Restaurace

*Pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo. A v jeho očích pravděpodobně taky nejde.* Floutek. *Zopakuje a lehce mu cuknou koutky.* /Ti dám floutka, to jo./ Někdy je prostě potřeba dospět dřív. *Poví nakonec jednoduše a poděkuje za přinesené pití.* No, tak na zdraví. *Pousměje se, když si s ní ťukne. No a nakonec se i napije, ale jen trochu, vzápětí už kouká hnědýma očima slečně do tváře.* Jak se stalo, že sis otevřela antikvariát? *Zeptá se, protože je jasné, že ho to opravdu zajímá.* Nemohlo být snadné sehnat všechny ty knihy.

*Zvednu obočí hravě.* "Floutek." *Zopakuju s pohledem do jeho očí, ale usmívám se.* "Na zdraví..." *Přijmu víno a upiju, nejspíš mi brzy stoupne do hlavy, takže musím hodně pomalu... Nechci aby mě táhnul. Když přijde jeho otázka, ocením ji a nežertuju, odpovím tak jak to bylo.* "Můj tatínek především, mě vedl k lásce ke knihám...učil mě, které stojí za to, které mají cenu...takže jsem sháněla spoustu prvotin a výtisků do vlastní knihovny... a když jsem se odstěhovala sem, došlo mi, že je netoužím vlastnit, ale umím je dobře shánět, takže jsem ze svojí vlastní knihovny, až na pár srdcovek, to je jasný, založila malou prvotní sbírku a pak už to jen rostlo...poznala jsem burzy, a to nejen osobní ale i webové..a tam sháním co chci...a co myslím, že by chtěli jiní, prodávám i online...a pak vedu celou sekci skript...z druhé ruky od studentů.." *Vysvětlím* "Neotevřela jsem naráz...sbírala jsem některé svazky už od prvváku tady...a občas je půjčovala...ale mít antik byl vždycky můj sen..." *Povím s culením a upíjím přitom víno bezmyšlenkovitě, takže je po chvilce polovina pryč. "a kam míříš ty po studiu? Na navazující předpokládám ale pak? Co bys chtěl dělat?" *Má hodně možností, divadlo, psát scénáře, učit...*

*Zcela očividně ji poslouchá, občas dokonce mírně přikývne, jakože chápe nebo rozumí, sem tam se i lehounce pousměje.* To zní skvěle. Je hezké, že si k tomu směřovala tak postupně. *Ohledně svého zaměření jen sklopí pohled.* No já... já vlastně ještě nevím. Tohle úplně nejsou věci, co bych už řešil. Ještě je čas. *Poví jednoduše, než k ní opět hnědá kukadla zvedne. Kdo ví, jestli kecá nebo to fakt promyšlené nemá.* No a co dělají tvoji rodiče? Táta je nějaký umělec nebo prostě jen milovník knih? *No hele! Zajímá se o její rodinu. Tak třeba ji fakt nechce jen do postele...uhm... třeba.*

*Nemám pocit, že by se ptal jen z musu, ale přijde mi, že opravdu poslouchá a snad ho to i zajímá.* "Je to nádherný, ta vůně starejch knih, to, že jsem si mohla sama natřít police do provensálské modři, i to, že to funguje tak jak já chci...když někdo nemá peníze, půjčí, nebo si to vymění za jinou knihu...funguje to celkem dobře..." *uculím se a je na mě znát, jak moc mě to baví. On se mi nepodívá do očí, ve chvíli, když se ho zeptám na jeho obor, čím to? Stydí se? Bojí se? Ale ukáže se že spíš ještě neví...* "To je pravd,a máš ještě poměrně dost času..." *Odvětím aby si nemyslel, že jsem nějak předjímala že by to měl už dávno vědět. Když se zeptá na rodiče zamrkám rychle a lehce se mi cuknou ramínka, nejsem zvyklá tohle rozebírat.* "Tatínek byl profesor na univerzitě v Dublinu, a maminka učitelka...oba studovali v Edinburghu...proto jsem tu i já..." *Povím a ...zdá se, že mu dlužím vysvětlení ohledně minulého času.* "Uhm..oni ...zemřeli když jsem byla malá. Autonehoda." *povím mu rychle jakobych strhávala náplast, protože jsem nechtěla aby se raději moc doptával.* "No a já se rozhodla jít v jejich šlépějích." *Zvednu ručky veselým tónem jakože ..jsem tu. Popravdě, nenapadlo by mě, že by mě ...chtěl, do postele nebo kamkoliv jinam, na tenhle druh interakce jsem byla celkem imunní. Měla jsem spoustu jiných starostí.*

