Jezero Loch Leven

Jezero Loch Leven patří k jedněm z největších ve Skotsku. Nalézá se necelou hodinu jízdy autem od Edinburghu. Z městečka Kinross sem dokonce vede pěší stezka, pokud byste se rozhodli pro túru. Na jezeře najdete několik ostrůvků, je zde i hrad s bohatou historií. Můžete zde trávit teplé dny a jít si zaplavat, posedět v restauraci, anebo si půjčit loďku. Rybařit se zde však nesmí. Stejně tak dávejte pozor, abyste nerozhazovali odpadky, jedná se z velké části o národní rezervaci.

*Will doprovodil Moon domů. Potřeboval ještě připravit pár věcí, než vyrazí spolu na výlet. Dorazil domů, osprchoval se a šel si na chvíli lehnout. Když se probral, bylo poledne, ideálnú čas na vstávání. Vzal si na sebe klasické džíny a tričko s nápisem své oblíbené kapely, Nickelback. Rychle do sebe naládovat snídani a běžel do obchodu nakoupit pár věcí na cestu. Koupil svíčky, šampaňské a néjaké dobroty jako hroznové víno, sýry a čokoládky ve tvaru srdce. Moc dobře si pamatoval, že je Moon pescetariánka, takže do košíku záměrně neházel žádnou šunku a ani nic co obsahuje maso. Po cestě domů, si vyzvedl své auto a když dorazil s nákupem domů, pustil se hned do práce. Připravil sýrové sendviče a zbytek pochutin nakrájel a úhledně složil do jednotlivých krabiček. Vzal si piknikový koš a všechno do něho naskládal, přibalil šampaňské s plastovými kelímky a svíčky. Poté si zbalil nějaké náhradní oblečení do cestovní tašky a přibalil tam i teplé deky. Ze skříně pak vytáhl pytel se skládacím stanem a spacák. Když se podíval na hodinky, byly už skoro čtyři hodiny, takže se rozhodl, že naloží všechny věci do auta a pojede pro ni. Napsal ji sms, že už vyráží. Těsil se na to, jak malé dítě a především se těšil znovu na ni. Jelikož ji doprovázel domů, tak už věděl kde bydlí a jel přímo tam. Viděl Moon, jak už ho čeká před domem. Měl radost, že ji opět vidí. Zaparkoval na volném místě a vylezl z auta ven. Namířil si to rovnou k Moon.* Rád tě zase vidím, moc ti to opět sluší. *Ihned ji políbil.*

*Jakmile dorazili k jejímu domu, políbila ho na rty a rozloučili se. Hned jak vešla domů rozhlédla se. Okamžitě vlezla do koupelny a s filmem na notebooku si dala dlouhou horkou vanu. Poté se odlíčila a vyřídila potřebné emaily. Na telefonu měla nespočet zmeškaných hovorů, některé vyřídila, některé smazala, protože s těmi lidmi nechtěla mít nic společného. U jednoho čísla se zarazila, hlavou jí prolétly vzpomínky. Okamžitě smazala i toto číslo a dala ho do seznamu blokovaných.* /Tak to tys mi volal, když jsem byla na večeři. Co po mě ještě chceš?/ *Zašla si k restauraci vyzvednou své auto, které tam ráno nechala a po příjezdu zpět domů si zalezla s knihou do postele. Kolem druhé hodiny si sbalila tašku a vybrala si oblečení, které si obleče - džíny a obyčejné černé tričko, které ji obepíná její křivky. Tentokrát se nijak zvlášť nelíčí, hodí si jen řasenku a upraví si obočí. Vtom jí zapípá sms od Willa. Zkontroluje, jestli má vše, co potřebuje, obuje si bílé tenisky a sejde před dům, kde čeká na Willa. Ten chvilku na to dorazí ve svém autě. To je poprvé, co vlastně jeho auto vidí, obdivně se pousměje. Díky svému adoptivnímu otci je milovnicí krásných aut. Když spatří Williama, jakoby se zastavil čas a rozzáří se štěstím.* Taky tě ráda vidím a moc jsem se na tebe těšila. *Prohlédne si ho od hlavy k patě.* A i tobě to sluší. Ostatně jako vždy. *Polibek mu opětuje a pak mu kousek od ucha pošeptá.* Nickelback je výborná volba. *Políbí ho u toho na tvář a pak se odtáhne.* Takže... Kam mě to unášíte, pane Doyle? *Začne znovu vyzvídat.*

