Galerie

Umělecká galerie se nachází v modernější části města. Jedná se o poměrně rozsáhlou budovu, která původně v minulosti sloužila jako skladiště. Následně ji koupila nezisková organizace a pořádala zde výstavy streetartových umělců. Postupně však galerie získala na popularitě i věhlasu a možnost zde vystavit některé své fotografie, obrazy, sochy či jiné formy umění se považuje za čest.

*Dnešní den v galerii byl poměrně peklo. Chystala se nová výstava a vedoucí měla přesné instrukce ohledně rozmístění obrazů. Společně totiž tvořili jistou kompozici a příběh. Jenže umělec jednoduše nebral v úvahu rozměry a rozložení galerie. Všichni se tak museli spojit a přijít na to, jak vše nachystat a hlavně včas na zítřejší otevření. Do toho psala Dexterovi, několikrát, čistě pro jistotu, aby se dostavil do galerie. Byla mu vděčná, že jí poskytne přístup k placené verzi photoshopu. Sama si to nemohla dovolit. Od matky nedostávala ani korunu, tady v galerii dřela vlastně zadarmo a její hlavní příjem tak tvořila mzda z baru, kde trávila více jak půlku nocí a často i dnů v měsíci, aby si vydělala na nájem, který v centru dosahoval občas téměř astronomických částek. Do toho jídlo, další nutné věci k životu a samozřejmě věci do školy. Byla ráda, když sesmolila částku na roční předplatné lightroomu a už teď si musela dávat skrovné peníze bokem, aby si ho příští rok mohla zase obnovit. Bohužel však s photoshopem zase tolik neuměla, ačkoli věřila, že se to tolik nebude lišit od toho, co už zná. I tak by byla ale ráda, kdyby jí Dexter ukázal alespoň základy. Poprosila ho tedy, aby se zde dnes, až jí skončí směna, sešli. Hádala, že bude dávat přednost klidnému malému bistru, které bylo součástí galerie, než tomu, aby se sešli v baru, kde pracuje. Vlastně si ani nebyla jistá, zda pije alkohol, nepřipadal jí jako ten tip. A rozhodně věřila, že se mu nezamlouvají vydýchané místnosti plné opilých lidí, kteří se mačkají jeden na druhého a neustále něco pokřikují.

Má pár minut zpoždění, a tak pospíchá do přízemí k místu srazu. Na sobě má obyčejné odrané džíny a bílé balněné tričko s nápisem „Stress doesn’t really go with my outfit”. Vlasy si zkusila stáhnou do neposedného drdolu, aby se jí nepletly při práci, ale ty si jako vždy dělaly, co se jim zachtělo a pár pramínků se jí tak kroutilo kolem obličeje. Když spatří Dextera, mávne na něj, jako by tu snad v tuhle hodinu bylo více lidí a on ji mohl přehlédnout. Galerie oficiálně za hodinku zavírala, ale ona se domluvila na tom, aby zde mohli zůstat. Stejně měla náhradní klíče, vzhledem k tomu, že často galerii otevírala, nebo naopak odcházela jako poslední.* Ahoj! *Usměje se lehce zadýchaně. Nenápadně mrkne na hodiny za jeho ramenem a v duchu se pochválí.* /Osm minut./ *To je podle ní dobrý východ. Pravá dáma stejně nechává muže čekat, no ne?* Nedal by sis něco? Čaj, limonádu, kafe? Já si dám rozhodně kafe. *Zamumlá a unaveně si promne čelo, než zamíří za bar.* Pak to uklidím, slibuju. *Pohlédne nevinně na Clare. Je to slečna na prahu důchodu, která si sem chodí přivydělat. Často se tu sejdou, když je potřeba, bere Sigrid směny i zde. Uklízečka, baristka, recepční, obsluha, pomocná síla, taková holka pro všechno, co se téhle galerie týkalo. A ačkoliv to bylo mizerně placené, rozhodně to bude dobře vypadat v životopise a ta práce ji bavila. Kdo by nechtěl být obklopený uměním? Často nové kousky svých oblíbených skotských umělců viděla dříve, než kdokoliv z návštěvníků a mohla je obdivovat zdarma a v klidu. Dá si kávu do páky a vyšlehá mléko. Rozhodně se pro cappuccino, aby alespoň obalamutila své svědomí, které ji napomíná za to, že do sebe cpe takhle navečer kávu. Jako by už tak neměla potíže se spaním! Dle požadavků Dextera samozřejmě donese případné občerstvení i jemu.* Fakt díky, že jsi došel. *Dodá ještě jednou. Nemusel to pro ni dělat. V zásadě jí ani nabízet pomoc celkově. Jen ji to utvrzovalo v tom, že tenhle kluk byl navzdory své odtažitosti zlatá duše. Přímý opak například Knoxe, kterého potkala první školní den. Z jeho odstupu sálala arogance a ne ostražitost jako z Dextera.* Oh, mimochodem, natáhni ruku a zavři oči. *Vzpomene si a trpělivě se na něj zadívá, ačkoli na židli poposedne o kousek dopředu.* Nekoušu. Věř mi trochu. Vždycky se můžeš zvednout a odejít, anebo po mě něco hodit a tak, tak nebuď labuť a udělej to. *Vychrlí ze sebe, jak je zvykem, téměř na jeden nádech.* Prosím. *Dodá ještě se štěněčím pohledem. Z přední kapsy džínů vytáhne náramek. Je z dřevěných destiček, obarvených načerno na elastické šňůrce. Velikost musela odhadnout, takže doufala, že se trefila, a když bude Dexter náramek nosit, destičky k sobě zapadnou a šňůrky nebudou vidět. Soustředěně se zamračí a roztáhne náramek, co nejvíc to jde, když mu ho opatrně nasazuje. Vážně se ho snaží nedotknout, vsadila by se, že to by mu bylo nepříjemné ještě víc než to napětí, v kterém ho udržuje. A potom, co jí tady nabídl pomocnou ruku mu vážně nechtěla dělat zle.* Tak! *Usměje se vítězoslavně, když mu náramek navlékne. Je jednoduchý, prostý, neutrální, ale právě proto se jí k němu hodil.* To máš jako takovou malou odměnu. *Hrozně ráda dávala lidem dárky. Nemohla si ale dovolit nic extra drahého, takže šlo většinou o drobnosti nebo ručně vyráběné serepetičky.* Z každého prodaného náramku jsou peníze pro nadaci na pomoc psům v nouzi. Peníze putují do útulků a tak, takže než začneš protestovat, uvědom si, žes udělal dobrý skutek! *Dodá ještě a pohodlně se opře do židle. Ačkoliv jde o prostý plastový kus nábytku, po celém dni na nohách jí přijde jako ráj už jen to, že sedí.*

*Dex má dneska poměrně klidný den. Tedy, až na to opakované bzučení mobilu – a i když osůbce na druhé straně už určitě několikrát řekl, že telefon vypne, když mu bude neustále psát, stejně to neudělal. Odpovídal sice pomalu, protože se rozhodl, že dnešek je perfektní den pro trochu poklidného rybaření, a tak neměl mobil celou dobu v ruce, ale přeci jen dost na to, aby mohl opakovaně dívku ujistit, že do galerie opravdu dorazí, aby jí půjčil Photoshop a trochu ji v něm zaučil. Dopoledne má tedy zaplněné jak známou, mírumilovnou činností, stejně tak jako něčím novým a trochu divokým, protože taková Sigrid zřejmě od přírody je. Kupodivu mu to nevadí zase tolik, protože ji ve své hlavě přirovnává k dravým rybám, s nimiž měl už tu čest. Rozhodne se jí o tomto přirovnání nikdy neříct, protože by si ho za to určitě dobírala. Nemyslel si, že by se na něj za to urazila, jako takový typ holky ji neviděl, ale mýlit se mohl, takže to je druhý důvod, proč by o něčem takovém měl pomlčet. Nicméně – pointa je taková, že když zvládl chytit takové divoké ryby, určitě zvládne tentokrát plánovanou schůzku se Sigrid, ne? No… musí doufat!*
 
*A tak se tedy stalo, že jakmile se dopravil z pobřeží zpátky na kolej, odebral se chvíli na to do místní galerie – a tu tedy je. Samozřejmě nezapomněl u sebe na pokoji na všechny takové ty společensky oukej věci, jako sprcha, aby nezaváněl rybinou, a tak. Má na sobě převážně černou: džíny a triko, jen kostkovaná košile s dlouhým rukávem, kterou má volně rozepnutou, má červené prvky. Ne, že by o nich věděl, jedná se totiž právě o jeden z těch kousků, který mu jeho nevlastní sestra přihodila do šatníku, zřejmě v domnění, že mu červená děsně sekne. Nebo si z něj dělala prču, jako obvykle. Samozřejmě nechybí ani jeho rukavice, o nichž si člověk může myslet, že je snad nikdy nesundává, ale v tašce s notebookem má ještě náhradní pár. Není přeci prase, aby nosil furt jedny a ty samé. Víte, jak se v tom potí ruce? Jakkoli to dokáže být nepříjemné, jako mnohem horší považuje, aby tu jen tak chodil s odhalenými dlaněmi, tudíž náhradní páry jsou zkrátka a dobře nutnost.*
/Kde je?/ *napadne ho, když tam tak postává. Má sice jen krátké zpoždění, ale nebyl by to Dexter, kdyby na něco takového nepomyslel. Jako by ji tak přivolal, Sigrid se před ním za chvíli ukáže a mává na něj, tak jí mávne nazpátek, i když ani zdaleka ne tak energicky jako ona jemu. Ne, že by tu energii neměl, dopoledne si na pobřeží vlastně dost odpočinul i přes fyzický aspekt jeho koníčku, jen prostě není zrovna ten typ člověka, co by kolem sebe rozhazoval rukama při každé příležitosti. To přenechává jiným, způsobilejším.* Ahoj, *pozdraví a následuje ji pohledem, zatímco ona pokračuje za bar. Nemůže si nevšimnout, jak unaveně vypadá.* /Co to poslední dobou s lidmi je, že neodpočívají?/ *pomyslí si, ale nic neříká.* Čaj? Kdyby byl bílý? Když tak to je jedno, díky, *požádá ji a nadále po očku sleduje její počínání, zatímco jim připravuje občerstvení a krátce přitom konverzuje s postarší paní. On mezitím vytáhne z tašky notebook a myš a nažhaví Photoshop, aby měli vše připravené.* Máš s sebou flashku, nebo jsi mi ty fotky někam poslala? *chce vědět, aby mohl když tak soubory ihned najít a otevřít.*
*Poděkuje, když se přidá k němu u stolku, a zvedne k ní oči, když mu sama poděkuje.* Mhm, vždyť to nic není, *odtuší a pokrčí rameny. Pro něj to není nějaká velká věc.  Je sice trochu asociální, ale když ví, že někdo potřebuje pomoct, většinou se alespoň pokusí být nějak k ruce. Stejný případ to je i tady. Navíc tentokrát Sigrid získává malé významné plus, protože se jedná o fotky, které jsou jeho víceméně celoživotní vášní, a tak by to bylo proti jeho vlastnímu srdíčku a přesvědčení fotografa, kdyby jí pomoc nenabídl.*
*Když ho však požádá, aby zavřel oči a natáhl ruku, věnuje jí trochu skeptický pohled. Nikdy na takové věci nebyl – a od doby, kdy začal nosit rukavice, už vůbec ne. Sice se o to ještě nikdo nikdy nepokusil, ale co kdyby mu náhodou někdo chtěl stáhnout jeho jedinou ochranu před pohledem okolního světa? No právě! Sigrid zřejmě vycítí jeho drobnou nedůvěru, neboť ho začne přesvědčovat, aby spolupracoval.* Tak dobře, *vzdychne a natáhne před sebe ruku. Oči zavře trochu neochotně a možná je i v jednu chvíli maličko pootevře, takže se pravděpodobně setká s nějakým tím peskováním, aby je zase urychleně zavřel. Ale nemůže si pomoct, na svoje ruce je zkrátka a dobře háklivý. Nakonec se mu tedy dost uleví, když dostane jasný signál, že může ruku zase stáhnout a oči otevřít – až chvíli nato si uvědomí, že mu vlastně zápěstí cosi obepnulo, a tak sníží pohled právě k němu. Je popravdě trochu zmaten, protože nemá tušení, za co si jej vysloužil, naštěstí je dívka natolik akční, aby mu to ihned vysvětlila. A taky má pravdu – Dexter se užuž chystá protestovat, ale podaří se jí ho opět na chviličku umlčet.* No… technicky vzato jsi udělala dobrý skutek ty, *odpoví, zatímco si náramek prohlíží.* Díky. Je pěkný. Ale nemuselo to být… *Cení si toho však, i když na dárky obecně zase tolik není, ať už se jedná o dávání nebo jejich přijímání. Nakonec si odkašle.* Takže… připravena na lekci Photoshopu? *zeptá se, pročež si upije z doneseného čaje a koukne po Sigrid, jestli je připravena.*

