Univerzitní knihovna

Univerzitní knihovna je místo, kde najdete vše potřebné ke svému studiu, ať jsou to knihy, učebnice nebo časopisy. Knihovna je přístupná i veřejnosti za menší poplatek. Jak studenti, tak i ostatní musí dodržovat pravidla, hlavně to první. ŽÁDNÝ hluk v prostorách tohoto váženého místa.

*Školní rok ještě pro studenty tak úplně nezačal, ale škola již byla otevřená. A on nerad věci odkládal na poslední chvíli, a tak se rozhodl zajít za vyučujícím, který by mu měl mentorovat ročníkovou práci. Ti nejlepší profesoři měli hned že začátku roku často plno, jelikož se domlouvali již předchozí rok. I on to tak často dělal, ale pro téma, které si letos vybral, potřeboval vyučujícího z jiné katedry. Chtěl by svůj výzkum následně začlenit do závěrečné práce, na níž pracoval průběžně už od začátku svého studia na univerzitě. Ne, doopravdy nepatřil k těm, co by své povinnosti odkládali. Potom, co si vše vyřídí, zamíří do knihovny. Pokývne knihovnici, která jako vždy sedí za pultem a kouká do obrazovky. Stejně ji podezírá, že celou směnu hravá solitaire. Dobře to tu zná, a tak sebevědomě zamíří do oddělení, které ho zajímá. Překvapivě zde narazí na dívku, doteď vážně věřil, že je v knihovně sám. Zamumlá něco ve stylu, že se omlouvá za vyrušení, ale dívka se jen zářivě usměje a odmávne to. Zapřede a ním konverzaci. Zrovna moc o to nestál, ale není neslušný, aby ji odbyl. A tak se zapojí. Něco na dívce je mu matně povědomé, asi ji zná z přednášek? Když s ním začne flirtovat, zaškubou mu koutky a opětuje jí to. Vlastně se začíná bavit. Navíc se mu v hlavě rozvíjí fantazie. Tahle knihovna je tu už staletí, mohli by být studenti před dvěmi sty lety, bylo by skandální, že je s dámou o samotě, ale ani jeden si nemůže pomoc, aby zabránil vzájemné přitažlivosti. Jo, to znělo dobře a bylo jedno, že ona o téhle fantazii neví. Jemu to dovolilo se uvolnit a odosobnit od toho, co děje. A tak jí nebrání, když se nenápadně přibližuje. Ani když mu položí ruce na hruď a políbí ho. Naopak jí položí ruce do pasu, dlaně sune na bedra a přitáhne si ji k sobě blíž. Polibek prohloubí a na chvíli zapomíná na okolí. Na jeho vkus je dívka příliš dychtivá, není to špatný polibek, ale ani mu nedovolí vypnout. I když se snaží držet své představy, dost dobře to nefunguje. Studenti se mezi regály muchlují běžně, ale ona by si to s ním tady nejspíš nejraději rozdala, podle toho, jak šmátrá po zipu kalhot. A za to by je mohli vyhodit, nebylo by to jen napomenutí od prudérní knihovnice. A něco takového si nemohl dovolit. Už tak se ta holka nejspíš pochlubí a bude pár dnů muset snášet drby, ale to zvládne, nebylo by to prvně. A tak dívku chytne za ruce a odtáhne se. Příjemné rozptýlení, rozhodně, ale bylo třeba ho zarazit. Možná by ji mohl pozvat na opravdové rande a vymyslet jí roli, která by více pasovala k té očividné nedočkavosti. Periferním pohledem zachytí pohyb.* /No skvěle./ *Nejspíš je šla zkontrolovat knihovnice a teď dostanou přednášku, že knihovna není bordel.*

*Volala jej Illaria. Chcela čo si s ňou prebrať, kvôli jej štúdiu. I keď práve nerozumela, čím jej ona môže pomôcť. Neštudovala práva, tak ako ona. Nebola tá dokonalejšia, sympatickejšia a krajšia dcéra. Ona mala odjakživa na vrch, a tak s odpisom na to či vôbec príde si príliš nelámala hlavu. Pretože, dnes jej nebolo najlepšie. Nie z toho, že by na ňu niečo liezlo, skôr mala znova tú svoju náladu, kedy človek nevedel či bude plakať alebo vrieskať na celú knižnicu. Zovieral ju, ale pocit viny za Jeremiasa. Rozkaz ktorý, jej dali Illaria a jej hlúpe kamošky splnila, lenže im klamala. Povedala, že sa sním nikdy na oslave starostových narodenín nestretla. Zatajila im skutočnosť, že si sním písala a celé to zobral zle. Cítila sa kvôli tomu zle a tak jediné, čo dne dokázala bolo len jesť a obíjať, jej mamu. Aby ju nechala na pokoji. Čiastočne sa to podarila, ale prednáška o tom aké je to celé nevhodné, len flegmaticky mávla rukou. Vyhýbala sa práci a hlavne mobilu. Len ležala a spytovala svoje svedomie. Snažila si spomenúť na časy v New Yorku, ktoré jej tak chýbali. Ľudia tam boli iný, viac otvorenejší zábave a zároveň aj práci. Nikto nebol strohý a chladný, ako škótske počasie. Z povzdychom, nakoniec prekoná samú seba a poslúchne, svoju sestru.* / Pôjdem tam a bude mi ešte horšie./* Povie si keď si spomenie na ďalšie prednášky, od jej sestry.  Potom ju pozve na obe, ktorý v sebe ani  nedokáže udržať. Prerývaním povzdychom sa postaví z postele a prejde ku šatníku. Prezerá si svoje kúsky oblečenie, ako keby ani neboli ani jej. Bez emócii alebo vystávanie v šatníku aj tridsať minút dnes nehrozí.  Väčšinou ide všade vyparatená, namaľovaná a chytľavou náladou. Dnes ale, na takú Lucreziu nemá náladu, a tak vytiahne na seba len obyčajný vyťahaný bordový sveter a čierne legíny, ktoré neznáša a zaručene si ich nedáva von. No dnes svetu neukazuje pozitívnu náladu ale nanajvýš  depresívnu. Vyjde von z izby a pozdraví domácu gazdinú, ktorá práve vysáva biele koberčeky na schodoch, ktorú vedú k hlavnému vchodu. Frustrovane si vydýchne, pretože to znamenalo jedno, Musí ísť zadným schodiskom cez kuchyňu. Čeliť pohľad svojej mamy, ktorá sa tvári, že jej záleží kam sa vybrala. Prejde teda o kúsok ďalej z dlhej chodby, ktorú presvetľovalo kopu svetla a všetko sa nieslo v duchu, starovekého Rímu a grécka. Všade mali mozaiky a stĺpiky. Vždy sa jej páčilo, ako to všetko dobre vyzerá a ten dom skrátka milovala. Prejde ku knižnici, ktorá lemuje schodisko do kuchyne a k zadnému schodisku. Ako mohla čakať, sedela tam jej mama. Prekvapeným pohľadom na ňu hľadí a spustí otázky, kam sa vybrala. Odbije ju, zo slovami „ za tou lepšou dcérou“ a jej mama len prikývne. A nechá ju na pokoji. Využije tú príležitosť a utečie predným vchodom, aby ju mama nemala chuť hlbšie vypočúvať. Inokedy chodí autom, no peši to má pol hodinu cesty, a tak túto cestu z radosťou absolvovala. Snažila sa dať svoje myšlienky dokopy, z typickými vecami. Pustila si svoje obľúbené pesničky, kúpila si po ceste horkú čokoládu z extra penou navyše a dokonca si kúpila aj čerešňové pelendreky.  Cestou tam už si takmer zlepšila náladu a dokonca sa rozdelila s knihovničkou o pelendrek. Z úsmevom jej poďakovala a rozhodla sa hľadať  Illu. Napísala jej správu za správou a ani raz jej neodpísala. Prevráti nad  ňou oči a zabočí do sekcie, kde by sa približne mali stretnúť. Uprostred uličky stretne Illu s Jeremiasom. Zarazene sa na nich díva prerývane vydýchne a prekvapene zaklipká očami. Nálada sa okamžite vrátila, tak kde bola. Nahnevaná prejde uličkou, presne do stredu okolo nich. Zastaví sa pred Illariou.* Nebodaj si nevedela rozopnúť, pánovi Crawfordovi nohavice a tak si ma zavolala, aby som ti našla k tomu nejaký návod.* Fľochne Illarii do očí a potom, pohľadom pozrie na Jeremiasa. Na neho sa len studeno usmeje.*V nohaviciach paragrafy nenájdeš alebo sa mýlim.* Pozrie sa na oboch veľavýznamne. Illaria príliš dlho nevydrží. Neznáša kritiku najviac od Lucrezii. A urazene na ňu fľochne pár talianskych nadávok. Venuje jej studený úsmev a nechá ju odísť. Čakala, že za ňu pôjde aj Jeremias, ale ostal stáť.* Bež predsa za ňou, za tou ktorá ťa naháňa, ako svojho psíka!* Jedovato na neho odvetí a potom sa otočí na svoju sestru.*  A zabudni, že ti pomôžem s tým tvojím právnickým výskumom,sestrička.* Zahlási za ňou a potom sa otočí na poličky a robí sa, že hľadá neexistujúcu knihu a popritom jej stekajú po lícach slzy.*

