Studovna

Studovna vystřižená jako z Harryho Pottera. Dlouhé stoly s lampičkami na posvícení, dlouhé lavice ze dřeva a dřevem obkládané stěny. Na stěnách visí obrazy šlechticů, kteří se zasloužili o prestiž této školy. Tato místnost se nachází ve stejném křídle jako knihovna a platí tu podobná pravidla. Můžete si zde pustit hudbu do sluchátek, šeptem si povídat s ostatními, ale opět nedělat nijak velký hluk, abyste nerušili při studiu ostatní. Narozdíl od knihovny vás zde ale nikdo neokřikuje ani nehlídá, vše je tedy jen ve vaší režii.

*Má po hodinách a přednáškách, jeho dnešní studium ale ještě nekončí. Každý den má vyhrazený jistý čas na návštěvu knihovny nebo studovny, aby si prošel poznámky či pracoval na seminárních pracích. Jelikož Dexter není v tomto ohledu žádný flákač, nikdy by se u něj nestalo, že by takovou práci dodělával v předvečer odevzdání, na to se až moc rád zašíval někam sám a jelikož mnohdy nedokázal vydržet se svými myšlenkami, metodická, pečlivá práce mu přišla vhod. Sice tak asi působí jako šprt, takový vzorňáček, ale ve výsledku se vlastně jedná jen o jeho ochranný mechanismus před sebou samotným. Pointou však je, že ve studovně je Dexter poměrně běžným návštěvníkem, kterého by jiný běžný návštěvník zřejmě alespoň od pohledu poznal, i když on se tváří a pohybuje jako nenápadnost sama.*
*Sedí u jednoho ze zdejších stolů, kolem sebe rozložené knihy a sešity s poznámkami, před sebou otevřený notebook. Není sice králem multitaskingu, ale v tu chvíli si tak možná i trochu připadá, někde hluboko, hluboko uvnitř. Mobil má ztišený v tašce. Od momentu, kdy ho bombardovala zprávami jeho nevlastní sestra, asi jen z principu, že ho mohla a chtěla otravovat, si zvonění ani nezapínal. Přesto se občas přistihne v pokušení udělat pravý opak, neboť nedávno dal své číslo jisté Sigrid a s její ukecaností se jednalo jen o otázku času, než mu napíše.* /Doufám, že napíše. Rozhovory přes telefon jsou noční můra,/ *přemítá. Vyloženě ale kontakt s ní nevyhledává, vlastně o ní nic neví, stejně tak jako to, jestli je studentka, či nikoli. Dívka mu při jejich setkání přišla, že je zhruba v jeho věku, ale v prostorách univerzity ji doposud nepotkal a není si jistý, jestli mu ta skutečnost vyhovuje, nebo naopak ne.*
*Teď tu ale je sám, bez společnosti. Úplně ji nevyhledává, má rád svůj klid, obzvláště když se věnuje svým studiím, do kterých se zdá zcela ponořen. Opak je však pravdou – ne zrovna často, ale přeci jen čas od času po očku zkontroluje dění ve studovně, aby měl přehled o přítomných a přicházejících studentech. Dost možná tedy má alespoň na zlomek sekundy v hledáčku mladíka svého věku, ač mu nevěnuje nějakou delší pozornost.*

*William je dneska unavený víc než obvyklé bývá. Noční směna ve forenzní laboratoři mu dala pěkně zabrat. Chudák si myslel, že nebude co na práci a bude mít alespoň chvilku čas na to, se prospat. Nečekal, že bude nový připad a bude muset projít tucty dokumentů. Měl mít ten den zrovna volno, ale jeho kolega musel k veterináři se svým psem, tak se rozhodl, že to za něj vezme, přeci jenom i on mu už mnohokrát vyšel vstříc. Práce ho sice velice baví,taky si ji sám vybral, ale skloubit ji se studiem není vždy úplně jednoduché. Po práci se stihl akorát tak najíst a osprchovat a už musel zase jít na přednášky. Byl neustále v jednom kole. Celý den se těšil, až bude moct usednout ve studovně a zabořit tam svou fantazii do nějaké skvělé knížky.*
*Přijde do studovny a jak má ve zvyku, než vstoupí, porozhlídne se po místnosti. Vždy má velkou radost, když tam není příliš mnoho lidí. Mezi lidma se cítí nesvůj a když si chce číst nebo studovat, potřebuje co největší klid a co nejméně rušivých elementů. Nemůže si nepovšimnout, že se na něho upírá zrak nějakégo muže. Usoudí, že bude zhruba stejného věku jako on sám. Ví, že je dost unavený, takže si vsugeruje myšlenku, že se mu to zřejmě jenom zdálo a nevěnuje tomu dál pozornost. Posadí se kousek od toho neznámého muže. Zvedne hlavu a znovu se na něj podívá.* /Je mi nějaký povědomí./ *V hlavě se snaží vzpomenout si, jestli ho už někdy předtím viděl.* /Zřejmě tady studuje, asi ho vídám jen na univerzitě. Měl bych se jít trochu prospat, můj mozek už asi trochu vypadává. Přečtu si jenom jednu kapitolu a půjdu./ *Sklopil zrak ke své knize, oči mu však ale stále přeskakovali k tomu muži. Chvílkami se i přistihl, že se na svou knihu ani nesoustředí.*