*Dextera spatří nejspíš o chvilku dříve než on ji. Může si ho tak v rychlosti a bez výčitek prohlédnout. Při jejich prvním setkání se netajila tím, že byl její typ. Tmavovlasý s hranatou čelistí a pronikavýma očima, které se jí zdály navzdory jeho flegmatickému přístupu poněkud neklidné. Nejspíš zmínila něco i o těch rtech. Zařekla se však, že svou pozornost bude v tomhle ohledu krotit. Očividně mu to nebylo příjemné a ona kupodivu opravdu stála o jeho přátelství. Ne, že by byla osamělá, měla velkou spoustu známých a přátel, které přirozeně přitahovala její nezdolná pozitivní povaha. Ale všichni byli podobně založení jako ona, extroverti a jí chyběly chvíle, kdy by mohla dát najevo, že je unavená nebo by snad toužila po chvíli klidu. Někdo by možná mohl říct, že předstírala, ale bylo to spíše v tom, že se snažila vydat tu nejlepší verzi sama sebe pro každého, na kom jí záleželo. Snad ze strachu, že jinak o jejich náklonnost přijde. Dexter byl však nenáročný. Naopak by mu snad víc vyhovovalo, kdyby se Sigrid trochu klidnila. Přišlo jí to vtipné, ale zároveň jaksi uklidňující. Všimne si, když jí ledabyle oplatí mávnutí, že má stále nasazené rukavice. Takže je očividně minule neměl jen kvůli venčení. Vzbudilo to opětovně její zvědavost. Spolkne však dotaz, což dělá málokdy a jen ho pozdraví.* Jasně, kouknu na to. *Ujistí ho a zamíří za bar. Spustí kávovar, aby si udělala kafe a zároveň napustila horkou vodu. Vybere z pikslí jediný bílý čaj, co najde a trochu odsype do síťky, kterou dá louhovat do vody a zavře konvičku. Rozloučí se s kolegyní, která míří domů a odnese Dexterovi čaj a šálek.* Nech to pár minutek louhovat, je pak lepší. *Dodá raději, kdyby náhodou a ještě se vrátí rychle poklidit a propláchnout kávovar, aby byl na další den nachystaný, než popadne kávu a posadí se vedle Dexe. Odpije si a spokojeně přimhouří oči. Doufala, že kofein naskočí brzo. Nebývala unavená příliš často. Zvykla si spát minimálně a možná díky své vrozené necitlivosti k bolesti nepodléhala tolik ani unavenému svalstvu. Poslední dny ale byly náročné i pro ni.* Tady. *Podá mu flešku.* Číslo 2. *Ačkoliv byla chaotická, co se vedení života týkalo, soubory na flešce měla všechny číselně a následně tématicky rozdělené. V druhé složce se nalézaly dvě podkategorie, ráno č. 1 a ráno č. 2, každé obsahovalo cca šest fotografií, užší výběr fotek, které večer a ráno vyfotila. První dvě však byly vždy ty, které mu zasílala, její nejoblíbenější, s těmi si snažila dát záležet a přemýšlela, že je dá do závěrečného projektu.*

Ale jo. *Zavrtí hlavou. Dexter to asi mínil jako prostou zdvořilostní frázi. Ona si to však rozhodla přebrat po svém a vysvětlit mu, proč si myslí, že je poděkování na místě.* Určitě máš lepší věci na práci, a nejen že mi dáš přístup k photoshopu, který si platíš, ještě sis našel chvíli, abys mi osobně ukázal, co s ním. Minimálně jsem ti sebrala určitý čas, takže poděkovat je snad to nejmenší, ne? *Pozvedne obočí, kdyby se s ní snad chtěl hádat. Očekává od něj spíš něco ve stylu “když myslíš”. Navíc pro něj má ještě další formu poděkování.

Trpělivě vyčkává, když ho vyzve k tomu, aby natáhl ruku. Vlastně se cítí trochu polichocená, že jí tak úplně nedůvěřuje. Ráda si z lidí dělala legraci, ale tentokrát neplánovala žádný vtípek, o čemž se ho snaží ujistit, dokud do ní nevloží důvěru a neudělá to, o co ho požádala. Sama pro sebe se usměje. Věděl Dexter vůbec, že i když měl zavřené oči, z výrazu mu šla jasně číst nevole? Semknutá ústa a vráska mezi obočím o napětí jasně vypovídaly. Soustředí se na to, aby mu náramek navlékla tak, aby se ho nemusela pokud možno vůbec dotknout.* Zavřený, podvodníku nedočkavá. *Zamumlá, když si všimne, že oči otevírá. Nakonec se jí to však podaří a nechá ho, aby se podíval. Čeká protesty, a tak raději okamžitě zasáhne s vysvětlením, které by ho mohlo trochu obměkčit a zabránit tomu, aby náramek skončil v popelnici.* Nene, udělala jsem ho tvým jménem, takže vlastně my oba. *Nesouhlasí s ním a znovu odpije kávy dřív, než úplně vychladne.* Nemuselo. *Uzná prostě. Nepotřebovala jeho ocenění, nedělala to kvůli tomu, aby jí byl vděčný. Ona byla vděčná jemu a jednoduše ráda využívala každé chvíle, kdy mohla někomu udělat radost.* Ale chtěla jsem. *Uzavře to prostě a posune si židli blíž k němu tak, aby viděla na monitor notebooku.* Narodila jsem se připravená. *Ujistí ho pobaveně. Trochu photoshop znala, na škole se s ním učili základy. Při pohledu na monitor se tudíž dokázala zorientovat. Ohledně rozšířených funkcí však neměla moc ponětí a nevěděla, co přesně má Dexter v plánu. Nakloní se trochu blíž, až se o něj otře ramenem. Vzápětí však prudce ucukne a málem převrátí nepříliš pevnou a stabilní židli, na než sedí.* /Jo, to bylo trapný./ *Zhodnotí to v duchu a skryje provinilost.* Pardon. To ne, že bych si myslela, že jsi jedovatý, jen kdyby sis to náhodou myslel ty. Ne, že by sis myslel, že jsi jedovatý, ale že já jsem, jako že metaforicky. *Rozhodí rukama, jak má ve zvyku, když se rozmluví. Má nutkání se smát. Moc tomu nepomáhala.* Promiň. Prostě máš očividně rád svůj osobní prostor. *Ukáže neurčitě do mezery mezi nimi.* Tak se snažím nevtírat. *Skousne si ret a snaží se zastavit škubající koutky. Vlastně to nebylo vůbec vtipné. Pro něj to muselo být vážné téma a ona ho nechtěla znevažovat, což snad dokazovala už jen svou snahou respektovat to, jak to měl nastavené. Jenže ona byla rozhodně vtíravý typ. Kdyby byl Dexter někdo jiný, klidně by si mu sedla do klína, aby měla nejlepší výhled. Ironicky se poprvé za několik let snažila chovat míň jako... ona. Přestože vždycky tvrdila, že má být člověk sám sebou a ostatní se s tím mají prostě smířit anebo jít.* To je fuk, dávám pozor, mistře, uč mě. *Raději se vrátí zpět k photoshopu a zhluboka se nadechne, aby zkrotila nevhodné vnitřní veselí.*