*Ačkoliv tělo reaguje více méně automaticky a dívka je mu navzdory očividné nedočkavosti poměrně sympatická, nedokáže se do polibku doopravdy ponořit. Na jeho vkus se věci seběhly až moc rychle a v tomhle prostředí se nedokázal uvolnit, když nebyl ve duchu ve správné roli. A tak dívku zarazí ve chvíli, kdy se mu pokouší rozepnout kalhoty. Ačkoliv by jiný muž asi rychlovkou v knihovně nepohrdl, jednoduše to udělat nemohl. Minimálně by se mohli řádně seznámit a pozval by ji například zítra ven. Vyříkal by si s ní narovinu, že o vztah nemá zájem, a pak by bylo na ní, zda stojí o nějaký nezávazný románek či jednorázovou záležitost bez pocitu viny. Nikdy nikoho schválně netahal za nos. Navíc ještě že přestal, očividně někdo došel. Není to ovšem knihovnice, jak myslel, ale Lucrezia. Nejraději by nad tím nahlas zanadával. Ta mu tu tak chyběla. Nepotřeboval snášet její jízlivé poznámky, až si ho bude dobírat ohledně toho, kde praktikuje svůj milostný život. Ta je spíš ale zaujatá jeho společnicí, což ho upřímně zmate.
Lehce se zamračí. Nemá rád, když je mimo.* /Co prosím?/ *Není však zas tak hloupý. Už mu dojde, proč mu byla dívka povědomá. Nejde jen o to, že ji nejspíš vídal ve škole, ale zároveň měla s Lucz určité společné rysy. Podobný tón pleti, nos a hrdou bradu.* /No jasně./ *Nejvíc ho na tom šokuje, že pokud shledával Illariu, snad si to jméno pamatoval dobře, atraktivní, tak podvědomě stejně toužil po její otravné sestře. Nebylo to zrovna příjemné zjištění. Další věc, co nesnášel, byly komplikace.* O co tady jde? *Pronese s ledovým klidem, i když to v něm vře. Illaria mu akorát potvrdí, že jsou sestry a Lucz z neznámého důvodu šílí, ale kdyby si to chtěl zopakovat, nebude proti. Mrkne na něj a je pryč. Nejraději by do něčeho praštil. Teď už mu rozhodně další setkání nepřipadá lákavé. Jestli dobře pochopil, "vedla" ten jeho neoficiální fanclub a rozhodně by nebylo dobrý začínat si s někým, kdo je jím takhle pitomě a nezdravě posedlý. Nehledě na to, že už tak se tímhle bude nejspíš chlubit a ještě si to přibarví. To mu bylo vlastně celkem jedno, nebylo by to poprvé, co o něm kolují historky, ale jednoduše už nestál o to, aby věci zašly dál. Navíc byl naštvaný. Přímo rozzuřený. Na obě dvě sestry.* Proč myslíš, ze bych měl poslouchat, co mi radíš? *Ucedí, jeho obličej naprosto bez emocí, jen jeho oči jsou nevyzpytatelné, v tomhle světle spíše šedé jako rozbouřená obloha. Lucz se k němu otočí zády a on neodolá a odfrkne si. Navíc to byla ona, kdo si ho včera našel na sociálních sítích, tak co má co mluvit o pejskovi, co za ním běhá?* Navíc vůbec nechápu, proč tady na mě křičíš. Do mého milostného života ti nic není. Tedy samozřejmě, jestli jsi teď neprohrála sázku. *Prohlásí ironicky a pohrdavě se pousměje. Uměl být krutý, ale ony si to zasloužily. A Lucz je ta, co zůstala, aby snášela jeho chladný hněv.* O čem byla? Kdo mi vrazí první jazyk do krku? Vždycky berete lidi jak hračky, s kterými si můžete nakládat, jak se vám zlíbí? *Ušklíbne se. Jen ho využívaly. Obě dvě. Měl by se už za ty roky poučit, ne? Doteď si vedl tak dobře! Dával pozor, s kým se stýkal a teď ho v jednom týdnu převezou dvě italské nány. Očividně ztratil ostražitost.* Tak co. Stojím tady. *Rozmáchne rukama ve vstřícném gestu. Jako by ji k sobě zval do objetí.* Jaká je další meta, kdo mě první zbaví košile? Nechceš snad získat náskok? *Nemohl si pomoc. Chtěl ji ranit, aby pochopila, jak mizerně mu je, když s ním zatraceně skoro nikdo nejedná jako s člověkem, co by mohl mít své vlastní city. Jasně, choval se odtažitě a nebyl zrovna sdílný, ale to přece neznamenalo, že je robot. Nebyl jen nějaký idol, který si půlka vypatlanejch studentek přizpůsobovala podle svých představ. Neměl důvod ji zatraceně litovat, když se i ona podílela na téhle frašce, na jeho ponížení, na téhle hloupé hře, kterou více neměl v úmyslu hrát.* Tak jak to bude Lucz, nabídka je časově omezená. *Dodáještě posměšně. Jeho rozčilení se neprojevovalo křikem, to by musel být rozpálený doběla. Ne, byla to takhle podlá mrazivá krutost, kterou používal. Navíc v jeho vzteku bylo i znatelné zklamání. Tak nějak uvažoval, že Lucz ještě napíše, zjistí si více o té pomyslné sázce. Říkal si, že ji třeba odsoudil předčasně. A ono hle. Měl dát na první dojem. Všichni pořád jen něco hráli. On samozřejmě taky, jen netahal ostatní lidi do té hry jako pěšáky, které může obětovat.*

*Nečakala na čo narazí v knižnici, ale toto rozhodne nečakala. Znovu samej sebe zlomila srdce a čo v nej jej hovorila, že za to predsa môže ona. To ona všetko začala a môže za to ona. Nečakala, že Illarii sa to tak rýchlo podarí. Zbaliť Jeremiasa. Ju na tom všetkom štvalo, že sa dostal k Illarii. Najradšej by sa otočila a odišla preč. A na druhú stranu už aj tak kráča k tým dvom.* / Si hrozná./* Hovorí si v hlave a hnev. Illu by najradšej povláčila po zemi za vlasy a metala by ňou pokiaľ by neprosila. Tento hnev sa snaží ovládnuť, ale nedarí sa jej to. Pretože, po svojej sestre útočne syčí, ako had. Prečo musí mať všetko skôr, ako ona? Dokonca aj chlapca, ktorého sa hanbila, tak trištvrte života a zrazu skrátka príde a začne sa tu sním. Vlastne ani nevie čo! Cíti sa byť ňou využitá a navyše si pokazila, aspoň malú šancu, že na ňu Jem nebude zlý. Aj za to môže vlastne ona. Vždy sa do všetkého hnusne zamotá a sama tomu skrátka už nerozumie. Ani samej sebe. Toto jej už bez tak pokazená náladu, posunie oficiálne na depresívnu. Aj ona má chuť utiecť úplne opačným smerom a odsťahovať sa z tejto planéty. Navždy! Mala by pokoj a potom by sa nedostavala do situácii, ako sú práve tieto, že svoju sestru uvidí z chalanom, ktorý jej stojí za pozornosť. Aspoň trochu. Ten jeho chlad, zádumčivý pohľad a zaťatá sánka, ktorá zriedka nechá, aby sa tento mladý muž usmial ju zaujíma. To preto robí všetky tie hlúposti a on si to nezaslúži.* / Oh a čo chceš akože teraz robiť?/* Spýta sa jej rozum a vyrieši to tak, že sa od neho len otočí. Dočasné riešenie, ktoré je jej slúži na dve veci. Snaží sa upokojiť a utrieť si slzy z líc, tak aby ich nevidel. Druhá vec je tá, že potrebuje na sekundu dostať späť silu svojej osobnosti. Dnes to nezvládne. Otočí sa späť k nemu, aby čelila jeho výrazu a slovám.  Nepozerá na neho, ale na svoje čierne tenisky. Jeho hnev bol oprávnený a mrazilo ju z neho.* Neviem, možno práve teraz plače alebo čo. *Mykne plecami a tentokrát sa na neho na krátku dobu pozrie. Cíti sa ako, malé dieťa, ktoré karhajú rodičia.* / A znova oprávnene./*  Nezabudne sa ozvať svedomie, ktoré sa ozve vždy keď urobí niečo, pričom nehľadí na pocity iných. Jeho slová v nej rezonujú a tlačia ju na kraj útesu.* Nevedela som, že tu na teba narazí.* Chabo sa bráni alebo sa vlastne nebráni vôbec. Skrátka hovorí veci, automaticky ako nejaký robot. Ruky sa jej trasú a občas sa pozrie na neho. Nemá chuť ho bozkávať ani trochu, na to teraz ani nemala chuť. Na jeho slová pokrúti hlavou. To je všetko na čo sa táto kôpka, ktorá sa na ňu ani nepodobá. Možno keby si to nebrala, tak prehnane osobne, tak by tu stála a viedla slovnú bitku, v sarkastických narážok, teraz  jej z toho akurát tak do plaču.* M-môžeš prestať? Prosím!* Povie mu z jemne výhražným tónom v hlase.* Zo všetkého robíš drámu. Nebolo to tak, ako si si hneď domyslel. Ale to už je jedno, nenecháš si to vys-vysvetliť.* Ovládne svoj vzlyk, ale nerozplače sa.* Stávka znela inak.* Prosto odvetí a znovu sa otočí k poličke, pretože si znovu potrebuje utrieť tie blbé slzy.* / Bože Lucrezia! Spamätaj sa./* Povie samej sebe, lenže tie jeho slová ju dohnali až k slzám. Nie, že by sa ľutovala skôr preto, lebo jej to bolo ľúto.  Zasa. Ale neskoro plakať nad vyliatím mliekom.

*To, že je dívka její sestra, nevěděl. Kdyby ano, držel by si od ní odstup už jen protože věděl, že patří k těm hloupě posednutým holkám, které si ho opředly legendami a udělaly z něj idola, jelikož asi neměly nic lepšího na práci než slintat nad představou člověka, který reálně vlastně ani neexistuje. Mohl tudíž s čistým svědomím říct, že ho nikdo doopravdy neznal, nechával si spoustu věcí pro sebe. A druhým důvodem by byla Lucz. Sice jí nic nedlužil, ani se s ní netoužil kamarádit, ale přišlo by mu zvláštní začít si jen tak s její sestrou. Ale stalo se a on nechápal, proč tak vyváděla. To on měl právo být naštvaný, když si z něj udělaly předmět nějaké stupidní sázky!* No to mě tak trápí, obě si za to můžete samy. *Odsekne Lucz. On si teda nevybral, aby se s ním takhle jednalo a teď je měl ještě litovat pro... bůh ví pro co. Ničemu nerozuměl a to ho štvalo ještě víc. Všimne si stop slz na Lucrezininých tvářích a na vteřinu ho bodne provinění, ale to brzy rozhněvaně smete z mysli. Byl naštvaný a chtěl to ventilovat a ona byla zasloužený terč jeho vzteku.* /Drama?!/ *Zatne čelist. Lucz nemohla vědět nic o jeho minulosti, ale on rozhodně nebral na lehkou váhu to, když ho ženy kvůli něčemu využívaly. Nesnášel to víc než cokoliv jiného.* A jak jsem si to sakra měl domyslet?! *Sykne. Málokdy používá nahlas vulgární slova, je to jediný náznak toho, že ztrácí nervy, jelikož jeho výraz je stále pohrdlivě chladný. Z nějakého důvodu ho drásá, když takhle brečí, přestože si stále myslí, že si svou pohanu zaslouží. Založí si ruce na hrudi a zhluboka se nadechne. Promne si kořen nosu a na vteřinu zavře oči. Tahle situace se mu absolutně nezamlouvala. A jí rozhodně nic nedlužil, ani možnost se nějak obhájit. A přesto otevřel oči a bez výrazu pokrčil rameny, sic to ona nevidí. Lucz vážně nevypadala dobře, spíše, jako by ji něco trápilo, ať už to bylo tím nedbalým výzorem nebo tím, jak moc ji tahle situace rozhodila. A on, ačkoliv si to nerad přiznával, byl zvědavý na to, co se jí honilo hlavou. Co ji vůbec dovedlo k přítomnému okamžiku.* Fajn, no tak mi to teda vysvětli. *Poví jí nakonec. Jeho tón je stále ostrý. A cokoliv mu Lucz řekne, pečlivě zváží, jelikož si vůbec není jistý, zda by jí měl věřit. Lidi mu lhali často, zvlášť proto aby z toho něco profitovali. Jeden by si myslel, že už umí rozeznat lež a přetvářku od upřímnosti, ale lidé uměli být přesvědčiví. Tentokrát se zase spálil. V zásadě ho nutila cítit se provinile za to, že se líbal s její sestrou, a přitom to byla právě její sestra, kdo to zaranžoval a ještě nejspíš na popud nějaké sázky, kterou si spolu domluvily. Ne, provinile by se neměl cítit on a bylo otravné, že to svému svědomí musel připomínat kvůli ženě, která za jeho soucit snad ani nestála.*