*Líbí se mu, že se ji očividně taky libí Nicklback.* /Alespoň něco už máme společného./ *Doprovodil ji k autu a otevřel ji dveře u spolujezdce.* Chci tě vzít na mé nejoblíbenější místo. *S těmito slovy, za ní zavřel dveře a sám nasedl do auta. Pomalu vyjel na cestu.* Tak jaký si měla den? Chyběl jsem ti? *Usmál se na ni.* Já na tebe myslet každou chvíli. Vryla jste se mi do srdce, slečno Evansová. *Nebál se vyjádřit své city. Byl jí tak omámen, že veškerý stud šel stranou. Jediné na co teď dokázal myslet, byla ona. Nikdy by si ani ve snu neuměl představit, že bude cítit to, co cítí, k někomu, koho poznal před dvěma dny.* Vypadá to, že nám snad i vydrží pěkné počasí. *Naklonil se nad volant, aby zhlédl nebe nad nimi.*

*Zasměje se.* Nejoblíbenější místo? Pořád jsi hrozně tajemný. *Nasedne do jeho auta a počká až si sedne vedle.* Abych se nezačala bát. *Dodá a položí mu ruku na stehno na důkaz, že to myslí jako vtip. Poté ji Will zahrne otázkami.* Chyběl jsi mi od okamžiku, co jsem vešla domů. *Pousměje se.* A můj den? Přesně jako jsem ti říkala, dala jsem si vanu, koukla jsem se u toho na film, byla jsem si pro auto, vyřídila nové emaily a telefonáty. *Zadrhne se při zmínce o telefonátech. Přemýšlí, jestli mu to říct.* /Ne, zatím nic neříkej. Nemůžeš si bylt sama jistá, jestli je to ten dotyčný./ Pak jsem volala chvíli s rodiči. A pak jsem si v posteli četla. No a nakonec jsem vlastně celou dobu odpočítávala minuty, kdy tě zase uvidím. *Pousměje se.* A jaký byl tvůj den? Cos musel zařídit, pokud to není tajemství? *Zadívá se mu do očí. Při zmínce o počasí se podívá z okna.* Mělo by být krásně celé dva dny. Tak jsem zvědavá, co se mnou máš v plánu.

*Bedlivě ji poslouchá, jak vypráví co celý den dělala, přitom se ale nepřestává soustředit na řízení. Naštestí dneska na silnicích moc aut není.* Cože? Ty sis ani na chvilku nešla zdřímnout? Musíš být unavená. *Podíval se na ni* Ale musím říct, že vypadáš dobře, na to že jsi ani chvíli nespala. Já jsem si pár hodin zdřímnul, jinak bych teď asi usnul za volantem. Jestli chceš, zhruba hodinku pojedeme, tak si klidně zdřímni. *Vypl rádio, které doteď skoro nebylo slyšet, ale chtěl, aby kdyžtak měla naprostý klid, pokuď by se rozhodla, že si zdřimne.* Já jsem se osprchoval, zdříml si, pak jsem šel nakoupit a teď jsem tady. *Usmál se jejím směrem, ale stále měl zrak upřený na vozovku.* Už se těším, až tam budeme. Už je to dlouho co jsem tam byl, měl jsem teďkom moc práce. *Ušklíbl se na ni, stále ho bavilo, udržovat ji v napětí.* A teď už spi, vzbudím tě, až tam budeme.

*Usměje se nad jeho péčí o její odpočinek a spánek.* Nešla jsem spát. Já nejsem unavená. Vlastně spím dost málo. Od malinka trpím insomnií. Spím většinou jen tak dvě tři hodiny. Ale dost vyjímečně. *Vysvětlí mu. A podívá se na něj. Pak se podívá z okna a sleduje, jak kolem ubíhá krajina.* Já vážně nechci spát, ale můžeš zkusit něco povídat a třeba usnu. *Opře se pohodlně. A chvíli ho pozoruje. Pak zavře oči, i když ví, že neusne, snaží se, aby tak alespoň vypadala.* Jsem ráda, že jsem tu s tebou. *Řekne tiše a ucítí vůči němu neuvěřitelně čistý a vřelý pocit.* /Je to láska? Takhle jsem se nikdy necítila a to jsem byla zamilovaná tolikrát. Nebo až teprve tohle je zamilování a předtím to nebylo opravdové? A jde se vůbec do někoho tak rychle zamilovat? Na lásku na první pohled nevěřím, ale co když přece jen existuje a právě ji prožívám? Nebo cítím tyhle pocity jen proto, že jsme se spolu vyspali? Kdo jsi, Williame? Chci a potřebuju vědět, kdo opravdu jsi a proč sis vybral zrovna mě./ *Mlčí a přemýšlí. Oči má stále zavřené, ale nespí.*