*Snaží se to brát… normálně. Tak jako obyčejně, se svým praktickým, flegmatickým přístupem: jen posezení v kavárničce u galerie s tím, že pomůže Sigrid s jejím problémem s fotografií a pak půjde zpátky na kolej jako každý běžný den. Jenže to tak úplně nejde. Tohle pro něj není úplně normální. Nikdy nebyl na taková setkávání a i když se snažil pomáhat, málokdy kvůli tomu opustil komfort své bezpečné zóny, která sestává z nějaké formy zázemí a známých cest a zvyků. Takové vybočení je pro něj jakýmsi narušením zaběhnuté rutiny, což v něm vzbuzuje jakousi formu neklidu, která se mu pomalu rozvíjí v hrudi jako semínko. Nedokáže říci, jestli to je špatný rozruch. Býval by řekl, že ano, poněvadž se jedná o něco nezvyklého, ale nikdo se ho neptal, tak co na tom? Navíc, nechce svým cynismem kazit radost Sigrid, která se i přes svou únavu také s jistou podobou elánu vrhá na jeho „objednávku“, aby mu zpříjemnila pobyt tady s ní.* Mhm, díky, *odtuší, jakmile mu donese čaj (ještě k tomu skutečně bílý, takže dívka dostává další maličké možná trochu významné plus), a po očku sleduje další dění, do něhož se dívka pouští, než se zakotví s kafem na židli vedle něj. Vezme si od ní flešku a pouští se do základní počítačové magie, jíž je: zkopírování souboru z přenosného paměťového disku do počítače. Teď si tu prosím představ třpytky. Oceňuje třídění. Sice mu není vyloženě po chuti, neboť on byl zvyklý nejprve třídit složky podle tématu a v nich mít další podsložky podle data, ale v tu chvíli je rád, že to má Sigrid vůbec nějak roztříděné. Rozhodně v tomto směru předčila jeho očekávání.*
*Nasnadě je nakonec i poděkování, které Dexter nechce úplně přijmout. Jistě, narušuje si tím svoji rutinu, ale to je jen jeho problém, že ano, takže i když má Sigrid pravdu a mohl by teď dělat jiné věci, než tu dřepět s ní a pomáhat jí s Photoshopem, bere to asi jako takovou službu většímu dobru nebo tak něco. Je možná trochu jiný a divný, ale není zlý nebo špatný – navíc, jedná se o fotografii, a jak již bylo zmíněno, šel by proti vlastním hodnotám, kdyby nevypomohl kolegyni z oboru. Víceméně z oboru. Nic z toho ale nahlas pochopitelně neřekne, jeho výraz a gesta jsou zřejmě daleko výmluvnější než jeho ústa, a tak nakonec pokrčí rameny stejně jako před chvílí.* Když to bereš takhle. *On z toho až zase takovou vědu nedělá, minimálně ne na povrchu. Je velice… niterní člověk, a sic se tváří většinu času poměrně netečně, uvnitř má o tom všem své pocity, mínění a také pravdy. K ničemu by ale nevedlo se tu hádat o takové maličkosti, a tak to zkrátka nechá být.*
*Sigrid se ale ani tak nenechá odbýt – má pro něj ještě nějaké překvapení, které se Dexovi moc nelíbí předem, protože zahrnuje zavření očí. On, který už tak blbě vidí, sic „jen“ barvoslepě, a má ještě zavírat oči! Jeho paranoia bije na poplach, i když mu jeho rozum říká, že reálně není proč. Přeci jen se ale nemůže udržet od toho, aby se mu víčka nezatřepetala v pokusu nakouknout, co to kudrnatá dívka vlastně provádí s jeho rukou.* /Nejsem podvodník, ani nedočkavý,/ *pomyslí si, ale mlčí, semkne víčka a trochu mu u toho ztvrdnou rysy a čeká, až to budou mít za sebou. A nakonec se z toho všeho, co měl na mysli za hrůzy a podrazy, vyklubal docela jednoduchý, elegantní náramek. Než stihne něco říct, ona už skáče po příležitosti mu to vše vysvětlit. Dokonce ani jeho odpověď neponechává bez pádné reakce.* Mým jménem? Jaký jsi tam napsala příjmení? *zeptá se, protože co si pamatuje, představil se jí pouze křestním. Zajímá ho, jak vyřešila tuhle část k výrobě náramku, jestli z nich udělala třeba sourozence, nebo jestli příjmení vůbec nechtěli při objednávce. Proč se zasekl zrovna na tom? Těžko říct. Stejně jako se on nemusel zaobírat otázkou příjmení, ona zase nemusela vymýšlet celý ten náramek. Oba ale chtěli, nad čímž se dalo možná tak pokrčit rameny, což Dexter také udělá.*
*Není to koneckonců to nejdůležitější, proč sem přišli. Museli vyřešit ty fotky, a když se Sigrid přisune blíž, bere to jako znamení, že je tak akorát čas s tím začít. Otevře fotku ve Photoshopu (s trochou štěstí ji Sigrid fotila v RAWu) a pokývne.* Dobře… *Elán jí nechyběl ani v tomto směru, sic Dex stále reaguje poněkud vlažně. Alespoň se trochu vyvažovali. Rovná si v hlavě, jaké úpravy by mohli podniknout – což mu je trochu na obtíž, když barvy nevidí. Je to docela paradoxní, že se vydal na tuto cestu i přes své „postižení“, ale za všechny ty roky dokázal od různých stupňů šedi vytušit, jaká barva se za nimi skrývá. Ne snad tedy, že by tušil, jak ta barva vypadá, ale není úplně hloupý, že, názvy zná a teorií barev si také prošel, takže alespoň podle ní má nějakou černobílou představu o tom, jak k sobě různé barvy ladí. Jenže nezná úplně záměry Sigrid, a tak se snaží vymyslet, s čím by měl začít, když ho vyruší pohyb vedle něj. Ne tak úplně to, jak se ho nechtíc dotkne, což sice cítí, ale na ramena není tak háklivý jako třeba na dlaně, takže nemá nutkání cuknout, zato dívka tak ale učiní. Koukne po Sigrid, a není v tom tak úplně tázavost, proč to udělala. Tuší, není blbej, protože to ona taky není, takže mu je docela jasné, že si už stihla všimnout zlozvyku vyhýbat se dotekům. Spíš ho zajímá, jak to pojme, i když tento zájem se mu zračil ve tváři jen minimálně. A Sigrid to zvládá…* /Vskutku bravurně./ *Neubrání se jistému vnitřnímu pobavení, sic, jak je jasné jeho společnosti, skutečně se jedná o vážné téma. Ale to nikdo z nich nahlas neřekne, a tak není úplně nutné z toho také něco vážného dělat.* To nic, *smete to jen a opět tikne očima k obrazovce a přikývne, jakmile ho pobídne, aby jí ukázal možnosti úprav.* První tu máme třeba cameru RAW. Jsou tam vcelku obyčejné posuvníky, jaké znáš z Lightroomu, *začne tedy tím, neboť to bývá také jedním z jeho vlastních prvních kroků při úpravě fotografie. Otevře dané okno a ukáže Sigrid zdejší možnosti včetně manipulace s konkrétními barvami v obrazu.* Kdybys chtěla s barvami pracovat ale jen v určitém místě, lepší to je dělat přes vrstvy, tady. *Klikne ve vrstvách na ikonku barevných efektů – ukážou se jim efekty jako jas a sytost, živost, ale také selektivní barva. Vybere sytost, nastaví nějakou random hodnotu a poté klikne do okénka masky, které se vytvořilo uvnitř vrstvy barevného efektu.* Tohle je maska. Když ji invertuješ, *což se dělá zkratkou CTRL + I,* vrstva masky ti zčerná a efekt se skryje. Potom můžeš použít štětec a bílou barvou jej odkrýt jenom v požadovaných místech, třeba takhle, *vysvětlí a zároveň ukáže. Až se Sigrid vynadívá, tuto testovací vrstvu smaže a přisune notebook blíže k ní.* Bývá to většinou ta nejspolehlivější barevná úprava. Potom můžeme když tak předat přes fotku nějaký barevný přechod se sníženým krytím a efektem vrstvy, který ti zase upraví barevnost do jisté míry a třeba kontrasty, jasy… A kdybys chtěla upravit světlo, můžeš taky pracovat přes tyhle vrstvy efektů úplně stejně se štětcem a tak. *Trochu se rozvášňuje, i když se snaží o tom všem mluvit zcela věcně, ale je mu znát na očích, jak důležitý pro něj koníček a studium fotografie vlastně je.*

*Dávno si uvědomuje, že u Dextera záleží na tom, co neříká, než to, co jí poví. Hrozně ráda by věděla, nad čím v duchu přemýšlí. Vystupoval tak stroze, vymámit z něj pár slov občas dalo zabrat. Ale vsadila by se, že v mysli se nachází celá galaxie pocitů a dojmů. Nejspíš vyvažuje svůj venkovní odraz bohatým vnitřním životem a Sigrid si byla jistá, že nahlédnout alespoň na chvíli za ten závoj lhostejnosti by ji nechalo ohromenou nad tím, co a jak Dexter prožíval. Naplňovalo ji to jistou nedočkavostí a smutkem. Nejraději by se ho na všechno vyptávala, ale věděla, že by jí odpovídal jen pomálu. Ne, cesta k jeho pochopení vedla jinudy, tichým pozorováním a trpělivostí. S nasloucháním a pozorováním neměla problém, ale s trpělivostí? Hanba mluvit. Nejraději by měla všechno teď hned. Tady jí však něco napovídalo, že se čekání vyplatí. Časem si ho určitě získá. Ještě aby ne, byla neodolatelná, to se všeobecně vědělo. A hodlala začít hned. Proto mu dá náramek, přestože ji stojí dost nervů mu ho vůbec navléct tak, aby ho nedostala do nepříjemné situace.* Hawkins. *Odpoví bez rozmýšlení. Znovu si v duchu povzdechne nad tím, proč jen občas nepřemýšlí dřív, než otevře pusu. Potlačí provinilost a odvrátí pohled.* Nemohla jsem tě najít na sociálních sítích. *Přizná se. Nepřekvapilo ji to však zas tolik. Možná ani žádné sociální sítě nemá, nezdá se jí jako ten typ, který by trávil hodně času za monitorem či obrazovkou mobilu. Ne jako ona, která vedla celkem úspěšný instagram a bavilo ji tam přidávat stále nové příspěvky.* Tak jsem možná čmajzla tvoji studijní kartu ze sekretariátu. *Přizná se a nevinně se pousměje.* Jen možná. Protože jsem ji zas vrátila, že jo. *Pokrčí rameny. Nebylo to tak těžké. Jednoduše si zašla na sekretariát, aby si nechala vyřídit potvrzení o studium. Stačilo pak jen poprosit kamarádku, aby přišla chvilku po ní a řekla, že se po ní sekretářce sháněli kvůli něčemu na poradě a ta s remcáním odběhla, že je hned zpátky. Nebylo to tak úplně poprvé, když na sekretariátu dělala nepravosti. Nikdy netvrdila, že je svatoušek. A když tušila věk a ročník, a věděla obor, nebylo těžké rychle prohrabat šuplík. Popravdě byla vysoká pravděpodobnost, že ji chytí a bude mít problémy kvůli takové hlouposti, ale už byla taková. Ráda riskovala. A prováděla hlouposti pod těmi nejsebemenšími záminkami. Mohla se Dextera prostě zeptat. Nebo zajít k některému z kantorů a nenápadně to z nich vymámit, něco o tom, že spolupracují na nějakém projektu. Sice nestudovali stejný obor, ale měli společný předmět, a tak by to snad nebylo podezřelé. Celkově bylo hodně jednodušších způsobů než krást jeho kartu. Jenže kde by byla ta zábava? Navíc se potom cítila jako ninja a agent 007 v jednom. Jen doufá, že Dex nebude vyšilovat. Není to přece tak, že by ho stalkovala k němu domů a vloupala se tam, aby o něm něco zjistila, a pak ho úchylně pozorovala ve spaní jako Edward Bellu ve Stmívání. Měla nějakou úroveň.

Raději se rozhodla soustředit na photoshop, než na sebe vyzradí další kravinu. A že jich měla v zásobě dost. Když se ho omylem dotkne, možná se obhajuje, jak je u ní zvykem, trochu moc entusiasticky. Zdá se však, že to Dexter pochopí a ani se nezdá, že by s ním její dotek něco dělal.* /Takže je to omezené na dlaně?/ *Umírala zvědavostí. Ale vyptávat se by bylo příšerně netaktní i na její standardy. A tak se kousne do jazyka a odolá.* Fajn. *Vyhrne až příliš rychle a úlevně stočí pohled zpět k monitoru. Snaží se sledovat, co dělá. Některé věci jsou jí doopravdy povědomé, jak už naznačil. Pracování s vrstvami je pro ni však nové. Znala jen úplné základy, které probírali právě když v teorii zmiňovali photoshop. Problém pro ni byl, že tomu nerozuměla. Nechápala, jak to celé funguje. S počítači to zrovna moc neuměla. Práce s grafickými programy pro ni bylo jako užívat telefon. Věděla, jaké má funkce a co s ním, ale za boha by nikomu nedokázala vysvětlit, jak je to vlastně možné, že mobil takové věci umí. Pečlivě tedy sleduje, co dělá a poslouchá ho, jelikož její jedinou šancí je dokonalá paměť. Jakmile něco udělá a ona si to uloží v hlavě, už to jednoduše nezapomene. Těžko říct, zda by byla sama schopná na postup přijít, ale takhle si přesně pamatovala, k čemu je štětec, jak ho použít, jak ukládat a rušit jednotlivé vrstvy apod. Jenže její unavená mysl toho měla dnes už dost a ona se přistihne u toho, že pohled stáčí k Dexterovi. Jeho hlas je příjemný a zdá se tak jednoduše nadchnut tím, co dělá, že ji to absolutně fascinuje. Málokdy u něj viděla větší změnu výrazu, ale teď působil jednoduše spokojeně navzdory vážnosti, s kterou k výkladu přistupoval. Šlo poznat, jak důležité pro něj je fotografování a postproces úpravy fotek. Milovala focení a dokázala se pro něj nadchnout, ale nikdy to nebyla niterná vášeň. Byla něčemu ve svém životě takto oddaná? Snad svému malování. Plátnům, skicám, obrazům, které nikdo nikdy nespatří. Dokázala by rozeznat jednoho známého malíře od druhého jen čistě na základě rozdílných způsobů tahů štětce na plátně. A přesto by o tom nikomu nedokázala jen tak vyprávět, jen by malby tiše obdivovala. V hrudi ji hlodalo něco nepříjemného. Snad závist?* /Jsi ubohá./ *Pomyslí si otráveně. Neměla by mu závidět, že se o svůj životní cíl, svou vášeň, dokáže tak prostě podělit a ona to nedokázala. Jako někdo, kdo si tak zakládal na upřímnosti musela být příšerný pokrytec, protože si to nejdůležitější nechávala pro sebe.