*Moc dlouho na nově příchozího nezírá, i on totiž ví, že by to bylo neslušné. Pravda, hlavně proto, že jemu samému je krajně nepříjemné, když na něj někdo civí, jinak by mu to ale asi bylo vzhledem k jeho sociální gramotnosti úplně jedno. Tohle ale ne, a tak si jen v rychlosti všimne, jak mladík jeho věku působí unaveně.* /Jako bys měl za chvíli odpadnout... Postel ti nic neříká? Nebo ji zazdíváš schválně?/ *vyšle k studentovi myšlenku, pochopitelně bez jakékoli odezvy, neboť na to si může odpovědět leda tak sám. Není vědma ani telepat, natož pak společensky zdatný, aby chápal pohnutky kdejaké osoby, a tak kapitolu k smrti unaveného studenta prostě nechá být. Který student si tímhle neprošel, no ne? Každému se to občas stane, on sám není žádnou výjimkou, tudíž nemá smysl nad tím dál hloubat.*
*Bez většího zájmu se tedy od tmavovláska vrací ke své práci. Sepisuje seminární práci na téma dějin fotografie, od úplného počátku až do dnešního dne, a dává si záležet na tom, aby vypíchl ty nejzajímavější věci a své oblíbené fotografy, jejich díla nebo užívané techniky. Má z toho dobrý pocit, protože se mu na tom dnes pracuje velice dobře. Je soustředěný, má klid a... Ehm...* /Proč na mě zírá?/ *A rázem je všechno tohle zase pryč. Snaží se jeho pohledy nevnímat, ale cit na to má vytříbený příliš dobře, takže když neznámý poněkolikáté opakuje trasu svého pohledu od knihy k Dexovi, ten už ví že to jen tak nevydrží. Když si sedl tmavovlásek poblíž něj, bylo mu to úplně jedno za předpokladu, že nebude rušen. Jelikož ale mladík vypadal se studovnou a jejími pravidly obeznámen, nepřikládal možnosti rušení moc velkou hodnotu. Zřejmě se mýlil, jak si nyní uvědomuje, kdo mohl ale čekat, že ho vyruší zrovna tohle? Navíc to není tak, že by tím mladý muž porušoval jakákoli pravidla...*
/Třeba má bludy?/ *napadne ho a sám po něm po očku koukne, i když v jeho podání to asi není úplně přátelský pohled, sic to v úmyslu neměl. Tedy, jistě, být přátelský taky ne, na to má totiž omezenou kapacitu, kterou přednedávnem vyprázdnila Sigrid (a i tak je jeho tehdejší přátelskost na pováženou), málokdy ale míní působit nevraživě. To se tentokrát také naštěstí nestalo, jedná se o pohled tedy neutrální, skoro až tázavý, jako by se Dexter ptal, jestli od něj něco potřebuje.*
Možná bys měl ty oči spíš zavřít a spát, než furt koukat na mě, *poznamená polohlasem směrem k jeho tiché společnosti. Dex sice moc nemluví, natož aby zahajoval jakýkoli rozhovor, občas si ale takové poznámky nedokáže odpustit, obzvlášť když mu je něco nepříjemné. A pohled někoho docela cizího mu nepříjemný je, momentálně hlavně proto, že mladík nepůsobí (nebo alespoň doposud nepůsobil), že by měl v úmyslu s tím pokukováním přestat nebo ho alespoň nějak slovně ospravedlnit.* /Třeba mu přijdu zajímavý. No jasně,/ *prolétne mu hlavou, když si bezděky vzpomene na Sigrid a na to, jak mu řekla, že je zajímavější, než si nejspíš sám myslí. Nějak se mu nechce tomu věřit, ale na tom asi stejně nezáleží.* No, potřebuješ něco? *pokračuje otázkou a na chvíli ustane v cvakání do notebooku, aby se mohl alespoň částečně obrátit na mladíka nás knížkou, které se zřejmě pro svůj nynější zájem moc nevěnuje.*

*Spíš než aby se věnoval čtení, se William snaží neusnout rovnou na stole. Oči se mu částečně zavírají a částečně pokukují po mladíkovi kousek od něj. Unáva se na něj značně podepisuje.* /Měl bych si jít vážně lehnout./ *Vstanout a jít je teď pro Willa velice těžké, bojí se, že když vstane, tak rovnou upadne.* /Potřebuji nabrat trochu síly./ *Hrábne do svézo černého batohu a vytáhne si energetický nápoj v plechovce. Je to nedílná součást Willova života, není pomalu den, kdy by si alespoň jeden nevypil. Pomalu otevírá plechovku a ta hlasitě cvakne a zasyčí. Nezdálo se mu to až tak hlasité, ale část studovny stejně nadzvedla hlavu. Nahodil omluvný výraz, přeci jenom nechtěl nikoho rušit od studií. Podíval se zároveň i na mladíka, po kterém neustále pokukoval, jestli i on nadzvedl hlavu.* /Myslím, že je asi jediný, koho jsem tím nepohoršil./ *Podivil se.* /Sedí ke mě nejblíž a přesto nehl ani brvou./ *Opatrně upil ze své plechovky.* /Cože? On na mě mluví? To jsem byl tak nápadný?/ *Bylo mu v tu chvíli trapně, nechtěl být tak nápadný.* /Co jen mu na to teď mám odpovědět? Vypadá, že jsem ho tím naštval./ Promiň, nechtěl jsem na tebe tak zírat. Jsem jen unavený, tak se mi asi zhoršují kognitivní funkce mozku. /Bože co to blábolím, tohle určitě slyšet nechce./ *Uskne si další doušek ze svého nápoje, aby ho to co nejrychleji postavilo na nohy. Nejradši by se hned zvedl a odešel, ale necítíl se tak úplně na to. Byl unaven víc, než si sám uvědomoval. Už dvě noci nespal, protože byl první noc zabraný do studia a druhou musel do práce. To ticho, které panovalo ve studovně, mu k tomu moc nepřidávalo.* /Jen si tak lehnout, opřít se o stůl a na chvilku si zdřímnout./ *Momentálně už se vůbec nesoustředil na věci okolo, knížka mu vyjela z rukou a dopadla na dřevěný stůl. Rána, kterou kniha při dopadu vydala, ho donutila, škubnout sebou. Vypadal jako by se zrovna probral z nějakého kómatu. Oči ostatních se znovu upřeli přímo na něj.*Omlouvám se. *Pronesl polohlasem směrem k ostatním studentů.* /Musím si jít opravdu lehnout./

*Vidí na mladíkovi, jak mu to v hlavě pomaličku šrotuje.* /U všech andělů… vypadá, že mele z posledního,/ *napadne ho a pocítí k neznámému i tu špetku lítosti, přestože takový sentiment vždy odsuzoval. Teď si ale nemůže pomoct, navíc jeho pocity nejsou stejně jako kdykoli jindy zrovna dvakrát okaté, spíše skryté za tou téměř nehybnou maskou jeho tváře, a tak si je docela jistý, že by mu nemusela být proti srsti kapka toho soucitu. Ne, nezlobí se na něj, jen mu to je trochu nepříjemné, ale Dexter nepatří agresivní lidi, kteří nedokážou ukočírovat svůj temperament kvůli několika pohledům. Jistě, poznámku trochu kousavou měl, ale nemíní to vyloženě špatně.*
*Zavrtí hlavou, částečně nad jeho odpovědí, částečně nad jeho přístupem k zhoršujícím se kognitivním funkcím mozku.* Ne, že bych tě chtěl vyhánět, ale nebylo by v tom případě lepší se místo nabíjení na energyťáku přesunout nejkratší cestou do postele? *Několikrát si ho přeměří pohledem od hlavy až k patě. Nebo spíš po pas, kam ještě dohlédne vzhledem k jejich pozici u stolu.* /Fakt by to potřeboval. Ten přeslazenej hnus zase tolik ne, ale co já můžu říkat, že jo./ *S tím opatrně, vlastně jen konečky prstů, nahmatá krabičku cigaret, kterou má v kapse u kalhot. Už to bylo několik dní, co si nezapálil, očividně mu život ve Skotsku a hlavně nějaký ten cíl v životě prospěl. Navíc poslední dobou nebyl ve stresu, což se ale asi úplně nedá říct o mladíkovi, co mu tu pomalu usíná na stole a žije nejspíš jen z rychlých cukrů nápoje v plechovce. I to je poměrně diskutabilní
*Neboť když mu vypadne knížka a s ránou dopadne na desku stolu, i Dexovy oči se na něj upřely. Možná taky trochu vyčítavě, ne však proto, že dělal tmavovlásek randál ve studovně, ale proto, že se o sebe očividně moc dobře nestaral. Možná mu do toho nic není, ale zkusit to přeci jen může – když tak ho přeci pošle do háje, on se vrátí ke své práci a všichni budou spokojení. Asi. Nejspíš. Co on může vědět, vždyť to je asociál!* Hele, neomlouvej se. Fakt to nechceš dneska radši zabalit? Takhle sebou akorát někde sekneš… *Ne, že by byl Dexter dobrota sama, ale nikomu pro své životní zkušenosti nic zlého nepřál. A starostlivý možná od přírody trochu je, i když to většinou skrývá, aby se na něj nikdo nelepil. Teď mu to moc nejde, ale to proto, že se mu takový pohled skutečně vůbec nezamlouvá.* Když tak můžu… já nevím, odnést ti věci kam potřebuješ? Nebo tak? *Nakrčí obočí, ale popravdě už víceméně tápe. Snad i chce být nápomocný, jen… vůbec neví, jak se to dělá, co by měl nabídnout nebo navrhnout. Tedy, za předpokladu, že mu nakonec ta vedle sedící mrtvolka dá za pravdu a vydá se někam k sobě, kde si bude moct odpočinout. Pokud ne, tak co, aspoň to zkusil. A to se počítá, ne?*