*Je spokojený s touto situací, je štasný, že je s Moon. Chvíli ji poslouchá jak mluví. Když se na ni podívá, má zavřené oči. Neví jestli spí, nebo má oči jen zavřené, ale rozhodne se, že dál mluvit nebude. Cesta byla celou dobu klidná, moc aut na silnicích nepotkal. Občas se podíval na Moon, připadala mu tak krásná, vypadala, že spí.*
*Když dojeli na místo, slunce pomalu zapadalo. Sluneční svit se krásně odrážel od hladiny jezera. Byla to scenérie, jako vystřižená s romantického filmu. Nacházeli se v místě, kde nikdo nebyl. K tomuto místu vedla tajná cesta, o které věděl nejspíš, pouze on. Znal toto místo už od svého dětství a byla to jeho nejoblíbenější skrýš.*
*Will vypl motor a čekal, jestli se Moon probere, nebo ne.*

*Chvíli jí hlavou proudí myšlenky. Will nemluví, i když ho prosila. Po chvilce procitne a pootevře oči, ale stále ještě jedou, tak je zase zavře. Když tentokrát otevře oči, všude je ticho, zapadající slunce jí svítí do obličeje, tak přimhouří oči a snaží se přijít na to, kde je. Nežije tu tak dlouho, aby měla projeté okolí a hlavně k tomu neměla nikdy ani příležitost nebo společnost. Posadí se rovně a snaží se přivyknout slunečnímu svitu. Otočí se směrem k Willovi.* Já.. já jsem spala? Kolik je hodin? *Vypadá trochu překvapeně, ale usměje se na něj.* Měl jsi mě vzbudit. Nejsem zvyklá spát a budu určitě zbytečně protivná. *Nepřestává se usmívat. Pak se znovu podívá z okna.* Kde to jsme? *Vidí před sebou hladinu obrovského jezera. Nikde ani noha. Byli tu sami. Byla to naprostá nádhera.* Je to krásné! *Je překvapená, že vidí něco tak nádherného. Nečeká na odpověď. Odepne si pás a vyjde ven. Venku je ještě teplo a všude voní tráva, voda, příroda. Zhluboka se nadechne a zadívá se na zapadající slunce. Pak se otočí k Willovi, který ještě sedí v autě. Pomalu se rozejde blíže k jezeru.* Je to vážně nádhera. *Řekne tiše spíš sama pro sebe.* /Kde to jsme? Je to jak z jiného světa./

*Sotva vypl motor, začala Moon otvírat oči. Sledoval ji, jak se snaží probrat, ale moc ji to ze začátku nešlo. Líbil se mu pohled na ní, byla tak roztomilá. Když se ji konečně podařilo otevřít oči, začala se zmateně koukat kolem sebe. Will ji pozoroval a usmíval se na ni.* Jen klid, teď jsme teprve dorazili. *Uklidňoval ji. Byla nadšená z toho místa, a to Willa vážně potěšilo. Nechal ji, ať vyleze z auta jako první a spatří tu nádheru. Poté se přidal k ní. Stoupl si za ní, a zezadu ji objal celou svou náručí.* Vítej v mém světě, Moon. *Šeptal ji do ucha* Je to tu vážně nádhera, viď? Jsem rád, že jsem ti to mohl ukázat, jsem rád, že jsi tady se mnou. *Pustil ji z obětí a udělal ještě dva kroky blíž k jezeru. Mluvil dál, jako by to neříkal ji, ale tomu místu.* Tohle místo mi ukázal můj dědeček. Byl pro mě víc otcem, než můj pravý otec. Vždycky mi říkával... "Když se budeš cítit nesvůj, přijď na toto místo, a jezero už ti dodá to, co potřebuješ i to co hledáš."... A měl pravdu, Moon. Byl jsem tu mnohokrát a vždy mi toto místo pomohlo. Je to magické místo. * Bolela ho ta vzpomínka na svého dědečka. Nebylo to tak dlouho co umřel. Sklopil hlavu, netušil totiž, že ho to až tak položí. Bylo to poprvé, co se tu ukázal, od doby, co mu dědeček umřel.* /Děkuji ti, dědo, za vše co jsi pro mě udělal. V mých vzpomínkách budeš žít věčně./

