Edinburgh RPG
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Go down
Admin
Admin
Posts : 71
Join date : 2021-07-22
View user profilehttps://rpgedinburgh.forumotion.eu

Nemocnice        Empty Nemocnice

Thu Nov 11, 2021 5:46 pm
Nemocnice        Hosp10

Edinburghská nemocnice před pár lety prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Má nyní mnohem modernější vybavení než před lety. Je velmi rozsáhlá, nalézá se zde vše kromě dětské kliniky, kterou má Edinburgská nemocnice zvlášť. Sídlí zde i několik praktických a specializovaných doktorů, kteří zde mají praxi. V zemi má nemocnice velmi dobrou pověst hlavně na poli neurochirurgie, v níž dokonce získala několik ocenění pro výzkum a přínos vědě. Téměř každý den je tu však rušno, a to často i v noci. Pracovat zde je možná čest ale i velký stres.
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Fri Nov 12, 2021 9:02 am
Přechod z "Les"

//O 3 dny později//

*Byli to už tři dny od doby, kdy se Will ošklivě zranil na hlavě. Kámen, na který spadl v lese, mu způsobil tržnou ránu na hlavě, díky které upadl do bezvědomí.*

*Všude kolem něj se rozprostírala tma. Měl zavřené oči, přes které vnímal měnící se světelné obrysy. Slyšel něčí hlasy, ukliďnovalo ho to na duši, ale doposud neměl sílu odpovědět. Nemohl otevřít oči, nemohl se pohnout, ale přesto věděl, že žije. Cítil svíravou bolest v hrdle, která mu znemožnovala normálně se nadechnout. Cosi mu v tom bránilo, ale zároveň ho to udržovalo při životě. Přístroje, které mu pumpovali do plic kyslík, byli zároveň zázrakem, ale i útrpnou bolestí, které se potřeboval zbavit. Kdyby se mohl alespoň malinko pohnout, bylo by to, to první, co by si s těla vyndal. Potřeboval se samovolně nadechnout. Slyšel lékaře, jak mluví něco o úrazu hlavy a otřesu mozku, ale nemohl na to nijak reagovat. Mluvil na ně a křičel, ale svůj hlas neslyšel, bylo to pouze v jeho hlavě. Nechápal co se děje, byl zmatený. Určitá naděje mu svitla, když slyšel lékaře mluvit o tom, že by se měl co nevidět, probrat k životu. Jako studující lékař věděl, že tohle musí být jen syndrom probuzení z umělého spánku. Mozek už funguje, ale jeho tělo ještě zatím ne. Nevěděl, proč se nachází v tomto stavu, nevěděl, proč je v nemocnici, vůbec si nepamatoval, co se stalo. Byl to pro něj jako zlý sen, který byl až příliš reálný. Snažil se probrat svůj mozek a přikazoval mu otevřít své oči. Chvíli to trvalo, ale po nějaké době skutečně cítil, jak se mu víčka začínají chvět. Jen malou škvírkou spatřil svit osvětleného nemocničního pokoje. Okamžitě musel oči zase přivřít. Světlo ho pálilo a vypalovalo jeho duhovky. Opatrně se snažil přiviknout dennímu světlu, když postupně otevíral své oči.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Fri Nov 12, 2021 11:52 am
*Uběhly dlouhé tři dny.*
*Když odvezla Willa sanitka do nemocnice, sebrala všechny věci a odjela Willovým autem ke svému domu. Dala si dlouhou horkou sprchu, umyla si vlasy a převlékla do čistého oblečení. Byla stále ještě v šoku, ale dokázala s tím žít. Během té doby, co byla doma nic nejedla, zato ale vypila dva šálky silné černé kávy. Vysypala vše ze své kabelky a naházela tam notebook, telefon, nabíječky a všechny nezbytnosti. Obula si pohodlné tenisky, před odchodem sebrala z poličky klíče ke svému autu a vyrazila směrem k nemocnici. Při pohledu na obrovskou prosklenou budovu se jí sevřelo hrdlo. Pach dezinfekce jí nikdy nevadil, pokud dělala svou práci, ale když měla někoho navštívit nebo být sama pacientkou, dělalo se jí zle. Vystoupila a zabouchla za sebou dveře auta a vydala se k nemocnici. Na recepci si vyžádala číslo pokoje, kde Will leží a rychlým krokem se vydala tím směrem.*
*Celé tři dny strávila v pokoji spolu s Willem, který se ještě neprobudil. Během té doby musela vyřídit množství emailů a telefonátů a musela také zrušit svoji návštěvu u rodičů, kterým slíbila, že brzy přijede a vše jim vysvětlí. Čas od času do pokoje vešla hromada doktorů, kteří dělali Willovi běžná vyšetření. Tentokrát mluvili o jeho probuzení. Její tělo bylo vyčerpané, ale mozek jí nedovoloval spát, proto taky za celé tři dny nespala ani minutu. Pohlédla na Willa a poprvé po třech dnech viděla nějakou změnu. Otevíral oči. Prudce vstala z křesla, položila na něj notebook, který doteď měla na klíně a vydala se k jeho posteli. Něžně se dotkla jeho ruky, ale mlčela. Pak se ohlédla na doktory a tiše promluvila. Její hlas byl ochraptělý.* Otevírá oči. *To byla jediná dvě slova, která dokázala pronést, než musela ustoupit lékařům, kteří se vrhli k němu. Stála u zdi a čekala, co se bude dít dál.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Fri Nov 12, 2021 1:44 pm
*Cítil se, jakoby neotevřel oči dlouhé měsíce. Jeho oči nebyli zvyklé na denní světlo. Bylo to dost nepříjemné, ale snažil se je otevřít co nejrychleji, aby se konečně mohl podívat kde to je. První co uviděl, bylo stropní světlo nemocničního pokoje. Nesvítilo, nebylo třeba, když byl den. Pomalu se mu začínal vracet cit do jeho těla, s tím přicházela i postupná bolest. Na těle cítil proleženiny a ochablost jeho svalů byla zřetelná. To všechno bylo nic, proti tomu, jak ho bolala jeho hlava. Slyšel něčí hlas, poznával ho, ale nedokázal si ho hned přiřadit k obličeji. V krku mu stále vadila trubička, která mu přiváděla vzduch do plic. Konečně zjistil, že může hýbnout rukou. Pomalu ji zvedl, koordinace ještě nebyla úplně dokonalá. Šáhl si na svůj obličej, nejprve na čelo, kde ucítil jakousí síťku, která obepínala velké množství obvazů. Následně ucítil hadičky, které mu vedly do úst i do nosu. Chtěl za ně zatáhnout, vyrvat si je z těla, aby se mohl sám nadechnout, když v tu chvíli ucítl něčí ruku na té své, která mu v tom zabránila. Zřejmě doktor, který přiběhl po tom, co ho přivolalo to volání. Slyšel něco o tom, že si to má ještě chvíli nechat, než se jeho tělo plně vzpamatuje. Nechtěl to mít v sobě, takže se chvílí přetahoval s lékařem, než zjistil, že jeho tělo je příliš slabé na to, aby zvítězilo. Bylo to nepříjemné, ale snažil se to vydržet. Mezitím mu dělali nějaké testy, aby zjistili, jeho funkce. Neměl sílu jim odporovat, takže mu nezbývalo nic jiného, než s něma spolupracovat. Chvíli to trvalo a v tu dobu ani nevěděl, že je ještě někdo další v místnosti. Až když doktoři trochu poodstoupili, a on naklonil hlavu trochu do strany, uviděl Moon. * /To je ta holka ze studovny?/ * Pomatoval si, jak se seznámili, i to že ji pozval do restaurace. Myslel si, že se mu je to jenom zdálo, že to byla vedlejší aktivita jeho mozku, když byl v umělém spánku. Nechápal, proč je teď tady a vypadá docela vyděšeně. Nechapal ani, proč je tady on. V hlavě měl obrovský zmatek, který prahl po vysvětlení. Lékaři se rozhodli, že mu vyndají hadičku z krku, aby mohl konečně promluvit. Bylo do bolestivé, jakoby měl v krku živé rány. Ústa měl vyschlé, ale byl rád, že se může konečně sám nadechnout. Chvíli to bylo nepříjemné, ale hned jak se mu dech trochu ustálil, otočil hlavou směrem k ní.* M-oo-n? *Nebylo mu takřka ani rozuměl, hlas měl nakřáplí a velmi slabý.* C-co - tady děláš? A a co tady dělám já?