*Promne si rukama oči, které ho začínají pálit. Tak moc by se chtěl zvednout a jít si lehnout, ale nenachází tu potřebnou energii pro takový úkon. Začína litovat, že nešel po přednáškách rovnou domů, ale do studovny. Nečekal, že mezi tím na něj padne až taková únava.* /Škoda, že energetický nápoj nezabírá okamžitě./ *Moc se mu zamlouval zájem, o který se snažil ten neznámý mladík. Už dlouho mu nikdo neprojevil takový zajém, jako právě on nyní. Možná to bylo tou nesmírnou únavou, ale docela rád by se s ním i dal do řeči. Něco zvláštního ho k tomu muži táhlo a měl zájem se s ním seznámit. Obvykle tohle nikdy nedělá, ale cítil v něm, že by si mohli v mnoha věcech rozumět. Uvažoval jestli má jeho nabídku pomoci přijmout. Byl si docela jist, že by nějak cestu domů sám určitě zvládnul, ale již dlouhou dobu nemá žádného přítele, se kterým by si mohl popovídat. Tak jak to u něj většinou není zvykem, tak najednou zatoužil po nějaké sociální interakci. Jeho nedostatek spánku asi začíná ovlivňovat jeho myšlení.* Jo, určitě bych si měl jít lehnout, ale není to tak úplně jednoduché. *Usmál se na něho, chtěl trochu prolomit ledy. Snažil se znít co nejvíc nenuceně. Už podle jeho hlasu by každý poznal, jak moc je unavený.* Děkuji za nabídku, ale myslím, že to zvládnu sám. *Nechtěl vypadat, jako málomocný i když by byl rád za společnost.* Musím se tě ale zeptat, neznáme se odněkud? *Měl pocit, že stejně odpoví, že se neznají, ale nechtél ukončovat konverzaci. Dopil poslední doušek svého energetického nápoje. Zakručelo mu v břiše. Najednou mu vnukla myšlenka, že si vlastně ani nepamatuje, kdy se naposledy najedl. Začal si pomalu balit své věci do batohu.*

*Je to na něj opravdu pohled, jak tam sedí a sotva drží víčka otevřená, zatímco se snaží nějak normálně fungovat. Dexter to chápe, vážně, neboť sám patří mezi lidi, kteří jsou schopni se přepínat až do úplného vyhoření, po němž je potřeba dlouhá a výživná pauza od všeho a všech. Právě proto ví, že to není zrovna moudrý přístup, a jistá osobní morálka mu velí snažit se být aspoň trochu ku pomoci, i když mu je proti srsti nějak více ukazovat svou starostlivou stránku, vyhraněnou pouze pro ty nejbližší. I když je diskutabilní, kdo přesně mezi jeho nejbližší patří – hlavně proto, že v Edinburghu ani v okolí třeba nemá ani jednoho člena své rodiny, přátele si zrovna nedělá a nějaká přítelkyně? Ha, tak to určitě. Nicméně, děje se tomu tak, že se pro jednou skutečně zajímá o někoho cizího, sic neznámému zřejmě do duše úplně nepromluvil.*
*Jen pokývne. Nemá nutkání šťourat mu do důvodů, proč zrovna to či ono je důležitější než odpočinek, i když si o tom myslí své.* /Vypadá, že neví kdy přestat,/ *napadne ho při tom pohledu na něj, při tom jak mluví a z hlasu mu odkapává únava. Ale sám si to řekl: když bude chtít pomoct, pomůže, pakliže odmítne, nechá to jednoduše být, což je také jeho úmyslem. Než se však stihne opět obrátit k notebooku, aby pokračoval na své práci, je osloven tmavovláskem, což ho přinutí mu opět věnovat alespoň většinovou pozornost. Opět si ho prohlédne. Předtím jeho vzhledu a nuancím v rysech nevěnoval tolik pozornost, nyní ale vidí vlastně nejsou úplně cizí – i on v něm kohosi poznává, i když mu rychle dochází, že jejich známost je možná pouze od pohledu. Ví, že s ním mluví prvně.* Jestli chodíš do studovny nebo knihovny často, nejspíš se míjíme tady. *Pokrčí rameny.* Ale jinak se neznáme. *To by si možná i pamatoval. I když, pravda, člověk musel na Dexe udělat nějaký ten dojem, aby on jejich jméno a tvář nevyslal kamsi do zapomnění. Teď si byl jistý, že pokud by se mu mladík představil, nezapomněl by ho, protože díky dosavadní interakci se cítí jako jeho matka.* /Aspoň vím, proč se o cizí lidi nestarám. Po téhle připomínce bych to už zase nemusel dlouho dělat,/ *pomyslí si, ale i když z toho dělá jaký velký problém, někde hluboko uvnitř to nejspíš nemyslí vážně, protože cítí jakýsi pocit uspokojení, když vidí, jak si jeho společnost balí věci. Přeci jen se mu podařilo ho přesvědčit, ne? Asi by si neměl připisovat všechny zásluhy, protože vzhledem k tomu, jak chlapci zakručelo v břiše, ho mohl vyhnat že studovny pouhý hlad a ne nějaká jeho promluva do duše.* Odpočiň si, *řekne jen tak jako mimochodem, myslí to ale upřímně. Přestože by mu nemuselo na nějakém cizinci vůbec záležet, poledních pár dní je zřejmě plných překvapení, co se jeho sociálních interakcí týče. Kdoví třeba se nám z něj ještě vyklube extrovert, schovaný pod tou fakt tuhou a tlustou introvertní skořápkou?*