*Užívá si, když ji obejme a cítí se šťastná. Will se poprvé za ty dny, co se znají poprvé promluví o tématu rodina. Pozorně ho poslouchá a zdá se, že jeho dědeček už není mezi živými. Sleduje Willovi záda, když jde ještě blíž k jezeru. Pomalu se vydá k němu a opatrně ho otočí směrem k sobě. Dívá se do jeho nádherných očí. Beze slov ho políbí a pak teprve promluví.* Mrzí mě, že sis asi neprošel ukázkovým dětstvím a je mi líto, že tvůj dědeček už tady není. Určitě to byl báječný člověk. *Pohladí ho opatrně po tváři.* Děkuji, že jsi mě sem vzal. Je to tu vážně kouzelné. Nic krásnějšího jsem neviděla a to jsem viděla spousty míst. Nikdy ale nic takového. Vypadá to jako z jiného světa. *Řekne nahlas to, co měla jen v hlavě.* Vážím si toho, že tu s tebou můžu být a udělám cokoliv, jen abys už dál nebyl smutný. Vím, že to bolí. *Vzpomene si na své biologické rodiče. Tedy spíše na svou mámu.* A děkuji, že jsi mi něco o sobě řekl. Nemusel jsi. Máš tolik času, kolik jen budeš chtít a potřebovat. Budu tady, vedle tebe, až budeš připravený. *Lehce ho políbí na rty a jemně se k němu přitiskne a obejme ho.* Chci, abys myslel jen na to dobré, a proto ti teď něco řeknu. *Odtáhne se od něj a pohlédne mu znovu do očí. Musí mít zakloněnou hlavu, aby na něj pořádně viděla. Má potřebu mu zlepšit náladu. Nechce, aby ho cokoliv trápilo. Chce mu vyléčit všechny rány, které má a dokonale zahojit a vyhladit všechny jizvy, které mu život zanechal.* Jsi naprosto dokonalý muž a já nevím, co se se mnou děje. Nebo co se děje s námi. Nebo jestli mezi námi někdy bude něco víc, ale jsi báječný. A... *Odmlčí se a trochu zčervená. Nepřestává se mu dívat do očí, ale dělá jí trochu problém podobné věci někomu říkat přímo.*. Vážně tě mám moc ráda a chci s tebou trávit každý svůj volný čas, který budu mít. *Přizná se.*

*Má rozporuplné pocity. Na jednu stranu je mu smutno, ze vzpomínky na smrt své dědečka, ale na druhou stranu cítí, že to zvládne... díky ní. To ona mu dodává tu potřebnou sílu, tu něhu a pochopení. Dívá se ji do očí a poslouchá. Její slova jsou tak uklidňující a empatická. Jeho city k ní se stávají skoro neovladatelné. Chtěl by ji hned políbit, obejmout a už ji nikdy nepustit, ale ona mluví stále dál.* /Dokonalý? Já že jsem dokonalý? To musí být jenom sen a za chvíli se z něho zřejmě probudím. Prosím, jen ať to není sen./ *Její přiznání se mu vryje přímo do srdce. Bojuje sám ze sebou, aby ji okamžitě nevyznal svou lásku k ní.* /Wille, je to moc brzo, nevyslovuj to! Znáš ji jenom tři dny, to nemůže být láska!/ *Zadívá se ji do těch jejich překrásných očí.* Moon, miluji tě. /Co jsem to udělal? Proč jsem to řekl? Teď mě bude mít za blázna a odkopne mě./ *Cítil se trapně, ale tak to v ten moment prostě cítil.* Promiň... já...nechtěl jsem to říct tak brzo. Nemusíš mi odpovídat. Já.. Ehm... pojďme na to zapomenout a užit si zbytek dne.