*Těžko říct, jestli věří na nějakou imunitu ohledně svého sex appealu, teď je to ale zřejmě to poslední, co ho zajímá, protože tak nějak tuší, že minulý čas už jednou použila. A on dost netaktně zkusil zjistit, jak to je.* To mě mrzí. *Hlesne tiše, ale ani tentokrát se v jeho tváři extra nezobrazují emoce.* A tak jsi tu. *Pousměje se.* A je to báječné, že? *Koukne se na číšníka, který jim po chvíli konečně donese jídlo.* Pití si dáme ještě jednou. *Upozorní ho a podívá se na její salát.* No... tak tedy dobrou chuť. *Popřeje jí a se spokojeným výrazem se pustí do své vlastní - silně neveganské - verze dnešní večeře.*

*Zareaguje empaticky, jak jinak, nemůže říct, že mu to je jedno nebo nezareagovat, že...* "Děkuju...." *usměju se k němu a považuju tohle téma za ukončený...byla jsem strašně malá.* "Je..je to skvělý..patřím sem...následuju rodinný odkaz..a dělám to co miluji a baví mě..takže..to je myslím smysl života no ne?" *Povím positivisticky. Než stihnu zareagovat, aby nenosili další víno, už objedná.* "Páni..bojím se že budu trochu pinknutá...tak musím pomalu." *Uculím se roztomile, je to vdět na mých tvářích a nosu, které lehce červenají. * "Dobrou chuť." *popřeju mu a ochutnám dresink na salátu, salát není těžký ale dobrý podnik od špatného se liší tím, jestli udělá jen zeleninu co nakrájí nebo to umí dochutit, a tenhel podnik, patřil ke druhé skupině, zamručím spokojeně, když se mi na jazyku rozline sladko citronovo bylinkový přeliv, hodící se k sladkosti glazírovaných ořechů a řepy.* "Ta to hle je dokonalý...ochutnáš?" *Nabídnu mu, protože je to skvělý, je tma kopr...a petrželka a šalotka na jemno a spařená takže není štiplavá.Sama uzobnu tenkou hranolku spokojeně.*

*Koukne po tý zelenině trochu jako kdyby mu nabízela jed na krysy. Ale upřímně se nutí, aby polknul nějakou poznámku o krmivu pro králíky.* Nooo... myslím, že dnes vynechám. *Poví nakonec, než tedy spokojeně pokračuje ve svém jídle, které jí z logických důvodů ani nenabízí.* A klidně se pinkni, domů tě odvezu neboj, nebudeš ten kusanec muset jít po svých. *Skoro se nad tou představou ušklíbne.* No a... jo, je super, že jdeš ve stopách rodičů, určitě by se jim to moc líbilo. *Ujistí je, ačkoliv jak on může vědět, co by se jim líbilo nebo ne, no že jo.*

*Tvářil se na můj salát dost nedůvěřivě ale na to nereaguji. Přeci jen salát je normální jídlo jako každý jiný a já ho milovala, třeba i ten s hruškama nebo vegan césar.* "Tvá škoda." *Vypláznu jazyk když odmítne a upiju vína než si naberu další vidličku salátu s křupavým ořechem v karamelu. Jsem ráda, že nedělá dementní vtipy typu, nedáš si taky? Opravdu se zdá že je vyspělejší než jsem původně myslela. Jen mě vrtá hlavou o co tu jde, ale nejspíš prostě jen o přátelský posezení, jasně.* "No...já se nerada nekontroluju...a myslím že ta druhá sklenka mi dá tak akorát co proto, ale to víno je báječný, cítím se provinile, že ty si dát nemůžeš, tak příště budu řídit já." *ujistím ho, že mu to rozhodně oplatím.* "jo..mám pocit, že ..jsou s tím spokojení a díky tomu jsou se mnou neustále...A co vaši? podporují obor co sis vybral? Co dělají?" *zeptám se ho s pohledem do očí zatímco si vychutnávám vinaigrette a hranolky.Vypadám nadmíru spokojeně, miluju totiž jídlo...někdy až moc.*