*Vypadalo to, že se mu snad díky přívalu rychlích cukrů, začíná vracet trochu energie. Možná jen dočasně přechodil tu náhlou únavu a za chvilku to na něj dolehne znova. Nechtěl příliš pokoušet své zdraví a rozhodl se, že už je ten správný čas, jít domů. Představoval si svou měkoučkou postel a jak rád do ní hned po příchodu ulehne. Jedinou jeho radost trochu kazil fakt, že nebude moct spát príliš dlouho, protože noční směna ve forenzní laboratoři opět čeká.*
Zbalil si své věci do batohu. Mladíkovi vedle něj v tu chvíli nevěnoval žádnou velkou pozornost. Zvedl se od dlouhého stolu, že zajde vyhodit plechovku od energetického nápoje do blízkého koše. Lehce při chůzi zavrávoral, jakoby na milisekundu stratil vědomí. Vrátil se ke stolu pro své věci. Neměl v úmyslu dál zapřádat rozhovor s tím mladíkem, ale překvapila ho jeho starostlivost.* Díky, určitě si odpočinu hned jak přijdu domů. *Podíval se na něj, a snažil se působit přívětivě. Vzal si svúj černý batoh a hodil si ho na záda. Usmál se na mladíka a pokynul mu hlavou na rozloučenou. Kdyby byl více při smyslech, možná by s ním prohodil více slov, a nebo možná taky ne. Kdyby na něj on nepromluvil jako první, asi by sám rozhovor nezačínal. Pomalu opatrnou chůzí opouštěl studovnu a vydával se směrem domů.* /Uřčitě má zbytek studentů velkou radost, že konečně opouštím sál. Nikdo nemá rád při studiu takový rušivý element, ani já ne./
*Will netuší, že si ve studovně zapomněl svůj diář.*

*Mladík sice začíná získávat trochu barvy zpět do tváře, když ho nakopnou rychlé cukry, ale všem je nejspíše jasné, že to rozhodně stačit nebude. Proto je Dexter taky docela rád, když nakonec slyší jeho ujištění, že si odpočine, až se dostane domů.* /Fakt, co mi do toho vůbec je?/ *zavrtí nad sebou hlavou, ale co, pro jednou má aspoň pocit, že je víceméně kompetentní lidská bytost v otázce mezilidských vztahů, a tak to vlastně zase tolik neřeší. Jen nakonec pokývne hlavou v reakci na jeho slova.* Měj se… *Ale už to zní tak trochu nezúčastněně, protože jakmile na něj mladík kývl na rozloučení, Dexter už to bere jako záminku vrátit se k tomu svému, což také udělá chvíli poté.*
*Jeho odchod ze studovny už nezaznamená, poněvadž se vrátí k cvakání do notebooku při práci na své seminární práci. Je zde opět ticho bez nepříjemných ruchů, taky na něj nikdo nekouká, takže mu z toho není nepříjemně. A přeci si po několika minutách uvědomí, že něco tak úplně nesedí. Periferním viděním zaznamenává jakousi šmouhu na stole – a když se konečně obrátí, aby zjistil, co mu tam tak trochu vadilo, uvědomí si, že to do studovny tak úplně nepatří. Po bližším zkoumání dojde k závěru, že se jedná o diář.* /Jakýsi William Doyle,/ *přečte si informace uvedené uvnitř.* /Byl tamten kluk William? Sakra… vlastně se mi nepředstavil./ *A to je asi poprvé a naposledy, co Dexter lituje, že neprošel skrze ty otravné společenské formality.* /Má tu nějaký kontakt?/ *Hledá v diáři způsob, jak by se mohl s Williamem spojit a diář mu vrátit. Tak či onak, uvědomil si, že mladík bude tou dobou zřejmě již daleko – a než aby ho hledal, prostě usoudí, že na něj v budoucnu ještě narazí – případně se s ním domluví přes telefon.*

Nová hra

*Probral se po pár hodinách spánku. Necítil se příliš ve své kůži, určitě by mu ještě pár hodin spánku prospělo, ale nemohl si to dovolit, protože ho čekala noční směna ve forenzní laboratoři. Podíval se na hodinky, ještě na malou chvilku by si mohl dovolit zavřít oči, ale rozhodl se, že bude jednodušší vstát hned a alespoň se před prací osprchovat. Snažil se vzpomenout, jaké učivo se má na zítra doučit, aby si jej vzal sebou do práce, v případě, že by nebylo co dělat.* /Kdybych alespoň věděl, co mám zítra za přednášky./ Šel se podívat do svého deníku. Prohledával celý svůj batoh, deník nikde nebyl. Prohledal celý byt, ale nikdo ho nenalezl.* /Kde jsem ho jen mohl nechat?/ *Přemítal v myšlenkách, kde ho viděl naposledy.* /Na přednáškách jsem ho měl, ve studovně jsem ho myslím měl taky. Hmm, doma jsem ho už nevytahoval. Musel zůstat asi ve studovně./ *Rozhodl se, že se obleče a vrátí se zpátky do studovny podívat se po svém deníku. Deník je jeho pravá ruka, bez něj je úplně ztracený.*
*Když dorazil do studovny, byla skoro prázdná. Ve večerních hodinách už moc lidí nestuduje. Ani on sám si nepamatuje, že by tu byl někdy tak pozdě. To ticho a prázdno se mu ale velice líbilo. Začal uvažovat o tom, že by si trochu pozměnil režim a chodil zde vždy k večeru. Šel se podívat k místu, kde předtím seděl. Nic nenašel. Začal obcházet i okolní lavice a hledat svůj deník. Začal se pomalu smiřovat s tím, že už svůj deník nikdy neuvidí.*

*Po celodenní brigádě v kavárně, kde strávila nekonečných osm hodin, během kterých přišla výjimečně jen hrstka lidí se vrátila do svého bytu, který si z části platí sama a část jí přispívají její rodiče.* /Jak se asi mají? Měla bych se jim zase brzy ozvat./ *Při pomyšlení na svou rodinu se pousměje. Dá si dlouhou horkou sprchu a jako osoba trpící nespavostí se rozhodne být ještě dnes produktivní. Podívá se na svůj rozvrh přednášek do konce týdne a zároveň otevře diář, kam si úhledným písmem zapisuje vše důležité, včetně úkolů, seminárních prací a podobně. Sbalí si vše potřebné do své oblíbené hnědé kabelky, zatímco si v kuchyni vaří kávu. Přeleje ji do svého oblíbeného hrnku, zkontroluje svůj instagram a s právě rozečtenou knihou a hrnkem kávy v ruce se vydá do studovny. Když dorazí, je tu jen málo lidí. Moc se nerozhlíží a vydá se ke vzdálenému prázdnému stolu s rozečtenou knihou. Je zabraná do textu a po troškách popíjí kávu. Pomalu pokračuje ke stolu, kde se posadí a rozloží si na něj nevypracované úkoly, notebook, rozečtenou knihu a kávu. Než si sedne, udělá story o tom, co se chystá dělat. Chvíli po tom, co se posadí uvidí pohledného muže, zřejmě však o něco mladšího než je ona sama. Dál si ho nevšímá a otevírá si učebnici všeobecného lékařství a notebook, připravená psát.*