*Jeho slova mu vyrazí dech.* /Vážně mě miluje? Takže je možné někoho milovat takhle rychle? Protože pokud ano, tak pak zřejmě cítím totéž./ *Mlčí a neví, co na to říct. Will ale promluví znovu.* /Moon, nemiluješ ho. Víš, že to neumíš. Jen každýho provokuješ a pak se divíš, jak skončíš. MLČ!/ *Okřikuje svoje svědomí a má pocit, že ví brzy praskne hlava. Chce říct, co skutečně cítí v tento okamžik. Dívá se Willovi do očí.* /Jestli to řekneš, tak uteče, jako každý./ *Snaží se zaplašit své myšlenky.* /Miluju ho. Miluju Willa. Vážně a upřímně. A konečně mu to můžu říct. Počkat! Zapomenout? On na to chce zapomenout? Proč? Já ... Nechci na to zapomenout, Wille./ *Má chuť křičet, ale nevydá ani hlásku. Nakonec ale promluví. Její hlas je tichý. Tišší než obvykle. Doufá ale, že Will ji uslyší.* Nechci na to zapomenout. Nechci zapomenout na to, co jsi řekl. Vlastně. Přemýšlela jsem nad tím doma, než jsi přijel a nevím, jestli jde někoho milovat takhle rychle. *Uvědomuje si, že zatím to, co říká, nezní úplně dobře.* Ale cítím v sobě tolik nepoznaných pocitů, když jsem v tvé blízkosti. Když jsi vedle mě, tělo se mi třese a touží po tobě. Já... *Znovu se odmlčí.* Miluji tě, Williame. *Řekne nakonec a pozoruje jeho výraz ve tváři.*

*Cíti se vážně trapně, že jednal tak impulzivně. Věděl, že takhle brzo vyznat někomu lásku, často skončí neúspěchem. V duchu se proklínal, za jeho vyřčené slova. Slyšel ji mluvit, slyšel ten nejistý tón v jejím hlase, mluvila tak potichu. Její poslední tři slova William nečekal. V první moment nevěděl, jestli se jenom nepřeslechl, jestli se mu to nezdá. Nezdálo. Když si uvědomil, že to skutečně řekla, rozzářili se mu oči štestím. Nikdy se necítil tak štastný. Srdce mu bušilo jako o závod. Měl pocit, že se zastavil celý svět, byl tam jen on, a Moon. Zadíval se ji do tváře a výrazně se začal usmívat. Odhrnul ji pramínek vlasů z jejího obličeje a chvíli se ji díval do očí.* Moon, ani nevíš, jak jsem štastný. Nemusela jsi to říkat, ale jestli je to opravdu tak, jsem moc rád, že jsi mi to řekla. Také jsem měl v hlavě zmatek a nevím, jak je možné, že tě takhle miluji... ale miluji. *Začal ji vášnivě líbat. Jeho štestí a touha se promítali v jeho polibcích. Rukama ji objímal a věděl, že už ji nikdy nebude chtít pustit.

*Jeho oči zářily štěstím, stejně jako ty její.* Já vím, že jsem nemusela, ale ... je to tak. Miluji tě, Williame. Jako nikdy nikoho. *Sotva to dopověděla, začal ji líbat a ona se naprosto jeho polibkům oddala. Byla z nich cítit láska, vřelost, touha a oddanost. A to vše patřilo jen Williamovi. Pevně ho objala a nepřestávala jeho rty zasypávat polibky, které byly víc a víc vášnivé. Odtrhla se od jeho rtů a dívala se mu chvíli do očí. Pak se zadívala na zapadající slunce. Už skoro zmizelo.* Je to vážně jako americký film. *Zasmála se, když si vzpomněla na jejich seznámení. Pohledem se vrátila zpět k němu a stejně tak i její polibky. Tiskla se k němu celým tělem. Byl tak vysoký, že když ji objímal, ztrácela se v něm. Cítila se v bezpečí, protože ji objímaly jeho paže, které ji zachrání vždycky před celým světem.* Tolik pro mě tahle chvíle znamená. *Šeptala mezi polibky a nakonec se znovu odtáhla.* Ale začíná být šero. Brzy nebude nic vidět. Čím mě překvapíš tentokrát? *Vyzvídala a těšila se na to, co má Will připraveného.*