*Skoro by se dalo hádat, že zprvu téměř zrudne, lehce vyjukaně na ni kouká. A jeden by snad ani nevěděl proč, ale po jejích slovech na ni ihned zareaguje.* No vzhledem k tomu, že si na mě právě vyplázla v restauraci jazyk... *Rozhlédne se okolo aby poukázal, že tedy nejeli do nějakého fastfoodu.* Tak nevím, jestli jsou řeči o sebekontrole na místě. *Přeslazeně se na ni usměje.* A v pohodě, netrap se tím. Mám doma ještě láhev, doženu to. Takže tvého puntíkatého brouka a ženské schopnosti v řízení si nechám ujít. *Ujistí ji popichovačně, než spokojeně pokračuje v jídle, zatímco ji nejspíš poslouchá, jak lze odhadnout z jeho následující reakce.* Máma dělá PR jedný větší firmě, která se zaměřuje na pánskou módu. No a táta, ten je pilot. *Vysvětlí jednoduše, zatímco na chvíli přeruší jídlo, aby se napil.* A podporují... no... asi to berou tak, že je to prostor pro to, abych se našel. Nejspíš si nemyslí, že u toho skončím, ale vlastně jim je jedno co studuju, pokud se v tom cítím dobře, takže asi jo, podporují. *Přikývne, než se vrátí k jídlu.*

*Netušila jsem proč zčervenal, možná to vypláznutí jazyku? Nebo tak? kdoví  ale bylo fajn vidět ho chvíli taky v rozpacích spíš než opačně.* "To já dělám když si to lidi zaslouží!" *Je to můj malej quirk, zkrátka vyplazuju jazyk, ze srandy, kdoví co ho při tom napadalo snad.* "Prosím tě, nikdo mě neviděl..." *Zavrtím hlavinkou nad jeho obavamy pobaveně, je zvláštní, někdy mi přijde, že mu na ničem nezáleží a pak mě překvapí etiketou a starostlivou jízdou v autě, tenhle kluk je jedna velká záhada.* "Ale dobře, budu tedy dáma..." *Zvednu hlavinku , narovnám záda, nasadím sbnobský výraz a překřížím kotníčky nikoliv kolena jak správná dáma má, ale ostentativně zvednu malíčky, což se samozřejmě nedělá.* "Lepší můj drahý?" *podívám se na něj sladce.*
*Musím uznat, že mě baví jak se popichujeme, není to nuda, a navíc můj sarkastický humor nemám často kde procvičovat a tohle je moc fajn. * "Zase...nevíš o co přicházíš, drahý..." *zkonstatuju na konto mého dokonalého broučka s kytičkami, kterého miluju jako by to byl domácí mazlíček. Pak už pokračuji v jídle a polsouchám co dělají jeho rodiče, docela normální život, často jsem přemýšlela, jak by můj život vypadal, kdyby naši byli naživu a my měli normální život. Ale to se už nikdy nedozvím tak se snažím se tím netrápit, respektive nenadpřemýšlet to. * "Máš velký štěstí Harry..." *Povím jen , tentokrát bez sarkasmu s upřímným úsměvem. Upiju lehce z vína a pokračuju v jedení jako dámička, vlastně mě to baví.* "A co děláš okrem toho? Kromě zvaní na večeři kolemjdoucích dívek..."

*Koukne na ni jako kdyby si nebyl jistý, co to tam vyvádí. A nakonec si jen tiše povzdechne a s drobným úsměvem ji prostě nechá šaškovat, co taky s ní.* Hm... mnohem, mylady. *Přikývne.* A... ano, štěstí mám. *Potvrdí.* Minimálně v tomhle určitě. /Naše rodina je tak normální, že to až není normální./ *Trochu zamyšleně si skousne ret, zatímco kouká někam jinam, než převrátí pohled zpět k ní, zdá se, že chce něco povědět, ale v tu chvíli mu zabrní telefon.* Promiň. *Kvapně ho vytáhne a s trochu nakrčeným obočím se do něj zadívá. Netrvá ale dlouho, než odepíše a opět se věnuje své půvabné společnosti. Trochu se uchechtne když vidí, že toho hraní na dámičku ještě nenechala.* Občas hraju basketbal. *Odpoví konečně.* A když to jde, tak cestuju. Ale zvaní náhodných dívek na večeři rozhodně patří mezi ty nejoblíbenější aktivity. *Překvapivě laškovně na ni mrkne jedním okem, než si opět nabere sousto.*