*Neveriacky pozerá pred seba, pretože vôbec nerozumie, tomu čo vidí. Akoby to bola nejaká jej fatamorgána a určite jej čo si dali do kávy. Tentokrát to ale žiadna halucinácia nebola. Ale naozajstné pristrihnutie, svojej sestry s tým najmenej očakávanejším človekom.* / Ta už sa zrazu nehanbíš čo?/* Pýta sa jej hlave, zatiaľ čo na ňu šteká štipľavé poznámky. Jeremias ju teraz nezaujíma, pretože tie slová venuje len jej drahej sestričke. Samozrejme, že sa na ňu hnevá a naozaj nechápe, čo to do nej do riti vošlo. Najradšej by ju prefackala, aj v prítomnosti niekoho iného. Ona ale, kritiku znáša veľmi ťažko. A skrátka sa vyparí, ako sa aj zjavila. Vypočuje si urážlivé poznámky na jej účet. Ako vždy a každý. Môže sa vždy brániť, ako chcela aj tak sa stala fackovacím panákom pre ostatných. Jeho slová vrhá, ako nože. Nevyhýba sa jeho slovám, neuteká a len počúva, čo jej chce povedať. Krčí svoje plecia k sebe a znovu si spomenie, na minulé časy, kedy ju jej bývalí mlátil. Našťastie on používa len slová a možno o to je to horšie. Tmavé vlasy jej padajú do predu. A musí si rýchlo utierať slzy, aby ich nevidel. Bude si myslieť, že sa ľutuje a chce ho manipulovať, ale to celé bolo inak. Naozaj to ľutovala a keby si dáva pozor na jazyk, nemuselo to úplne takto dopadnúť. Všetko vždy s tou svojou hubou, len zhorší a potom má len problémy. Keď jej privolil aby, mu to vysvetlila trochu sa jej uľaví. No aj tak sa za to hanbila. Dvihne hlavu, na jeho slová a chvíľu mlčí.* V prvom rade nijako ma to neospravedlňuje aa..*Zasekne sa a nevie čo má povedať, znova by sa rozplakala a tým by to všetko len zhoršila. Viac ako už aj je.* Prehrala som tú stávku preto, lebo Illa sa dozvedela, že som sa s tebou rozprávala na balkóne. Povedali jej to tie je plastické kamarátky. Prišli ku nám a pýtali sa ma na teba. Spočiatku som im povedala, že áno stretli sme sa.* Nachvíľu sa vydýchne, aby sa na neho pozrela, aký ma výraz tváre.* Lenže potom chceli vedieť, všetky detaily a tak som im povedala, že sme sa nikdy nestretli.*Odvetí mu rýchlo a tentokrát sa na neho nepozrie pretože, čakajú tie najviac zahanbujúcu.* Takže som ich prestala zaujímať. A nikdy si žiadnu stávku so mnou neplánovali. Napísala som ti len tak.* Výdýchne si a má chuť všetko vyvrátiť von, čo po ceste zjedla alebo vypila. Ovláda sa silou vôle, aby to neurobila.* Prepáč.* Nakoniec dodá a tentokrát sa mu pozrie na krátkodobu do očí.* Keby som bola vedela, že ťa to naštve. Tak to neurobím.* / Alebo by si to všeobecne nikdy nemala robiť./*Napomenie sa a týmto okamihom bude musieť, naozaj niečo v sebe zmeniť. Nepodmienečne. Svojím vysvetlením mala strach, že to celé len skrátka kráľovsky posrala. Chvíľu nedávala pozor a utiekla jej jedna slza. Rýchlo ju utrie, aby ju nevidel Jeremias. Navyše mala pocit, že v knižnici sa snáď ochladilo a bola jej zima. Studené ruky,skryje do dlhých rukávov svojho svetra. Bojí sa čo, nastane ďalej. Klamala by,ak by povedala, že jej nezáleží, čo si o tom všetkom bude myslieť on. A či jej to vôbec uverí.*

*Ani neví, co ho to napadá, když jí dá prostor, aby mu vše vysvětlila. Nedluží jí to. Ale něco v jejím zlomeném odevzdaném výrazu ho donutí jí dát alespoň šanci.* /Blázne./ *Sleduje ji v zásadě bez výrazu. Tenhle pokerový obličej si musel osvojit, ať už kvůli těm nekonečným schůzím ve firmě, anebo kvůli tomu, ze vlastně doopravdy velmi rád hrál poker. Dodnes si rád zajde posedět do soukromé herny a při sklencs whisky se oddává kartám, ruletě nebo kostkám. Nedělá to často a nesází žádné závratné částky. Jednoduše ho to baví a užívá si tu atmosféru. Určitě si zaslouží aspoň trochu skoro nevinnou zábavu. Založí si ruce na hrudi a raději se soustředí na to, co mu chce Lucz říct, místo aby myslel na to, jak by teď ocenil dvojitého panáka whisky. Při jejím překotném vysvětlení se lehce zamračí. Je to jediná změna výrazu.* To nedává smysl. *Odpoví jí, když skončí.* Hned na začátku jsi řekla, že jsi tu sázku prohrála. A pak že jsi se s nima vlastně nesázela. *Zavrtí hlavou a v hlase je mu znát jasná skepse, která dost jasně naznačuje, že jí tohle vysvětlení nespolkl.* Takže co, nejdřív jste se vsadily, která mě osloví, ale tobě se to povedlo, ale pak jsi to popřela, takže jsi prohrála a následně ses vymluvila na sázku, když jsi mi zase psala, protože ti snad přišlo chytré něco takového zmínit, jako by být předmětem sázky mělo být něco, co mě potěší? *Nadhodí těžce sarkasticky.* Nehledě na to, že se na tom balkoně nic nestalo. I kdybys jim ocitovala celou konverzaci, popsala to minutu po minutě, nestalo se nic, kvůli čemu bych se cítil blbě, tak proč jsi zabírala, že jsi mě viděla a označila se tak za lhářku? *Rozhodí už trochu frustrovaně rukama. Absolutně jí nerozuměl a nevěděl, zda je ti tím, že její chování bylo opravdu tak absurdní, anebo tím, že si to celé vymýšlela. Přistoupí k ní o krok blíž.* A proč teď na mě koukáš, jako bych ti nějak hrozně ubližoval? Nedala jsi mi jediný důvod tohle věřit, naopak tvé vysvětlení ukazuje na to, že jsi mi alespoň jednou lhala, i když zbytečně. A brečíš, jako bych ti snad zlomil srdce, ale to ona políbila mě, a jestli se má někdo cítit na houby, jsem to já, když holky, co působila fajn, o mě usilovala kvůli nějaké směšné rivalitě se svou sestrou. *Potřese hlavou a shlédne na tu hromádku neštěstí. I když by se hrozně rád dál zlobil, prostě to nedokáže, když na ni kouká, jak se jí chvěje spodní ret a vypadá, jako by měla znovu na krajíčku, velké oči plné zadržovaných slz.* Já ti prostě VŮBEC nerozumím. *Povzdechne si a zadívá se bokem. Jak se do téhle situace vůbec dostal? A proč se jí vůbec ospravedlňoval. I kdyby si začal s její sestrou naschvál, mělo by mu být jedno, co si o něm myslí.* /Zatracená práce tohle./ *Bylo mu málem fyzicky zle. Vážně by teď nejraději myšlenky utopil v alkoholu, ačkoliv to běžně nedělal.* Nezajímá mě to. *Rozhodne se a pohlédne zpět na ni.* Nezajímá mě, o co šlo, proč jsi mi psala a tak dále. Jen jsem si myslel, že bychom spolu mohli prostě normálně vycházet. *Neměl moc přátel, ale a Lucz se mu nakonec nepsalo špatně a vlastně se chvílemi i bavil, stejně jako na tom balkoně. Ironicky se cítil zrazený, jako by ho o něco připravila.*

*Táto situácia bola celá absurdná. Stretnúť ho tu a tak čeliť, mu hneď potom čo urobila hlúposť bola, akoby do nej niekto hádzal nože. Ostré slová sa jej dostávali pod kožu. Keby bola v pohode a nepristihla by ho z Illariu, dokázala by mu lepšie čeliť. Teraz keď vedela, že sa sním bozkávala a získala to skôr, ako ona. Rozzúrilo ju a zároveň nevládala sa hnevať. Len počúvať, čo hovoril. Lenže vždy tá najabsurdnejšia verzia býva pravdou. Aspoň u nej to býva hlúpym pravidlom. Robí hlúposti a všetkých od seba, vždy hlúpo odoženie. Prejde si rukou tvár a sama nerozumie tomu, že mu to nedochádza. Ale, asi ani jeden muž  nechápe ženskej logike. Počká kým si vyleje srdce, aby mu na to mohla niečo povedať. Nadýchne sa, aby sa okamžite nerozplakala. Pokrúti slová nad jeho slovami.* Nie, nevsadila som sa s ňou o ničom. Rok som bola v New Yorku, nemala som príliš čas riešiť sestru. Na tej oslave to bolo čisto náhodné.* Mykne plecami a ďalším slovám by sa vyhla, ale asi to potrebuje počuť bez hesiel.* Označila som sa za klamárku lebo som si to chcela nechať, pre seba.* Začne rozhadzovať rukami v rozpakoch, ako to povedať.* Lebo sa mi to páčilo a nechcela som, aby to pokazili. Ale pokašlala som to sama.* Nakoniec zo seba dostane, a pozrie sa ide. Už na tom nezáleží. Dal jej pusu a ona sa toho teraz, bude držať ako kliešť. Snažila sa mu prihovoriť od siedmej triedy a konečne sa jej to podarilo. A ešte ako, dal jej niečo čo, chcela ona. Už aj ona tomu prestala rozumieť a mozog jej prestával fungovať* Neviem, čo mám robiť. Keďže sa ti toto vysvetlenie nepáči, tak naozaj netuším, čo mám kurva robiť. Mám si snáď kľaknúť? Prosiť ťa? Lebo niekto sa cíti ublížene? Neviem čo, mám robiť! Cítim sa kvôli tomu, ako kus hovna. Z každej strany sa to valí a sama sebe to neuľahčujem, lebo nerozmýšľam a keď rozmýšľam, tak len keď urobím najväčšiu kravinu, na svete. Nehovorím, že nemáš právo byť nahnevaný. Len, proste neviem čo, mám ešte urobiť. Existuje niečo, čím mi to aspoň trochu odpustíš?*Zúfalým hlasom hovorí aj po anglicky aj taliansky naraz. Možno by mala skrátka odísť nechať ho tu a vyhýbať sa mu už celý život. To by bolo pre oboch lepšie. On by si tým ušetril veľa nervov. Bude lepšie ak v jeho živote nebude. Nechce v ňom pokaziť tú jeho uhladenú dokonalosť. Dnes vyhral dá mu pokoj a všetko, bude mať zase pokoj. Skloní hlavu nad jeho slovami a pocit viny, ju celú láme. Ešte týždeň nenaspí nič a svoju najlepšiu kamarátku ľadničku a zároveň aj kúpeľňu, bude okupovať neustále. Zavrie dvere pustí sprchu, kohútiky na umývadle a aj vaňu, aby jej vracanie nikto nemohol počuť. Čo by si asi, bol pomyslel on, keby to celé videl. Asi by ju označil za hlúpu a detinskú. Našťastie o týchto veciach, samej sebe zakázala hovoriť komukoľvek. Vzdychne si pri jeho slovách. Jej príde zle, zo samej seba. Dnes je slabá nenaspala, takmer nič. Nečaká na ďalšie jeho slová, skrátka sa rozbehne k záchodom. Ledva sa ku ním k behu dostaví, pretože sa jej zahmlieva pred očami. Dúfa, že tam ostal a pôjde domov. A pochopí, ako zbabelí útok. Keď sa konečne dostane do vnútra, narazí na nejaké dievča. Rýchlo jej uhne a rýchlo sa dostane na záchod. Nestihne poriadne ani zavrieť kabínku. Napne ju a všetko, čo dnes zjedla. Nebolo toho veľa, muselo ísť von.*  Zasraný život!* Zvolá a ešte chvíľu ostane v kabínke. Až po pár minútach vyjde z nej von. Zamieri rovno k umývadlu a umyje si tvár. Z kabelky vyloví mentolky a jedno strčí do úst. Potom vyloví aj voňavku, aby nebolo cítiť, čo robila na wcku. Učeše si rukou vlasy, aby ich mala úplne všade. Cítila sa lepšie, aj keď iba fyzicky, duševne je na tom stále rovnako. Nechcela mu klamať, ale lepšie ak ho nechá. Bude sa od neho držať ďalej. Ešte posledný krát sa na seba snaží usmiať do zrkadla a vyjsť von.*