*Po jejich polibkách se od něho odtáhla.* /Proč mě přestáváš líbat? Ja nechci přestat. Chtěl bych tě líbat napořád./ *Byl trochu zkleslí, že ho přestala líbat, ale věděl, že dnes ji bude ještě líbat mnohokrát. Její poznámce o americkém filmu se lehce zasmál.* /Věděl jsem, že mě budeš chtít znovu líbat, miluješ mě, a já tebe. Je to všechno ták krasné./ Máš pravdu, za chvíli bude tma, méli by jsme si pospíšit. *Přešel ke kufru svého auta a otevřel ho.* Myslel jsem, že by jsme tu dnes mohli přespat, spolu.. ve stanu. Není sice úplně nejtepleji, ale v noci tě rád zahřeji. *Při těch slovech se na ní podíval, usmál se a flirtovně nadzvedl jedno své obočí. Doufá, že ji dojde, jak to myslel.* Ale jestli se na to necítíš, klidně můžeme jet domů. *Poznamenal, aby ji bylo jasné, že ji nechce do ničeho nutit.* Nemusíš se ale vůbec obávat, myslel jsem na vše. Mám pro nás spacák i teplé deky... A také nějaké jídlo. *Vytáhl z kufru piknikový koš, aby ji ho ukázal. Cítil se s ní tak svěle, měl radost že tam je... že tam je s ní.*

*Pozoruje ho, co se chystá dělat a poslouchá každé jeho slovo.* Přespat? Spolu? Ve stanu? *Zopakuje jeho slova a rozzáří se jí oči. Naposledy stanovala s rodiči, když byla ještě dítě. Pomalu přejde k němu.* To je skvělý nápad. Moc ráda s tebou strávím další noc. A moc ráda, tě nechám mě zahřát. *Stoupne si na špičky, aby byla blízko jeho uchu a zašeptá.* Neboj, i já udělám, co bude v mých silách, abys neumrzl. *Řekne svůdně a políbí ho na ušní lalůček. Pak se od něj odtáhne.* Na jídlo se moc těším. Vlastně jsem toho dnes moc nesnědla. *Zasměje se.* Ale nejdřív... s čím ti můžu pomoct? *Zeptá se ho nadšeně a cítí se jak malé dítě. Tak moc se těší, až s ním stráví další noc, až se vedle něj probudí. Až se k němu v noci bude moct tisknout a ukázat mu, jak moc je do něj zamilovaná. Neubrání se nutkání ho políbit a tak to udělá. Dlouze a něžně.* Tak pojď! Pomůžu ti s čímkoliv budeš chtít. *Řekne dvojsmyslně. Usměje se jako malé dítě a čeká, jak ji Will zaúkoluje.*

*Měl radost, že souhlasila s jeho nápadem na přespání a ještě větší radost měl, když se i ona přidala k jeho narážce na zahřívání se. Její letmý polibek na jeho ušní lalůček při těch slovech způsobila, že mu projela husí kůže po celém těle. Už se stmívalo, takže byl nejvyšší čas postavit stan a rozdělat oheň.* Dobrá, tak jdeme na to. *Usmál se na ni a začal vytahovat všechny věci z kufru.* Za chvíli bude tma, možná by bylo nejlepší, kdybys zatím posbírala kolem nějaké větvičky na oheň a já mezi tím postavím stan. *Začal vytahovat stan a skládat jednotlivé dílky do sebe. Už to byla delší doba, co naposledy stavěl stan, takže si nebyl úplně jist, jestli to dělá správně. Místama pokukoval po Moon, trochu se bál aby nešla někam dál a neztratila se. Slunce už skoro úplně zapadlo, a začínalo být trochu chladno. Od jezera se táhl chladný, ale příjemný vzduch.*