*Zamrkám dlouhýma řasama jako panenka, když mi to schválí a najede na mou hru, proč ne..jsme v nóbl restauraci. I když moje botky tomu moc neodpovídají, šaty by snad..prošly. vypadá, že si uvědomuje, jaké má štěstí a musím říct, že to je další bod, k dobru pro tohohle floutka, spousta lidí se chová jako fracci aniž by si uvědomovali jaké mají štěstí v rodině nebo v blízkých, berou to jako samozřejmost. A já to vím sama dost dobře. I když babička byla skvělá a starala se. Pak mu zazvoní telefon a já zvednu ručku že nevadí, ať si odepíše a dojím svou porci. * "Bylo to vážně skvělé...díky...mám odškrtnutou jednu zkušenost, kterou jsem chtěla mít." *Díky jemu a za to jsem fakt ráda, navíc se bavím, podivně potutelně sarkasticky, smečujícím způsobem bavím. * "Je vše v pořádku?" *zeptám se nad jeho výrazem když se díval do telefonu.* "Basket? Páni to bych..neřekla." *Připadám mi spíš jako typ na golf nebo tak. Nebo na surf, jo na surfu si ho představit dokážu, ale nepředstavuju!* "Chápu...audi, okouzlující úsměv, autíčko, projížďka pod hvězdami...jsi takový malý Edinburgshký Don Juan." *Popíchnu ho a mrknu k němu zpět pobaveně, jídlo mám snězené a tak odsunu talířek a do ruky sevřu sklenku vína, ze které upíjím s pohledem na něj a ..nezapomenu zvednout ten malíček. *

Vůbec nic, to jen brácha. *Mávne nad tím rukou a pokračuje v jídle.* A jsem rád, co dalšího je na tvém seznamku k odškrtnutí? *Zatímco ona dopíjí, on dojídá. V klidu to dojí, dopito má rychle. A když přijde číšník, rovnou mu oznámí, že zaplatí.* Nevypadám jako basketbalista? *Mírně se ušklíbne.* A nevím, jestli jsem Don Juan, možná... kdo ví. Mám prostě rád... no... *Pokrčí výmluvně rameny a hodí na ni kukuč, který je prostě k sežrání, určitě!*

Některé okamžiky. *Dokončí to tak nějak, ale naštěstí už tam je ten číšník, a tak vytáhne peněženku a za oba rovnou zaplatí i s nějakým tím love pro číšníka.* Děkujeme. *Poví mu klidně a rovnou vstává, aby se ustrojil do kabátu a vzápětí si vzal ten její, který jí přidrží.* Hodím tě domů? Nebo ještě někam potřebuješ? *Zeptá se mezi tím.*

*Usměju se mile.* "Aha..máš sourozence? Kolik?" *Já si vždycky přála sestru nebo brášku. Nad jeho otázkou se zamyslím.* "Návštěva Edinburgh Castle, div se ale ještě jsem tam nebyla a ...taková trochu trapná věc, ale to ti neprozradím." *Zavrtím hlavinkou, chci si udělat piercing ale...jsem na to šílený srab.musím se zasmát, když přizná že je prostě asi holkař.* "alespoň víš, co tě baví..." *Uculím se pobaveně, když nasadí nevinný výraz, který vlastně spíš prozradí jak moc mu ta pověst nejspíš nevadí.* "Páni...trochu se mi točí hlava asi už to nedopiju.." *Kouknu na sklenku a dojde mi, že už se stalo. rozchichotám se trochu pobaveně a zavrtím hlavou.* "Některé okamžiky? Tím máš na mysli jistě jak otevíráš dívce dveře a galantně jí sundaváš kabátek že jo?" *Kouknu na něj s mrknutím a sama se trochu vyděsím co to dělám..pokouším se snad o flirt? Ne to já fakt neumím...popřu to sama v sobě v hlavě.Usměju se na číšníka a pochválím jídlo kuchaři než se zvedneme a on mi pomůže do kabátku.* "Ne ne..domů bude fajn, teď bych se neměla toulat po městě..." *Vyjdeme ven a já se na něj podívám.* "Děkuju...užila jsem si to..máš to u mě..." *Nenechávám se jen tak zvát. Pak si všimnu, že má ohlý límeček a natáhnu se k němu abych mu ho urovnala...* "tak...abys nevypadal jako vagabund."*Zvednu k němu oči a dojde mi že jsem trochu blíž než jsem si uvědomovala.*