*Nechtěl se smiřovat s tím, že nedobro ztratil svůj deník. Měl tam všechny kontakty, důležité datumy i seznamy přednášek. Ztráta deníku pro něj znamenala podobnou situaci, jako odřezat si půlku svého mozku. Koukal se na, i pod, každý stůl ve studovně. Těch pár lidí, co byly v místnosti, si William takřka nevšímal. Nemohl ale přehlédnou jednu dívku na konci místnosti. Nenápadně směřoval k ní, přestože na té straně studovny už svůj deník hledal. Něco ho k ní přitahovalo. Nebyl to jeho obvyklý typ, ale přesto se mu líbila. Na první pohled se mu zalíbili její dlouhé černé vlasy. Když přistoupil o něco blíž, jako by ho zhypnotizovali její pronikavě modré oči. Zadíval se přímo do nich, koutky jeho úst se mu nekontrolovatelně lehce nadzvedly. Napadlo ho, že nejspíš bude o něco starší než on. Nenápadně se k ní přibližoval a stále předstíral, že hledá svůj deník. Úplně na něj v tu chvíli zapomněl. V zápalu předstírání se zhýbal pod jednotlivé stoly. Když měl hlavu pod stolem, obrátil ji směrem k ní aby se na ni znovu podíval, když se ale vracel zpátky, třískl svou hlavou přímo do stolu.* /Au, sakra. Doufám, že si toho nevšimla./ * Pohladil si zátylek na hlavě a pokračoval v hledání. Byl jenom kousek od té krásné ženy. Jeho vnímavost a smysl pro detail, začali dělat analýzu její osobnosti.* /Hmm, krásné upravené vlasy, dlouhé upravé řasy, tělo také udržované, určitě se o sobe dobře stará, možna modelka? Barva její kůže napovídá, že nežije celý život ve Skotsku. Na pohled vypadá trochu arogantně, no ale nevím, mimika v jejím obličeji spíš naznačuje, že zažila v životě něco špatného a teď se to jen snaží schovávat. Čte knihu všeobecného lékařství, tu jsem nedávno dočetl, skvělá kniha. Bude určitě chytrá, nejspiš taky student medicíny jako já./ *Skončil s analýzou, když už stál vedle ní. Přemýšlel jak jí nenápadně oslovit.* Promiňte, neviděla jste tady náhodou takový malý černý deník? *Rozhodně není člověk, který by sám navazoval konverzaci, ale ona na něj působila jako nějaká bludička, která ho mámí do své pasti.

*Snažila se psát. Pořád ji ale rušily tiché pohyby a zvuky. To je poprvé po dlouhé době, kdy se nemohla na nic soustředit.* /Ksakru. Co se to děje?/ *Pomyslela si a rozhlédla se kolem sebe.* /To ten hezký kluk.../ *Pousmála se a zavrtěla hlavou, když ho pozorovala, jak něco evidentně bez úspěchu hledá. Napila se kávy a dál ho tiše pozorovala. Na jejím notebooku se mezitím objevil spořič obrazovky a ukazoval aktuální čas. Ona si toho ale nevšímala a dál pozorovala zoufalého kluka před sebou. Byl pohledný, mladší ale moc hezký. Čokoládově hnědé oči, udržovaná postava. Líbí se jí. Během pozorování nahne hlavu k pravému rameni a povytáhne levé obočí.* /Je vážně hezký. Ale měla by ses na něj přestat takhle dívat, než si toho všimne./ *Vynadá si v duchu a narovná hlavu a zvážní. V tom okamžiku se ale mladík bouchne hlavou o stul a ona má co dělat, aby nevyprskla smíchy.* /Chudák. Snad to moc nebolelo./ *Jakmile se k ní přiblížil ještě blíž, přejede prstem po touchpadu na notebooku a začne dělat, že pracuje, přitom se cítí divně. Nervózně. Nadechne se a vydechne a během výdechu s vážnou tváří zvedne svůj pohled směrem k němu. Zadívá se mu hluboce do očí.* /Prohlíží si mě? Analyzuje? Proč? Ještě před chvílí něco dělal a teď... je vysoký a ten pohled. Zároveň to není ale takový ten typický "hezoun ale hlupák", protože vypadá velmi inteligentně. Je dokonale oblečený, barvy mu k sobě ladí./ *Sjede jej pohledem a zrak jí spočine na elegantních botách. Vezme si svůj hrnek kávy a napije se. Vtom ale uslyší jeho hluboký hlas a vzhlédne k němu.* Prosím? Deník? *Snaží se si utřídit svoje myšlenky a pak znovu s klidným hlasem pronese.* Promiňte. Ne, žádný deník jsem neviděla. Před chvílí jsem přišla. Navíc jsem tady dlouhou dobu nebyla. Můžu vám ale klidně pomoct hledat. *Její hlas je trochu ledový, protože není zvyklá se s lidmi bavit. Má svoje pravidla a nepouští si nikoho k tělu. Ne. Prostě to nedělá a on nebude výjimka.* Mimochodem, jmenuji se Moon L. Evans. *Představí se ze slušnosti celým jménem a během toho vstává od stolu a přechází směrem k němu. Natáhne k němu svou hubenou, pro někoho možná až vychrtlou, ruku s dokonale nalakovanými nehty na vínově rudou a podívá se mu ostře do očí, ačkoliv musí hlavu trochu zaklonit, jelikož je vážně vysoký.*

*Byl velice nervózní, nikdy předtím neoslovil sám ženu, o to horší to bylo, že se mu líbila. Jeho deník ho najednou úplně přestal zajímat. Povšiml si věcí, které měla před sebou na stole.* /Hmm, notebook i telefon vypadají draze, k tomu zřejmě studium medicíny na Edinburghské univerzitě, ta žena určitě nebude z levného kraje./ *Když promluvila, rozbušilo se mu srdce. Její hlas se mu velice líbil. Začal s další analýzou její osobnosti.* /Krásný přízvuk, Londýnský. Její tón hlasu svědčí o velikém zájmu, je to snad zájem o mě?/ *Mluvila dál a ho utvrdilo v jeho domněnkách. Překvapilo ho, že se mu hned představila, ale nebránil se tomu. Když se postavila a šla směrem k němu, potvrdil si i svou předešlou domněnku o modelingu.* /Měl bych už taky něco říct, sakra Wille řekni něco./ Já, Já. *Krásná žena stála před ním, podávala mu svou ruku a on nebyl schopný slova.* /William, jsem William./ *V duchu to bylo tak jednoduché to říct, ale nahlas už to tak lehké nebylo.* William *Konečně to ze sebe dostal.* William Conan Doyle. *Spadl mu kámen ze srdce, když se konečně vymáčkl. Těší mě, Moon. Máte moc krásné jméno. *Stále byl velice nervózní, komunikace s neznámými lidmi, mu dělalo problémy, ale tohle nechtěl promeškat.* A abych odpověděl, budu moc rád, když mi pomůžete s hledáním. *Až s těmito slovy ji stiskl její ruku a potřásl s ní. Podíval se ji do jejich pronikavých očí a lechce se pousmál.* Promiňte, ale nemohl jsem si nepovšimnout, tedy zaujalo mě, že čtete knihu o všeobecném lékařství. Studujete zde medicínu? *Nechtěl, aby jejich konverzace hned skončila, tak se raději hned na něco zeptal. Byl z ní velice nervózní, ale ta prvotní nervozita už z něj trochu odpadla. Čekal na její odpověď, ale zároveň musel alespoň předstírat, že mu jde hlavně o to, najít svůj deník. Chodil nesystematicky sem a tam a ani si neuvědomoval, že tak činí. Byl zcela omámen její přítomností.