*Kdyby jí mohl číst myšlenky, asi by se na něčem ironicky shodli, a to je právě to, jak je celá takhle situace šílená. Stále si myslel, že neprovedl nic hrozného a nezasloužil si, aby ho její sestra využívala, a aby za to na něj byla Lucz naštvaná. Sakra, jako by si něco z toho vybral! Jasně, políbil ji nazpět, ale už dal jasně najevo, že netušil, kdo doopravdy je a prostě se mu jen líbila. Byl to snad tak neodpustitelný hřích? Stále nechápe, co se mu snaží říct a to opravdu naslouchá. Neskáče jí do řeči, vždy počká, až domluví, ale pořád mu chybí nějaký dílek skládačky. A možná ho ani nikdy nezíská, jednoduše ženám očividně pořád nerozumí. A nejspíš by za to měl být rád, jsou to zatraceně komplikované potvory. Zarazí ho až, když řekne, že si jejich setkání chtěla nechat pro sebe.* Co aby nepokazili? *Zase je mimo. Kolem ní už to začíná být snad i zvykem. Trochu ho překvapí, když se na něj skoro rozkřičí a prokládá to nějakými italskými slůvky. Dokonce o krok ustoupí, ne protože by se bál, ale ta hlasitost je poněkud hůře únosná jeho sluchu. A do něj se znovu zahryzne vinna. Soustředil se tak na to, jak na houby se s ním jednalo, že zapomněl, že pokud Lucz mluví pravdu, taky neudělala nic hrozného. Sice pořád nechápal, proč to vše tak hrotila, a proč mu tady plakala, ale jeho hněv k ní byl zcela zbytečný. Nepatřil jí. Nezasloužila si ho. A tak ho nechal jít, a nakonec se cítil jen unavený. Už mu na tom vlastně vůbec nesešlo.* /Odpustit?/ *Chtěl něco říct, ale to už byla Lucz bledá a vystřelila kolem něj jako raketa. Ačkoliv by věřil tomu, že měla konverzace plné zuby, spíše mu přišlo, jako by prchla než hrdě odkráčela. A on nemohl zabránit starosti, která ho okamžitě pobídla k pohybu. Rychlým krokem zamířil za ní a minul knihovnici, která po něm šlehla podrážděným a pohrdlivým pohledem. Nejspíše by ho dost peskovala za to, jaký dělali v knihovně hluk, ale nedal jí příležitost.

Na chodbě uvidí, že Lucz zapadla na toalety. Dojde k nim, ale dovnitř nemůže. Nejistě přešlápne na místě a vjede si prsty do vlasů. Raději nepřemýšlel nad tím, co to zase vyvádí. Po chvíli vyšla nějaká dívka, a tak mermomocí nasadil okouzlující úsměv.* Promiň, mé kamarádce se udělalo zle, je tam sama? Jen chci zkontrolovat, jak zle na tom je, bojím se o ni. *Následuje smutné starostlivé zamračení a dívka mu ochotně sdělí, že je tam Lucz sama a z jejího pohledu hned chápe, že si ho maluje jako hrdinu.* /To sotva./ *Poděkuje jí a vklouzne na toalety. Najde Lucz u umyvadla, jak si vytahuje parfém. Stále je bledá a pár pramínků vlasů kolem tváře má mokrých, asi si oplachovala tvář. Stojí bokem, ale ukročí a vstoupí do jejího zorného pole v rámci zrcadla.* Jsi v pořádku? *Zeptá se jí tiše.* Promiň, netušil jsem, že je ti tak zle. *Dá si ruce do kapes, aby neměl pocit, že s nimi stojí u těla jako přihlouplý solný sloup. Přistoupí k ní o něco blíž.* Počkej, máš tady něco ve vlasech. *Podotkne a raději je nakonec zaměstná, jelikož jako stojící tupec se cítí pořád. Asi by nerada slyšela, že má ve vlasech na týle kousek toaletního papíru, tak ho diskrétně odhodí za ni na zem, jakmile ho sebere z vlasů a automaticky natáhne druhou ruku k jejímu čelu, kde ji položí.* Ale horečku nemáš, nesnědla jsi něco špatného? *Zeptá se jí. Navzdory situace se poměrně nevhodně pousměje.* Pardon, jen je to podruhé, co jsme se setkali a zase kontroluju, zda ti něco není, i když kotník je očividně v kondici. *Jinak by nebyla schopna tak rychle utíkat. Pokud předtím byli v absurdní situaci, tak se opakovali, teď s ní byl pro změnu na dívčích záchodcích a měl o ni starost, ačkoliv si pořád myslel, že je nejspíše tak trochu blázen, kterého nikdy nepochopí. Ale zasloužila si jeho starost minimálně jako omluvu, že ji použil jako hromosvod, když byl naštvaný. Až teď když stál u ní tak blízko, si vlastně uvědomil, jak je malá. V jejím pobledlém stavu, což je u člověka její barvy pleti, co říct, tak působila v jeho očích ještě křehkřeji. Vzpomene si, co mu řekla v knihovně a na co nestihl odpovědět.* Nepotřebuju ti odpouštět, v zásadě co odpouštět stejně není. Pořád nechápu, proč jsi co udělala a tak, ale nemám pocit... nevím, většinou se na pocity nespoléhám, ale nemám jednoduše dojem, žeš mě chtěla naštvat nebo mi ublížit. Takže asi tak. *Potřese hlavou.*

L: *Dostala sa do príšernej situácie a nevedela, ako sa z toho celého skrátka dostať. Záležalo jej na tom, aby si o nej nemyslel Jeremias, že je úplne odsúdi. Nechcela, aby si to myslel. A spájal z jej hroznou sestrou. To vďaka nej je úplne na dne hladiny a nedokáže sa  poriadne, ani nadýchnuť. Najprv to bol len pocit, ale potom jej naozaj prišlo zle. Z tej dlhej chôdze, z toho že nenaspala, takmer vôbec nič a emocionálne ju odpálilo, nie len vlastná hlúposť ale aj to, že videla ako, Jeremias bozkával jej sestru. Na to sa jej len ťažko dívalo a jeho ostré slová to mu nijak nepomáhali. K tomu rýpavé myšlienky, ktoré išli proti nej jej to nijak neuľahčovali. Počula jeho zmätenú otázku a rada, by mu je nejak vysvetlila, ale telo jej vypovedalo.  Potom čo, na neho nakričí hoci, nie tak nahlas akoby chcela, otočí sa jej celý žalúdok a potrebuje, aby všetko vyšlo von. Tiež dúfa že, ju nechá tak. Nechce aby ju takúto videl. Už beztak je dosť, že sa nezložila pri ňom. A hlavne rozhodne, tentokrát môže zbudiť podozrenie. Bulímiou trpí už dlho. Niekedy zmizne a objaví sa znovu, keď sa niečo znova pokazí. Chvíľu tu nie je a potom znova, zaklope na dvere a donúti ju znova, prechádzať stále dookola tým istým. Cíti sa ako, keby bola na rodeu, z ktorého nikdy nevyjde ako víťaz, ale len ako porazená, dotrhaná a podupaná býkmi. Útekom na záchod sa tiež, chcela vyhnúť jeho, ďalším otázkam ale zjavne sa ho nezbaví len tak. Pretože, započuje niečí hlas a potom zase jeho, ustarostený pohľad. Znova ju zabolelo pri srdci. Robil si o ňu starosti viac, ako kedykoľvek niekto z jej rodiny.  A keby vedel, že jej nebolo len zle od žalúdku, ale zo samej seba. Pri pohľade v zrkadle. Kiežby, to dokázala niekomu povedať, lenže nemohla. Každý má svoje starosti a nechce mu pridávať, ešte tej jej. No tá prostá starosť ju dojala. Nečakala ju. A taktiež nemala pripravenú výhovorku.* Som v poriadku, nemusíš si robiť starosti, naozaj.*Snaží sa o úsmev. Ktorý jej aj v zrkadle prišiel chabý, ale aspoň trochu dôveryhodný. Nemala srdce ho poslať preč, aj keď by mal. Je obrovský chodiaci problém a on by ju mal nechať ísť.* / Tak naposledy. Ešte dnes./* Chlácholí svoju myseľ, ktorá sa tentokrát trošku upokojí. Vedela, že od zajtra sa nezačne hrať, že ho nepoznala. Tak to nefungovalo až príliš. Páčil sa jej.  Uvedomila si to, keď jej dával preč z vlasou toaletný papier. Jeho starosť bola milá a zvláštne ju nechávala smutnú. Nezaslúžila si ju. Na jeho len pokrúti hlavou na znak, že netuší. Samozrejme, že len hrane. Nemohla mu oznámiť, potom čo sa pohádali v knižnici, že trpí bulímiou. To by ho naozaj šľahlo a to ona nechce.* Možno to bude tým, že som príliš nenaspala a ani nič poriadneho nezjedla a cestou späť som zjedla len hlúposti.*.*Pokýva ramenami, zatiaľ, čo má ruku na jej čele. Na jeho slová sa pousmeje. Znova za ňou bežal aj keď vôbec nemusel.* Si zlatý, ďakujem.* .* Usmeje sa a pohladká ho po pleci. Myslela to vážne, ale zároveň by si nemal zvykať, že bude stále na neho taká milá. No tentokrát si to naozaj zaslúži, aj keď je stále trošku nakrknutá za to, že sa bozkával z jej sestru. Musel mať, naozaj  zlý vkus na baby. Na jeho slová prikývne a usmeje sa.* Nuž vitaj v mojom svete temperamentu a divných rozhodnutí.* Usmeje sa na neho tentokrát úprimne.*Ale teraz by sme mali odtiaľ to vypadnúť.*Povie a chytí ho za ruku. Pri dverách zastaví a otvorí, aby ich nikto nevidel. Vzdych sa zdal čistý, a tak rýchlo potiahla Jeremiasa, aby vyšiel von. Pustí jeho dlaň a zavrie za sebou dvere.Tentokrát ho ale, nehodlá len tak ľahko pustiť. Alebo skôr nechce. Uľavilo sa jej, že sa na ňu už nehnevá.* Teraz by si mi mohol ešte v niečom pomôcť, nájsť sekciu z právnickou literatúrou. Prosím? ?*Skúsi. Musí Illarii tie knihy priniesť. Nevie, že sa sním naozaj stretla. Nechcela, aby o tom vedela. Nakoniec zistila, že nie je takú hrozný, a že všetko čo o ňom kedy povedala boli hlúposti. Radšej by ho spoznala. Aj keď tým by mu musela, ukázať aj seba. Toho sa desí, ale zároveň, kto povedal, že nemôžu byť len kamaráti? Ťažko je osobou, ktorú chce niekto chce mať po boku. Ale ako kamarátka sa dá zvládnuť. Špekuluje nad tým, keď ho znova vedie späť do knižnice. Knihovníčka, ktorá sa na ňu predtým usmievala sa mračí. Jej srdce si získa neskôr, teraz potrebovala tie hlúpe knihy a byť ešte aspoň chvíľu stráviť čas.  Knihy bola dobrá zámienka.*