*Sledovala, kolik věcí vytahuje z kufru a zasmála se.* Člověk by nevěřil, kolik je toho potřeba na jedno stanování. *Řekla a v zápětí Will pokračoval.* Větvičky. Dobře, jdu na to. *Usmála se na něj zářivě a chvíli se rozhlížela, kudy se vydá. Byla už docela tma a nechtěla se toulat mezi stromy. Nic jiného jí ale nezbyde. Vydá se svižným krokem k nejbližším stomům, odkud se ujistí, že uvidí na Willa. Začne sbírat suché větve. S plnou náručí přejde zpět, položí je poblíž auta a vydá se pro další.* Doufám, že to tu dobře znáš, kdybych se náhodou ztratila. *Řekne ve vtipu. Hlavou jí ale probíhají různé scénáře a v každém skončí s useknutou hlavou, zastřelená nebo pobodaná. Vždycky se nerada toulala sama.* A doufám, že tu nikdy nikoho nezabili. *Řekne pro sebe a sbírá dál. Chvilkama se zastaví, aby se ujistila, že v dálce pořád slyší Willovo počínání. Ale neslyší nic.* /Ne! To ne! To byla jenom sranda! Blbá sranda. Přece jsem se neztratila./ *Rozhlédne se a až teď si uvědomí, že je kolem tma a šla nejspíš dál než měla.* Wille? *Hlesne tiše a kousek od sebe uslyší praskání větviček.* Williame!? *Křikne hlasitěji. Stojí mezi stromy a poslouchá, jestli ho od někud neuslyší. V obličeji je bledá jako stěna.*

*Jedním okem sleduje Moon a druhým se snaží postavit stan. Připadalo mu, že už zachází moc daleko. Měl o ni celkem strach. Přeci jenom už byla skoro tma a ona by klidně mohla někde zakopnout nebo se stratit. Stan už měl postavený a Moon nikde neviděl.* Moon? * Zavolal na ni, ale nikdo mu neodpovídal.* /Asi šla trochu dál a neslyšela mě. Měl bych ji jít naproti./ *Vzal si s auta baterku a vydal se směrem, kterým ji naposledy viděl odcházet. Ještě bylo lehce vidět, takže baterku zatím nerosvicoval. Po chvíli ji v dálce uviděl, vypadala ztraceně. Namířil si to rovnou k ní, ale ona si ho zřejmě nevšimla. Podlomila se pod ním jedna větvička a vydala hlasitý praskající zvuk. Slyšel Moon, jak volá jeho jméno. Připadalo mu to trochu úsměvné, že stojí skoro hned za ní, ale nevidí ho. Přiskočí k ní zezadu a obejme ji svými mužnými pažemi.* Jsem tady. Myslel jsem si, že se mi ztratíš. *Nepřestaval ji svírat v náručí.*

*Pomalu se jí začala zmocňovat panika.* /Tohle se může vážně stát jenom mě. Co budu dělat? Mám se otočit za tím zvukem? Ne! Nebudu se otáčet, Will mě určitě slyšel a přijde sem. A co když ne? Příště tak někam půjdu sama./ *Tiskne k sobě náruč plnou větviček, které nasbírala. Jakmile ucítí, že ji někdo chytil, vykřikne a pustí větve na zem. Tělo se jí začne třást. Po chvilce ale uslyší hlas. Willův hlas.* Wille! Chceš, abych měla infarkt? Počkej! Jak to jako myslíš, že sis myslel, že se ztratím? To vypadám jako někdo, kdo se běžně ztrácí? *Zahraje si na uraženou. Vymaní se mu z jeho sevření a otočí se na něj. Založí si trucovitě ruce a dívá se mu zamračeně do očí.* /Copak se na tebe můžu zlobit? Vždyť se na sebe podívej, jsi neodolatelný./ *Koutky úst jí začnou cukat, tak se sehne a začne sbírat popadané větvičky, aby nezahlédl, že se usmívá.* Už nikdy nikam sama nejdu. *Bručí si potichu. Po chvilce vstane a pořád s uraženým výrazem, kdy se snaží nesmát, se podívá na Willa.* Tak kudy se teda dostaneme k autu?