*Pousměje se nad jeho nervozitou a zároveň se zamyslí.* /Proč je tolik nervózní? Vždyť na něj přece není milá. Umí si dokonale postavit pevné zdi proti celému světu. Není možné, aby přišel jeden kluk a najednou bylo všechno pryč. Nemůže všechno zbourat jen proto, že se vlastně jen objevil. Ne, Moon vzpamatuj se./ *Její myšlenky způsobují to, že se začíná vnitřně cítit zrazená. Zrazená sama sebou. Nedává na sobě ale nic znát. Když vysloví její jméno, přeběhne jí po těle husí kůže. Líbí se jí jak zní, když ho vysloví.* Také mě těší, Williame a děkuji. Mimochodem i vaše jméno je moc hezké. Je tak vzne... *Zarazí se v polovině věty a nakloní hlavu na stranu. Znovu ho sjede pohledem a nakonec se vrátí k jeho uhrančivému pohledu.* Conan Doyle? Jako Arthur Conan Doyle? Ten spisovatel? *S těmito otázkami zamíří zpět ke stolu a začne si pomalu schovávat své věci.* /Sice jsem nic nenapsala, ale to nevadí. Tohle se zdá být mnohonásobně lepší./ *Nakonec zavře i učebnici všeobecného lékařství a pod ní se objeví rozečtená kniha, kterou také zavře a následně ji otočí titulní stranou směrem k Williamovi.* Arthur Conan Doyle - Pes baskervillský. *Vzhlédne k němu a pousměje se.* Asi osud. *Knihu vloží se všemi ostatními věcmi do kabelky a dopije poslední zbytky kávy. Jako pravý organizační typ se přesune od svého stolu do studovny a začne potichu, aby nikoho nerušila, hledat Williamův černý deník.* /Může to být blázen, stalker, co mě sleduje a deník byl jen záminka, protože tady prostě nic není. Ne, nesmíš takhle přemýšlet. Je to blbost. Nemůžeš mít přece celý život jen smůlu. William je hodný, přátelský, inteligentní./ *Z jejích myšlenek ji vytrhnou další jeho slova.* Ano, studuju medicínu, vlastně konkrétně soudní lékařství. Chci... chci být patoložka. *Nervózně se pousměje, protože vždycky, když tohle někomu řekla, se na ni začali dívat jako na blázna, co chce pitvat lidi.* Vy taktéž studujete medicínu? A co konkrétního? *Chvilku se zarazí a pak znovu promluví.* Promiňte, většinou tohle nedělám a možná to budete brát moc hrr, ale nejsem zvyklá, že mi lidé vykají a pochopím, když budete vůči vaší osobě chtít zůstat u vykání, ale mohl byste mi alespoň vy tykat? *Zeptá se skromně a pokračuje v hledání a raději se na něj nepodívá.* /Moon, víc hledej a míň mluv!/ *Okřikne sama sebe v duchu.*

*Chodí sem a tam, od stolu ke stolu, ale pohled se mu stejně upírá jen na Moon. Nervozita z něj už témeř vyprchala. Divil se sám sobě, že je tak klidný. Většinou by v takových situacích nejradši utekl a zavřel se někde do místnosti, kde by byl naprosto sám. Ale teď to bylo jiné, připadalo mu, že osud chtěl, aby se s ní setkal. Možná právě proto ztratil svůj deník. Osud to tak zřejmě zamýšlel.*
/Jí se líbí mé jméno, to je dobrý začátek./ *Pousmál se směrem k ní.* /A ona zná i díla mého předka./ *Oči se mu rozzářili, měl upřímnku radost.* /Cože? Ona si zrovna i čte jednu jeho knihu?/ *Takové souznění k neznámému člověku nikdy nepocítil.* /Že by jsme měli tolik toho společného? Musím zjistit trochu víc./ *Už teď věděl, že bude chtít, aby byla Moon součástí jeho života.* Ano, jako ten spisovatel. Můj několikanásobný dědeček byl Sir Artur Conan Doyle. *Připadal si hrdě, skoro jako by ty knihy napsal on sám.* To opravdu musí být osud. *Usmál se, byl si vědom, že nejspíš i ona má radost s jejich seznámení. Když viděl, jak krásně vypadá i ze zadu, poté co začala hledat s ním jeho deník, začervenal se. Snažil se víc soustředit na hledání než na ni, ale moc se mu to nedařilo.* /Soudní patoložka, no ty krávo, to by mi ani po smrti nedala pokoj a stále se ve mě hrabala./ *Pomyslel si jen tak pro sebe, nechtěl to říkatna hlas, aby nebyl nezdvořilí. Patogie je zajímavé odvětví medicíny. Také jsem zvažoval její stidium, hodilo by se mi to do budoucna, ale rozhodl jsem se pro neurochirurgii. Co vás na patologii tak zaujalo? *Překvapilo ho, že mu skoro skočila do řeči, aby mu, možná trochu neohrabaně, nabídla tykání. Nicméně ho ta nabídka potěšila.* Jistě, že si můžeme tykat, budu jenom rád. *Znovu se na ní podíval, aby se usmál. Premýšlel, jestli ji má pozvat někam na skleničku. Docela se bál odmítnutí, ale řekl si, že to musí risknout.* Teď možná budu znít já trochu hrr, ale nezašla bys se mnou někam na skleničku, nebo třeba na večeři? *Vůbec mu v tu chvíli nedošlo, že má dneska noční směnu v práci. Netrpělivě čekal na její odpověď, tlak mu v tu chvíli vystřelil nehoráznou rychlostí.* /Co když odmítne?/

*Cítí se v jeho přítomnosti až nezvykle dobře. Není na tyhle pocity zvyklá, je to už tak dlouho, co se cítila podobně. Zároveň je to dlouho, co se jí někdo líbil a komu se dokázala otevřít. Nechce jít na to ale tak rychle a rozhodne se trochu zbrzdit, ale ne tak, aby přišla o jeho zájem. Na to se jí líbil až moc. Až nelidsky ji přitahovala jeho výška, vzhled, jeho tón hlasu, on...* Máme toho docela dost společného. Zní to jako začátek amerického filmu. *Protočí oči a zasměje se, aby to nepochopil nijak negativně. Je patrné, že se mu zřejmě také líbí a má z toho všeho upřímnou radost. Už dlouho se tolik neusmívala, jako právě teď. Jeho úsměv byl nakažlivý.* Zajímavé rozhodně je. Většinou si ale o mě lidé myslí, že jsem blázen nebo že se ze mě vyklube sériový vrah. *Tentokrát protočí oči naprosto s vážnou tváří, protože tyhle názory lidí na ni ji tolik ubíjí.* Mám takový tajný sen stát se soudní lékařkou a vyšetřovat vraždy a podobné věci. Ani pořádně nevím, kdy se ve mě taková vášeň probudila. Těžko říct. Ale je fascinující vidět, co tělo dokáže v živé formě a o to víc fascinující je, co se s ním děje po smrti. *Vysvětlí stručně a pokrčí rameny.* /Neurochirurgie? Bože, co když to vážně bude nějaký magor, který bude experimentovat s mým mozkem?/ *Občas přemýšlí, jestli se až moc nedívá na detektivky a nakonec se zamyslí, jestli je to skutečně poprvé, co se potkali. Její touha poznat ho blíže je ale mnohem větší než čekala. Je moc ráda, že přijal oboustranné tykání, hned jí je komunikace s ním ještě o něco příjemnější.* A co vás... teda tebe vedlo právě k neurochirurgii? A děláš něco kromě studia? *Zeptá se opatrně a s úsměvem se mu podívá do očí.* /Sklenička? Večeře? Co když mě tahá za nos? Co když si ze mě dělá srandu a nebo se z něj vyklube podobný případ, jakých jsem se tolikrát snažila zbavit? Je to rande? Vždyť ho neznám... Co když ho odmítnu? A chci ho vůbec odmítnout?/ *Hlavu jí zahlcují tisíce otázek.* Moc ráda s tebou někam zajdu. Je to jenom přátelská schůzka, že? *Ujistí se s upřímným úsměvem, protože se bojí myslet hned na něco víc, než by z toho mohlo třeba nakonec být. Zároveň se vrátí zpět ke svojí kabelce a začne se v ní přehrabovat, poté ze svého diáře vytáhne menší papírek a napíše na něj svoje telefonní číslo a jméno a vydá se zpátky k Williamovi.* Tady. Moje číslo. Ať na to nezapomenu. Když budeš mít čas a chuť, tak se kdykoliv ozvi. *Podá mu lísteček a letmo se dotkne jeho ruky a začervená se. Proto rychle sklopí hlavu a začne znovu pátrat po ztraceném deníku. Pak si vytáhne potichu jednu židli a posadí se na ni.* Strašně moc bych ti chtěla pomoct najít tvůj deník, ale tady prostě nic není a mám pocit, že jsem prošla už celou studovnu křížem krážem. *Povzdychne si zoufale a podívá se na něj.*

