.* Tak ať ti učení ubíhá. *Vezme si svou knihu.* Zase se uvidíme. *Slíbí jí. Přeci jen jsou kamarádi, teď ho může vyhledat či on ji.* Měj se. *Vjede si rukou do vlasů, jelikož neví, co přesně se teď dělá. Vlastně žádné holčičí kamarádky nemá. A tak jí jen pokývne a jde si po svých. Zapíše si zapůjčení knížky a zamíří z knihovny domů.*

*Dnešní ráno mě překvapilo nemile, deštěm, jeden by řekl, že holka z Irska co se přestěhuje do Skotska by tohle čekala. Jenže jsem v noci dlouho studovala, a ráno vstala jen tak tak, abych stihla vrátit učebnici co jsem potřebovala déle než plánováno. Sice mě Betty už zná, ale nemám ráda resty a nerada stěžuju lidem práci. Takže mám na hlavě jen tak halabala neučesané vrabčí hnízdo, svázané do volného drdolu, který deštěm a cupitáním sesedl z temene do týla. Na nohou jsem měla lodičky a na sobě výjimečné pouzdrovou sukni a halenku, protože jsem dnes měla přednášet. Těšila jsem se na rozbor Návratu krále jako malá. Samozřejmě i přes elegantnost outfitu jsem měla na uších korálkové náušnice ze dřeva a dřevěné "perly" kolem krku. Na kotníku jsem pak měla náramek s motivy z pána prstenů, visel tam malý Jeden prsten, malý Frodo, Gandalfova dýmka. Našla jsem ho na Etsy a nemohla odolat. No a vlasy, s těmi si musím poradit později, Ještě že jsem si stihla dát alespoň řasenku a linku s leskem abych nevypadala, jakože jsem vstala z postele právě v tenhle moment. Doběhla jsme k pultu a z vlasů mi kapala voda.* "Já si zapomněla deštník..." *postěžovala jsem si Betty u přepážky a hodila na stůl bichli s pohledem na hodiny.* "Stihla jsem to!" *Pověděla jsem vítězoslavně a Betty se usmála vědoucím výrazem, s tím, že mi už ráno knihu prodloužila protože mě zná. Vydechla jsem, tváře červené ze zadýchání.* "Jsi poklad..potřebuju kafe!" *mrknula jsem na ni a slíbila, že jí taky donesu. S tím jsem se odlepila od pultíku a přešla ke stolku kde byla várnice s celkem ucházející a nehnusnou kávou a nějaké sušenky.*

*Ve svém britském outfitu si zrovna sundává brýle, patrně míří z přednášky, protože do koženého batohu si ještě cestou vkládá notebook. Nakonec si ale nasadí batoh na záda a vejde do knihovny. Potřebuje se učit a právě tady se učí nejraději. Dojde k pultu, pohlédne na dívku u něj, ale vzápětí už vytáhne z kapsy drobnou knížku.* Zdravím. *Broukne jakoby mimochodem.* Tuhle poezii strčte do nějaký zadní police. Vracím a už nepůjčím. *Trochu se ušklíbne, pohledem sjede na slečnu u várnice a následně se odlepí od pultu a dojde k nejbližšímu stolku s židlí, aby na ni položil svůj batoh a bez větších strachů o jeho ztrátu začne procházet mezi regály.*

*Vzala jsem dvě kávy a přešla k pultíku k Betty, slyšela jsem co mladík říkal o knížce a podívala se na ni. Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela.* "To je zvláštní a já Baudelaira shledáám svým způsobem dost okouzlujícího...ale Verlaina mám radši...víš co Bett..hoď mi sbírku Verlainových básní..tu kde je ta o padlém vojákovi...Les sanglots long, des violons...víš kterou..." *Nejen , že jsem dostala chuť si ji znovu přečíst, tahle verze má totiž jak francouzské originály, tak překlad v odpovídajícím rytmu do angličtiny, a je to kouzelné, francouzština má takový zvláštní flow, který mi moc vyhovuje. Nicméně jsem se rozhodla ji ukázat i mladíkovi, třeba se mu zalíbí víc než ta předchozí a dá prokletým básníkům ještě šanci. Ono přeci jen básně o mršinách nejsou pro každého. Zamířím ke svému stolku a k mému překvapení tam sedí zrovna ten mladík. Usměju se a přitisknu si knihy co jsem si půjčila na hruď.* "Tohle je moje místo, tedy...myslím tím, běžně tu sedávám, nebude vadit když si přisednu...navíc pro vás něco mám." *Povím se zaujetím a čekám jestli mi dovolí si sednout, i když moje kafe už na stolku přistálo aby mi učebnice nepopadaly protože jsem je držela jen dvěma prsty. *