*Snažil se, tisknout ji k sobě, ale ona se mu vymanila a urazila se na něj. Její pohled byl tak probodávající. Byla skoro tma, ale přísahal by, že zahlédl, jak se ji cukají koutky a snaží se nesmát. Chtěl přistoupil ale na její hru.* Ale notak miláčku. *Snažil se znít co nejvíce smutně, jak je zklamaný, že ji takhle vylekal.*Nemyslel jsem to tak. Nezlob se na mě. *Hodil na ni až přehnaně psí oči. Nastavil ruce, aby ji vzal větvičky, které nazbírala.* No já vlastně nevím, odkuď jsme přišli. Vypadá to, že jsme se ztratili. *Pokusil se menší žert.* Můžem to zkusit. třeba tudy. *Ukázal rukou směrem, odkuď skutečně přišli.*

*Moc se jí líbilo, když jí říkal miláčku. Nejradši by se mu vrhla kolem krku. Dala mu větvičky do nabízených rukou.* Ty nevíš, odkud jsme..? *Svou otázku nedořekne a vydá se směrem, který Will navrhl. Po chvilce ucítí chladný vzduch a uvidí hladinu jezera. Po cestě se chvilkama otáčí, jestli jde za ní. Pořád tam byl. Usmála se tak, aby ji neviděl. Když dorazí konečně zpátky k autu, všimne si, že stan už stojí. Už to dál nevydrží a otočí se k němu.* Nedokážu se na tebe zlobit. Jsi tak roztomilý. *Vezme větvičky z jeho ruk a přihodí je na hromádku, kterou udělala. Pak se vrátí zpět k němu vášnivě ho políbí na znamení, že se na něj nezlobí. Potom se od něj odtáhne a zadívá se na jezero. Už je tma a chladno. Slunce už úplně zapadlo. Rukama si přejede po pažích a zamíří k autu pro svou tašku, ze které si vytáhne nepropínací mikinu s kapucí a navlékne si ji. Má, pro ni typickou, černou barvu. Pak se otočí zpět k Willovi.* Tobě není zima? Měl by sis něco obléct. A chceš ještě s něčím pomoct? S čímkoliv, pokud to nebude znamenat zase někam chodit. *Zasměje se.*

*Nenápadně se zasmál, když se Moon chtěla dotázat na jeho předešlou poznámku. Věděl, že naštvání jenom hraje, ale nechtěl ji kazit její hru. Jeho taktika se vyplatila, protože se mu Moon za chvilku vrhla kolem krku a řekla mu, že se nezlobí. Sleduje ji, jak si jde do auta pro svoji mikinu a přitom začne rozdělávat oheň* Už s ničím pomoct nepotřebuji, tady si sedni a jen se na mě usmívej. *Usmál se na ni a začal foukat pod rozhořívající se oheň. Po chvíli už ohniště pěkně hořelo a hřálo.* Teď už by nám neměla být taková zima. *Cítil úlevu, že se mu podařilo oheň zapálil hned napoprvé, protože už mu začínala být taky zima, ale nechtěl před Moon vypadat jako slaboch. Šel do auta a vzal odtamtud piknikový koš, který donesl zpátky k ohni.* Říkala jsi, že máš hlad, něco málo jsem nám připravil. *Vytahoval s koše sýrové sendviče a ostatní pochutiny. Nakonec vytáhl šampaňské a plastové kelímky. Snažil se ho otevřít, ale moc mu to nešlo.* Tohle jsem nikdy nedělal. *Cítil se trapně, že neumí otevřít ani obyčejné šampaňské.*

*Posadí se na místo, kam jí ukáže a zkříží si nohy.* Já ale neumím jen tak sedět a usmívat se. Musím ti s něčím pomoct, nebo něco dělat. *Začne trhat trávu kolem sebe. Po chvilce si klekne na kolena a sleduje každý Willův krok. Jak jde do auta a pak s piknikovým košem zpátky. Natáhne si ruce k ohništi, aby si ohřála zkřehlé prsty. Když uvidí jídlo, rozzáří se jí oči.* Tomuhle říkáš něco málo? *Zasměje se a natáhne ruku k sendvičům.* Můžu? *Nečeká na odpověď, protože má obrovský hlad a jeden si vezme a ukousne si.* Je to vynikající. *Pochválí ho a brzy celý sendvič sní. Pozoruje Willovo počínání při otevírání šampaňského.* Taky jsem to nikdy nedělala a myslím, že kdybych to vzala do ruky, tak si vystřelím oko, jak se znám. Ale máš mou plnou podporu. *Zářivě se na něj usměje a vstane, přejde k jezeru a dřepne si. Namočí si prsty do vody a ucítí, jak je ledová. Oklepe se a vrátí se k ohništi.* Koupal si se tady někdy? *Zeptá se a během čekání na odpověď se posadí.*