*Napjatě poslouchal a hltal každé její slovo. Její hlas mu zněl jako zpěv andělů. Kdyby mohl, asi by si ji nahrál na diktafon a pouštěl si ji před spaním jako ukolébavku. Nechápal, co se to s ním děje, jako by od této chvíle existoval jen čas, před poznáním Moon a ten nový, krásnější svět po poznání. Když mluvila o tom, jak moc toho mají společného a že jsou jak z amerického filmu, neodolal úsměvu. Slyšet tyhle slova, byla tak uklidňujíci, tedy do chvíle, než začne mluvit o sériovém vraždění. Trochu mu přejede mráz po zádech.* /Je pro ni fascinující, co se děje s tělem po smrti? Možná to bude blázen nebo psychopat, chtěl bych se jí podívat do mozku./ *Rozhodl se, že na toto téma nebude radši dál reagovat, možná později, až si to trochu nechá projít hlavou.* No, mě původně přivedl k medicíně, můj již zmiňovaný prapra dědeček, který ji tady také studoval. *Naznačil rukama, jakože myslí tady, na této univerzitě.* Po nějakých základech, jsem se rozhodl pro oblast neurovědy, ta by mi totiž mohla v budoucnu pomoct v mé práci. Studiji totiž jednu mou teorii a rozdílnosti mozku sériových vrahů. *Podíval se na ni, aby zjistil, jestli ji nenudí k smrti, ale zdála se mu, že ji to zajímá, tak pokračoval dál.* Nevím jestli mi budeš úplně rozumět, ale jsi taky budoucí lékař, takže bys mohla. Abys mi rozumněla studuji konkrétně dvě části mozku, první je orbitální kortex, který řídí rozhodování zalozené na empatii a pak druhou část, o kterou se zajímám je Amygdala, ale to už určitě víš kam tím mířím. *Miloval, když mohl někomu říct o svém výzmumu.* A základem mého výzkumu, je tedy, rozpoznání potencionálních sériových vrahů, na základě zkoumání jejich mozku. Troufám si říct, že v budoucnu bych mohl být schopný rozpoznat sériové vrahy, jen na základě biopsie jeho mozku. Ale promiň, mluvím už dost dlouho o mě. *Odmlčel se na chvíli. Byl spokojený sám se sebou vždy, když vyprávěl o svém výzkumu.*
*Spadl mu kámen ze srdce, když přijala i jeho návrh na rande. Ač to původně myslel jako rande, byl spokojený i s jejím dodatkem o přátelské schůzce.* Jistěže, čistě přátelská schůzka. *Neubránil se značnému mrknutí na její stranu. Zasmál se, přišlo mu to v tu chvíli směšné.* /Moje první telefonní číslo od ženy, wau./ *Vnitřně se mu chtělo tančit. Vzal si od ní papírek a strčil si ho do kapsy u kalhot, založil by si ho do deníku, ale ten bohužel neměl. Přestal už i s hledáním deníku. Když si Moon sedla na židly, přistoupil k ní blíž.* To nevadí, že jsme ho nenašli, i tak ti moc děkuji za pomoc. *Vzpomněl si, že musí do práce, už teď měl mírné zpozdění.* Moc rád jsem tě poznal, Moon. Rád si s tebou kdykoliv jindy popovídám, ale teď budu muset běžet do práce. Tvé telefonní číslo mám, určitě se brzy ozvu. *Poklepal si na kapsu od kalhot, aby dal opravdu najevo, že si je vědom, že tam to číslo má.*

/Je tak neuvěřitelně chytrý./ *Pomyslí si a soustředí se na všechno, co říká. Pozoruje pohyby jeho rtů, pohyby jeho těla, výrazy v obličeji. Je jím naprosto spoutaná. Jeho povídání o výzkumu ji zaujme. Ještě nikdy nepoznala nikoho, kdo by byl do lékařství takhle zapálený. Rychlostí světla najednou její tvář potemní. Vzpomene si na mámu a na to, jak ji našla s jehlou zabodnutou v ruce, když byla ještě malá, na to, jak se po ní o pár let později plazil ten slizkej úchyl, na rány, které dostala, když "nehrála" podle pravidel. Stále ale vnímá každé Williamovo slovo, vyprávění o mozku jí bohužel vždy připomíná to špatné, protože se upne na to, co se takovým lidem v hlavě odehrává, že myslí a následně dělají podobné věci. Nakrčí obočí, aby se soustředila na jeho slova a občas přikývne, aby věděl, že ho poslouchá a ví, o čem mluví.* Jasně, emoční prožitky... *Řekne tiše spíše jen pro sebe, když zmíní pojem amygdala.* Je vidět, že je pro tebe tvůj výzkum vážně důležitý. A líbí se mi to. Jsi cílevědomý. *Řekne tentokrát směrem k němu s úsměvem. Když zmínil přátelskou schůzku, trochu se jí sevřelo srdce, protože v hloubi duše doufala, že to bude rande, ale slíbila si, že se nebude nikam tlačit a hnát a tak to bere tak, jak to je. Buď se jí ozve a nebo ne. Nechá to osudu. Když ale uslyší o tom, že už musí jít, trochu jí posmutní obličej. Během chvilky se ale znovu začne usmívat, vstane ze židle a zasune ji. Upraví si vlasy i tričko, které má na sobě a které jí nepatrně poodhalilo kůži na břiše.* Taky jsem tě ráda poznala, Williame. *Pronese s úctou v hlase.* Vlastně jsi mi připomněl, že bych taky měla jít. *Podívá se spěšně na svoje hodinky. Přejde ke stolu pro svoji kabelku a prázdný hrnek od kávy. Spěchá, aby nebylo znát, jak ji mrzí, že musí odejít. Přejde znovu k němu.* Snad se tedy zase brzy uvidíme, Williame Conan Doyle. *Pronese celé jeho jméno. Stoupne si na špičky a tělem jí projede teplo, když ucítí vůni jeho vody po holení. Rozloučí se s ním typicky pařížským stylem, který pochytila na cestách, dva letmé polibky - každý na jednu tvář. Poté se na něj usměje, otočí a rychlým krokem v botách na podpatcích odejde ze studovny pryč.*