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Sun Nov 14, 2021 9:37 pm
*Jakmile mu vytáhly hadičku z krku, cítila se nesvá. Byla nervózní. Vlastně ani pořádně neví, jaké škody ten pád napáchal. Pozorovala, jak přivyká pro něj novému pocitu - bez hadičky. Když promluvil, ulevilo se jí. Takže si ji pamatuje. Nebo alespoň si pamatuje její jméno. To je dobré znamení a dobrý začátek. Cítí, že je její tělo napjaté a tak vydechne a uvolní se. Pak ale Will promluví znovu. Mlčí. Pohlédne na lékaře, kteří se otočili jejím směrem a přikývli, protože pochopili, že si musí asi promluvit a tak odešli a nechali je o samotě. Dívala se za nimi, dokud se za nimi dveře v tichosti nezavřely. Pak se její pohled vrátil zpět k Willovi.* Víš... *Začne, ale hlas ji zradí a tak přejde ke stolku u křesla a napije se vody. Pak položí svůj notebook na stůl a křeslo si přitáhne k Willově posteli. Láhev s vodou si vezme s sebou. Posadí se. Nervózně si pohrává s lahví a snaží se vymyslet, jak mu stručně říct, co se stalo. Má neuvěřitelně unavené tělo. Cítí, že potřebuje dávku kofeinu, ale po třech dnech na nemocniční kávě, která byla odpornější než cokoliv jiného, se rozhodla, že si pak zajde raději do kavárny.* Nevím, co posledního si pamatuješ. Vzal jsi mě k jezeru. Strávili jsme tam noc a pak druhý den jsme se před odjezdem šli projít do lesa. *Odmlčí se a pozoruje jakoukoliv Willovu reakci na její vyprávění.* Když jsme se chtěli vrátit k autu, nejspíš jsi o něco zakopl. Udeřil ses silně do hlavy a měl jsi otřes mozku. Upřímně víc nevím. Nejsem teď moc schopná fungovat. *Zavrtí hlavou.* Byl jsi v bezvědomí. Tři dny. *Znovu jí selže hlas a tak se zase napije.* Musela jsem tvé auto odvést zpátky do města já. Stojí u mého domu. Klíčky máš v šuplíku vedle postele. *Po tváři jí steče slza.* Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. *Rychlým pohybem ruky si ji setře a snaží se mluvit vyrovnaně.* Nechtěla jsem tě tu nechat samotného a tak jsem zavolala rodičům, že za nimi nepřijedu a budu to muset odložit. Celé tři dny jsem byla tady a čekala jsem, až se probudíš. *Ukončí svůj ničím nerušený monolog.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Mon Nov 15, 2021 9:08 am
*Cítil všechnu tu bolest, která obklolovala celé jeho tělo, ale to všechno ušlo do ústranní, když začla vyvětlovat, co všechno se stalo. Nechápal to. Nepamatoval si nic z toho, co právě řekla. Poznával ji, ale nenalézal spojitost mezi ním a jí. Poslední co si pamatovat bylo, že ji pozval do restaurace, ze které potom odešli, ale už nevěděl kam. Proto byl zmatený, že mu teď říkala o jezeru. O jezeru, který pro něj měl daleko větší význam, než cokoliv jiného. Jaký důvod měl proto, aby ji tam vzal? Nevěděl, že mezi nimi vzniklo něco víc. Viděl ji jako tu holku, kterou potkal ve studovně a jen ji pozval na rande, které si moc užil. Chtěl něco říct, když ho zarazili další její slova.* /Byl jsem tři dny v bezvědomí?/ * Z těch slov úplně ztratil řeč. Ona mezitím mluvila dál, když si všiml, že u toho brečí.* /Proč brečí sakra?/ *Byl ze všeho hrozně zmatený. Chvíli to trvalo, než vůbec našel nějaká slova.* J-Já to nechápu. *To bylo nejspíš patrné i z jeho výrazu, ale říct to prostě musel.* Co jsme dělali u jezera? To není možný. *Sám tam od smrti děděčka nebyl, nechápal, proč by tam teď jezdil s ní.* Ne to prostě není možné.. Byly jsme v restauraci a pak jsme někam šli, musel jsem zakopnout tam. *Snažil se přesvědčit spíš sám sebe, než jí. Zasekl se, když rekla, že byl tři dny v bezvědomí. Další její povýdání měl jako v mlze.* Tři dny v bezvědomí? Ne ne ne to není možné, kterého je dneska? *Nemohl tomu uvěřit, nechtěl tomu uvěřit.* A co tady vůbec děláš? Mezi námi něco bylo, nebo jak? Kde je můj otec? No jistě, ten se tady ani neukázal, proč taky že. *Neskutečně ho bolela hlava, ale teď se spíš bolest fyzická začla měnit na tu psychickou. Bylo toho na něj prostě teď moc.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Mon Nov 15, 2021 1:17 pm
*Když promluvil, každé z jeho slov se jí zabodávalo do srdce jako dýka. Hlouběji a hlouběji. Nepamatuje si nic víc než jejich večeři a dál nic. Nepamatuje si, co následovalo ve studovně, ani jak je vyrušil profesor. Nepamatuje si ani výlet k jezeru. Nepamatuje si, co se stalo u jezera a dokonce ani jejich poslední rozhovor. Na jednu stranu se jí ulevilo, protože to pro oba bylo velmi emočně náročné. Na druhou stranu byla vyděšená, že to pravděpodobně budou muset prožít znovu. Pokud o ni ovšem bude mít dále zájem. Znovu strnula.* /Co když už o mě teď nebude stát? Sakra, jak velkou škodu ten pád udělal!!!? Tohle se prostě vždycky musí stát mě. Když je něco krásný, tak to nemůže vydržet. Alespoň ne, pokud jde o mě./ *A zřejmě si ani nepamatuje, že s ní chtěl letět do Londýna za jejími rodiči. Tiše vydechne a snaží se chovat normálně. Vstane z křesla a přejde k oknu. Na stolek položí lahev s vodou a zadívá se ven.* /Pravděpodobně už nic nebude jako dřív. A co všechno mu mám říct? Nechci mu lhát, ale nemůžu mu přece říct všechno./ *Zadívá se na své tenisky a pak se znovu podívá z okna. Po chvíli se otočí a pohledem okamžitě zamíří k Willovi./ Asi bych ti měla odpovědět na všechny tvé otázky. Pomalu a postupně. *Rukama se opře o parapet a pevně ho sevře, aby se jí nepodlomila kolena.* Vzal jsi mě k jezeru na výlet. Chtěl si mi to místo ukázat. Strávili jsme tam noc, ve stanu. Bylo to tam moc hezké. *Pousměje se při vzpomínce na to dokonalé místo, na které teď už ale nejspíš nebude myslet v dobrém.* Dnes je 15.listopadu. Po té večeři, na kterou si vzpomínáš, jsme šli do studovny a ... *Hlas se jí zadrhne a znovu se zadívá do země. Chvíli mlčí a když vzhlédne zpět, pokračuje.* Jsem tady, protože tě miluju. Nepamatuješ si to, ale ano, něco jsme spolu měli a bylo to krásné a výjimečné. *Nenechá ho na nic reagovat a pokračuje dál.* Nevím upřímně, kde je tvůj otec. Nejspíš mu už volala sestra na recepci, ale do dnešního dne se neobjevil. Nemohou mi říct, co se ti přesně stalo, nejsem člen rodiny. Dokonce bych tu ani neměla být, ale mám tu známé a tak jsem je poprosila, jestli nemůžou udělat výjimku. *Pak se odebere ke své tašce, která už tři dny leží pod oknem na zemi a spolu s ní přistoupí ke stolu a začne si schovávat své věci.* Pokud ale nechceš, abych tu byla, tak to pochopím. Vlastně... *Pohlédne na telefon, který svírá ve své ruce.* Musím si zavolat. A zjistím ti, než odejdu, jestli se dovolali tvému otci. *Zamíří ke dveřím. S rukou na klice si něco uvědomí a prudce se otočí směrem k němu.* V šuplíku máš mimojiné kromě klíčů i své další osobní věci. Je tam i tvůj telefon. *Podívá se na ten svůj a znovu vzhlédne.* Napsali jsme si pár sms zpráv... *Nechá větu vyznít do ztracena a vyjde z pokoje ven, kde se opře o stěnu a chvíli přemýšlí. Pak se pomalým krokem vydá k recepci.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Mon Nov 15, 2021 8:37 pm
*Ten, kdo to nezažil, asi nikdy nepochopí, jaký to byl pro něj pocit, když se z ničeho nic probudil v nemocnici s hadicí zavedenou do krku a s hlavou plnou nezodpovězených otázek. Měl pocit, jakoby si šel v noci normálně lehnout do postele a ráno se probudil v tomto stavu. Nechápal, jak mu mohli ujít celé tři dny jeho života, co víc, nepamatoval si ani ty dva dny předtím, než se mu to stalo. Potřeboval znát odpovědi, takže chrlil ze sebe jednu otázku za druhou a očekával od Moon tolik potřebné informace. Povídala o jezeru, ale nechápal, proč by ji tam vůbec chtěl brát, cizího člověka. Alespoň si to myslel, že se víc jak ten jeden den neznají.* /Vrátili jsme se do studovny? Proč?/ *Nechápal to, nedořekla celou větu. Chtěl se ji na to zeptat, ale její další slova mu vyrazila dech.* /Cože mě? Miluje mě? Proč by mi proboha tohle říkala?/ *Začínal mít podezření, že ho možná trochu vodí za nos, ale proč? Peníze neměl, slávu ani prestiž taky ne. Neměla důvod si to vymýšlet a její pohled tomu taky nenasvědčoval. Byl z toho všeho hrozně zmatený a nechtěl věřit ničemu, co mu teď tady povídá.*