*Nad jeho znamením a podrážděním převáží starost po jejím zběsilém úprku z knihovny. Nevypadalo to na zbabělý útok, na to i při své barvě může téměř zezelenala a zesinala zároveň. Tak nějak tušil, že nejspíš bude zvracet. Ačkoliv by to měl nechat být, nedokáže to a následuje ji až na dívčí toalety. Že se tu cítí nesvůj, je slabé vyjádření, ale snaží se nepřemýšlet nad tím, že pokud ne tu někdo najde, bude z toho v lepším případě trapas, v horším drby nebo problémy. Když uvidí, v jak zbídačeném stavu je, zželí se jí.* To lidi říkají, když ví, co jim je, ale nechtějí to vysvětlovat. *Nebyl zas tak nevšímavý a hloupý. Pak ho něco napadne a překvapeně zamrká.* Nejsi těhotná, že ne? *Zvracení a hysterický projev, který předvedla v knihovně a mohl být známkou výkyvu hormonů. Vlastně by to dávalo smysl, ale dost dobře doufal, že se mýlí. Představa Lucz jako matky byla poměrně děsivá. Dával by tomu dítěti tak dva týdny, ale nehodlal to vyslovit nahlas a dostat za to další naštvanou přednášku. Z jejich minulé hádky byl unavený a rozmrzelý a byl by rád, kdyby byl alespoň chvíli klid. Nebo aspoň něco podobného.* Hmm, no fajn. Ale možná by sis po návratu domů měla lehnout nebo zajít k doktorovi. *Jen jí poradí a spolkne poznámku o tom, že přechodit nemoc je to to nejhorší, co může člověk udělat. Nechtěl znít jako něčí otec, zatraceně, jen nedokázal skrýt starost. Většinu času se tvářil odtažitě, chladně nebo flegmaticky, jednoduše jako by ho okolí vůbec nezajímalo. Jenže to hlavně proto, aby se nedostával do podobných situací a nikdo nezjistil, že tenhle kluk nedokáže přehlížet něčí bolest, rád čte a píše poezii a někde v skrytu duše je možná pořád romantik bez ohledu na to, jak moc se v minulosti spálil. Lehce pobaveně si odfrkne, když ho potlapká po prsou. Přijde mu to jako shovívavé gesto, asi jak když mu na balkoně upravovala klopy saka. Protočí očima a raději ustoupí z jejího dosahu.* Jo, to tak. *Odbude její díky. Doufal, že to teď nebude nikde rozhlašovat. Ale pochyboval o tom. Pořád si nebyl jistý, zda jí má věřit, ale instinkt mu napovídal, že minimálně ohledně jejich prvního setkání nic nešířila, tak proč by to teď měla měnit, že?* Oh, děkuji, a východ je prosím kde? *Zeptá se jí a pozvedne obočí. Koutek úst se mu mírně pozvedne v náznaku úsměvu, jako by s ní žertoval, ale bylo jen na ní, zda se to rozhodne brát z legrace.* /A mně se tu přitom tak líbilo./ *Pomyslel si ironicky. Spolkne i poznámku o tom, že umí chodit sám, když ho popadne za ruku. Shlédne na ni, je oproti jeho tak drobná. Potřese hlavou a nechá Lucz, ať si hraje na Jamese Bonda, když zkoumá, zda je vzduch čistý.* To bylo napínavý. *Utrousí nakonec, tohle už si odpustit nedokáže. Znovu ho překvapí, když ho poprosí, aby jí ukázal právnickou literaturu. Ještě před chvílí na něj v knihovně řvala a teď jeho společnost vyžaduje? Vážně by si měla udělat těhotenský test. Po chvilce váhání pokrčí rameny. Byl si jist, že by jí správné oddělení ukázala i knihovnice a možná by neměl ukazovat, že se v knihovně dokonale vyzná, jelikož je tam jako doma, ale co už. Má po krk přemýšlení, jen jí ukáže pár knížek a půjde si po svým, ne?* Tak fajn. *Poví jen, a než si to stihne rozmyslet, vydá se zpět do knihovny. Knihovnice z jejich návratu není zrovna nadšená, ale tentokrát se drží svého hesla nestará se. Jde na jistotu.* Co přesně potřebuješ, právo je poněkud nejasné. *Těch knih jsou tu desítky, ne-li stovky. Sám teď měl právo jako povinný seminář, tudíž věděl, jak složitý a rozmanitý ten obor je. Otočil se od polic zpět k ní a málem do ní vrazil.* Osobní prostor ti moc neříká, co? *Zaškubou mu koutky. I na tom balkoně jí nevadilo být mu blíž, než situace vyžadovala.*

:*Nevedela čítať v ľuďoch, ale na jeho tváry zráčila starosť o ňu. Kto by to bol povedal, že sa o ňu bude Jeremias Crawford obávať. A kvôli nej vkročí na dámske záchody. Mnoho dievčat by si také, niečo nevie ani predstaviť. Bilo by im srdce, červenali by sa a hádzali by sa okolo jeho krku. Ona z toho nič neurobí. Po prvé bozkával sa z jej sestrou, ktorá síce pobozkala jeho prvá, ale aj tak. Mohol ju zahrknúť a opustiť. A po druhé, cítila sa kvôli tomu zle, čo spravila. Nemusela si vymýšľať stávku. Mohla by mu skrátka, len napísať a spoznať ho. Lenže, ona si všetko rada komplikuje. Dokonca aj toto sa celé skomplikovalo. Nemal tu byť a predsa tu bol. A vie, že zo seba potrebovala dostať jedlo. V hlave jej svieti červená, pretože by mu stačilo len chvíľu popremýšľať. Stavila by sa že, by na to prišiel veľmi rýchlo. A to ju desilo. Pretože, by sa prekopal aj pravému zdroju Lucrezii. Tá veselá a bláznivá Lu je len, pekná reklama. Dostal by sa k príšery. Taká predsa aj je. Vidí to keď sa pozerá na výraz svojich rodičov. Keď Jeremias vysloví, neočakávané slová, prekvapene na neho zaklipká mihalnicami. Ranilo ju, že si vôbec také niečo myslel, ale ak sa jej to aj dotklo nedá to na seba znať.* Oh Dio, už len to by chýbalo. Rodiť  niekomu deti.*Prevráti nad jeho slovami oči. Tehotná určite nebola. Brala predsa tabletky, aby sa nič také nestalo. Ale možno by to naozaj mala, pre istotu skontrolovať. Nikdy, predsa nemôže niečo nechať na náhodu. No je si takmer sto percentne istá, že dieťa nečaká. Niečo ako deti? Nie je si istá, či vôbec chce mať nejaké. Sama so sebou má čo robiť, čo by pre boha robila s deťmi. A navyše, kto by už len s ňou chcel mať deti? Jeho starosť ju teší, no zároveň otravuje. Pretože, ani jej vlastná matka, sa o ňu takto nebojí. Tá sa väčšinou času pretvaruje.* Dobre mami.* Prevráti nad tým očami, ale naozaj sa jej tá starosť páčila. Vôbec ju neotravovala pripadalo jej to milé. Lenže teraz by nemali stáť uprostred dámskych záchodoch, a ironicky na seba gániť. Tak, ako robil on. Najradšej by ho kopla do kolena, za také správania, ale keďže ona je tá posledná, ktorá by mu vôbec mala niečo hovoriť, a tak ho nechá tak. Navyše udobrila by sa a ona si to nechce znova pokaziť. Vyvedie ich von na chodbu a už je takmer znova sebou. Znova tá otravná Lucrezia, ako vždy. Nechcelo sa jej ešte domov a navyše, musela sestre doniesť tie knihy. Myslí si predsa, že Lucrezia nepozná mladé Crawforda a potrebuje, tie knihy. Sama sa tej knihovni, dobre nevyzná. Je to pre ňu obrovský chaos z knihami. Pozná len oddelenia, ktoré využíva keď hľadá niečo do školy. Prejde popri knihovníčke, ktorá ich prepaľuje pohľadmi. Ak budú znova kričať, vyvedie ich von z knihovne za uši tým si je istá.* Nie, že by si mal na výber.* .* Rypne si do neho a nasleduje ho do zadnej časti. Dobre, si typla. Vyzerá ako, človek čo sa v knihovne rozumie. Postaví sa vedľa neho a oprie sa o regál kníh. Z úsmevom na perách ho pozoruje.* Hľadám súdne lekárstvo a kriminálne právo?*Spýta sa nevie, ako sa to presne volá. Nemá pocit, že vedľa neho stojí príliš blízko. No zdá sa že, jemu to prekáža.* / Je z teba nervózny./* Nadvihne obočie a zlomyseľne sa usmeje.* [b]A tebe to nesmierne vadí, čo?*Povie a okom nájde knihu, ktorú potrebovala pre svoju sestru. Vy tiahne ju z regálu. A sústredne chodí po pri písmenách, aby našla všetky, ktoré potrebuje. Jedna je vysoko. Neobťažuje sa otravovať Jeremiasa, prejde k rebríku a posunie si ho k poličke, aby knihu dočiahla.*

*Nemyslel svůj dotaz zle, jen to jeho logicky založené mysli dávalo smysl. Měla žaludeční nevolnost, očividné výkyvy nálad a byla přitažlivá, vsadil by se, že určitě s někým už párkrát spala a nehody se dějí, no ne? Žádná ochrana není stoprocentní.* Hmm. *Zamumlá a lehce mu škubnou koutky nad její očividnou nechutí. Omlouvat se ale nehodlá. Sám by jednou děti stoprocentně chtěl, ačkoliv ho ta vyhlídka trochu děsí, ale jak by řekla Lucz „Oh Dio”, rozhodně je nechtěl teď ani v nejbližší době. Rozhodně by se hodilo nejdřív dokončit školu. A dle jeho otce taky postupně převzít rodinný podnik. Potlačil povzdech. Tyhle myšlenky na budoucnost ho prostě nemohly opustit ani na dámských záchodcích, že? Raději se soustředí zpět na Lucz a doporučí jí návštěvu doktora.* Když už tak tati. *Zamumlá si pro sebe a převrátí očima. Je rád, když opustí toalety, začínalo to na něj být příliš divné, ale zdá se, že právě kolem Lucz se divné věci jednoduše dějí běžně.*