*Během chvíle už se vrací ke stolu, v ruce drží dvě knihy a zrovna se usazuje, když ho slečna vyruší. Zvedne k ní pohled svých hnědých očí a trochu překvapeně zamrká.* /Její místo?/ *Začne se zvedat, ale když mu to slečna vysvětlí, chápavě přikývne.* Aha, jasně. *Natáhne ruku, vlastně obě ruce. Zcela evidentně jí chce s těmi učebnicemi pomoct a položit je na stůl.* Píšete bakalářku? *Ať už mu je předá a nechá si pomoct nebo ne, změří si knihy pohledem. Jak vidno, tipuje slečnu na jiný věk, než jaký skutečně má.* A... *Jako kdyby mu až teď došlo, co povídala, se štěněčím a zmateným pohledem nakloní hlavu ke straně, takže by snad mohl na ženy působit o něco roztomileji, přeci jen má docela kulatý obličej a velké oči... a holky na to prostě letí.*

*Trochu jsme ho vylekala, vypadal mladší než já ale myslím že byl starší než vypadal. Měl takový ten strašně roztomilý kukuč a já se musel auculit, když na mě upřel ty tmavé oči, nejspíš jsem i trochu zčervenala rozpaky, že to znělo jako bych ho snad chtěla vystrnadit nebo tak. Natáhne ke mě ruce, asi protože vidí jak pitomě to držím a já mu svezu do nich dvě knížky, které už držely jen silou vůle a tlakem mého hrudníku.* "Ty jo..díky moc! Jste poklad...ještě chvilku a spadlo by to na to kafe...nevím čeho by mi bylo líto víc, jestli toho kafe nebo vaší a mojí košile." *Uculím se, když na něj vychrlím svou teorii a vděčně se usměju. Pak zrudnu znova a posadím se.* "Vy jste milý, ne...dělám na doktorátu..a vy?" *Nejspíš mi chtěl polichotit, protože se nevnímám nějak super mladě vypadající ale já se moc nevímám obecně a když tak rozhodně ne z hlediska positivního vzezření. DOntil mě zčervenat dvaktár a já sklopila radši oči ke knihám.* "Já , nemohla jsem si nevšimnout, že jste odložil Baudelaira...něco jsem vám přinesla..tohle je Verlaine... je o dost poetičtější a zvučnější...mámproletý básníky ráda..tak se vám třeba zalíbí." *Přistrčím nejužší knížečku z paklu k němu nenápadně a ztvářím se tajemně, sleduju ho a skousnu si ret co on na to. Moc ráda lidem ukazuju kvalitní věci co mám ráda a transformuju je na svou "víru."

*Podívá se tu kávu, a pak zpátky na ni a zase na kávu, zatímco pokládá ty knihy.* No nejvíc líto by nám bylo snad knížek, ne? *Zvedne k ní pohled s povytaženým obočím. Mluví klidně, tiše, jak se v knihovně sluší a patří. No a především samozřejmě, jako kdyby snad nebylo nic nad slunce jasnější.* /Poklad?/ *Koukne na knížku, kterou přistrčí a znovu se usadí. Pokud si jejího zrudnutí všímá, pak to nedává najevo, místo toho teď zkoumá tu knihu.* Vlastně miluju jeho básně. Ale překlad těhlech byl prostě odporný. *Pokrčí rameny, než lehce zabubnuje prsty na obálku knihy, kterou mu podá a následně ji po desce stolu posune zpět.* Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotonní. Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní... Už jsem to četl, ale děkuji vám za doporučení. *Oznámí a ačkoliv se netváří nepříjemně a dokonce ani tak nezní, úsměv stejně nevykouzlí, jen si tu slečnu dost zkoumavě prohlíží.* Já teprve budu psát bakalářku. Příští rok. *Objasní.* /Na doktorátu? Páni, vypadá mladší./ Co studujete?