Dva. *Odpoví velmi stroze na otázku ohledně sourozenců.* Hmm, dobře, tak si to malé tajemství nech. *Nepřemlouvá ji, jen se tak culí, dost možná si domýšlí, co by to mohlo být a zajisté ho napadá spousta věcí, které by neměly být vyřčeny nahlas. Když jí nasadí kabát, jen na chvíli se zdrží u jejího ucha, ve chvíli, kdy jí ho přehazuje přes ramena.* Už se ti točí hlava? Trochu brzy, ne? *Broukne tichounce, než tedy jí nabídne rámě, aby ji vyvedl ven, ve chvíli, kdy se před něj postaví a začne mu rovnat límeček se ani nehne. Kouká jí do tváře a když k němu zvedne oči, zadívá se jí do nich.* A to bychom nechtěli. *Poví šeptem, protože proč mluvit víc nahlas, ona ho zajisté slyší.*

*Nevím jestli se mi to zdálo nebo ho otázka na sourozence nepotěšila, mě by to zajímalo ale moje otázky ohledně jejich pohlaví a věku jsem raději spolkla. Zato moje malé tajemství ho pobavilo určitě víc, už podle uculení, které mu dnes několikrát ujelo.* "Z vína Don Juane." *povím na jeho zašeptání do ucha ale cítím jak mi vstaly chloupky na krku. Zavěsím se do něj a neubráním se culení, a taky, dost sledování místa pod nohama, protože jsem lehounce pinklá teplo v restauraci tomu moc nepomohlo. Zvednu obočí nad jeho odpovědí nezaujatě. * "Pro mě za mě klidně ti můžu ten límeček zmačkat, co je mi po tom." * Vypláznu jazyk znovu a poplácám ho po hrudi nervozně. Je moc blízko, já jsem ovíněná a navíc jeho sebevědomí mě vytáčí. Svým způsobem mi ale i imponuje. *

*Přesto, že nepatří mezi nejvyšší kluky, stále je vyšší jak ona. Proto má hlavu jen jemně sklopenou.* To můžeš. *Přikývne a malinko se pousměje, když na něj znovu vyplázne jazyk. Pravou ruku pomalinku zvedne, jen aby jí uniklý pramen vlasů zastrčil za ucho.* Ale přeci nechceš, aby si někdo myslel, že randíš s vagabundem. *Znovu mu cuknou koutky v úsměv, snad proto, že tu jejich večeři právě pojmenoval. A pojmenoval ji rande. Kdo ví, na co čeká. Možná prostě jen nechce být první, kdo z té blízkosti ucukne. A možná zkouší jeji odvahu.*

*Dívá se na mě seshora, co si o sobě myslí? pořád mě nějak irituje, zatvářím se nadutě a pyšně s pohledem do jeho očí, aby si snad nemyslel, že se ho bojím* Upraví mi vlasy a já dostanu neodolatelnou chuť vzít prsty a rozcuchat mu ty jeho vlásky, když přeci můžu. Zaculím se a pak ale zamrkám překvapeně. Nějak automaticky zrudnu a srdce se mi rozbuší. Randím? Takež to bylo rande...Najednou strašně znervozním a zatnu jednu ruku v pěstičku.* "No..kdo říkal že s tebou randím...floutku.." *Pípnu nakonec abych se dostala z toho hustého ovzduší mezi námi te´d a pcuchám mu ty vlasy s provokativním úsměvem. Ha! A co teď, vlastně vůbec netuším, zdrhnout se mi nepodaří...o to míň že zdrhat nechci.*

*No tak on moc nemá šanci se na ni dívat jinak, než ze shora.* Hm... nerandíš? *Pousměje se a levou rukou v kapse zmáčkne klíček, takže auto zabliká, jak se odemkne.* Dobrá tedy. *Přikývne, když slečnu obejde a otevře jí dveře spolujezdce.* Tak si nastupte, slečno. *Pohodově se z té chvilkové intimní chvíle otřepe a dá jí tak prostor usadit se na sedadlo.*