Jen si nemysli, dělám ti laskavost, jelikož jsem dobrodinná duše. *Prohlásí suše na její rýpavou poznámku. Dovede ji do sekce práva a rozhlédne se. Doopravdy je tu víc svazků, než kolik by se mu chtělo počítat, potřebuje to zúžit.* Dobře. *Poví prostě a jde k jednomu regálu.* Proč chceš vůbec zanést knihy sestře, na kterou se tak zlobíš? *Neovládne pro jednou zvědavost a rozhodne se jí zeptat.* Pomoc jí přeci nedlužíš. *Byl vnímavý, tudíž si dal dvě a dvě dohromady z toho, jak předtím Lucz urážela svou sestru, že to ona studuje právo a knihy jsou pro ni. Pokud to dobře pochopil, dokonce ji snad sestra zavolala, že si spolu nějaké projdou? I když nechápal, proč by Lucz se svým oborem mělo zajímat právo. Nebo byla doopravdy tak ochotná pomoci rodině za každé situace, přestože se nezdálo, že má sestru v lásce? Byla opravdu matoucí. Nemohl si vzpomenout, zda někdy potkal člověka s tak protichůdnými charakterem a chováním. Když se k ní obrátí, přijde mu, že stojí příliš blízko. Dělá to naschvál? Anebo už je z její přítomnosti jednoduše sám na jehlách?* Někteří lidé mají rádi svůj osobní prostor, Lucrezie. *Pozvedne lehce obočí a zvolí diplomatickou odpověď. Podá jí jednu z knih.* Tahle je vážně dobrá, měla bys ji vzít. *Podotkne raději a doufá, že změna tématu pomůže. Raději ji nechá pokračovat v hledání. Když si však táhne schůdky, aby jednu z knih podala, zamračí se.* Vždyť ta věc je stará bůh ví jak dlouho. *Odfrkne si. A Lucz nepůsobila zrovna šikovně. Tak nějak už ji v hlavě napůl viděl rozpáclou na podlaze. Přejde k ní a jak se natahuje po knize, lehce stoupne na špičky a bleskově knihu sebere dřív než ona.* A teď dolů. *Poručí jí tónem, na nějž není zvyklý odmítnutí. Podá jí ruku, aby jí z té starožitné stoličky pomohl dolů, zatímco v druhé svírá knihu dostatečně daleko od ní. Dává si pozor, aby se tvářil nezúčastněně. Jako by ho spíše otravovala možnost, že by jí musel volat záchranku, než že by měl starost. Když však po něm knihu chce, schválně ji odtáhne dále a zacukají mu koutky.* Tuhle jsem ještě nečetl, možná si ji půjčím první. *Jde čistě o provokaci. Lucz si to dle něho zasloužila, nemůže mít přeci všechno.*

*Na jeho ďalšie slová, ktoré jej stihne odvrknúť ešte na záchodoch ignoruje. Ten chlap má odpoveď úplne na všetko. A ju to maximálne vytáča. Rada mala posledné slovo, ale to zjavne mal rád aj on. No tentokrát ho už nechá tak. Nepotrebuje vyhrávať, nepotrebné hádky o ničom. Už sa nechce hádať. Bude sa snažiť pokiaľ sa jej to podarí, mu už viac-menej vyhýbať. Ale až od zajtra. Dnes si chce dopriať, ešte pár jeho ironických úsmevov. Teda až na tie jeho otravné otázky, ktoré ju niekedy prekvapia. Tak ako teraz, keď ju prekvapí z ďalšou otázkou.* Lebo nie som ako ona. Nepotrebujem si dobíjať ego, pritom ako zhadzuje iných.*Odvetí mu z úsmevom. Pravda bola taká, že je ranila jej setra asi zo všetkých najviac. Myslela si že, keď sem spoločne prídu budú držať jedna pri druhej, ale jediný, kto ostal z jej starého života v Ríme. Illaria sa ale, zmenila. Držala z ich rodičmi a zaslepili jej oči z darčekmi a spoločnými výletmi.  Zatiaľ čo, Lucrezia ostala tvrdohlavá a sestra sa jej pomaly vzdialila. Už si viac neboli blízke, lenže Lu pre ňu aj tak, robila tieto malé maličkosti, ktoré jej obmäkčili srdce a odpustili jej činy.* Nedlžím jej nič, lenže stále je to moja setra, rodina. A tú si nevyberáme.* Odvetí z pohľadom na zem a potom, znova prehliada regál pred ňou. Radšej niečo robí, keď mu povedala niečo o sebe. Nemá rada, ak musí rozprávať o sebe. Nemá síce hrozný život, ale život s ňou je  hrozný. Všetko komplikuje a naťahuje, že sotva pri nej niekto dokáže vydržať.  Ani si nevšimla, že je pri ňom, tak blízko ale zjavne jemu to prekážalo. Pokrúti nad ním z otráveným výrazom hlavou. Nijako to nekomentuje, vzdiali sa od neho, aby si niečo nedomýšľal alebo čo. No zbadá knihu, ktorá je hore, a potrebuje sa ku nej dostať a posunie si k regálu rebrík. Jeremias sa knižke dostane oveľa rýchlejšie. Jemne zavrčí, ale poslúchne ho a zlezie dolu. Chce, aby jej dal knižku, ale ona sa rozhodol sa s ňou hrať. Skáče po jeho ruke, aby ho dočiahla jeho ruku.* Daj mi ju prosím!*Napomenie ho z nabrúseným výrazom v tváry. Sa po ňu načahuje a zakaždým chce vyskočiť. * Nechceš tú knihu, máš ich tu dosť no taak.* Prosí ho zo psími očami a jedine, čo dokáže je drgať do ruky. Je znova v jeho osobnom priestore. Napadne je, že ho pošteklí. A tak sa načiahne na krk, aby ho pošteklí. Aby, dal ruku nižšie a ona mu knihu vyšklbla z ruky. Zatiaľ sa jej to nedarí.* Keď mi dáš knihu, splním ti jedno želanie.*  Skúsi na neho zatiaľ, čo sa snaží dostať tú knihu.*

*Ticho mu nevadilo, ale ani ho nevyžadoval. Jeho zvědavost pro jednou převážila nad touhou po klidu. Obrátí se na ni a zvědavě ji pozoruje.* Hmm. *Zopakuje své předešlé zamručení, jímž vyjadřuje svou pozornost, ale zároveň si svůj názor šetří pro sebe. Věřil tomu, že Lucz si na nikom ego nehonila, minimálně ne naschvál. Zatím ji ale neznal natolik dobře, aby mohl soudit cokoliv dalšího a podložit to fakty místo osobních dojmů.* To nevybíráme. *Uzná tiše. Sám si milionkrát přál narodit se do jiné rodiny. Nezáleželo mu na penězích, ačkoliv byl navyklý žít v luxusu. Nesnášel pocit, že je celý jeho život nalajnovaný. Jeho otec věděl, kam bude na školu, kterým zájmům se bude věnovat, kdy nastoupí do firmy, že ji převezme, dokonce nejspíš i má několik tipů na toho, koho by si měl vzít. Pamatoval si, jak těžce neschvaloval jeho stýkání se s Irene. O to horší bylo, když se ukázalo, jaká doopravdy je. Předhazoval mu to dodnes. Nejspíš se ho pokusí dát dohromady s nějakou holkou z prominentní bohaté rodiny, která bude vyhovovat jeho vkusu. Ještě by stačilo, aby vyžadoval pojmenovat prvorozeného syna po sobě a bude to pro něj perfektní. V duchu si nad tím odfrkl. A nesnášel se za to, jaký je zbabělec, když kromě pár drobností otci ve všem vyhověl. Ačkoliv se chvílemi vzpíral, část jej ho milovala a stále toužila po jeho uznání. S ničím z toho se jí však nesvěří a raději jí pomůže hledat knihy.

Když se Lucz pokusí jednu z horních polic podat sama s pomocí téměř starověké stoličky, raději ji sebe sám a nekompromisně ji pobídne, aby slezla. Vážně nerad by, aby si zlámala nohy. Když vidí, jak se kvůli tomu durdí, vzbudí se v něm hravá stránka. Pousměje se, když ho poprosí, ale následně zavrtí hlavou a zvedne knížku tak vysoko, aby na ni nedosáhla.* Ne. *Zabrouká nevinně. Nikdy si neuvědomil, jak je oproti němu malá, až teď, když po něm skáče a snaží se knihu získat sama. Na rty se mu vloudí upřímný bezstarostný úsměv, na nějž si téměř odvykl.* Ale já myslím, že chci, přesně tuhle. *Odporuje jí, v hlase jasný náznak pobavení. Utahoval si z ní a z toho, jak se kvůli téhle situaci čertila. Když nastolí štěněčí pohled, hraje zamyšleného.* Hm, ne, pořád nemám chuť ti ji vrátit. *Popíchne ji a má, co dělat, aby se nesmál, když ho drcá do ruky. Když se však natáhne, aby ho polechtala, pohled mu ztemní a bleskově ji čapne za ruku svou volnou. Druhou i s knihou udělá to samé, ale jen proto, aby jí dal ruce za záda. Má dostatečně útlá zápěstí oproti jeho velkým rukám, že se mu jednoduše podaří sevřít obě jednou rukou. Tentokrát se on natlačí do jejího osobního prostoru a opře ji o regál s knihami.* To je podlé. *Poznamená o jejím pokusu o lechtání. Navíc teď když bezpečně svíral její ruce za tělem. Pevněji sevře knihu, která mu málem vyklouzla při pokusu držet ji a zároveň ruku Lucrezie. Pozvedne ji do úrovně jejích očí a vítězně se usměje.* Navíc bezúčelné. *Až teď si uvědomí, jak moc se k ní tiskne. Kolenem se v zásadě vklínil mezi její nohy, boky tlačí na ty její a ona se mu hrudí tiskne k jeho. Nyní si má poprvé možnost všimnout drobných světlých teček v jinak tmavých duhovkách očí. I toho, jak legračně krčí nos, když neví, co dělat. Nehledě na křivku plných rtů, které... proč proboha přemýšlí o jejích rtech?! Zatraceně, musel být vážně nepoučitelný.* Jedno přání? *Proč ho při těch slovech napadaly jen samé neslušné návrhy? Cítil, že její pulz se zrychlil, ale to mohlo být způsobeno čímkoliv, od stresu, strachu po rozčilení či touhu. Úsměv mu z tváře zmizel. Instinktivně se k ní nakloní blíž.* Schovám si ho na později. *Podotkne ohledně přání a trochu si odkašle, než ji pustí a odstoupí od ní. Podává jí knihu a pečlivě nasadí svůj typický lhostejný výraz.* Ještě nějaké ti chybí, nebo je to vše? *Zeptá se ještě, vymazává z hlavy všechny hloupé myšlenky, které mu před běžely hlavou.*

* Nevadilo jej doťahovanie s Jeremiasom. Dokonca ho mala chuť jemne provokovať, aby konečne nebol taký ustrnutí. Typuje ho na človeka, ktorý má svoje pevne dané hodnoty a za nič ich nechce zmeniť. Síce ho nechcela súdiť, myslela si že, je presne ten typ chalana z bohatej rodiny, ktorý už má dávno naplánované, čo v budúcnosti bude vôbec robiť. Poslušný až na kosť. Tak, ako aj Illaria. Ich rodičov počúvala a snažila sa potešiť, hlavne ich. Lu zase bola jej opačný opak. Vzťah z rodičmi jej bol zaťažko vôbec rozvíjať, pretože im stále nevedela odpustiť ich vtrhnutie do jej života. Len tak. Predtým sa predsa nezaujímali, tak k čomu to celé vôbec je? To rodinkovanie im neverila a ani nikdy nebude. Naučila sa byť sebou a pokiaľ sa dá potešiť hlavne seba. Niekedy aj Illariu. Aj keď možno si to nezaslúžila, ona predsa nemohla za to, že sa zmenila. Preto sa rozhodla jej ísť, aj pre tie knižky. Bola to malá láskavosť, ktorú bude mať neskôr u nej. Plus strávi čas z Jeremiasom. Boli dve muchy, jednou ranou. Navyše sa zdá, že už na ich malú hádku zabudol a rozhodne sa ju dráždiť.* Urob to pre svoju budúcu manželku Illariu Crawford.* Rypne si do neho, keď sa ku nej nakloní, aby jej dal ruky za chrbát, keď sa rozhodne jej ich dať za chrbát. Nakloní sa ku nej. Jeho vyšportovaná postava, oproti tej jej útlej bola slabá. Za to, statočne bojovala keď jeho telo bránilo Lucrezii, aby sa vzdialila. Nepodarilo sa jej vyšmyknúť, a tak namiesto toho mu pozerala do očí. Až v kostiach cítila to napätie, ktoré kričalo nech niečo urobí. Nevedela, však poriadne čo. Jeho úchop bol pevný a nevedela sa mu vyšmyknúť . Spozornel až keď mu navrhla obchod, jedného priania. Myslela si, že ho využije hneď, ale čo už ho vyriekla a predsa, nech si vyberie čokoľvek, nebude maž problém. Až na to, že v hlave na seba zase kričí, že tým pádom ho bude vidieť viac, ako len teraz.* Dobre, teraz mi daj tú knihu.* Povie pohotovo a načiahne k nemu dlaň. Rada by to tu konečne dokončila, aby nemusela ísť domov po tme. Navyše z tromi ťažkými knihami v rukách. Dnes už odmieta čokoľvek zjesť. Zlý pocit, ktorý ju ťažil celé dni na prsiach, razom zmizol. Potom udobrení sa cíti omnoho lepšie. Aj keď by sa tak, cítiť vôbec nemala. Dala si pravidlo, že teraz sa sústredí len na školu. A vzápätí vie, že jej rozptýlenie stojí rovno pred ňou. Zavrie nachvíľu oči keď jej podá knižku, aby sa spamätala z jeho pevného dotyku. Tento dotyk neznášala. Robil to aj Carlo. Jej tyranizujúci priateľ, ktorý ju rád zneužíval a hral sa s ňou ako s bábikou. Od Jeremiasa si okamžite urobí pár krokov ďalej. Aby, ju nemohol zase chytiť za zápästie.* Vidíš, že sa vieš podeliť.* Pochváli ho sarkasticky a na jeho ďalšie slová, len pokrúti hlavou.* Nie, toto je všetko, máš pohov.*Odvetí mu s polo úsmevom. Nevie, čo ho má čakať alebo nie a vydá sa ku knihovníčke po tlačivo, ktoré ju zaväzuje knihy znova vrátiť v tom istom stave a určenom termíne. Inak bude za ne pekná pokuta. Podpíše papier, ktorý ju týmto zviaže nejakému záväzku. Pre ňu je aj toto, veľký posun. Keď knihy donesie v poriadku. A hlavne načas. Potom si knihy zoberie a rozbehne sa domov. Bez rozlúčenia alebo ďalšieho prísľubu, že sa ešte niekedy uvidia. Tak, to predsa bolo pre neho najlepšie. Nechať ho žiť, ten jeho dokonalý sen, ktorý by mu len pokazila.*

*Když už knížku drží, rozhodne se Lucz trochu poškádlit. Její poznámka se mu ale vůbec nelíbí. Ušklíbne se a zavrtí hlavou.* Proč pak? Chtěla bys mou úžasnou maličkost jako švagra? *Odfrkne si. Ironicky je mu však jasné, že Illariu by jeho otec schvaloval spíš než Lucz. Obě pocházely ze stejné dobré rodiny, ačkoliv možná ne vyloženě významné, ale sestra Lucz studovala práva, byla starší a dle toho, co pochopil, i lehčeji zvládnutelná než Lucrezie. Jeho otec nikdy neměl rád ženy, které se neuměly ovládat. Jeho matka byla příkladnou ukázkou krásy a zdvořilosti. Vždycky správně upravená a ovládala uhlazené způsoby, byla zábavná ale ne hlučná, milovala poezii, ale přitom neměla od svého manžela přehnaná nereálná očekávání. A nikdy otci nevzdorovala, přestože svého syna milovala a přála by mu více svobody. Když však došlo na lámání chleba, stála za svým mužem. Vsadil by se, že otec by mu přál ženu podobného ražení, ačkoliv on by se s ní asi unudil k smrti. Nepotřeboval neustálý vzruch, ale ani někoho, kdo mu vše odkýval a nepředstavoval pro něj žádnou výzvu. Svou mámu měl rád, ale ne, nechtěl podobnou partnerku pro sebe. Když se Lucz pokusí ho polechtáním přimět vydat knihu, bez přemýšlení ji imobilizuje, aby se o podobnou hloupost nemohla znovu pokusit. Natlačí ji na regál, ale jen proto, aby neměla prostor se mu vysmeknout nebo ho třeba kopnout. Věřil by, že by toho byla schopná. Problém je, že když mu tak vzdorně hledí do očí a cítí její tělo oproti tomu svému, napadají ho nevítané myšlenky. Vzdálí se nakonec rád, cokoliv, aby tyhle myšlenky zaplašil.* Tady madam, jste tvrdá vyjednavačka. *Cuknou mu koutky, ale brzy svůj výraz pečlivě nahradí typicky lhostejným. Má tak trochu dojem, že je na něj stále naštvaná. Snad za to, jak ji chytil? Koledovala si o to a nesnažil se být hrubý, alespoň doufal, že jí nijak neublížil. Nad tím se lehce zamračí. Možná to dělat neměl, ale neslyšel ji syknout nebo zaprotestovat vůči tomu, že by ji snad svíral příliš silně. Stejně už bylo pozdě to řešit, asi by oba měli jít domů.* Co bych pro tebe neudělal. *Odpoví lehce ironicky.V duchu protočí očima nad tím, když ho propustí jako psa.* /Pohov hochu, přines tamto, k noze.../ *Mohla by si ty povely klidně rozšířit.* Fajn. *Dá si ruce do kapes a jde za ní, aby si knihy mohla zapsat. Čeká, přijde mu, že by bylo slušné se alespoň normálně rozloučit.* Tak ah... *Jenže ona už je pryč. Nad tím se zamračí ještě víc. Tentokrát ho vážně bodne vina. To se jí bude muset omluvit? Měl dojem, že jen žertovali.* Zatracený ženský. *Zamumlá si pro sebe a pokývne při odchodu knihovnici, která ho kriticky pozoruje. Ani se tomu nediví.*

*Vánoce a Silvestr proběhly převážně v rodinném kruhu s pár přáteli a hodně členy jejich rozsáhlé rodiny. Temi si svátky opravdu užila, byla jako malé dítě a bylo to na ní poznat i přitom, co si hrála se svými mladšími sestřenicemi a bratranci. Silvestr proběhl už spíše s rodinnými přáteli a kamarády jejích sourozenců. Něco malého si na přípitek dala, ale jinak se alkoholu skoro nedotkla. No, a po těchto bujarých oslavách přichází na řadu jedna z nejdůležitějších etap člověka… Zkouškové. A jelikož je univerzitní knihovna konečně pro studenty zase otevřená, neváhá a jede si vyzvednout knihy ke studiu. Jelikož stráví většinu času v hromadné dopravě, oblékne si jen tenčí svetr, pod něj tílko a džíny. Dále šálu, kabát a kotníkové kozačky s podpatkem. Vlasy si splete do španělského copu a pár pramenů nechá, aby ji lemovaly obličej. Miluje tento upravený, ale zároveň neupravený typ účesu. Ještě si vezme seznam potřebných knih, tašku, do kterých je dá a samozřejmě mobil a klíče. Bude mít co dělat, aby knihy vůbec unesla, půjčuje si jich opravdu hodně a ke všemu to jsou všechno ohromné bichle. Autobus ke škole stihne jen tak tak, z koleje jim jezdí sice každou chvíli, ale chcete stihnout ty dřívější, ne? Ale jak už to tak bývá, autobus je nacpaný lidmi, jako vždycky, takže se Temi snaží najít nejvhodnější místo, kam si zaleze, aby se žádného z těch lidí nemusela dotýkat. Cesta trvá něco okolo čtvrt hodiny. Jakmile se z busu dostane ven, trochu se poupraví a vydá se směrem do univerzitní knihovny. Už tam nebyla strašně dlouho a přemýšlí, zda si tam i na chvíli nesedne a neudělá si výpisky z knih, které si domů vzít nemůže.* /Uvidíme, kolik budu mít času./ *Pomyslí si a po vstupu do budovy si sundá šálu i béžový kabát a dá si je přes pravé předloktí. Jde opatrně a potichu, aby nerušila těch pár studentů, co tam jsou a jde hledat mezi regály to, co potřebuje.*

*Svátky Vánoční stále byla tradice trávit s rodinou, ačkoli to dusno a vzájemná nevole jim samozřejmě ubírala na kouzlu. I letos se však ukázal a rozhodl se tuhle trapnou atmosféru přežít. Silvestr pak mohl trávit dle vlastního uvážení a na nóbl večírek, který každoročně pořádali jeho rodiče, by ho nedostali ani párem volů. Raději si zamluvil salonek s přáteli v baru, popíjeli a hráli karty a ruletu dlouho do noci. Hazard byl jeho tajnou vášní, ačkoli si dával pozor, aby mu to nepřerostlo přes hlavu. Sázel střídmě a ukazoval se na podobných setkáních jen zřídka, věděl, jak snadné by bylo do toho spadnout. První leden tak v zásadě proležel s kocovinou a druhého se rozhodl uchýlit do knihovny. Ta dnes pro studenty znovu otevřela, ale přesně jak tušil, moc lidí to nebylo. Většina stejně jen přišla rychle vrátit nebo si zase vyzvednout knihy a nikdo se tu moc dlouho nezdržoval. Zkoušky přeci jen začínaly převážně až za týden a víc, a ti, co je měli takhle brzo, už většinu materiálů měli doma přes Vánoce, ti, kdo začínali později, na to zatím celkem kašlali. Zamíří do oddělení s poezií a vybere si jednu z knih, které vypadají zajímavě, aby se následně usadil na jednom z rozložitých parapetů. U okna by možná mohlo být chladno, ale pod rámem se nacházelo topení, takže se to celkem vyvažovalo. Navíc na sobě měl jednoduché tmavé džíny, kotníkové černé zimní boty a tmavě zelený kašmírový rolák. Vlasy mu jako vždy trčely tak nějak různě jen v náznaku nějakého účesu. Ruce mu dnes zdobilo asi pět prstenů, nejvýraznější byl ten s rodinným erbem, a pak cínový s můrou a vsazeným malým onyxem. Za hodinu toho, co tu je, zatím někdo prošel kolem jen jednou, tohle oddělení nebylo zase tak populární. A tak ani nezvedá pohled, když zase zaslechne kroky. Stejně byl znám tím, že se o své okolí, hlavně lidi, nijak moc nezajímal. Byl považován za poměrně odtažitého, ne-li arogantního a chladného. Velká výhoda, když jste si například chtěli číst a nebýt rušeni.*

*Jako první zastávka sloužilo oddělení s historickými knihami, přesněji období středověku, ze kterého měla souhrnou zkoušku. Zapomněla se na ní zapsat a tento semestr má dokonce tři takové zkoušky, takže má docela strach, jak to s nimi dopadne. Hlavně to, že jsou to ústní, ji celkem děsí, ale dá do toho vše a nechá si poradit od mamky, jak by se na to měla nejlépe připravit. Z tohoto oddělení si vezme knihy o vikinzích, dále Renesančního člověka a několik knih týkajících se křížových výprav a králů Anglie a Skotska. Jelikož už teď má plné ruce a musí jít ještě pro knihy do raného novověku, knihy si odloží na nejbližší parapet sousedící s oddělením poezie a kabát zasekne o tašku, aby ho nedržela a měla tak druhou ruku volnou, a šálu si omotá opět kolem krku. Jen co zvedne knihy, koutkem oka zahlédne tmavý flek napravo od ní. Otočí se a oči se ji rozzáří štěstím. Nečekala, že bude mít takové štěstí, že ho ještě někdy uvidí. Pomalými a co nejvíce ladnými kroky se k němu i s těžkými knihami rozejde.* /Od trhů jsem o něm neslyšela. Ale tohle je boží./ *Skousne si ret, aby se nekřenila jako malé dítě a jen co k němu dojde, odkašle si, aby si získala jeho pozornost.* Promiň, máš tu místo? *Zkusí to říct co nejvíce uvolněně a přitom profesionálně, aby nepoznal, že je to ona. Ale jde to složitě, když má hroznou chuť ho obejmout. Je to snad první člověk, u kterého se nebojí ukazovat svou dětinskou stránku a je opravdu ráda, že ho vidí a možná ho má i za dobrého kamaráda, i když se potakli jen jednou. Temi je prostě hodně zvláštní tvor, jenž ani nejde pochopit a je třeba jeho myšlenkové pochody prostě buď ignorovat, nebo nějak neřešit.*

*Popravdě ho trochu ruší, že daná osoba trochu dupe, anebo možná nese něco těžkého. Stejně tvrdohlavě očima ulpívá na stránkách, kde mu ubíhají líbezné verše. Dokázal by čtením poezie strávil klidně celý den. Někomu to přišlo nudné, ale jeho to bavilo a jako jeden z více koníčků mu to přišlo přijatelné. Přeci jen i občas cvičil, jezdil na koni, hrál tenis anebo si vyjel na motorce, pohyb a celkově potloukání na čerstvém vzduchu mu nechybělo. Trochu se napne v ramenou, jelikož kroky se blíží k němu.* /To vážně nemůžu mít chvíli klid?/ *Pomyslí si trochu rozladěně. Když však zaslechne povědomý hlásek, jeho podráždění o malý stupínek poleví. Snad si myslela, že ji nepozná, jenže on věnoval poměrně dost pozornosti detailům a nehrozilo, že by si tenhle jemný, avšak dostatečně výrazný hlásek nezapamatoval. V klidu dočte básničku, a pak k ní vzhlédne. V rychlosti ji zhodnotí pohledem a pozvedne obočí nad šálem omotaným kolem krku.* Zrovna jsem si říkal, jak je tu mrazivo. *Podotkne s lehkou stopou sarkasmu. Ta holka byla vážně neuvěřitelná. V knihovně bylo příjemně, pokud jste jako on neseděli téměř nalepeni na chladné okenní tabule, ale jemu zima nebývala zrovna často. Útrpně si povzdechne a otočí stránku, bradou jemně kývne ke stolům, i když teoreticky by se Artemis vlezla i k němu na rozložitý parapet. Nejspíš by mu ale po chvíli začala mrznout, teplo pronikající skrz dřevo by to nevynahradilo.* Ale jen pro tebe andílku. *Odpoví jí nakonec. Jestli tady byla ještě s někým, tak se sebere a půjde.* Nebylo by snazší si ty knihy nosit postupně? Zdá se, že se pod nimi zlomíš. *Podotkne. Odolá nutkání se zvednout a pomoct jí s nimi, to by bylo příliš osobní, ačkoli ho z toho téměř svrbí ruce.*

*Ať se snaží jak chce, podpatky dělají samy o sobě docela velký hluk a i když se snaží jemně našlapovat, stejně to nejde a tak to po několika krocích s těžkýma věcma to nakonec vzdává. Stejně tak i nošení dalších věcí. To prostě jinak nejde. Ale nálada se ji hned zlepší, jakmile zahlédne svého starého známého. No, starý není a ani se neznají nijak dlouho, ale dalo by se říct, že je starý známý.* Haha, velmi vtipné. Mám plné ruce a nevím, kam bych tu šálu jinam dala. *Našpulí hraně uraženě rty. Vlastně se dneska i docela snažila nemít na sobě tolik vrstev oblečení, když je venku poměrně teplo. Ale ten svetřík si už asi sundavat nebude, to tílko, které pod ním má má na její vkus celkem velký výstřih a nechce vypadat jako idiot, co se neumí oblékat.* Děkuju. *Položí tašku na zem i s šálou a kabátem, ale knihy si u sebe nechá a po posazení si je položí na klín. V knihovně jsou skoro sami a navíc jsou celkem daleko od ostatních, takže se nemusí ohledně hlasu nijak moc omezovat.* No, bylo, ale na to už jaksi není čas, protože si z těch knih musím udělat výpisky a z těch výpisků se naučit. Těch knih jsem měla ještě víc přes vánoce, ale znáš to, nejde se přes svátky vůbec soustředit. *Pokrčí nad tím rameny a při naklonění hlavy si přečte titul knihy, kterou si Jem půjčil. Získá si tím ještě větší pozornost.* Líbí se ti? *Zeptá se ho a podívá se na něj svými oříškovými kukadly. S těmi svázanými vlasy vypadala mnohem lépe a víc žensky než na tom tržišti posledně, co se setkali. Občas ji to tak prostě vyšlo.* Jak si vlastně trávil svátky? Užil sis je alespoň, i když nemáš moc rád Vánoce?

*Na chvíli byl nečekaným setkáním překvapen, ale brzy si uvědomil, že to zas tak ohromující není. Oba studovali zde na univerzitě a knihovna byla univerzálním místem setkávání všech ročníků. I studenti, kteří knihy nenáviděli, museli jednou za čas do knihovny vstoupit a najít materiály k seminárním pracím, referátům apod. Třebas díky tomu bylo místo často nenáviděno, pro něj bylo jakousi oázou klidu. I v rušné dny zde panovalo ticho narušované pouze šeptem a pravidelnými kroky. A jemu se líbila zdejší atmosféra i vůně knih, takže ho často mohl člověk nalézt zalezlého v nějakém rohu jako nyní s knihou v ruce, když měl zrovna náladu na nějaké počtení.* Jistě, tím to bude. *Odvětí shovívavě, čímž trochu naznačuje, že jí nevěří. Mihne se pohledem k ní až poté, co se Artemis usadí. Ačkoli hromada knih toho dost zakrývá, zdá se, že svetřík jí sedne mnohem více a těsněji ku tělu než předtím zimní bunda na trzích. Alespoň tak naznačuje existenci nějakých křivek po vrstvou oblečení. Vlasy má dnes hezky sčesané, dodává jí to vážnějšího, ale stejně rozkošného vzhledu.* Já myslel najít si místo a postupně si sem donést knihy, ne, aby sis je postupně brala domů. *Pozvedne obočí. Zdá se, že andílek má dnes umluvenou náladu. To mu zrovna moc nevyhovovalo, chtěl zde zůstat zašitý hezky v klidu a tichu, ale zjišťuje, že ho tihle vyrušení neštve tolik, kolik očekával.* Je to celkem dobré. *Uzná a pokrčí rameny. Četl Galantní slavnosti od Paula Verlaina.* Tyhle jeho brzké básně jsou mnohem lepší než ty pozdější. Byl to známý zhýralec, který se však na sklonku tvorby obracel k víře, a tím si ho dost lidí v dnešní době znechutilo. Nic to nemění na tom, že to byl skvělý básník. *Vysvětlí jí. Líbí se mu, jak zaujatě na něj kouká. Nejspíš byla tímhle setkáním mnohem více nadšena než on.* Co to vlastně všechno taháš? *Zeptá se. Viděl pár historických titulů, ale celkově mu nic moc neříkali. Hovor o knihách byl každopádně bezpečná půda. Artemis ji však velmi rychle opustí a donutí ho se nevesele ušklíbnout.* Ne, neužil. *Odpoví jednoduše.* Možná tak Silvestr. *Zamručí. Zaklapne knihu a opře si temeno o zeď, načež na chvíli zavře oči.* Co tvoje svátky? *Zeptá se zdvořile.* Dárky se líbily? *Vzpomene si na její nakupování.*

Ale opravdu. Se koukni, kolik toho mám a ruce mám jen dvě. *Protáhne takovým smutným otravným tónem, který často dělají malé děti, když jim rodiče nevěří historku o tom, jak si zamazali kalhoty a zničili bundu. Trochu ji mrzí, že ji to nevěří, zase tak divná není, aby si uvnitř budovy, kde se topí, brala šálu. Její úsměv tím pádem trochu opadne a pokusí se změnit téma, aby náhlou změnu nálady zamaskovala.* Jo tak, no, to by bylo relativně na dlouho a tím, že by se mi uvolnili ruce, bych těch knih vzala až moc. *Podívá se na regály před sebe. Jejich délka naznačuje, že asi tak jednu desetinu z jedné poličky by si určitě domů vzala, i když by neměla moc jak je pobrat.* Já na prokleté básníky nikdy nebyla, ale třeba Poe mě i docela bavil. Jen Zánik domu Usherů byl docela nic moc. *Odvrátí od něj pohled, aby nenabyl podezření, že na něj moc zírá a raději se zaměřila na knihy před sebou.* Ty dvě malé jsou o Vikinzích, ta tenčí velká je o renesančním člověku v italské společnosti, dále tu mám souhrnné dějiny Anglie od prvního stěhování národů po konec minulého století. *Překříží nohy v kotnících, nohama na zem nedosáhne ani kdyby se více posadila dopředu. Na to je moc maličká. Na tvář se ji na krátkou chvíli vrátí úsměv.* Vánoce byli fajn, přijeli tety a strejdové s malými, takže jsem s nimi dělala blbosti a díky mě mohli jít brzy spát. O Silvestru jsem si četla a byla u sebe v pokoji, protože v přízemí proběhly tři různé party najednou a bylo toho moc. *Podívá se na druhou stranu od Jema a pak se podívá i na něj. Najednou má pocit, že ho její přítomnost ruší a raději by byl sám.* Ehm, myslíš, že bych si tady nakonec mohla nechat věci? Že bych si zaběhla najít i ten zbytek… *Vysvětlí mu a z parapetu opatrně seskočí dolů a knihy položí na místo, kde doteď seděla. Snad mu tam nebude moc překážet.*