Chce se napít, ale zjistí, že káva už jí došla.* Myslím, že to chápu. *Ujistí ho.* Můžu? *Zeptá se. Netuší, zda jeho nošení rukavic třeba nesouvisí s germofobií. Pak by asi nechtěl, aby se dotýkala jeho věcí. Ale nevšimla si, že by s sebou nosil třeba dezinfekci či vlhčené ubrousky. Půjčí si tedy na chvíli notebook a předvede v podstatě to samé, co jí ukazoval on, jen teď již zvolí barvy, jas, saturaci a vše ostatní dle svého uvážení. Není to zas tak jiné od lightroomu, ale nabízí jí to víc možností a jemnější nuance. V zásadě se těšila, až k tomu sama sedne a pořádně si vyhraje.* Nevím, zda toho do hlavy dneska dostanu ještě víc. *Přizná bez rozpaků.* Ale chápu základy, hádám. A kdybych si s něčím nevěděla rady, můžu ti napsat. *Zhodnotí a odtáhne se od monitoru. Znovu lehce drbne do jeho ramene, ale tentokrát z toho nedělá vědu, když ví, že z toho posledně nevyšiloval.* Pokud tě samozřejmě nebudu rušit. *Zaškubou jí koutky. Oběma snad bylo jasné, že by jí bylo jedno, kdyby rušila. Bylo na něm, zda jí odpoví nebo jí zvedne telefon, ale jakmile to udělá, nebude se cítit provinile, kdyby ho snad vyrušila od něčeho důležitého. Vezme šálek od kávy a odnese ho umýt. Rozhodne se, že by mohla to téma začít opatrně. Jedna otázka a dost. A příště možná zase jedna. Dokud si neposkládá příběh. Vadí jí, že mu neuvidí do obličeje, ale zároveň k ní možná bude upřímnější právě, když na něj nebude zvídavě hledět.* Není to moje věc. *Což samozřejmě dost jasně naznačuje, že by to měla nechat být, ale to by pak nebyla Sigrid.* Ale ty rukavice... je to spíš kvůli prostředí nebo lidem? *Skousne si ret. Jen ho chtěla pochopit. Alespoň si to namlouvala, aby omluvila svou chorobnou zvědavost a nedostatek sebekontroly.*

*Sigrid je skutečně jedinečná osobnost, to si Dexter uvědomoval od jejich prvního setkání, ovšem dívka ho nepřestává překvapovat. Ani se nemusí ptát, jak zjistila jeho příjmení, jako obvykle totiž přebírá iniciativu sama a popisuje mu kuriózní plán, sic velice zkratkovitě, jak se dostala k jeho dokumentům a zjistila, s kým vlastně má tu čest. Chvíli neví, jak na to reagovat, a tak na ni jen párkrát zamrká, zatímco si rovná myšlenky.* /Na druhou stranu… překvapuje mě to vůbec?/ *pomyslí si a s politováním musí usoudit, že ne, ani trochu. Nezná Sigrid sice dobře, jakože vůbec, a stále má pocit, že se v tomhle všem ocitl tak jako omylem (nebo s pomocí osudu, kdoví), ale dívce se nedá upřít, že jí neplecha přímo čišela z očí, a tak byl takový komplikovaný postup k vymámení jeho příjmení něčím, co se dalo tak akorát očekávat, pokud by Dexter kdy dřív přemýšlel nad tím, že by se jí možná zachtělo znát jeho příjmení.* Úctyhodný, *podotkne ve výsledku. Její oddanost hledání těch co možná nejsložitějších způsobů k dosažení svého, to tím myslí. A i když, pravda, ohledně toho má trochu smíšené pocity, jako obvykle dělá, že se ho to vlastně až zase tolik netýká. I když mu zrovna brouzdají hlavou myšlenky, co všechno by si na něj byla schopna zjistit, kdyby chtěla.* /A to si člověk myslí, že je před tímhle jakž takž chráněnej, když neleze na sociální sítě…/ *Proto má Dex účet možná tak na DeviantArtu, kam sdílí své fotografie, ač to není tak úspěšné jako třeba Instagram. Ale jak se ukazuje, je mu to houby platné, protože očividně je i tak víceméně jednoduché si na něj něco najít, když se k tomu někdo vážně upne. Ač tam toho na něj nemůže být zase tolik, ne? Možná tak druhé jméno, to ho pravděpodobně stresuje ze všech informací v jeho dokumentech úplně nejvíc.*
*Na víc se ale neptá, pro klid své duše, a radši se od náramku přesune k tomu, co je opravdovým důvodem jejich setkání. A přestože nepatří mezi kontaktní lidi a v mnoha případech mu jsou doteky nepříjemné, tentokrát to prostě přejde. Nechmátla na něj schválně, jen aby viděla jeho reakci, to mu je jasné, že se nesnažila narušit jeho osobní prostor prostě proto, že mohla. Jistě, ocenil by, kdyby se to neopakovalo, ale její omluvy a následující reakce mu napovídají, že si tento jeho myšlenkový pochod snad uvědomuje sama. A tak… tak se jí prostě rozhodne v tomhle věřit, jakkoli si u toho říká, že to je poněkud unáhlené rozhodnutí. Se Sigrid šijí totiž roupy a neplecha jí není cizí, to už ví docela dobře. Alespoň na chvíli to vše ale ustupuje stranou, když se dostanou k tomu, aby ji Dexter seznámil s možnostmi úpravy fotek ve Photoshopu. Doufá, že jí to k něčemu bude, že se jí podaří tu fotku zachránit a nebude muset čekat… no, na další příležitost nějakou takovou fotku pořídit. V tom už by jí tak úplně pomoct nemohl, z mnoha různých důvodů, počínaje třeba tím, že na takové věci… prostě není. Vypadá to však, že se hypotetickému řešení „co kdyby Photoshop nestačil“ nebudou muset věnovat – Sigrid snad pochopila vše, co jí ukázal, a tak pokývne a přisune notebook k ní, aby měla plné pole působnosti a pořádný rozmach v cestách magie úpravy fotek. On mezitím dál upíjí ze svého šálku čaje a po očku sleduje její počínání, i když barevné nuance vidí spíše tak, že nevidí. Ale to mu ve výsledku v ničem nevadí: trénuje oko, sleduje, jaké barvy volí a jak je s nimi spokojená. Přestože si velice podrobně prošel barevnou teorií, ve světě fotografie musí být vždy pečlivý a aktuální a svědomitý. Zjišťuje, jaké číselné údaje na posuvnících se jí zamlouvají nejvíce, aby měl později nový vhled do vlastní barevné úpravy. Pořád bude potřebovat konzultaci, jistě, protože je paličák a zásadně odmítá své fotky fotit nebo později upravovat do černobílé, ale doufá, že by mu to mohlo pomoct, aby měl jasnější představu, jak přesně s barvami vlastně hýbe.*
*Přikývne. Neočekával přeci, že by se ze Sigrid stal v nějaké té půlhodině mistr Photoshopu, navíc působila poněkud unaveně. Očividně má dost energie na to, aby však zkoušela své meze – ale stejně jako předtím, ani teď se po jejím dotyku nijak neožene nebo neodtáhne. Snaží se působit aspoň trochu normálně, však těžko říct, zda mu to vychází, když je tak jako tak opředen nejednou podivností. Možná ne tak jako děti ze sirotčince slečny Peregrinové, ale aspoň jeho nevlastní sestra Victoria říkala, že by tam jednoduše zapadl a že na to ani nepotřebuje být lehčí než vzduch nebo v sobě mít včelí úl. Dexter si naopak myslel, že by tam skvěle zapadl jeho bratranec Ábel a to hlavně proto, že nemusí být ani trochu podivný na to, aby si úl v sobě samém založil. Třeba po kapsách.* /Kde je tomu zapálenému včelaři konec?/ *Jenže to až moc dobře ví, tam někde v Norsku ne zrovna blízko, ale ani ne úplně daleko jedné rybářské vesničky, kde si vesele poskakuje svým víceméně nekomplikovaným životem. Ale na to teď není úplně vhodná chvíle myslet, když je ve společnosti, že ano, a měl by odpovídat. Nebo se o to aspoň snažit.* Došla jsi aspoň k něčemu použitelnějšímu? *zeptá se místo toho, aby nějak reagoval na to, že mu třeba ještě někdy v budoucnu napíše. Je mu čím dál tím jasnější, že jakýkoli odpor je marný. Prostě se s tím smiřuje. Na oko před sebou samým nerad, ale ve výsledku… hrozně dlouho neměl společnost. Tedy, jistě, bavil se s jakýmsi Willem ve studovně, jenže to bylo jednou a od té doby mu ještě nevrátil jeho diář, nijak ho nekontaktoval. Asi mu je trochu trapné, že se o toho neznámého dospělého člověka staral jak nějaká mamka, a teď by mu měl ještě dát vědět, že má jeho diář… Popravdě už nějakou chvíli zvažoval, že ho tak jako omylem taky zapomene ve studovně a bude doufat, že se dostane tam, kam patří. A kdyby hned ne, nejspíš by na něj narazil nějaký zodpovědnější a méně socially awkward student, který by jej Williamovi určitě vrátil bez skrupulí, no ne? Sigrid vypadala jako někdo, kdo není socially awkward!* /Nemůžu to prostě hodit na ni? Jako protislužbu za ten Photoshop?/ *napadne ho, ale i on si uvědomuje, že to je asi poněkud nemístné a neměl by házet svou „zodpovědnost“ na někoho jiného, kdo s tím nemá vůbec nic společného. O svém diářovém problémku tedy pomlčí.*
*Stejně by asi neměl úplně čas se tomu věnovat, Sigrid má vždycky co říct, koneckonců. Neubrání se povytažení jednoho obočí už jen nad tím začátkem, který mu dívka předestřela. Není to její věc… v tom případě ho vážně zajímá, s čím se vytasí: v duchu si už tvoří seznam „není to moje věc“ záležitostí, na které by se ho mohla chtít zeptat. Odškrtává si okruh rukavic, ten totiž sedí hned na prvním místě nejvíce nadnášených dotazů.* Kvůli lidem. *Krátce se odmlčí, než pokračuje.* Nemůžu nechat otisky na místě činu. *Pokrčí rameny; když už všechny ve spojitosti s jeho jménem napadá jistý vrah, že ano. Byl to snad pokus o vtip? Dost možná. I když, pravda, logika za ním je poněkud nepraktická, protože všichni asi aspoň tuší, že se kolem potuluje podivín, co nosí 24/7 rukavice a důkazy z vláken a yada yada, ale to je jedno! No tak, Dex se snaží žertovat, to se musí ocenit víc než jakákoli možná racionalita za jeho slovy! Nějaká rozpustilost mu ale nemůže vydržet dlouho, i když by to možná bylo hezké, a tak nedlouho poté zase zvážní. Promne si ruce.* Asi hlavně kvůli mně samotnému. Kvůli lidem asi taky. Je to… komplikované. *Ne, vlastně to bylo ohromně jednoduché, ten důvod. Ale mluvit o něm? To už zase tolik ne. Nasadí tedy výraz, který snad jasně značí, že by to nerad nadále rozebíral.*

*Věděla, že její cesta za jeho příjmením byla poněkud trnitá. Ale na sociálních sítích neměl účty, anebo je nedokázala jen dle jeho jména dohledat. První co ji napadlo, bylo, že musí mít určitě jako všichni ostatní založenou studijní kartu. Jelikož na sekretariátu byla již několikrát, věděla, že karty se uchovávají jak elektronicky, tak i ve fyzické formě. Sekretářka patřila k těm lidem, kteří bytostně nevěřili všem technologiím a zastávali názor, že elektronika jednoho dne úplně selže, internet padne a všichni se budeme muset vrátit k tomu, jak to bylo kdysi a chtěla být připravená. Trochu to přeháněla, ale Sigrid musela uznat, že v případě nějaké poruchy serveru je dobré mít i papírovou zálohu všech dat. A dovolilo jí to dostat se k tomu, co potřebovala. Jednou se zkusila dostat i do počítače, ale byl opatřen heslem a nemohla spoléhat na to, že bude mít štěstí a sekretářka nechá monitor odemčený, ne při její paranoidní povaze. A tak to vážně riskla a prohrabala šuplík, složku si narvala do tašky a doma ji v klidu prostudovala. Nebylo tam samozřejmě moc údajů. Jméno, příjmení, trvalé bydliště a korespondenční adresa, takže by mohl být Dexter vážně rád, že mu nestepovala před barákem, že chce jít nakupovat a potřebuje doprovod. Dále výsledek příjímacích zkoušek, kde musela obdivovat jeho výsledky, a seznam zapsaných předmětů na semestr. Taky tam stálo, že má nějakou úlevu vzhledem k doložené zprávě od doktora, ta však nebyla součástí, nejspíš patřila do jiné souhrné složky. To ji mrzelo, ale pak se cítila provinile, že by mu až tak lezla do soukromí. Nejspíše měl jako mnoho jiných studentů dyslexii nebo nějaké zdravotní problémy, díky kterým měl propustku z tělocviku. I ona měla jisté hranice. Nemohla se až tak moc rýpat v jeho životě, když už tak vlastně nezákonně narušila jeho soukromí. Složku se jí podařilo zase vrátit, aniž by si toho někdo všiml, takže se opravdu cítila jako tajný agent nebo naopak nějaký geniální zločinek. Mohla samozřejmě jméno zjistit jednodušeji, ale byla by to taková zábava? Ne! Občas vážně nemělo smysl snažit se pochopit její myšlenkové pochody, jednala impulzivně a bez rozmyslu.* Že jo? *Spokojeně se uculila za to, že to ocenil.* Ale neboj, nic moc o tobě nevím kromě příjemní. No, ještě kde bydlíš. *Uzná nakonec upřímně a skousne si ret.* To zní jako bych byla hrozný stalker. Ale tak to není. Aspoň myslím. Stalker je svou obětí posedlý, ne? To já nejsem. Jako že mám tě v oblibě, ale asi nepotřebuju vědět všechno, ani s tebou trávit veškerý čas. Ale hmm, možná jsem trochu divná. *Zamyslí se, ale nezdá se, že by ji tohle zjištění nějak trápilo. Už to párkrát slyšela, a dokonce to považovala od jiných lidí i za lichotku. Zapadnou dnes uměl každý, být výjimečný už ne.

Rozhodne se věnovat photoshopu, aby fotky náležitě upravila. Od přírody je nerozhodná, často proto vybírá namátkově, ale ohledně tohoto projektu to tak dělat nechce. Potřebuje, aby to bylo perfektní. A tak když se u finální verze na chvíli sekne, zda snížit vibrance či ji nechat tak, jak je, asi pětkrát to udělá a zase vrátí o krok zpět.* Ahh, co myslíš ty? Která verze je lepší? *Rozhodne se ho zeptat. Dle ní původní verze měla krásně syté barvy a výrazný kontrast, který vše správně podtrhoval, vynikala díky tomu jistá strohost, ale v jednoduchosti byla síla, no ne? Po úpravě byly barvy chladnějšího nádechu a celá scéna na ni působila více snově, jako když člověk ráno vstane a rozespalýma a stále napůl zavřenýma očima hledí na svět. Nakonec si přeci jen vybere a fotky uloží a stáhne zpět na flešku. Na víc dnes nemá energii, ale podařilo se jí díky vrstvám vychytat pár much, které ji na tom všem trápily. Rozhodně je ráda, že se nerozhodla fotky z frustrace smazat. Už jen protože nemá ponětí, kdy se jí podaří nafotit něco nového. Proto si to vybrala jako závěrečný projekt, za rok se jí snad podaří nasbírat alespoň čtyři různé série. Co se týkalo jejího sexuálního života, neměla zrovna nouzi o partnery, pokud chtěla, spíše o čas. Hodně flirtovala, ale málokdy se stalo, že by to doopravdy vygradovalo společnou nocí. Ale to Dexterovi vysvětlovat nehodlala, už dávno se neomlouvala za to, jaká byla. Někdo ji za jejími zády pomlouval, že je děvka? Fajn, ať si to užije. Měla svou hlavu na to, aby si na sebe udělala názor, nepotřebovala k tomu ostatní lidi, aby jí napovídali.

Všimne si, že se napjal, když se kolem něj protáhla a lehce se otřela o rameno. Nedělala to schválně, ale zdálo se, že tohle dokáže snést a bylo by trapné se za to omlouvat znovu. Neuměl však ovládat své reakce a výrazy tolik, co si asi myslel, vždycky poznala, že mu něco vadí. Možná to bylo právě v té zjevné snaze o to působit, že se nic neděje, až bylo okamžitě vidět, že se vlastně něco děje.*Jasně, myslím, že to půjde. Vážně děkuju. *Usměje se na něj a poklidí nádobí. Dexter jí teď přijde trochu zamyšlený, a tak sama mlčí a v klidu za barem vše uklidí, aby se zítra nemusela s nikým hádat o tom, jaký tu nechala nepořádek. Nakonec však neodolá a zeptá se ho na to, co jí už dlouho hlodalo v hlavě. Jen jednu otázku, to přeci není tak moc, nešťourá se v jeho charakteru, ne? Tím se alespoň falešně konejší. Zaškubou jí koutky nad její odpovědí.* Aaaale nejsou na to lepší latexové rukavice? I když to pak taky člověk nechá otisky uvnitř té rukavice, že? To jsem rozhodně viděla v nějaké kriminálce! *Vzpomene si zamyšleně.* Ale víš, že někdo by tě na sériového vraha tipl? Tichý, zamyšlený, jako sociopat. *Zamumlá rádoby tajemně. Líbí se jí ten náznak úsměvu na jeho rtech. Změkčuje to jeho rysy a dělá ho to přístupnějším. Bude muset přijít na způsob, jak ho rozesmát. Chtěla by vědět, jak zní jeho smích. Hodil by se jí k němu nějaký hrdelní, tak trochu nevěřícný, jako by snad ani sám netušil, jak je možné, že se směje. Když však zvážní, jí samotné pomine dobrá nálada.* Jo, život je komplikovaný. *Prohlásí měkce, nechce ho ranit ani urazit. Opře si lokty o pult a smutně ho pozoruje. Lítost v jejím pohledu se však netýká jeho problému s doteky, spíše toho, že je tak skleslý. Byla kontaktní osobou a právě prožívala muka nad prostým faktem, že je pro ni nedostupný.* Ale... netvař se tak tragicky. Nesnesu to. *Obejde ten pult. A udělá, co je pro ni typické. Pokusí se rozehnat hutnou atmosféru tím, že bude vtipkovat. Rozpřáhne ruce.* Vážně. Žádná vnitřní muka. Jinak bych tě musela obejmout. Pevně. Možná bych ti dala i PUSU. A to vážně nechceš. *Udělá k němu výhružně krok blíž, přičemž jí škubou koutky.* Ha? Neboj, to bych neudělala. Ale ráda bych. Vypadal si jako spráskané štěně. A to člověk chce pomazlit a podrbat za ušima, aby mu bylo líp, ale já to musím nějak udělat slovně, což je hrozný, jsem ukecaná, ale vlastně to se slovy vůbec neumím, což je fakt ironie. *Opře se zády o stůl.* Ale je mi to líto. Že je to tak komplikovaný a ještě víc ti ty komplikace komplikují už tak dost komplikovaný život. A kdyby náhodou něco, umím i poslouchat, čestný skautský. *Přísahá.* I když nejsem skaut, ale tak chápeme se, štěňátko. *Pokrčí lehce rozpačitě rameny.* Takže kdyby toho moc, můžeš se někdy stavit, hodím ti pamlsek a nechám tě obsadit mi gauč a můžeš se vypovídat a tak. *Ne, vážně to neuměla. Její podpora většinou spočívala v tom, že lidi rozveselovala, ne jim byla tichou oporou, ale to neznamenalo, že by to pro kamaráda neudělala.* Ale teď už je fakt pozdě. Nechtěla jsem tě tak zdržet. *Podotkne, když si všimne, jak moc se posunuly ručičky na hodinách.* Asi bychom měli jít. *Zhodnotí to, ale nechá to na něm. Co kdyby si třeba fakt ještě chtěl povídat? I když to nebylo pravděpodobné. Naneštěstí či naštěstí ani netušila.*

*Inu… existovaly i jednodušší způsoby, jak si o člověku zjistit první poslední, ale když už se Sigrid jednou rozhodla pro tuhle, to nejmenší, co mohl udělat, bylo nechat to být. Ve výsledku to už stejně lepší ani horší nebude, pakliže by se pro takový kousek nerozhodla z nějakého důvodu znovu. Tak či onak, nezbývá mu nic jiného, než možná tak přijmout, že to udělala a zjistila si tímhle způsobem jeho příjmení. A jak z ní i poté leze, bydliště. A Dex nepochybuje, že tam vyčetla i jiné věci, které by si možná nechal rád pro sebe, ale jak již bylo řečeno, nic moc s tím stejně neudělá, a tak se může tak akorát tvářit, že se ho to týká jen zcela minimálně.* Jo, jsi divná, *odpoví jí bez zaváhání, protože ho skutečně nic lepšího, jak popsat její osobu, nenapadá. Nemyslí to ale… zle? Asi? Sám ani neví, jak to myslí, jen si je jistý, že její podivnost je úplně jiná od té jeho. Ona je nadšeně divná, energicky divná, extrovertně divná. Z objektivního pohledu mu to víceméně přijde jako ta dobrá podivnost, kterou on sám neoplývá, a kterou subjektivně vnímá jako… no, přinejmenším namáhavou. Jeho podivnost je na druhou stranu tichá, uzavřená a letargická. Získává pocit, že ani jeden z extrémů není úplně v oukeji, ale zcela upřímně, je rád, že alespoň tuší, jak víceméně zvládat své podivnosti, nějakou jinou si na starost brát úplně nechce.*
*To si už radši vezme na starost vzdělávání kolegyně fotografky v kouzlení s Photoshopem, do nějž se dívka pustila hned, jakmile si jeho instrukce otiskla do hlavy. Po očku sleduje její počínání a má pocit, že ho asi omyje, když se ho zeptá na jeho názor ohledně barevnosti. Sledoval její harakiri s posuvníkem vibrance, a tak alespoň víceméně tuší, která bije, ale ne zas tak moc, tudíž si není jistý, jak zvolit. Trochu vnitřní barvoslepé paniky ale nakonec ve výsledku zamaskuje velice diplomatickou, sic pramálo nápomocnou odpovědí:* Každá má svoje kouzlo. *A s tím pokrčí rameny a pokývne hlavou, jako by to byla ta nejhlubší a nejvíce filozofická věta světa. Jemu tak v tu chvíli připadá, protože má alespoň na chvíli pocit, že se mu podařilo vybruslit z… z čeho vlastně? Z toho, aby zcela jednoduše přiznal, že je barvoslepý? Jo, přesně z toho.* /Víš, kolik strastí by sis ulehčil, kdybys to prostě řekl?/ *promluví sám k sobě, ale vlastními radami se zpravidla neřídí, protože je přeci blbeček, tudíž nadále o svém zraku mlčí a ponechává Sigrid jejímu vlastnímu rozhodujícímu se osudu. Stejně nakonec k něčemu došla, o čemž ho také ujistí, a on si může pomalu uklízet notebook a vše ostatní, s čím přišel.* Vážně nemáš za co, *odtuší jednoduše, a zatímco ona uklízí nádobí, on se vydává na malou cestu svou myslí do stanice „Dex a socializace a jak moc to je marné“.*
*Z jeho přemýšlení ho však nakonec opět vytáhne právě Sigrid se svou otázkou ohledně jeho rukavic, kterou se Dexter dokonce i pokouší zodpovědět s humorem. Když už je tady, může se aspoň snažit pořád nepůsobit, jako že by byl nejradši někde jinde. I když… vlastně tak asi nepůsobil ani doteď, i když není zrovna výřečný nebo emotivní, ale přinejmenším se neopakovalo jejich úplně první setkání, kdy by se dal popsat jako studený čumák. Teď by to mohl být… vlažný čumák! To jde, ne?* Vůbec netuším, *odpoví, stále s tím maličko, drobňoučce, fakt jako milimetrově povytaženým koutkem úst. No co, tak by z něj byl špatný vrah, ne každý je na to stavěný, no! Holt latexové rukavice jsou luxus, který si nemůže dovolit! Nebo by jako mohl, ale… proč? Stačí mu tyhle, obyčejné látkové. Stejně se nikoho vraždit nehodlá. Asi. I když Sigrid na to může mít jiný názor, když mu popisuje kvality vraha, kterými možná i oplývá. Pokrčí rameny.* Popravdě, neslyším to poprvé. *Sice ho to nikdy netěší o moc víc, ale musí uznat, že na tom něco je. Asi tak prostě působí. Na druhou stranu… občas ho kvůli tomu někteří lidé také urychleně nechají být. Občas.*
*Zvedne k ní pohled, když se jejich tak trochu hravá konverzace zase překlene do čehosi vážnějšího. Jak tam tak stojí za pultem, kouká na něj… musí se ošít, protože lítost v jejích očích je nezaměnitelná a jemu krajně nepříjemná, přestože ví, že tím nemyslí nic zlého. Nesnaží se ho popudit, urazit, ranit, ba naopak, vyjadřuje mu jakousi podporu – a on neví, jak ji přijmout. Zavrtí hlavou.* A já zase nesnesu, jak se na mě koukáš… *Ale neříká to nijak útočně, spíše tiše, než opět skloní pohled stranou. Lítost si bere osobně, i když ví, že to je úplná pitomost. Ale nechce být litován. Když ho lidi litují, mají tendence dostávat se k němu blízko, chtějí ho podržet metaforicky i doslovně, zatímco jeho jediné přání je si s nikým už blízký nebýt. Bojí se… tolikrát už od něj život odtrhl osoby, které miloval celým svým srdcem, a má strach, že by se to mohlo stát znovu. Nechápe však, že samota a osamělost nejsou jediným řešením, ani tím nejlepším. Naštěstí Sigrid sama nějakým způsobem ví, že tohle není ideální, a že by neměli zabřednout v jeho komplexech. Zvolí sice přístup, který ho očividně trochu vyplaší, protože si v tu chvíli není jistý, jestli žertuje, či nikoli, ale pomáhá to. Rozehnat to špatné, co se mu zase pomalu, drásavě pomalu, usazuje na prsou. Nesmí si dovolit, aby to na něj dolehlo teď a tady. Později, až bude zase sám… tak ať. Ale tady ne. Jde to ale snadněji, když mu Sigrid vyhrožuje fyzickým kontaktem, až se z toho trochu posune na židli, jako by od ní. Je z toho tak vyjukaný, že ani neví, co jí na to říct.* Jsi můra, *vypadne z něj nakonec, ale stejně jako před tím, neříká to zle. Skoro by se to dalo popsat i jako pobaveně, kdyby se u toho netvářil, jako že prodělal srdeční příhodu. Ale divíte se mu? Komu by nevyskočilo srdce z hrudi, kdyby jim Sigrid řekla, že jim dá pusu? Jestli z nadšení nebo zděšení, to už je vedlejší!* Ale… dík. Kde že máš ten gauč? *Ne, že by skutečně plánoval její nabídku přijmout. On… nemluví. O tomhle ne. Ale asi tak nějak dopředu počítá s tím, že se Sigrid už nikdy nezbaví, přinejmenším ne přes svůj pobyt zde v Edinburghu, takže kdyby ji měl někdy vyzvednout u ní doma, možná by bylo fajn vědět, kde bydlí. Může si to zjistit později, až nastane nouze, ale… ať už to má za sebou!*
*I jemu oči zalétnou k hodinám.* /Hm… ani jsem si to neuvědomil,/ *pomyslí si, když vidí, jak dlouho tu seděli. Čas letí, když se člověk dobře baví, co? Těžko říct, jestli se bavil, ale pravdou je, že mu ani nedošlo, jak se posunula denní doba. Dopne zip tašky, aby mu z ní nic nevypadlo, hlavně ne jeho drahocenný notebook.* To nic, *pokrčí rameny. Aspoň měl čím vyplnit část dne. On by si sice něco našel, tak jako vždycky, ale takhle nad tím přinejmenším nemusel přemýšlet. Nebo ne tak moc.* Hm, asi bychom měli. Budeš chtít doprovodit někam… nebo tak? *Nakrčí obočí, protože si není jistý, jak na to, ale ví, že by to měl aspoň navrhnout! Ne, že by Sigrid vypadala jako nějaká dáma, co se dostává velice snadno do nesnází, ale co kdyby. Zkontroluje, že má všechno a zvedne se ze svého místa, připraven k odchodu, ať už bude dívka chtít jeho společnost i nadále, nebo odmítne.*

*Nebrala si to osobně, ale co ona kdy ano? Osvojila si v zásadě učení Čtyř dohod od Don Miguela Ruize. Pokud se tak dá označit to, že to celé četla a přišlo jí to nadmíru logické a cool. Hlavně ta část o tom, kde se píše, že jak člověk jedná, je odrazem jeho problémů a osobnosti, vidění světa, nikoli toho vašeho a vy ten emocionální jed vůbec nemusíte přijímat. V překladu to brala tak, že když se někdo choval jako kretén, mohl si za to sám a její problém to nebyl, a tak se urážky naučila ignorovat. Neměla však pocit, že by ti Dexter myslel zle. Vyslovil ta slova jako prosté neochvějné a odevzdané konstatování. Vlastně jí to trochu lichotilo. Považovala jedinečnost za kladnou vlastnost. Jak u sebe tak u něj. Pro ni totiž nezapadal do všední šedi. Měla ráda zajímavé lidi, co si pamatovala, tak už mu to sdělovala. A ať byl sebevíc odtažitý nebo nemluvný, nemohl ji tím odehnat, spíše naopak. Navíc bylo fajn mít pro jednou za přítele někoho, kdo od ní vlastně nic neočekával. Všichni ostatní známí ji znali jako extra optimistickou a energickou. S ním měla dojem, že si může dovolit být jednoduše unavená.
Upravuje fotky a v jednu dobu se rozhodne zeptat na jeho názor. Nad odpovědí si odfrkne.* Tak díky. *Zamračí se a pro jednou vypadá upřímně trucovitě. Mohl jí k tomu říct víc, proč je která verze lepší apod., to by jí mohlo pomoci si vybrat, ale ne, on zvolí nicneříkající odpověď. Jako by se snad bál, že ji urazí nebo co. Myslela si, že bude vědět líp, že už ji trochu zná. Asi nikdy nepochopí mužský. Raději zatne zuby a rozhodne se pro jednu verzi, kterou si uloží. Neměla by být trudomyslná, vždyť jí už pomohl až až. A tak se zhluboka nadechne a odežene tyhle hnusné povrchní pocity. Místo toho se na něj znovu usměje a poděkuje. Pokrčí rameny nad jeho zdvořilostní frází.* Říkáš ty. *Podle ní bylo poděkování nasnadě. Mnohem víc ji však zaujme konverzace ohledně seriových vrahů. Což je zvláštní, ale taková už ona je, navíc se tak dozví víc o něm a o to jí šlo hlavně. Nejvíc jí však překvapí jeho úsměv, nebo spíš teda to nepatrné pozvednutí koutků, díky kterému působí mnohem přístupněji a sympatičtěji. Zatraceně ráda by ho někdy rozesmála nahlas. Určitě to bude zkoušet. I kdyby si měla vzít kostým a naučit se žonglovat.* Jo, to se nedivím. Ale podle mě jsem mnohem víc vražedný typ já. Ty jsi vlastně úplně neškodný. *Což by některý muž mohl brát jako urážku, ačkoli ona to tak nemyslí, jen si mele svou, aniž by nad slovy extra rozmýšlela.* Ale já? Jsem moc nevypočitatelná, takže by u mě mohl hrozit nějaký amok, a tudíž pak i vražda v afektu. *Zhodnotí realisticky své vražedné tendence. Za chladného rozmyslu by nikoho zabít nedokázala. Měla své morální zásady. V některých ohledech možná trochu nestandardní a posunuté, ale v dalších zase pevné jako skála. A vraždu rozhodně považovala za neodpustitelný čin, musela by se tedy nacházet ve stavu pomatení mysli.* Ale sneseš. *Odbude ho se svou typickou přímočarostí.* Proč by taky ne? Protože je mi líto, že to tak máš? To je. Ale nemyslím si, že jsi kvůli tomu nějaký chudáček. Vždyť už to, že s tím denodenně bojuješ ukazuje na svým způsobem až obdivuhodný charakter a proč bych litovala někoho, kdo má víc vnitřní síly než já. *Protočí očima. Mrzelo ji, v jaké je situaci a přála by si mu pomoct, ale to neznamenalo, že si myslela, že to sám nezvládá dostatečně dobře, a je snad politováníhodný. Soucitu ale hoden byl. V tom je podle ní obrovský rozdíl. Sama však těžko snáší fakt toho, jak pokazila atmosféru, a tak se ho rozhodne trochu poškádlit. Zdá se, že to přehnala. Dexter působí na pokraji infarktu dle výrazu soudě. Ujistí ho proto raději, že žertuje. Jako by si snad zasloužil takovou poctu, aby ho políbila!* Pro tebe jen to nejlepší. *Mrkne na něj rozverně, znovu ani trochu dotčená jeho konstatováním.* Máš za co. *Uzná.* Mám hrozně pohodlný gauč, nenabízím ho jen tak někomu. *Dodá pro ujasnění. Obličej se jí při tom dotazu rozjasní opravdu jako vánoční světýlka na stromečku.* Albany Lane 36. *Je to opravdu jen kousek od galerie a do centra to odsud taky nemá daleko. Jasně, platila za ten pokoj celkem nehoráznou sumu, ale bylo těžké něco narychlo najít a zvlášť v tak dobré lokalitě. Všimne si, kolik je hodin. Zdrželi se déle, než čekala, ale popravdě jí to nevadilo. Ráda s ním trávila čas. Ale už se těšila i na to, až za ní zaklapnou dveře pokoje a bude moct odložit veškerou přetvářku a moct si odpočinout.* To je v pohodě, mám to vážně kousek. *Ujistí ho. Má dojem, že je na tom podobně jako ona. Naplnil svou denní kvótu na mezilidský kontakt.* Spíš já tě doprovodím k východu, musíme zadem. *Galerie má totiž oficiálně již zavřeno. Posbírá si věci a počká na něj, než ho dovede k východu, zhasne poslední světla a zamkne za nimi.* Ještě jednou díky a... tak.
*Pokrčí rameny. Najednou si vedle něj připadá trochu rozpačitě. Což jí není podobné. Raději sama pro sebe potřese hlavou.* Uvidíme se později. *Předkládá to jako fakt.* Zatím ahoj. *Zacouvá a mávne na něj jako minule, než se otočí a zamíří domů.*

*Byla v galerii v zásadě celý den, aby pomohla vše nachystat a doladit poslední detaily. Poslední dny ji galerie dost zaměstnávala. Měla zde brigádu a ačkoli se nejednalo zrovna o výnosnou práci, měla ji ráda. Sama studovala umění, hlavně fotografii, přestože ještě raději malovala. Jenže se nikdy neodhodlala k tomu, aby své obrazy někomu ukázala. Byla to jediná věc, kterou před světem vyloženě ukrývala. Prosadit se totiž malováním chtělo hodně talentu a štěstí, fotografování bylo snazší, a ona si jednoduše tolik nevěřila. Poprvé zde však na výstavě uvedla svůj obraz. Pod falešným jménem a po domluvě s vedoucí galerie, s níž naštěstí dobře vycházela. Nechtěla žádné peníze z výdělku, pokud se vůbec obraz prodá, kompletně předá výtěžek na charitu, ačkoli si někteří jiní umělci brali alespoň drobnou provizi. Jí by to však nepřipadalo správné. Na sebe si vzala jednoduchou černou sukni po kotníky a červený úpletový svetřík, který jí tvořil výstřih do V a odhaloval klíční kosti. Vlasy si svázala do mírně chaotického uzlu, ale nestihla si je vyžehlit, tudíž se s nimi nic moc víc dělat nedalo, smířila se s tím, že jí pár pramínků neustále utíkalo. Doplnila to drobnými zlatými řetízky kolem krku a jednoduchými prstýnky. Vzala si šampaňské a prohlížela si vystavené obrazy a jiná díla. Ačkoli pomáhala s přípravami, nestihla si z nich prohlédnout ani půlku.*

*Dnes byl oblečen velmi elegantně, když vstoupil do galerie, kde se konala charitativní akce. Člověk by si řekl, že k jeho "povolání" to moc nepasuje, ale on rád pomáhal. Svým způsobem si tak vyrovnával dluh společnosti - jak si říkal sám pro sebe, když ho přepadla podivná melancholie. Ale zrovna umění měl rád. Na takových akcích se často dali objevit opravdu úchvatný obrazy, zvlášť ještě neznámých talentů. Navíc se potřeboval nějak zabavit. Sigrid mu už po několikáté odmítla pozvání na kafe, že prý má moc práce. Nechal ji přitom, že se už dál nesnaží. On však jen vyčkával na pravou chvíli. Tmavě modré sako měl rozepnuté, pod ním ve stejné barvě vestičku i košili, jen kravata byla žlutá. Kalhoty též tmavě modré a černé polobotky. Procházel se a prohlížel si díla se sklenkou šampaňského, když najednou zahlédl známou osobu. Rty se mu zkroutily do pobaveného úšklebku. Pomalu následoval Sigrid, tak aby si ho nevšimla, až se pomalu dostal až za ní.* Já bych pochopil, že umění má přednost. *Řekne potichu a pobaveně, těsně vedle jejího ucha. Rychle se narovná a uhne na druhou stranu, než se ona otočí. Až když se otočí na druhou, zůstane na svém místě a dívá se jí do tváře s pronikavým pohledem.* Mohlo mi dojít, že tě tady najdu, když si umělecká duše. *Pousměje se a prohlédne si ji, od hlavy až k patě, a nazpět.* Sluší ti to, kamarádko. *Na slovo kamarádko dá značný důraz. Nevyznělo to ironicky, ale rozhodně to mělo zvláštní podtón.*

*Z reproduktorů hrála tlumená klasická hudba, která jen dokreslovala atmosféru. Bavilo ji procházet se kolem všech těch úchvatných uměleckých děl. Umění bylo doopravdy její vášní, jinak by ho nešla studovat. Dokázala již podle specifických tahů štětcem poznat malíře, kteří s galerií spolupracovali pravidelně, stejně tak fotografy podle způsobu kompozice nebo zvolených námětů. Sochy pro ni byly trochu novinkou, ale o to více ji zaujaly. Po očku pokukovala po svém obrazu, ale těžko říct, kolik lidí zaujal. Připojila se k ní kolegyně Claire, a tak se trochu zapovídaly. Nevšimla si, že se za ní někdo plíží. Až povědomý hlas ji lehce vylekal, nehledě na lehký závan kolínské. Ta vůně okamžitě přivolala řadu nechtěných vzpomínek. Pevně zavřela oči a ještě si přes ně dala dlaň, než se otočila.* Claire, je tento muž přijatelně oblečený? Nemá rozepnutou košili nebo tak? *Zeptá se nadmíru podezřívavě, ale jak mu mohla věřit poté, co jí posílal ty fotografie? Odmítala věřit, že by Nicolas chtěl hrát fér a těžko říct, zda by ho odradila společnost ostatních lidí. Až po zmateném ověření od kolegyně svěsila ruku a oči otevřela.* Hmm. *Dostala ze sebe.* Pracuju tady. *Odpověděla mu a řádně si ho prohlédla. Ačkoli ničím nepobuřoval, byl stále k nakousnutí, což ji trochu podráždilo. Skoro zapomněla na to, jak je atraktivní, když ho nějakou dobu neviděla.* /Kam jdeš?/ *Zamračí se na kolegyni, která se s všeříkajícím úsměvem omluví a nechá je o samotě.* /Tak to sis špatně vyložila!/ *Durdí se v duchu.* Díky. Asi má dojem, že jsme víc než kamarádi. *Napodobí jeho tón.* Ale ona se často mýlí, to je v pohodě. *Pokrčí rameny.* Očividně si myslí, že když muž vypadá natolik sexy, že by mu kde jaká ženská nechala, ať jí ho třeba strčí do zadku, tak musím mít automaticky zájem, což se samozřejmě mýlí. *Sdělí mu se svou typickou upřímností.* Ah, je tu teplo, asi si seženu něco k pití, taaakže si můžeš užívat výstavu, nerada bych rušila. *Tuší, že se ho tak snadno nezbaví, ale zkusit to může, když zamíří pryč a vezme si sklenku šampaňského od procházejícího číšníka.*

*Značně ho pobavila její reakce. Sledoval její kolegyni, jak ho prohlédla a musela konstatovat, nejspíš k smůle Sigrid, že je oblečen v pořádku. Pak však svou zas svou plnou pozornost přesunul k Sigrid. To, že si prohlédl on jí, to nebylo nic zajímavého. Projevil o ní zájem. Ale že si ho i ona prohlédla a pořádně? Na to se musel pousmát.* /Určitě kontroluje, jestli na mě nenajde něco, kvůli čemu by mě mohla vyhodit./ *Pomyslí si pobaveně s úšklebkem. Informaci, že tady pracuje si zapamatuje. Nemá problém si zjistit kdy se tu vyskytuje a objevit se tu náhodně. Jak jinak než náhodně taky, že?* Och, ale za to já nemohu. No ne, kamarádko? *Zazubí se vesele, když ho nařkne z toho, že kolegyně odešla kvůli pocitu, že je mezi nimi něco více. Rty se mu roztáhnou do velkého úsměvu, když zas slyší tu její upřímnost. Žádné téma není tabu, ani anální sex. Tuhle její část začínal mít v oblibě. Dokázala ho tím šokovat, aniž by to dal najevo. Sleduje ji, jak se vzdaluje, údajně pro pití, to sotva. Ale pro tentokrát ji nechává. Přece jen přišel koupit nějaký obraz a tak se dál rozhlédne. Nakonec najde obraz, který se mu opravdu líbí a nebude si ho kupovat jen z pocitu viny. Díval se na postavu ženy zezadu, se zvednutýma rukama, jak ji muž má v plánu nejspíš sundat ten zatracený svetr, který mu jistě překáží. Zbytek těl však měli v kouři. Značnou dobu se na něj díval a dokonce vzpomínal. Až po deseti minutách se hnul a šel k recepci.* Číslo sto deset. Myslím, že autorka je Rosie Smith. Nabízím... *Na chvilku se odmlčí a zamyslí se.* Patnáct tisíc dolarů. Když to jde na ty dobré účely. *Usměje se na paní na recepci a vyčká, až si ho zapíše, přičemž ji logicky nadiktuje své jméno. Pak se opět vydá najít Sigrid, když narazí na její kolegyni, a tak ji využije. Poprosí ji, aby nenápadně dostala Sigrid k obrazu číslo padesát. Ten byl poblíž sloupu, kde se on mohl ukrýt. Neřekl nic k jejich vztahu, ale měl svůj typický úsměv a rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by Sigrid vnímal jen jako kamarádku. Aniž by mu to odsouhlasila, tak se odebral k onu obrazu, přesněji za ten sloup, kde se schoval a vyčkával. Vzal si po cestě dvě sklenky šampaňského, kdyby jí přece jen zas bylo teplo.*

*O charitatívnej akcii mu povedala kolegyňa z práce. Je to milé dievča, ktoré vo voľnom čase pomáha práve v detských domovoch. Brodena to ako inak nadchlo a tak sa teda pripojil v tomto dobrovoľníctve. Dobrovoľníctvo je to najmä preto, že s kolegyňou si za obsluhovanie nezoberú žiadne peniaze. V kútiku duše si ale musí Broden priznať, že to nie je jediný dôvod prečo to zobral. Táto akcia sa koná akurát keď má Adam voľný víkend. Takže, aby neprišiel k nejakej úhone, je preňho lepšie ísť pracovať. Aj keď kto vie čo ho čaká potom doma.* Mne umenie veľa nehovorí. Fatk, že nie. Teda, bol som v nejakých galériach ale tam väčšinou boli na plátnach namaľovaný ľudia. A mali také oči, ktoré ťa ako keby sledovali na každom kroku. Bolo to trochu desivé. A tiež je desivá predstava, že všetci čo tam boli namaľovaný už boli mŕtvy. Nie je to zvláštne? *Rozrpáva a rozpráva na kolegu, mladého chalana, ktorý sa tvári, že ho čo chvíľa praští po hlave táckou. Broden si to ale asi ani nevšimne a naloží mu na tácku poháre s alkoholom.* Ale boli tam potom obrazy lodí. Tie sa mi fakt páčili. Bolo to niečo čo by som si dal aj do obývačky. Ale Adam nemá rád obrazy. Takže máme doma iba fikus. Nevieš ako zabrániť tomu, aby mu nepadali listy? Začal strašne opadávať a neviem čo mám s tým robiť. Je to kus stromu a proste kape. Myslíš, že niekomu chutia figy obalené v slanine? Ja som to ochutnal a neohúrilo ma to. *Zatiaľ čo pusa mu ide ako kolovrátok, naloží kolegovi poháre a na svoju tácku dá občerstvenie. A medzi nimi aj spomenuté figy. Ako náhle uloží posledný pohár kolegovi, tak zmizne od Brodena čo najrýchlejšie. Síce to Brodena na sekundu zarazí ale potom len mykne plecom, upraví si bielu košeľu, trochu si ju zapraví do čiernych nohavíc a zoberie tácku. Takto vyzbrojený vyrazí do davu. S úsmevom od ucha k uchu prechádza medzi ľuďmi a ponúka jedlo.* Nech sa páči. Odporúčam tie malé krevetky. Och, áno toto je figa v slanine. Ochutnajte. Navrchu je ricotta. Neviem či je to vegánske ale je to nejaký druh syra, takže asi áno. *Odpovedá na rôzne dotazy, v hlase mu znie veselosť a popravde z tácky mu postupne ubúda jedlo.*

*Vlastně ho neplánovala vyhodit. Pouze se ujišťovala, že mu tady nepadne k nohám, až si ho prohlédne. Naštěstí byla očividně silnější osobnost, než si o sobě sama myslela, a ačkoli mu to slušelo, dokázala to přestát s neporušenou hrdostí.* /Ačkoli se vyfik tak, až by ho jeden přefik./ *Kdo by neměl slabost pro muže v oblecích, že?* Jistěže, nemůžeš. *Nechá do hlasu proniknout stín sarkastických pochybností.* Ale ani bys jí to určitě nevyvracel, což? *Nadhodí vědoucně a potřese hlavou. Raději se odporoučí s chabou výmluvou, ale zdá se, že má štěstí a Nicolas ji nechává být. Vnitřně ji to vlastně trochu zamrzí. Ale však to sama říkala, ne? Chlapi jsou přelétaví, neudrží svou pozornost příliš dlouho. Už ho dávno omrzela. Na druhou stranu se tak mohla poddat úlevě. Nick nebyl muž, s nímž by si měla zahrávat, skončilo by to pro ni zle, nejspíš se zlomeným srdcem. Raději se soustředí na výstavu, vypije sklenku šampaňského a jde pomoc kolegyni s nějakou menší prácičkou, díky které se uklidní, i když za to částečně možná může to šampaňské. Komu záleží na tom, že tady Nick je? Je samostatná a nezávislá žena, ji to rozhodně nerozhodí! Srovná na recepci nějaké šanony, ani neví o tom, že se asi o dvě minuty mine s Nickem. Nahlédne do zapsaných částech, ačkoli jen anonymních. Konkrétní údaje o plátci se vypisují bokem, přeci jen jde o ochranu osobních údajů, ale tady jsou pouze porovnání nabízených částek. Některé jsou opravdu tučné. Ze zvědavosti vyhledá svůj obraz a málem jí vypadnou oči z důlku.* No to si děláš kozy. *Zamumlá si spíše pro sebe. Někdo očividně slušně přebral. V hrudi se jí usadí horkost, přestože si není jistá, zda se jedná o nadšení anebo počínající infarkt.* /Tolik peněz./ *Usměje se sama pro sebe a zvedne pohled ke Claire, která na ni zavolá.* Když to říkáš, kouknu na něj. *Ujistí ji, když jí doporučuje jít se podívat na obraz číslo padesát. Ale když tam dojde, přijde jí poměrně obyčejný. Velmi krásná krajinka, ale těch tu bylo více. Ačkoli technika byla určitě velmi dobrá, to musela uznat.* Nic, co bych namalovala já. *Poví si sama pro sebe. Kreslila lidi, portréty, často s notnou dávkou metaforických symbolů.*

*Nemohl si být jistý, že kolegyně vyřídí vzkaz. Ale doufal v to. Opravdu v to doufal a též, že ho neprozradí. Ale podle toho, jak se předtím dala na odchod, věřil, že jí tam prostě pošle, aniž by jeho vyzradila. A nepletl se. Brzy mohl vidět Sigrid, jak přišla k obrazu. Dal si opravdu záležet, aby si ho nevšimla a znovu si ji v poklidu prohlédl. Až mu bylo líto, že si stála zatím, že budou jen přátelé. Na druhou stranu, aspoň mohl zůstat v její blízkosti.* Taky bych tě netipl na krajinky. *Opře se mírně o sloup, aby když se otočí, ho viděla v celé své kráse.* Co si namalovala ty? Nebo tu nic nemáš? *Nečetl zrovna jména autorů. Jen toho obrazu, který chtěl získat. Teď si však pomyslel, že si je nejspíš mohl přečíst, aby zjistil, který je její. Natáhne k ní jednu ruku se skleničkou šampaňského.* Kdyby ti bylo náhodou teplo, ať nemusíš utíkat pryč a já tě zas dostávat sem. *Svým způsobem ji naznačil, že tu nestojí úplnou náhodou. Že nechodil a nebloudil po celé galerii, než ji našel. Ale že si ji nechal zavolat až přímo pod čumák.*

*Na charitativní akce chodil často. Jeho společnost otevřeně podporovala několik dobročinných organizací. Někdo by mohl říct, že se tím Nathan snažil vykoupit vlastní selhání a nezákonné činy a... měl by pravdu. Nate se už dávno smířil s tím, že skončí v plamenech pekelných, přesto musel následovat alespoň střípky svého svědomí k tomu, aby se snažil vyvážit všechny ty zavrženíhodné věci, které napáchal a přispěl na nějakou dobrou věc. Navíc vždycky oceňoval hezké věci, od oblečení, nábytku, aut, přes umění až po ženy a muže, řekněme, že měl široký záběr. Na sobě má jednoduchý tmavě šedý oblek, bílou košili a kravatu nechal doma. Jediným doplňkem byly rolexky na jeho zápěstí, které nejspíš stály více, než se tady vydraží polovina uměleckých děl. Prochází si galerii a dokonce na recepci učiní asi tři štědré nabídky. Má štěstí, nepotká zde nikoho, koho zná a je to příjemné. Jeho bratr je momentálně mimo město, jinak by tu byl nejspíš s ním, a přestože má toho blbečka celkem rád, má ho za poslední měsíc plné zuby. Museli toho spolu dávat v Haggis hodně dohromady poté, co ve svých řadách nalezli krysu. Zdálo se, že věci jsou zase pod kontrolou, ale jeden na to nemohl spoléhat.* Děkuju. *Vezme si sklenku šampaňského od procházejícího číšníka.* Dá se tu sehnat whisky? *Zeptá se ho rovnou. Ne, že by pohrdal kvalitním šumivým vínem, ale rozhodně měl své preference. Lehce se zamračí, když se zadívá do tváře mladíka. Jedná se spíše ale o znak zamyšlení. Ten muž mu byl povědomý. Na druhou stranu ho mohl zahlédnout již na nějaké jiné akci, to by nebylo nic nezvyklého.* Uhm? Ah, nemám hlad. *Zavrtí hlavou, když pohlédne na pochybné jednohubky a drobné občerstvení. Na jídlo se jeho vztah k luxusu nevztahoval, experimentoval ohledně jej jen málokdy, raději by si dal obyčejný steak, nebyl náročný, ne?*

*Nikdy nevěřila na šestý smysl ohledně toho, že vás někdo pozoruje, ale přesto měla nepříjemný pocit v zátylku. Trochu se ošila, ale nechala to plavat. Možná neměla. Dnes už podruhé ji vyděsil onen povědomý sametový baryton.* Kur.. Krucipísek, řekl ti už někdo, že bys na sebe mohl třeba trochu upozornit? Odkašlat si nebo tak? Považuju se za příliš mladou na to, abych měla infarkt. Navíc nemám našetřený na pohřeb, takže bych to ještě o chvíli ráda oddálila. *Odfrkne si a otočí se na něj. Skoro ji mrzí, že si na sebe nevzala něco lepšího. Ne, že by vypadala zle, jednalo se o hezký podzimní outfit a onen svetřík jí dělal hezký výstřih, který zvýrazňoval klíční kosti, elegantní křivku hrdla a decentně i dekolt.* Uhm. *Zamračí se. Nechtěla, aby věděl, že vůbec maluje. Moc o tom nemluvila, ale tak co už. Pokrčí neurčitě rameny.* Kreslím spíš lidi než krajinky. Často spíš černobíle, anebo jen s příměsí barvy, přijde mi, že to víc zvýrazní kontrast. *Třeba když zakomponovala ohnivý element, tak zvolila správné odstíny oranžové, žluté a červené, vlny samozřejmě byly modré, a třeba vesmír si často zasloužil temně modré nebo fialové a růžové odstíny, záleželo od situace a motivu, které si zvolila. Schválně se vyhnula odpovědi na to, zda tu nějaký obraz má. Neuměla zrovna moc lhát do očí, ale bála se, že by ho pak mohl chtít vidět. Z toho měla téměř paniku, ten obraz byl poměrně dost osobní. Zahledí se na skleničku a vezme si ji.* Snažíš se mě opít? To podruhé nebude fungovat. *Upozorní ho.* Dostávat mě sem? *Sepne jí to rychle.* Claire... já tu holku zaškrtím. *Zahudruje. Proč se měli lidé nutkání montovat do milostných životů dalších osob?* Tak v tom případě na přátelství! *Pozvedne sklenku s lehce ironickým úsměvem a vyzývavě přimhouří oči. Řekl to přeci sám, že mohou být jen kamarádi a bude mu to stačit. A ona sama doufala, že jí taktéž.* Věděl jsi, že kdysi barvy obsahovaly spoustu jedovatých složek? Malířství byla tudíž v zásadě nebezpečná profese. *Utrousí, aby vyplnila ticho.*

Neviem či v tom sú arašídy ale môžem sa opýtať kuchára. *Odpovie celkom zarazene jednej staršej paní vo veľmi drahých šatoch. Paní je celkom neodbytná. Začne mu rozprávať o svojej alergii a o tom, že môžem na to umrieť. A to Brodena trochu vydesí.* Ja vám to zistím, paní. Radšej ale asi nič nejedzte, paní. Nie sú v šampanskom arašídy? *Ukáže prstom na jej pohárik a ona sa naňho zatvári tak, že má skutočné pochybnosti o Brodenovej inteligencii. V určitom zmysle oprávnené. Broden sa ale prkene otočí a smeruje do kuchyne lenže cestou si všimne toho kolegu, ktorému dával na tácku nápoje. Zastaví sa pri ňom a otvorí pusu, aby sa ho opýtal na tie arašídy. Lenže hosť sa ozve, že nemá hlad. Pozrie na svoju tácku, na ktorej ešte polovica vecí zostala.* Jednohubky s ricottou sú úžasne, určite vám ich odporúčam. Vynikajúco sa hodia k šampanskému. Pokiaľ ale nemáte alergiu na arašídy. *Vydrkotá zo seba a pozrie konečne na kolegu.* Sú v tom arašídy? Vedel si, že niekto môže zomrieť na arašídy? A sú v šampanskom arašídy? Myslíš, že to kuchár vie? Tej paní som povedal, že to zistím, lenže Tony vravel, aby sme ho neotravovali, pretože má v kuchyni kopec práce. Trochu sa ho desím niečo opýtať najmä keď krája lososa tým obrovským nožom. Celkovo ten chlap je veľký. Nechcem ale, aby niekto zomrel. Och, ale ak môžem odporúčiť tak si nedávajte figy v slanine. *Napadne mu ešte upozorniť hosťa a až teraz sa naňho poriadne pozrie. Zmlkne. To jeho kolega využije na to aby zmizol a aby už nebol vystavený prívalu slov, ktorý sa ženie z Brodena. Broden medzi tým nakloní hlavu na jednu stranu, potom na druhú. Obzrie si hosťa od hlavu až po päty a dodatočne otvorí pusu a potom zaklapne. V jeho tvári sa odohráva mimická show až kým dospeje k záveru.* Nate? Panebože! Skoro som ťa nespoznal. Vyzeráš trochu inak ale nie zas tak inak. Začal si viac cvičiť? A tuším si aj vyrástol. Alebo aj nie. Vždy si bol vysoký. Nedávaj si ani tie krevety, podľa mňa chutia nejak divne ale buď je to tým, že sú divne ochutené alebo sú iba divné. Ale nevrav to Tonymu. Ako sa vlastne máš? *Žiarivo sa naňho usmeje. Broden sa rozhodne od detských čias zmenil. Zuby má v jednej rade a to s jeho tvárou spravilo divy. Potom ešte prišla puberta a celkom opeknel. To, že by ho Nate nemusel spoznať mu ani na um nepríde.*

*Může být rád, že se k pití vůbec dostal. Zdá se, že ho číšník úplně ignoruje, jak mele pantem.* Pardon, whisky? Najde se tu někde? *Snaží se být trpělivý, jedná se přeci jen o jednu z jeho největších předností. Uměl si vyčkat na něco, co se vyplatilo a trocha skotské bez ledu? To je zaručeně skvělá odměna za trochu čekání. Jídlo ho moc nezajímá, vzhledem k tomu, že vypadá na jeho vkus dost pochybně. On sám by byl schopen hodit kaviár psovi, jelikož to považoval za nechutný pokrm. Na někoho v jeho postavení se to možná neslušelo, ale musel uznat, že takové hamburgery na nádražní stanici o půl jedné ráno, to bylo jiné gastro porno než tyhle drobné “labužnické poklady”. Konečně však upoutá mladíkovu pozornost. Přijde si trochu nepatřičně, když si ho ten kluk prohlíží a tváří se u toho... ani neví jak, na to se ty výrazy příliš rychle střídají. Celkem škoda, jinak by mohl klučinu považovat i za pohledného. Možná byl dokonce starší, než na kolik působil díky těm roztomile rozcuchaným vlasům, ale to se těžko odhadovalo. Co ho trochu překvapí je, že ho muž zná jménem.* /Měl bych si tě pamatovat?/ *Umí své výrazy kontrolovat, a tak se jeho zvědavost mihne snad jen v jeho očích. V hlavě mu to však zuřivě šrotuje, alespoň se o to snaží, vzhledem k tomu, že kluk nezmlkne a dost mu tak ztěžuje soustředění.* /Jak kolovrátek./ *Pomyslí si podrážděně a v tu chvíli mu to cvakne. Existovala jen jedna ukecaná osobnost, která ho mohla znát, než “vyrostl”.* Brodene? *Pochybovačně nakrčí obočí. Opravdu se jednalo o nejlepšího kamaráda jeho bráchy z dětství? Rozhodně vypadal úplně jinak, než jak si Nate pamatoval. Pryč byly rovnátka, beďary a vychrtlá postava.* Nechci krevety. *Odvětí zaraženě a spíše automaticky. Mnohem raději by jednu kravatu vzal a zacpal jí ústa Brodenovi.* Ty bys nepoznal mě? A koukal ses někdy v posledních letech do zrcadla? *Zeptá se teď už mírně pobaveně, když si uvědomil, která bije. Když byl mladší, neměl Brodena rád a nedalo by se říct, že z jejich setkání má nějaký velmi vřelý a šťastný pocit u srdce, ale nevadilo mu to. Přeci jen od těch dob dost dospěl.* Mám se dobře. Nevěděl jsem, že jsi v Edinburghu, brácha se nezmínil. Copak nejste v kontaktu? *To ho trochu mate. Broden se odstěhoval před nějakou dobou, ne? Trochu ho překvapovalo, že by se Percymu neozval.*

*Pobaveně se usměje, když ji zas vyleká, ačkoliv neúmyslně. Nebyl ten typ člověka, který by na sebe jakkoliv upozorňoval. Pohyboval se ve stínech, a to i stínech společnosti, tak aby ho na vědomí vzalo málo lidí.* Rád ti ten pohřeb zaplatím. Ale myslím, že infarkt vypadá jinak. *Ušklíbne se vesele. Na infarkt byla mladá, i když ho údajně mohou mít i děti. Ale ona nevypadala jako někdo, kdo by se přežíral nezdravým jídlem, aby měl ucpané tepny. Znovu si ji musí prohlídnout, ačkoliv se přesvědčuje, že by neměl. Prostě mu to nedá. I v tomhle vypadala krásně. Zaposlouchá se do jejích slov, o tom jak ona maluje. To mu připomene obraz, který si vybral.* Já si tu dnes vyhlídl jeden obraz. Černobílý právě. *Řekne informativně. