Jezero Loch Leven

*Z jeho tónu hlasu a z jeho slov bylo patrné, že je nervózní a že nemá moc radost ze seznámení. Nechtěla ho ale do ničeho nutit a rozhodně nechtěla, aby to vyznělo, že to musí udělat.* Nemusíš se s nimi seznamovat. O nic nejde, jen mě to napadlo. Jsi svobodný člověk a máš právo se rozhodnout, jak sám budeš chtít. Já to jen navrhla, ale nebudu se zlobit, když odmítneš. Stejně tak se nebudu zlobit, když náš vztah zatím zůstane tam, kde je. Neznáme se zas tolik, takže je to naprosto normální. *Vysvětlí mu klidně a doufá, že nebude ze všeho tak vyděšený, jako byl právě teď. Po jeho dalších slovech se zarazila.* Tohle je ale tak trochu vydírání. *Pousměje se, i když jí zrovna není dvakrát do smíchu.* /Nemůžu ti říct všechno. Nikdo o mě neví všechno. To prostě nejde./ *Jakmile se vrátí k balení zbytku věcí, vrátí se ke kufru a sbalí krabičku s hrozny a uloží ji do piknikového koše. Pak jde Willovi pomoci s posledními věcmi. Když mají vše sbaleno a uklizeno, auto zamčené, vezme ho za ruku a vydají se na slíbenou procházku do lesa. Po chvíli procházení spustí slabým hlasem.* Můj táta... teda můj biologický táta od nás odešel, když mi bylo šest. Nenastoupila jsem ještě ani pořádně do školy a byl pryč. Vlastně si myslím, že jsem byla docela nechtěné dítě. *Pokrčí rameny a odmlčí se. Pokračuje v chůzi a dívá se před sebe, jakoby nechtěla vidět Willův výraz, když řekne cokoliv ze svého života. Styděla se za všechno ze své minulosti, ale byla její součástí a napořád už bude a nedalo se s ním nic dělat. Na chvíli se zamyslela, jestli vůbec chce pokračovat v tomhle rozhovoru. Pak už ale nic dalšího neřekla, jen mu stiskla ruku a pokračovala mlčky dál.*

Přesun do lesa