*Poznámka o otci ho vůbec nepřekvapila.* /No jistě, to je celý on. Syna má v nemocnici a on se na něj ani nepřijde podívat./ *Pohrdal jim, ale ve skytu duše doufal, že to není až takový zlý člověk, a že by se na něj alespoň v takové situaci, přišel podívat. Teď už o něm měl ale jasno. Ve svém životě už ho dál potřebovat nebude.*
*Nechtěl, aby odešla, ale očividně jeho ztrátu paměti nesla těžko. Chápal to, ale doufal, že od ní dostane více odpovědí. Než stihla odejít, řekl ji jen jediné.* Otci nevolej, prosím.. Nestojím o to, aby sem chodil. *Její poslední slova v něm zanechali zvlášní pocit.* /Jakoby mi tím chtěla něco říct, ale co?/ * Neměl sílu na to, to teď zjišťovat. Potřeboval se nejprve trochu vzpamatovat a nabrat více síly. Položil svou hlavu na polštář a zavřel své oči. Ještě stále byly dost citlivé na světlo, takže byl rád, že má teď chvíli klid. Možná i na pár hodin usnul, protože když znovu otevřel oči, tak za okny už byla tma. Doufal, že se probere a uvědomí si, že to byl jen špatný sen, ale nestalo se tak. Snažil se vzpomenout, co se stalo, ale nic se mu nevybavovalo. Začala v něm hloubat zvědavost a až po nějaké době si vzpomněl, že Moon říkala něco o telefonu a sms zprávách. Natáhl se svým bolavým tělem do šuplíku a začal si pročítat jejich staré zprávy.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Mon Nov 15, 2021 11:04 pm
*Když dorazila na recepci, zeptala se sestry na to, zda volala Willova otce. Dozvěděla se, že ano, ale prý řekl, že nepřijede. Moon bodlo u srdce. Připomnělo jí to jejího otce, který se taky nezajímal o svou dceru. Nechtěla se hned vrátit zpátky na pokoj a tak se odebrala do bistra, kde si koupila něco k jídlu a znovu si dala tu odpornou kávu. Potřebovala do sebe konečně něco dostat, protože cítila, že jí tělo nejspíš brzy vypoví službu. Seděla sama u stolu u obrovského okna a koukala do dálky, kde byl rozlehlý park. Po chvíli vzala telefon a protože neměla u sebe svůj notebook, vyřídila několik emailů přes telefon a zavolala rodičům. Řekla jim, že možná brzy na nějakou dobu přece jen přijede. Po několika šálcích kávy, bylo to zřejmě pár hodin, jí zapípala nová sms zpráva. Od Willa. Odpověděla mu a netrvalo to dlouho a přišla další zpráva. Odpovídala opatrně na každou jeho otázku a nevěděla, zda říct všechno, nebo jen něco. Rozhodla se být ale upřímná a řekla mu o jejich sexu, důvodu a průběhu jejich výletu k jezeru i o citech, které k ní choval. A upřímně doufala, že stále chová. Zamrzelo ji, že si myslí, že si ho s někým spletla. Nedokázala se na něj ale zlobit. Byli ve špatnou dobu na špatném místě a ona věřila na osud. Pokud se to tedy mělo stát, stalo se to a mělo to svůj důvod. Při otázce, zda i on jí řekl, že ji miluje se na chvíli odmlčela. Po chvíli ale odpověděla i na tuto otázku a srdce jí pukalo bolestí. Všechno uvnitř ní křičelo a ona měla chuť řvát nahlas. To ale nešlo, protože kolem bylo docela dost lidí a všichni vypadali podobně zničeně jako ona. Zapípala jí poslední sms.* /Chceš si promluvit osobně? Jsem na to vůbec dost silná?/ *Dopila svůj poslední šálek kávy a posbírala si všechny věci. Kelímky vyhodila ho koše a pomalou chůzí se vydala zpět do Willova pokoje. Po cestě si promýšlela, co mu řekne, ale v hlavě měla prázdno. Bude muset improvizovat. Došla ke dveřím a čekala. Věděla, že je vzhůru a že na ni čeká. Hrozně moc ho chtěla vidět ale na druhou stranu se bála, protože to, co spolu prožili si nepamatoval. Zhluboka se nadechla a vydechla.* /Stejně tam musíš. Nechala sis tam tašku!/ *Natáhla ruku a zaklepala na dveře. Nechtěla mu tam vtrhnout jako tornádo. Po chvíli vstoupila. Zjevně u něj byli doktoři, protože bylo všude uklizeno a křeslo, které nechala u jeho postele stálo zpátky u okna vedle stolku a její sbalená taška byla položená na křesle. Will byl vzhůru a čekal na ni. Vypadal lépe než před pár hodinami a měl i lepší barvu v obličeji. Pousmála se na něj, ale pak znovu zvážněla. Zavřela za sebou potichu dveře a vydala se beze slova k oknu. Rukou se opřela o křeslo a dívala se směrem na Willa.* Vypadáš mnohem lépe. *Prohodí tichým jemným hlasem.* Nebudu tě dlouho zdržovat. O čem chceš mluvit takhle osobně? *Zeptá se a ruce se jí třesou. Proto v jedné ruce silně sevře opěrku křesla a v druhé svírá telefon.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Tue Nov 16, 2021 8:49 am
*Hlavou mu vrtalo spoustu věcí, potřeboval na ně znát odpovědi. Dal na její slova a pročítal si jejich společnou konverzaci na telefonu. Opravdu to naznačovalo, že spolu nejspíš měli něco víc, ale stále se mu nechtělo tomu věřit. Rozhodl se, ji napsat a doufal, že mu zodpoví pár otázek. Asi nejvíc ze všeho, ho zajímalo, v jakém stádiu je jejich vztah. Byl přesvědčen, že není možné, aby spolu spali nebo měli spolu nějaký vážný vztah. Nikdy žádný vztah ještě neměl a o sexu už ani nemluvě. V tuto chvíli to pro něj bylo jen těžce představitelné. Když navíc napsala, že byl dokonalý, musel se tajně uchechnout. Buď si z něho utahovala, nebo mu chtěla jen trochu zvednout náladu, protože si nedokázal představit, jaké to muselo poprvé být. Určitě neměl ani páru, kam to strčit. Jako jo, věděl kam to strčit nesmí, ale měl tak trochu pochybnosti, že by to vůbec rozeznal. Proto napsal Moon, že si ho zřejmě s někým spletla, ale vzápětí toho zalitoval, protože si uvědomil, že ji to mohlo zranit. Zeptal se následně na důvod jejich návštěvy u jezera a tehdy mu do došlo, když odpověděla. Kdyby k ní nic necítil, určitě by ji tam nevzal a nevypravěl by ji o svém dědečkovi. Tohle si vymyslet nemohla i kdyby chtěla. Začínal ji to trochu i věřit, ale stále se mu nechtělo věřit, že by dokázal sbalit takovou holku, jako je Moon. Zaujalo ho hlavně to, že trpí nespavostí, s žádným takovým člověkem se ještě nikdy nesetkal. Jeho kontrolka neurovědce se rozsvítila a pocítil touhu otestovat její mozek.* /Třeba mi to časem dovolí./ *Odbíhal trochu od tématu, ale přišlo mu, že to potřebuje, jinak by mu z těch informací asi praskla hlava. Potřeboval nyní už jen vědět jediné.* /Řekla mi, že mě miluje, řekli jsme si to navzájem, řekl jsem ji to i já?/ *Nepřišlo mu, že by se znali tak dlouho, aby si už vyznávali lásku, ale kdo ví, co všechno se mohlo stát. Měl v tom obrovský zmatek. Netrpělivě sledoval display telefonu než odepiše. Ještě než mu na to odepsala, si v hlavě přemítal možnosti, jak by se měl teď zachovat. Vidina vztahu s ní, byla lákavá, ale co když on nic nepocítí. Ona už ho očividně miluje, ale on to tak momentálně necítí, nic si zkrátka nepamatuje. Ví, že ho fyzicky přitahovala od počátku, proto ji taky oslovil a pozval na rande, ale jestli to propuklo v nèco víc, tak to on neví. Bylo by vůbec možné, aby se do ní zamiloval znovu? Z přemýšlení ho vyrušila její zpráva. Byla podle jeho očekávání a v tu chvíli mu po těle projela vlna horka. Očekával tu odpověď, ale přesto ho to trochu rozhodilo. Měl pocit, že by si měli promluvit i osobně a né jen takto přes esemesky. Chtěl se ji dívat do očí a sledovat její reakce, když spolu budou mluvit. Těžké to nejspíš bude pro oba, ale vyhýbat se tomu taky nemůžou. Netrpělivě čekal, až přijde. Zapřel se rukama, aby si mohl sednout a upravil si trochu vlasy, aby nevypadaly jako ptačí hnízdo. Netrvalo to dlouho a uslyšel, jak někdo klepe na dveře.* Dále. *Zavolal trochu zkřaptělým hlasem. Čekal nervozitu, ale když vešla dovnitř, byl až překvapivě klidný. Usmál se na ni, ale ona vypadala celkem važně, takže mu úsměv na rtech zase opadl.* Děkuji *Odpověděl na její komliment, že už vypadá mnohem lépe. Jistěže, tři dny se na něj dívala jak měl zavedené hadičky do těla a neuměl se ani sám nadechnout. Musel to být hrozný pohled, takže tuhle poznámku celkem chápal.* Mě rozhodně neudržuješ, vidíš, že bych tu snad měl nějakou práci? /Sakra, práce. / *Doteď si ani neuvědomil, že nešel do práce, když ležel v kómatu. Šéf určitě neví, proč se nedostavil a zřejmě dostane padáka. Pomyslel si, že hned jak tady skončí, tak mu musí zavolat.* Nechceš se posadit? *Poukázal rukou na svou postel, aby si přisedla k němu.* Chci abys mi řekla všechno, chci vědět každý detail z našeho společného života. *Chytil ji za ruku a pohladil ji svou druhou rukou.* Chci vědět, proč jsem se do tebe zamiloval. *Podíval se ji do očí a ikdyž byl trochu nesvůj, tak se lehce usmál.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Tue Nov 16, 2021 12:45 pm
*Při zmínce o práci a zdržování se zarazila. Byl jiný. Odtažitý a chladný, ale chápala to. Nepamatoval si ji. Momentálně šlo o neopětovanou lásku a z té myšlenky jí nebylo dobře. Uvědomila si, že ji nemiluje a bylo jí z toho smutno. Nedávala na sobě ale nic znát a snažila se být silná. Bolest ji ale vnitřně sžírala. Přikývla a přijala jeho výzvu, aby si k němu sedla.* Děkuji. *Snažila se mu dát prostor a nijak nezasahovala do jeho osobní zóny. Jeho dotek na její ruce způsobil, že jí tělem projela vlna lásky. Tohle ale cítila jen ona. Pro něj to byl jen obyčejný dotek, který nic neznamená.* /Nemiluješ mě. Jak se k tobě mám chovat? Co když už mě milovat nebudeš?/ *Pozorovala jejich ruce a chvíli přemýšlela. Myšlenky jí zabloudily zpět do dnů před nehodou. Bylo to sice jen pár dní, ale cítila se jako by spolu prožily roky a teď je všechno pryč. Pohlédla na něj a tiše promluvila.* Chci ti nejdřív říct, že náš vztah byl… *Upřímně nevěděla, jaký čas vzhledem k jejich vztahu použít, ale rozhodla se pro minulý.* …byl jen v začátcích. A i když jsme spolu prožili jen několik málo dní, tak si myslím, že jsme oba měli pocit, že to bylo víc. *Rozhodla se, že během celého vyprávění se mu bude dívat do očí, i když to pro ni bude neuvěřitelně těžké. Zhluboka se nadechla.* Vlastně ani nevím, proč ses do mě zamiloval. Nejsem nijak výjimečná osoba, pokusím se ti ale říct všechno od samého začátku a třeba tam odpověď najdeš sám. *Na chvíli se odmlčí a znovu se ztratí v myšlenkách na uplynulé dny.* Začnu na samém začátku, i když něco málo si zřejmě pamatovat budeš. Chci ale, aby to, co budu říkat, dávalo smysl. Před pár týdny jsem se vrátila do Edinburghu kvůli začátku školního roku. Jelikož mám ráda hotové své povinnosti včas, rozhodla jsem se zajít do studovny, abych si vyřešila těch pár věcí, co se za ty dny nakupily. Po chvíli jsi tam přišel i ty a zdálo se, že něco hledáš. Dřív jsem tě nikdy nepotkala, ale nechtěla jsem si tě nijak zvlášť prohlížet. Sama to nemám moc ráda a tak jsem tě pozorovala spíš jen potají. Vypadal jsi ztraceně. A pak jsi mě oslovil. Hledal jsi svůj deník. Nabídla jsem ti, že ti pomůžu s hledáním a tak jsme se seznámili. Bylo to moc milé. Byl jsi tak milý. *Pousměje se, když si na ten okamžik vzpomene.* Během hledání jsme si začali povídat. O studiu medicíny, o soudním lékařství o tvém výzkumu. Mluvili jsme o původu tvého jména a bylo to jako osud, protože jsem zrovna ten den četla knihu tvého předka. Pak jsi mě pozval na večeři. A já souhlasila. *Hlavou jí proletí vzpomínka na nervozitu, kterou pocítila, když se chystala na večeři s ním. Řekli si, že to bude „přátelská schůzka“, ale přitom zřejmě oba věděli, že to je rande. Byla z toho nesvá, měla strach, ale zároveň toužila po tom se s ním znovu vidět a lépe ho poznat. Po chvilce vstane z postele a odebere se k umyvadlu, kde ve skříňce najde skleničku. Napustí do ní vodu a donese ji Willovi k posteli, kde ji položí na stolek. Sama si ze sbalené tašky vytáhne svou láhev s vodou a napije se. Pak přejde zpět k posteli a znovu se posadí. Touží po tom, se znovu dotknout Willovi ruky, ale tak jak pro ni to je automatické, tak pro něj v tuto chvíli zřejmě ne, a nechce na něj nijak tlačit. Stále sedí dostatečně daleko, aby měl svůj prostor a ruce si založí do klína.* Když jsem tě viděla v restauraci, vypadal jsi božsky. Usadili jsme se, objednali si jídlo a víno. Povídali jsme si. Řekl jsi mi o úspěchu na vědecké olympiádě. Pamatuju si, jak jsem byla unešená z toho, jak ohromně inteligentní jsi. Na oplátku jsem ti pověděla o svých adoptivních rodičích. Pak jsi objednal whisky a nezůstalo jen u jedné. Myslím, že jsme se trochu přiopili a už to pak nebylo tak nevinné, jako na začátku. *Znovu se usměje, jak prožívá ty krásné chvíle znovu.* Nakonec sis přisedl ke mě a pak jsme se políbili. *Odtrhne od něj oči. O těchto intimních chvílích je pro ni ohromně těžké mluvit. Proto se rozhodne, že když dojde na podobné okamžiky, nebude je nijak rozvádět.* Hodně jsme flirtovali a nejen slovně. Nakonec jsme odešli. *Ví, že teď přichází okamžik, kdy si Will nic nepamatuje a je pro ni důležité, aby jí věřil. Podívá se znovu na něj a promluví.* Chápu, že teď je ten okamžik, kdy… Nechci, aby sis myslel, že jsem si cokoliv z toho vymyslela, ač se může zdát, že se to nemohlo stát a zřejmě ti to přijde nereálné a neuvěřitelné. Přísahám, že všechno, co řeknu je pravda. *Obhájí se předem a nenechá mu čas reagovat a začne vyprávět dál.* Vrátili jsme se zpět na místo, kde jsme se poznali. Do studovny. Byli jsme opilí a plní touhy. Svěřil ses mi, že budu tvá první a ve mě to vzbudilo ještě více touhy, než do té doby. Řekla jsem ti, že udělám cokoliv, abys na to nikdy nezapomněl. *Odmlčí se a sevře čelist. Olízne si suché rty a zadívá se na ruce ve svém klíně.* Měli jsme spolu sex. Dvakrát. Podruhé nás ale vyrušil… profesor Anderson. Díky bohu, že mě nevyučuje, protože bych se na něj nemohla ani podívat. Problém jsme z toho ale neměli. Odešel a já ti pak oznámila, že budu muset na pár dní do Londýna za svými rodiči. Pak jsi mě další den pozval na výlet. Chtěl jsi mi něco ukázat. Chtěl jsi mi ukázat sebe. Svůj život, své sny… Domluvili jsme se na pozdní odpoledne. Doprovodil jsi mě domů. Během toho jsme si napsali pár zpráv, což už asi víš. *Její pohled zamíří na jeho telefon, který leží na stolku vedle něj. Venku na chodbě je slyšet hluk. Zřejmě někoho nového přivezli a vezli ho na pokoj. Otočí se prudce ke dveřím a když hluk utichne, vrátí se pohledem zpět na své ruce.* Později si mě vyzvedl a vyrazili jsme. Během cesty autem jsem zázrakem na chvíli usnula. V tvé blízkosti to bylo tak snadné. Když jsme dorazili, slunce už pomalu zapadalo, ale bylo to nádherné. Vzal jsi mě k jezeru. Vyprávěl jsi mi o dědečkovi. A pak jsi… *Vstane a přejde k oknu. Musí být v pohybu. Je nervózní a těžce se jí to všechno říká.* Pak jsi řekl, že mě miluješ. A já ti své city opětuju… *Zavrtí hlavou.* Opětovala. *Opraví se a okamžitě pokračuje dál.* Začal jsi stavět stan a poslal jsi mě pro větvičky na podpal. Tak jsem šla k lesu. Jsem dost nešikovná a tak jsem se tak trochu ztratila. Ale našel jsi mě téměř okamžitě. Vrátili jsme se zpět k jezeru, dali jsme si jídlo, šampaňské. Nebo alespoň tu trochu, co z něj zbyla, protože většina vypěnila a celý ses polil. Pomohla jsem ti s převlékáním a … znovu jsme se milovali. Hodně jsme si povídali, o nás a o našich citech. O tom, jak je to mezi námi výjimečné a krásné. O tom, že nechci letět do Londýna, protože chci být s tebou a tak jsi mi navrhl, že poletíš se mnou. Že máš v Londýně kamaráda a večer bychom mohli být spolu. Mluvili jsme o hvězdách. Bylo to nádherné. Pak jsi mi vyprávěl, jak jsi pekl pro své rodiče a bratra pekl sušenky. *Odmlčí se a dívá se z okna. Vzpomene si na to, co jí řekl o svojí matce a bratrovi a ví, že se pomalu blíží k TOMU rozhovoru v lese.* Já ti na oplátku řekla o koncertu a o pódiu, na které jsem vlezla do půl těla svlečená. Pak jsi šel spát. Já byla venku a seděla jsem u ohně. Nechtěla jsem tě rušit u spánku, když jsem nemohla usnout. Během té noci a rána jsme se spolu milovali ještě několikrát. Ráno jsem si šla zaplavat. Když jsem vylezla, pomalu jsme sbalili věci a rozhodli se, že půjdeme do lesa na hřiby, nebo se jen projít. Nakonec jsme našli jen jeden jediný hříbek. Ale během té procházky proběhl náš první vážný rozhovor. *Zůstává stát u okna, ale tentokrát se otočí zpět směrem k Willovi.* Chtěla jsem, abys se mnou letěl do Londýna a chtěla jsem tě seznámit s rodiči. Byl jsi nervózní a já to chápu. Proto ses rozhodl, že se během procházky pokusíme ještě více a lépe poznat. Začala jsem já. Řekla jsem ti o tom, jak od nás můj biologický táta odešel, když mi bylo šest. Řekla jsem ti o své biologické matce, kterou jsem v osmi letech našla mrtvou v kuchyni s injekční stříkačkou v ruce. Předávkovala se heroinem. A pak jsem ti vyprávěla o tom, jak jsem v dětském domově nedokázala s nikým mluvit, dokud nepřišli moji současní rodiče. Byli jako dar. Pak přišla řada na tebe, abys mi něco řekl. Ale bránil ses. A já to teď chápu. *Odmlčí se a pohledem se zabodává, do něj. Ne ale zle, ale citlivě a ve svých očích má bolest. Hlas má ale přímý a odhodlaný.* Protože mě můj biologický otec kontaktoval, myslela jsem si, že mi nechceš nic říct, protože si se mnou jen hraješ a jsi nastrčený od něj. Slovně jsem na tebe zaútočila a moc mě to mrzí, i když vím, že teď už čas nevrátím. A pak jsi promluvil. Řekl jsi mi o svojí matce, že zapila prášky alkoholem. Řekl jsi mi, že je to tvá vina. Že i smrt bratra je tvá vina, ale není, Wille. I když nevím podrobnosti, není to tvá vina. Chtěla jsem ti dát prostor a nechtěla jsem tě nutit, abys se mnou musel do Londýna. Jenže jsme se nějak nepochopili, a vyměnili jsme si trochu názory. A pak… *Pokrčí rameny.* Vydali jsme se zpět k autu. Šel jsi přede mnou a najednou jsi spadl a udeřil ses hlavou o kámen. A dál už to znáš. *Dovypráví jejich příběh a dívá se mu do očí. Už ale nic neříká. Jen se opírá o parapet.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Tue Nov 16, 2021 7:05 pm
*Upravil si trošku svůj posed a doufal, že mu to všechno objasní. Nemohlo to být přece horší, než nevědomost. Už když začla mluvit, cítil z jejího hlasu obrovský smutek. Chápal, že to pro ni asi musí být těžké, ale potřeboval to objasnit. Nevěděl, jak moc do sebe byli zamilovaní a jak ji to teď musí zřírat, že si nic s toho Will nepamatuje. Slyšel v jejím hlase pochybnosti, asi ani ona si nebyla jistá svou budoucností. Začla tím, co si ještě pamatoval, ale nevadilo mu to, alespoň si na chvíli připadal, jakože jeho paměť není úplně ztracená. Vyprávěla hezky, znovu se dokázal vcítit do jejich setkání. Pamatoval si, jak ho v té studovně okouzlila, jak zahodil svůj ostych a jak měl nutkání se s ní seznámit. Vybočil tenkrát dost ze své komfortní zóny a překvapil predevším sám sebe, že to vůbec dokázal. Hlavou mu proletělo, kde asi tak může být ten jeho deník, který doposud nenašel. Zatím si pamatoval vše, co vyprávěla a jen souhlasně přikyvoval hlavou. Sledoval ji, jak napouští vodu do sklenice i to, jak hledá svou láhev.* Děkuji. *Lehce se na ni usměje. Neměl v tu chvíli vůbec žízeň, horlivě čekal na pokračování jejího příběhu. Na restauraci si pamatoval, ale i tak se mu zdálo, že tam má krátké okna ve svých vzpomínkách. Možná to bylo tou nehodou, ale také možná i tím, že se tak přiopili. Nebyl zvyklí moc pít, takže to mohlo mít všelijaké následky. Jejich první polibek si ale pamatoval. Když vyprávěla, přejel si prstama jemně po svých rtech. Takřka jakoby cítil její políbení, když se spolu vraceli ve vzpomínkách. Pamatoval si i to, jak ho vrušovala a jak měl v plánu s ní dělat mnohem víc. Došlo mu, že teď bude vyprávět už to, na co zřejmě zapomněl, ale z nějakého důvodu si myslel, že ví, jak bude její vyprávění pokračovat.* Šli jsme do studovny. *Předběhl její slova, než to stihla sama vyřknout. Měl dojem, že si to pamatuje ještě z restaurace, když uvažoval o tom, že by tam spolu mohli jít, ale nebyl si jist, možná si začínal pomalu vzpomínat. Nechal ji mluvit dál, byl zvědavý co dál řekne.* /Takže jsme měli první sex ve studovně?/ *Byl překvapen, když mu sdělila tuto informaci. Asi nikdy by si nepomyslel, že bude mít sex s tak krásnou ženou zrovna ve studovně. Musel se uculit a trochu asi i zrudl, když řekla, že je načapal jeho profesor. Trochu se mu ulevilo, když řekla, že s toho ale žádný problém mít nebudou. Sice ro bude asi divné, podívat se mu do očí, ale snad to nebude chtít nijak rozmazávat. O Londýně nic nevěděl, ale nepřikládal tomu zatím žádný velký význam. Pak začla mluvit o cestě k jezeru a trochu se mu sevřelo hrdlo. Vzpomínka na dědečka byla dost bolestivá, ale to, jak Moon mluvila, bylo strašně krásné. Připadalo mu to, jako vystřižené z nějakého romantického filmu. Trochu se červenal, když řikala, že se milovali hned několikrát. Ale podvědomě mu to dělalo radost. Trochu ho zarazilo, když poznamenala, že ji slíbil, že s ní poletí do Londýna. Musel do ní být asi zamilovaný víc, než co si doteď myslel. Tohle byl docela velký skok a lehce ho to rozhodilo. Měl pocit, že se začíná potit, takže si rukou promnul svoje čelo. Bylo suché, takže pocit byl asi spíše jen psychického rázu. Ten pocit se vytratil, když zmínala, jak se nahá promenádovala na koncertě. Lhal by, kdyby řekl, že se mu ta představa nelíbila. Celý ten popis jejich výletu se mu moc líbil a trochu ho mrzelo, že si na to vůbec nepamatuje. Doktor sice říkal, že díky vzpomínkám by se mu mohla paměť postupně navracet, ale zatím ten pocit vůbec neměl. Bylo mu líto její situace ohledně rodiny, ani on to neměl lehké, ale divil se, že ji o tom všem vůbec říkal.* /Asi jsme spolu měli vážně něco víc, něco vážnějšího./ *Překvapilo ho i to, že si vyměnili názory, on si o sobě myslel, že je celkem nekomfliktní typ. Čekal, až domluví a pak si to všechno nechal projít krátce hlavou.* Takže než se to všechno stalo, tak jsme se pohádali? *Pomyslel si, že to asi nebyla zrovna vhodná doba na úraz.* Abych k tobě byl upřímný, jsou věci, které moc nechápu a nějak jim nemůžu uvěřit. *Podíval se na ni trochu utrápeným výrazem. Tolik si přál, aby se mu paměť vrátila, ale cítil se bezmocný.* Nechci tím říct, že ti nevěřím, jen je to pro mě těžko pochopitelné, když si nepamatuju, že jsem to prožil. *Najednou mu vyschlo v krku, takže se natáhl pro sklenku s vodou, kterou mu před chvíli donesla a celou ji vypil.* Poslední co si pamatuju je, že jsem tě chtěl hrozně moc políbit, možná bys mi mohla osvěžit trochu paměť tímto. *Měl sklopené oči a pohrával si se svými prsty na rukou, když ji to říkal. Byl hrozně nervózní a bál se jejího odmítnutí, ale řekl si, že nemá co ztratit.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Tue Nov 16, 2021 8:01 pm
*Chvíli ještě stojí a v tichosti se na sebe vzájemně dívají. Pak ale ticho prolomí Will.* Neřekla bych tomu úplně hádka v pravém slova smyslu. Spíš jsem na tebe vystartovala a tys mi řekl o svojí mámě a bratrovi a pak jsem ti řekla, že se mnou nemusíš do Londýna, ale tys chtěl. Takže jsme se prostě jen nepochopili a byli jsme trochu vážnější než běžně. Úplná hádka to ale asi nebyla. *Vysvětlí ještě jednou stručně a doufá, že jde pochopit, jak to myslí. Protože i když se nepohodli, nechtěla to brát jako hádku.* Víš, vlastně když jsem to všechno vyprávěla, tak kdybych byla na tvém místě, možná bych tomu nevěřila. Zní to vlastně možná až moc dobře. Jako pohádka. Nebo americký film. *Pousměje se, když si vzpomene, že první dny si z jejich chování dělali legraci, že jsou jako v americkém filmu. Pak ale zase zvážní. Je jí opravdu vnitřně zle. Nejradši by si zalezla do postele a plakala. Pár dní by nevylezla.* /Co když bude lepší, když nechám Willa být? Třeba chce být teď sám. Třeba pro něj bude jednodušší začít znovu fungovat, když ji nebude mít ve svém životě./ *Cítila, že na ni jde deprese. Bylo to tak dávno, co měla podobně skličující pocity a zlé myšlenky.* Takže asi chápu, nebo se o to alespoň snažím, protože nejsem na tvém místě a nikdy jsem nebyla, jak se musíš cítit. Jak musí být těžké přijmout, co se asi stalo, když ty o tom nevíš. *Mluví něžně a tiše. Snaží se být vůči němu chápavá a empatická. Jeho poslední věta jí ale naprosto vyrazí dech. Prudce vzhlédne směrem k němu. Nedívá se na ni a pohrává si s prsty. Zřejmě je nervózní. Vsadí ale cokoliv, že určitě ne více než ona. Pro něj je to jako chtít políbit někoho nového. Pro ni je to políbit někoho, kdo si ji nepamatuje. Ve tváři má ruměnec a tělo jí zaplaví vlna příjemného tepla. Miluje ho a tak moc by to chtěla vykřičet do celého světa. Tak moc by mu to chtěla říct, ale nemůže mu vyznávat lásku, když není opětovaná.* /Miluji tě, Williame./ *Pomyslí si v duchu a pomalu k němu vykročí. Posadí se na jeho postel. Tentokrát o trochu blíž než předtím. Je napjatá a nervózní. Chtěla by znovu cítit jeho rty na svých. Kolem je ticho. Dokonce i na chodbě jako by se zastavil čas a všude by bylo slyšet spadnout špendlík. Natáhne k němu nesměle ruku a pohladí ho jemně po tváři. Musí cítit, jak se jí chvěje ruka. Pak mu zvedne hlavu a zadívá se mu do očí. Oba mlčí. Pohledem se přesune na jeho rty a pak se k němu opatrně přiblíží.* /Co když si to rozmyslí? Udělej to, Moon, dřív, než se odtáhne./ *Jsou od sebe sotva pár centimetrů a nakonec tu vzdálenost překoná a zlehka ho políbí na rty. Je to jako by ho políbila poprvé. Je to něžné, opatrné, krásné a citlivé. Pak se od něj odtáhne a dívá se na jeho reakci.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Tue Nov 16, 2021 8:36 pm
*Poslouchá její vysvětlení ohledně hádky a jen souhlasně přikyvuje hlavou. Tohle už bylo mnohem uvěřitelnější, než to, že by se opravdu pohádali. Nebyl typ na konflikty a doufal, že to je vlastnost, která mu vydrží i ve vztahu. Byl rád, když začala mluvit o tom, že chápe jeho situaci. Opravdu to pro něj bylo těžké a snadno uvěřitelné, ale spolu by to snad mohli překonat. Alespoň v to doufal. Když vyřkne svou poslední větu, tak dost znezvózní. Nemohl uvěřit, že dokázal vůbec něco takového říct. Jakoby zapomněl všechno, co spolu dělali, ale seběvědomí mu zůstalo. Nervózně si pohrával s rukama a doufal, že se to trapné ticho brzy přeruší. Napětí ve vzduchu, by se v tu chvíli dalo krájet. Jednou už ji líbal, vlastně víckrát a né jen to, ale to ostatní si nepamatoval. Nevěděl, kde se v něm vzalo to seběvědomí. Možná proto, že věděl, že ona ho miluje, a je pro ni normální ho líbat. Možná právě proto, našel odvahu, ji to říct. Měl oči stále sklopené, když přicházela pomalu k němu. Neměl odvahu podívat se ji po té větě do očí. Cítil její třesoucí se ruku a došlo mu, že i ona cítí asi nervozitu. Chtěl se omluvit a říct ji, že to nemusí dělat, ale v tom už mu pozvedávala jeho hlavu a divala se mu do očí. Oněmněl, neměl již odvahu cokoliv říct. Zavřel své oči a nechal se unášet tou situací. Pamatoval si jejich první polibek, ale tohle bylo úplně jiné. Nedokázal to ani popsat, ale moc se mu to líbilo a byl nerad, když ten polibek skončil. Otevřel své oči a ona mohla vidět, jak se jiskří.* Myslím, že si začínám vzpomínat. *Nezačal, ale hodilo se mu to do situace. Mohla to poznat, protože se škarohlicky usmíval* Měli by jsme v tom pokračovat, třeba si vzpomenu na všechno. Pozvedl jedno své obočí a usmál se. Opět byl překvapen svou odvahou, ale s ní to šlo tak nějak samo. Přiblížil se svým tělem blíž k ní a začal ji líbat trochu vášnivěji, než ona púvodně políbila jeho.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Tue Nov 16, 2021 9:22 pm
*Jeho slova ji potěší, i když ví, že ve skutečnosti si stále nic nepamatuje. Byl to ale dobrý pokus, jak jí alespoň trochu zvednout náladu. Povedlo se mu to. Jeho oči jiskřily skoro jako poprvé. Byla šťastná, i když to zatím nic neznamenalo, bylo příjemné to vidět. I nad jeho další větou se usmála.* Kéž by to byla pravda, Williame. *Chtěla vstát, protože si myslela, že ji jen tak "zlobí", ale nestihla to, protože byl rychlejší a tentokrát se on přiblížil k ní. Jeho polibky ji vyvedly z míry, ale nebránila se jim. Bylo to už pár dní, co ho naposledy políbila a cítila se vyprahlá. Tentokrát ale cítila, jak se jí do žil vlévá nová síla a energie. Najednou se necítila unavená, ani ospalá. Nepotřebovala jídlo, ani kávu, potřebovala ho líbat. Přisedla si těsně k němu, ale polibky ani na vteřinu nepřerušila. Objala ho kolem krku a jednou rukou mu vjela do vlasů. Věděla, že by se měla trochu krotit. Zaprvé byl Will zraněný a zadruhé k ní necítil to, co dřív. Dařilo se jí ovládat se. Jejich polibky byly vášnivé a ty její navíc i hladové, proto se maličko odtáhla a nechala ho, aby je vedl. Stále ho objímala a tiskla se k němu. Necítila se tak v bezpečí jako před pár dny, ale bylo jí krásně. Moc si přála, ale se vše vrátilo do starých kolejí, i když tušila, že to možná bude ještě trvat. Ještě chvíli mu rty zasypávala polibky, ale pak se znovu odtáhla a rukou si sáhla na rty. Pousmála se.* Tak co? Už si vzpomínáš? *Podívá se mu s úsměvem do očí. Moc dobře ví, že pochopí, že si nemyslí, že to bude takhle jednoduché. Vždycky si rozuměli, i když nemluvili narovinu a to se jí moc líbilo. Přejede si jazykem přes rty.* Nevím, jak jsi vnímal dřív naše první polibky, ale podle mě jsou lepší než dřív. *Zašeptá.* Nemáš hlad? Donesu ti něco z bistra dole. *Snaží se přivést své myšlenky na něco jiného než na jeho rty a tak začne o jídle. Vstane a zamíří ke stolku, kde stojí její prázdná lahev od vody. Přejde k umyvadlu a napustí si vodu a následně se napije. Přitom ho nespouští z očí.* Nebo jestli potřebuješ cokoliv jiného, pokusím se to zařídit. *Navrhne.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Wed Nov 17, 2021 8:52 am
*Užíval si její horké polibky, po kterých tolik toužil. Pamatoval si to, jako by to bylo včera, když spolu seděli v té restauraci. Byl rád, že nezapomněl alespoň na tohle. Takhle věděl, že jeho to k ní určitě táhlo, že tohle nebylo vymyšlené, ale co bylo poté, už se mu tak úplně nezdálo, protože si myslel, že to neprožil. Tohle byla pro něj taková jistota. Jestli spolu mají mít nějaký vztah, asi by to pro něj nebylo ani tak těžké, začít od začátku. City k ní choval stejné, jako na počátku, ačkoliv by zatím nemohl říct, že ji miluje. Doufal ale, že k tomu časem taky dojde. Nemohl ani smýšlet jinak, když se její rty dotykali těch jeho. Cítil tu vášeň, kterou vkládala do jejich polibků. Nechtěl přestat, cítil se s ní najednou tak dobře. Zapomněl na všechno okolo, jakoby byli na světě jenom ti dva a nikdo další. Bylo mu jedno, že stratil paměť a nepamatuje si jejich poslední chvíle, věděl, že společně to můžou prožít znovu. Byl v blažené opojnosti, když ho najednou s toho vytrhla Moon, která se od něj odtáhla. Hrozně ho to mrzelo, nechtěl přestat. Kdyby mohl, líbal ji do konce svého života.* Malinko se mi to možná vybavuje. *Odpověděl na její otázku, když ho přestala líbat. Usměje se, když mu pošeptá, že teď jsou jejich polibky ještě lepší, než přestím. Neodpovídá na to, protože to nemůže posoudit, ale určitě ho to potěšilo.* Nemám hlad, děkuji. Nemocniční strava je přimo dokonalá. *Ovšem že to myslel jako sarkasmus, ale hlad v tuto chvíli skutečně neměl. Sledoval jak přechází po pokoji a čerpá si další vodu.* Něco bych možná přeci jenom potřeboval. *Využil její nabídky, sama si naběhla.* Tebe.
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Wed Nov 17, 2021 11:25 am
*Prudce se na něj od umyvadla otočila. Jeho slova jí znovu vyrazila dech. Upřímně nepočítala s tím, že by o ni mohl znovu stát. A pokud ano, tak ale až za nějakou dobu, určitě si nemyslela, že by to bylo zase tak rychlé jako poprvé. Pootevřela rty, aby něco řekla, ale došla jí slova. Byla naprosto vyvedená z míry.* Mě? *Doufala, že to nedělá jen z lítosti, aby jí nezlomil srdce ještě tím, že ji nechce. Upřímně to bylo to jediné, čeho se bála. Že už o ni znovu nebude stát, ale bude na ni hrát, že ano, jen aby se necítila zle. Takový "vztah" už zažila a nebylo to příjemné. Byla by v tom případě mnohem radši, kdyby jí narovinu řekl, že o ni nestojí.* Mě... *Zopakuje a je zmatená sama ze sebe.Nechápe, proč je s ním najednou tak nervózní. Mělo by to pro ni být snadné. Samozřejmě jí taková informace lichotí, ale nečekala to.* Totiž, chci říct, že jsem tady. Budu tu, dokud mě nevyhodíš, nebo pokud nebudu muset něco nutně zařídit. *Dívá se na něj a neví, co teď dělat. Ví, co by chtěla dělat. Chtěla by vrátit čas před nehodu, aby všechno bylo jednoduchý. Položí lahev na umyvadlo a pak se pomalu vydá zpět k němu. Opatrně se posadí na jeho postel a chvíli se mu dívá do očí.* Vím, že ke mě nic jiného než přitažlivost necítíš. A chápu to. Pokusím se... udělám všechno, co bude v mých silách, aby sis vzpomněl na nás. *Jemně ho pohladí po tváří a políbí ho na tvář.* Jen musím vymyslet, jak na to. *Dodá a zhluboka vydechne.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Wed Nov 17, 2021 12:55 pm
/Ano, tebe Moon, tebe potřebuju./ *Projede mu hlavou myšlenka, ale nervozita mu nedovolí vyřknout ji nahlas. V tuhle chvíli cítil, že nepotřebuje nic jiného než ji. Před chvíli zjistil, jak hnusný je to pocit, když se nemůže samovolně nadechnout, jak důležité jsou tyto fyziologické potřeby a přesto je lidé nevnímají, dokuď jim to něco neznemožní. Věděl, jak těžké to je, ale přesto by toto všechno vyměnit, za chvíli strávenou s ní. Pocitově bořil mýty Maslowovy piramidy, byl přesvědčen, že touha po člověku, můze být silnější, než potřeba se nadechnout. Alespoň mu to v tuto chvíli tak připadalo. Sledoval její rozpaky z toho, když vyřkl to slovo a musel se letmě usmát. Poslouchal její slova a byl rád, že řekla, že s ním zůstane dokud bude moct. Chytne ji opět za ruku, když si k němu přisedne a políbí ho na tvář. Připadalo mu to tak prostě správné, přirozené i přesto, že si nepamatoval všechno z jejich vztahu.* Mýlíš se, Moon. Necítím k tobě jen přitažlivost. Možná to zní divně, protože si nepamatuju všechno z naší minulosti, ale od první chvíle, co jsem tě spatřil, jsem k tobě cítil něco víc. *Díval se ji zpříma do očí.* Mrzí mě, že si nepamatuju všechno, ale myslím, že se pro nás nic nemění. Od začátku jsem k tobě něco cítil a to se nezměnilo. Můžem začít úplně znovu, nemám strach, že bych se do tebe nezamiloval, takže nemusíš mít strach. *Pozvedl její ruku, aby políbil její hřbet.* Pokuď samozřejmě nejsi proti.
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Thu Nov 18, 2021 11:54 am
*Její oči po každém jeho slově zajiskří. I přes všechno, co se doteď stalo, cítí, že to možná nakonec dobře dopadne. Trochu se jí ulevilo a tak se konečně dokázala uvolnit a už vedle něj nebyla tak napjatá. I když byla stále trochu nervózní, nedávala to na sobě už znát. Jakmile se dotkly jeho rty její ruky, zčervenala ve tváři a sklopila oči s úsměvem k zemi. Líbila se jí myšlenka, že by mohli začít znovu.* Nejsem proti. A moc ráda začnu od začátku. Bylo to krásné tehdy a věřím, že bude i teď. *Pohlédne na něj a chvíli se mu dívá do očí. Pak její pohled sjede k jeho rtům. od prvního okamžiku, co ho viděla, měla chuť ochutnat jeho rty. Když se to stalo, nechtěla ho přestat líbat. Byl pro ni jako droga a stejný pocit měla i teď. Chtěla ho políbit. Chtěla znovu cítit ten spalující žár, který jí zaplavoval tělo, když ji líbal a když se jí dotýkal. V hlavě měla úplné prázdno. Poposedla si ještě blíž k němu a nespouštěla z něj pohled. Byli od sebe sotva pár centimetrů. Nedokázala mu ale dál odolávat a přitiskla své rty na ty jeho.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Thu Nov 18, 2021 2:14 pm
*Její slova byli tak krásné, tak hezky se mu to poslouchalo, že začínal mít snad pocit, že paměť sice ztratil, ale určitý cit k ní, ne. Něco k ní cítil i před tou nehodou, takže nedokázal rozeznat o kolik víc k ní citil před ní. Nevěděl, co je to láská, co znamená někoho milovat, takže si ani nedokázal představit, jak moc jiné to muselo být. Cítil se dobře v její blízkosti a to bylo to jediné, na co teď dokázal myslet. Nechtěl na ni být nějaký hrr, chápal, že i pro ni to asi musí být divné, ale když to byla ona, kdo ho znovu políbila, tak měl jasno. O tuhle holku chtěl bojovat, ikdyž to pro něj fyzicky žádnou bitvu nepředstavovalo. Myslel tím spíš to, že se musí oba porvat se svými city, i kdyby to všechno měli prožít znova. Líbal ji a ruka mu instinktivně vjela do jejich vlasů. Užíval si každý polibek, každý dotek, který byl jako žhavé těleso. Už ji sice několikrát líbal, ale každý jejich polibek byl jako poprvé, každý byl tak stejný, ale přesto úplně jiný. Jestli tohle není láska, tak už nevěděl co.* Ah, Moon. *Vzdychl mezi jejími polibky, než se svými rty přesunul k jejímu krku.* Začínám si trochu vzpomínat, teď nesmíme přestat. *Zažertoval, nepamatoval si vůbec nic, ale byl to jen obyčejný chlap, který by řekl cokoliv, jen aby ji dostal. Byl z ní hrozně vzrušený, čehož si nejspíš mohla všimnout. Možná to bylo částečně i tím, že byl několik dní v nemocnici a ani si ho nevyhonil. Líbal ji na krku a rukou se nenápadně sunul od jejího pasu až k jejímu prsu. Bylo to poprvé, co držel něčí prso v ruce, nebo alespoň z toho, co si pamatoval.* No páni. *Neudržel své nadšení.
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Thu Nov 18, 2021 3:31 pm
*Willův vzdech ji rozechvěl celé tělo. Její jméno znělo z jeho úst jako něco výjimečného a božského. Její polibky byly hladové a dravé. Když ucítila jeho rty na svém krku tiše vzdychla.* Wille. *V břiše jí najednou létalo hejno motýlů a vypadalo to, že jen tak se toho pocitu nezbaví.* V tom případě bychom asi neměli přestávat. Protože chceme, aby se ti paměť vrátila. *Věděla, že si dělá srandu, ale tuhle jejich hru rozhodně nechtěla přestat hrát. Hlas se jí chvěl vzrušením. Rukama se dotýkala jeho těla. Doteď ani netušila, jak moc jí chyběl fyzický kontakt s ním. Putovala mu rukama po krku, hrudi, břiše a nakonec se zcela neúmyslně otřela o jeho penis. Nakonec byla ale ráda, že se to stalo, protože ucítila, že je vzrušený. Cítila. jak se jeho ruka posouvá od pasu nahoru a znovu jí z úst uniklo tiché zavzdychání, jak ji sevřel prso. Willova slova ji ale okamžitě probrala a v hlavě se jí rozezněl hlas.* Wille? Neměli bychom s tímhle přestat, až tě pustí z nemocnice? *Snaží se ovládat, ale je mu zcela oddaná a ruce se jí stále toulají po jeho těle.* Nejsem si jistá, že je tohle vhodné místo na... *Odmlčí se a hledá vhodná slova. Je ale tak vzrušená, že jí mozek správně nefunguje.* ... na to, co teď děláme. Nebo chceme dělat. *Tentokrát mu naprosto úmyslně rukou spočine na jeho penisu a zlehka přes něj přejde. Znovu se mu vrhne na rty a začne ho znovu vášnivě líbat.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Thu Nov 18, 2021 4:37 pm
*Byl jako ve snu, cítil se jako v jiříkově vidění a nemohl tomu uvěřit.* /Opravdu se teď líbám se ženou, s Moon?/ *Bylo to jako splněný sen, o kterém si myslel, že nikdy nemůže propuknout ve skutečnost. Neměl ani tušení, že už to sní dělal tolikrát a né, jen to. Kdyby mu řekla, že u jezera spolu šukali jako králíci, asi by se ji vysmál. Měl stále pocit, že je panic, ikdyž od Moon slyšel, že tomu tak již není. Byl nervózni asi tak stejně, jako tehdy ve studovně, ale touha zjistit, jaké to vlastně je, byla silnější. Její slova, která přistupovala na jeho hru, byla jako spouštěč jeho chtíče. Cítil její doteky na svém těle, které zakrývalo pouze nemocniční roucho, takže i kdyby se nedotkla jeho penisu, zřejmé by si toho všimla i tak. Když se dotkla jeho malého Willa, určitě musel zrudnout v obličeji, protože tyhle dotyky ještě nikdy nepocítil. Alespoň si to teda nepamatoval, pro něj to zkrátka bylo jako poprvé. Ikdyž to byl jen letmý dotyk, který zřejmě neměla v úmyslu, toužil po víc. Tiskl její prso ve své dlani a u toho ji zahrnoval celé tělo polibky. Když řekla, že by měli přestat, tak nechtěl, ale musel se ovládnout.* Máš pravdu, měli by jsme přestat. *Nechtěl na ni nijak tlačit a ve své podstatě měla pravdu, přeci jenom byli teď v nemocnici a kdykoliv by mohla do pokoje přijít sestra nebo doktor. Přestal se svými polibky a chtěl se od ní trochu odtáhnout, když v tu ucítil její ruku na své chloubě. Než stihne cokoliv říct, už se na něj vrhla a tentokrát to bylo mnohem vášnivější, mnohem intenzivnější než před tím. Měl strach, že teď už se nedokáže ovládnout, měla ho ve své hrsti. A to metaforicky i doslovně. Byli to pocity, které by ani nedokázal vyjádřit slovy. Líbal ji a znovu chytit její prsa do svých dlaní.* Oh, Moon, tolik tě chci. *Byl hrozně vzrušený, nechtěl teď nic řikat, aby nepokazil tuhle situaci, ale měl dojem, že by ji to měl říct.* Moon. *Přestal ji na okamžik líbat, ale jeho ruce stále spočívali na jejich ňadrech.* Nepamatuju si, jak jsme se milovali poprvé, bojím se, že nebudu vědět, co mám dělat.
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Thu Nov 18, 2021 5:30 pm
A já chci tebe, Williame. *Vydechne mezi polibky tiše a má pocit, že svou touhu už déle nedokáže ovládat.* /Moon, copak ses nepoučila. Nesmíš mít sex na veřejném místě. Zase sem někdo vtrhne a co pak? A co když sem vleze někdo, koho znáš? Ovládej se. Zkus se ovládat. Dobře, vzdávám to. Nikdy se neovládneš pokud jde o něj, co?/ *Chvíli svůj vnitřní hlas poslouchala, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Její polibky se přesunuli k jeho krku a zasypávaly každičký kousek kůže. Pak se od ní najednou odtáhl a tak nevěděla, jestli náhodou neudělala něco špatně nebo něco, co by mu bylo nepříjemné. Když v tom promluvil.* Poprvé jsi mi tvrdil něco podobného a věř mi, že to byl nejlepší sex mého života. *Pousměje se a pohladí ho po tváři.* A pokud to nepůjde, tak toho pořád můžeme prostě nechat. *Snaží se ho uklidnit a ujistit, že to po něm nevyžaduje. Že může kdykoliv říct ne, nebo může kdykoliv přestat.* Prostě když se ti něco nebude zdát, řekni, ať přestanu. *Zašeptá a mezitím, co mluví, mu rukama vjede na záda a začne mu pomalu rozvazovat nemocniční roucho. Ví, že je pod ním úplně nahý a to ji vzruší ještě víc. Na chvilku se od něj odtáhne a sundá si tričko, takže před ním teď sedí jen v černé krajkové podprsence, která toho ale upřímně zas tolik nezakrývá.* Dělej, cokoliv chceš. Pokud mi bude něco nepříjemné, řeknu ti to. Už jsi to ale jednou zvládl ukázkově a myslím, že to někde uvnitř sebe nemůžeš zapomenout. *S těmi slovy ho pomalu položí na postel a zároveň z něj stáhne roucho, takže teď je úplně nahý. Její klín zahoří touhou a tělem se jí rozleje teplo. Pak mu pomalu přitiskne své rty na jeho.*
Sheamy
Posts : 136
Join date : 2021-09-04
View user profile

Nemocnice        Empty William Conan Doyle

Thu Nov 18, 2021 8:01 pm
*Bál se toho, že když promluví, tak všechno zkazí, že překazí ten nádherný okamžik plný touhy mezi nimi. Nechtěl nic mluvil, ale přišlo mu to správné. Ona si ho sice pamatuje, jaký je v sexu, ale on si s toho nic nepamatoval, takže pro něj to bylo úplně nové. Navzdory jeho pochybám se Moon zachovala tak, jak si přal. Cítil z jejich slov pochopení a něhu, kterou v tuto chvíli tolik potřeboval. Uklidnilo ho to. Získal pocit, že i kdyby to bylo fiasko, tak ona to pochopí.* Nechci toho nechat, chci tě teď a tady. *Dalo by se říct, že ji pomalu skočil do řeči, když navrhla i tuto variantu. Přestat se mu teď opravdu nechtělo. Nechal si od ní rozvázat své roucho, které si následně sundal. Byl před ní úplně nahý. Na malý okamžik mu bylo celkem stydno, ale když sledoval, jak si i ona sundává své tričko, tak ten pocit rázem opadl. Snažil se na její prsa nezírat, jakoby viděl prsa poprvé v životě, ale moc mu to nešlo. Její další slova mu dodali pocit jistoty a bezpečí, zároveň to ale bylo hrozně vzrušující, když mu řekla, ať dělá cokoliv chce. On by chtěl nejradši všechno, takže za normálních okolností by to nebyla zrovna dobrá volba, od Moon. Nechá se položit na záda a užívá si její polibky. Hladí ji jemně po zádech a cítí její klín, který se občas otře o jeho plně stopořený úd. Už teď se cítil skoro jako před vyvrcholením a to ještě ani pořádně nezačali.* Obávám se, že to asi nebude ten nejlepší sex, který si zažila. Minimálně nebude ten nejdelší. *Řekl trochu rozpačitě, skoro jakoby se ji za to chtěl omlouvat.*
Moon L. Evans
Posts : 116
Join date : 2021-09-13
View user profile

Nemocnice        Empty Moon L. Evans

Thu Nov 18, 2021 9:40 pm
*Pousměje se nad jeho poznámkou o délce jejich následujícího sexu.* Jsi roztomilý, víš to? *Položí řečnickou otázku a polibky mu začne zasypávat krk a hrudník.* Možná nebude dlouhý, ale může být třeba i druhé kolo. *Svůdně se na něj zadívá a kousne se rtu. Rukama mu bloudí po těle a klínem se čas od času otře o jeho erekci. Pousměje se. Nakonec se posadí na kraj postele a svlékne zbytek svého oblečení. Teď už jsou nazí oba dva. Necítí před ním stud. Přece jen zná její tělo, i když si to nepamatuje. A tak je pro ni naprosto přirozené být před ním nahá. Zadívá se na něj a zkoumá, jak se bude tvářit, když ji takhle uvidí. Pak už to ale nevydrží a vrátí se zase těsně k němu. Uchopí jeho penis do ruky a začne si s ním hrát. Mezitím ho vášnivě líbá na rty. Po chvilce ale její touha stoupne natolik, že si na něj obkročmo sedne. Nenechá ho do sebe vniknout. Skloní se k jeho rtům a políbí ho, současně se její bradavky dotknou jeho nahého hrudníku. Je to jakoby v ní vybuchly rachejtle.* Tak moc tě chci, Wille. *Zašeptá mu do úst a mezitím ho chytí znovu opatrně za penis a pak ho do sebe nechá vniknout a dosedne na něj. Z úst se jí vydere tiché zasténání. Ví, že se musí s hlasovými projevy krotit, aby je nikdo nevyrušil. Napřímí se, aby se do ní vlezl celý. Začne proti němu přirážet a ví sama moc dobře, že tenhle sex bude opravdu krátký. Její tělo po něm prahlo. Nemohla se ho celé dny ani dotknout a její vzrušení bylo až příliš veliké.* Bože. *Unikne jí z úst a dívá se mu celou dobu do očí.*
Sponsored content

Nemocnice        Empty Re: Nemocnice

Back to top
Permissions in this forum:
You cannot reply to topics in this forum