*Napětí vstoupalo. Na takovou chvíli Will čekal celý život, ale teď když ví, že je s ženou, která po něm touží asi tak stejně, jako on touží po ni, začíná mít strach. V hlavě se mu začínají objevovat myšlenky na možné zklamání.* /Co když selžu? Co když nebudu vědět, co mám dělat? Co když nebudu tak dobrý, aby se mnou byla Moon spokojená? Mám jí říct, že jsem ještě panic? Nerozmyslí si to?/
*Byla už noc. Will si ani neuvědomil, že byli v restauraci tak dlouho. Venku už bylo celkem chladno, ale Will se snažil tisknout z boku své tělo, aby Moon trochu zahřál. Přicházeli spolu ke studovně.* Věděla jsi, že studovna se přes noc nezamyká? *Usmál se na ni a zároveň otvíral dveře studovny. Nechal ji vejít jako první a zavřel za nimi dveře. Byla tam téměř tma, jen pouliční lampa lehce osvětlovala místnost skrze skleněné okna. Will šel k jedné z lampiček na stole, a rozsvítil ji.* Wualá. *Pohodil rukama do vzduchu. Přiblížil se zpátky k Moon a chytil ji za obě ruce.* Říkal jsem si, že by to možná bylo fajn, vrátit se tam, kde jsme se vlastně poznali. *Díval se ji zpříma do očí, nikdy neviděl větší krásu.* Jsem moc rád, že jsem tě potkal, Moon.

*Užívala si, že má na sobě jeho sako. Vonělo jako on a ona bylo tou vůní úplně omámená. Tiskla se k němu jak nejvíc mohla, z těla jí sálala touha.* /Kam to jen jdeme?/ *Venku už je hluboká noc a není téměř nic vidět, a tak nemá ponětí, kam ji Will vede. Možná je to ale i tím, že její pohled visí převážně na něm. Po chvilce si uvědomí, kde jsou.* /Studovna? Tady je ale přece zavřeno./ *Její myšlenky vyvrátí z omylu Will, když otevře dveře. Pomalu vstoupí dovnitř. Uvnitř je tma, ale teplo. Mezitím Will rozsvítí a vezme ji za ruce. Dívá se mu hluboce do očí a vnímá každé jeho slovo a každý jeho dotek. Konečky prstů jí brní chtíčem. Chtíčem servat z něj oblečení. To tady ale nepůjde.* Taky jsem moc ráda, že tě znám, Williame. *Vydechne a odtáhne od něj své ruce. Pomalu přejde k nejbližší lavici a na stůl položí svoji kabelku. Pak si z ramen stáhne jeho sako. Doufá, že pohled na její nahou odhalenou kůži jen ve svitu tlumeného světla, Willa znervózní a znásobí v něm touhu. Pak si sundá lodičky a zůstane stát na zemi bosá. V přítmí působí ještě víc drobně, než jaká je ve skutečnosti. Otočí se zády ke stolu a opře se o něj dlaněmi. Pozoruje Willa a usmívá se.* Co máš se mnou v plánu? A zrovna tady? *Její chtíč je obrovský, nejraději by ho vzala k sobě domů a ukázala mu svou ložnici. Po chvilce přejde velmi pomalým krokem k němu. Když je těsně u něj, položí mu obě ruce na hrudník. Pak se jednou rukou vydá dolů a zastaví se na břiše. Kousne se do spodního rtu a podívá se na ty jeho. Pak pronese téměř neslyšně jediná tři slova.* Chci tě, Wille. *Ví ale, že on je slyšel.*

*Je nervózní, snaží se najít vhodný okamžik k tomu, aby ji řekl, že to ještě z žádnou ženou nedělal. Není to pro něj vůbec jednoduché, každá chvíle je pro něj nevhodná k takovému tématu. Má strach, že se od něj odtáhne, že nebude mít zájem o panice.* /Kdo by chtěl spát s panicem, vždyť ji nemám co nabídnout. Určitě nemůžu být pro ni lepší, než muži, které měla předemnou./ *Sledoval ji, jak si ladně sundává jeho sako a lodičky. V tlumeném světlo to Willa rozpalovalo ještě víc. Měl chuť servat z ní ty její značně vyzývavé šaty. Když přicházela k němu, jeho vzrušení stopalo. Musela cítit jeho rychlé bušení srdce, když mu položila ruce na hrudník. Její ruka se sunula níž, ale zastavila se.* /Klidně s ní jeď níž./ *Prosil ji v duchu. Jednou rukou ji přejel po klíční kosti a odhrnul ji pramen jejich vlasů dozadu. Přitom se ji díval přímo do jejich lesklých očí.* /Teď, musím ji to říct teď./ *Chystal se promluvit a říct ji, že je ještě panic, ale ona promluvila první. Ty jediné tři slova v něm probudili neodolatelný chtíč. Ukážu ti, co s tebou chci dělat. *Uvědomoval si, že teď je mu zcela oddaná. Vzal ji za ruku a přešel s ní k jednomu ze stolů.* Řekl jsem ti, že počkám až po mě budeš toužit. Toužíš po mě?..Moon. Toužíš po mém těle?tak toužíš? A po mé duši? Po té toužíš také? *Stál pevně jako sloup a trpělivě čekal na její odpověď. Potřeboval ji znát, potřeboval vědět, že ona po něm touží.*

*Pod jeho dotykem se zachvěje.* /Dotýkej se mě, Wille. Prosím, dotýkej se mě./ *Nechala se odvést ke stolu. Věděla, že to, co si právě představuje, když sleduje stůl před sebou, se možná stane skutečností. Že možná po dlouhé době prožije ten nejlepší sex svého života. Její touha jí spaluje celé její tělo. Podívá se mu do očí a visí Willovi na rtech při každém jeho slově. A každé z těch slov způsobuje, že jí každičkým kousíčkem jejího těla prochází vlna chtíče a touhy.* Toužím, po tvém těle. Toužím po tvé duši. Toužím po tobě, Williame. A toužíš ty po mě? *Zeptá se a stojí těsně u něj. Chce, aby se jí zmocnil, aby se jí dotýkal, aby s ní splynul.* Vem si mě. *Její hlas je zastřený a trochu nervózní. Možná že to, co se chystá udělat je nesmysl, ale to co cítí je silnější. Chce ho tak moc, že se k němu otočí zády a odhrne si vlasy na stranu. Čeká až jí Will rozepne šaty. Nikdy nic nechtěla tolik, jako milovat se s mužem, který je teď tak blízko ní.* /No tak, Wille. Dotkni se mě, rozepni mi šaty. Vezmi si mě. Jsem celá tvoje./ *Je mu naprosto oddaná a i když neví, čím to je, nevadí jí to. Naopak se jí to líbí. Jestli se jí nezmocní, má pocit, že exploduje jako bomba.*