*Vydechun když se odtáhne a zavrtím hlavou, zatraceně, jeho v týhle hře neporazím, ale...co už. Setřepu tu nejistotu a nasednu si do auta s úsměvem.* "To vrabčí hnízdo ti sluší." *Dodám pobaveně, ale přeci jen jsem znejistěla. Každopádně vždyť o nic nejde..sám to řekl tohle dělá rád, a já bych nejspíš neměla...uf..myšlenky se mi rozutíkají. * "Tak tohle bylo rande?" *Otočím se k němu přeci jen s otázkou a podívám se na něj. Je tak intaktní. *

*Zavře za ní dveře a dojde se usadit na své místo, připoutá se a zase tím svým klidným místem vyrazí zpět k jejímu obchodu.* Hm. A nebylo snad? Jak jinak bys to nazvala, když tě kluk, kterýho si viděla jednou, vezme na večeři? *Zeptá se pohodově, zatímco stojí na semaforech a koukne po ní.* Ale neboj, hned se mě zbavíš. *Mrkne na ni jedním okem.* Já jsem trpělivý. *Ujistí ji.* A i kdyby ne... *Pomalu se rozjede.* Úplně se neřadím k té partičce u nás na škole, tak žádný strachy.

*Zamrkám a pokrčím rameny, pak se zdá, že je malinko uražený? A to mě mrzí, nemyslela jsem to tak.* "Ach ne Harry, to vyznělo špatně, jen tě popichuju, já..nebyla jsem si jistá jestli jsi to tak myslel..." *položím mu ruku na paži.* "počkej.." *povím než se rozjede.* "Já nejsem jak sis všimnul úplně...zběhlá ve flirtu a tak, hodně řeším tím rýpáním a sarkasmem a tak je těžký vědět, co je myšlený vážně a co ne...nezlobíš se že ne?" *Zeptám se ho s milým úsměvem. * "Vážně jsme si to užila a ráda bych to někdy zopakovala." *povím mu a pak se tázavě zadívám jak to myslí s těmi kluky.* "To mi budeš muset asi vysvětlit.." *zvednu obočí tázavě. Protože já opravdu nesleduju studentské aférky ani jejich balící či násilnické techniky.*

*Jemně přikryje její dlaň tou svojí. Samozřejmě druhou rukou, než na kterou ji položila.* Neomlouvej se! Já se vůbec nezlobím. *Ujistí ji až s překvapivě jemným a měkkým úsměvem, ve kterém nejsou znaky šklebu, jam u něj bývá víc než běžné. Konečně se tedy rozjede.* Ale. Nevinná poznámka, tím se netrap. *Ujistí ji ohledně těch kluků.* Jakou posloucháš hudbu? *Zapne rádio, ale rychle ho přeladí, když mu tam z CD začne hrát Mozart.*

*Lehce těknu očima k jeho ruce a usměju se k němu, když mě ujistí, že se nezlobí a vypadá, že to tak i je. Přikývnu k němu a opřu se do sedadla, trochu se mi motá hlava, přivřu oči, ten pocit, je příjemný a teď když už vím, že se neurazil, je mi mnohem lépe. Přikývnu nad tím, že řekl nevinná poznámka, nebyla, ale nechce mi to říct a já jsem příliš euforická a relaxovaná na to abych to z něj tahala. "Hudbu? Mám ráda symfonický metal." Otočím k němu hlavu pomalu a otevřu oči s pobavením, to není hudba na kterou by mě většina tipovala. "Co to bylo? Vážná hudba je taky fajn..jen na to musí být nálada..." *zkusím z něj ještě dostat co to tam vlastně měl.*

Symfonický metal? *Tiše se uchechtne.* To zní.. uhm... zajímavě. *Přikývne a ohledně té hudby si trochu odkašle.* No jo, chápu. Uhm... tak zkusíme nějaký rádio. *Navrhne a poslepu přepne několik čudlíků, než naladí nějaký ten rock.* Třeba? *Pokrčí jemně rameny, ale nekouká na ni, pohled věnuje vozovce, určitě by nerad byl nepozorný, že ano. A tak pokračuje dál.* Vzhledem k povaze tvého antikvariátu bych tě tipoval spíš na nějaký jazzík, swing, víš co. A nebo třeba... hmm.... *Zamyšleně si skousne ret.* Nějakou francouzskou hudbu, popovou.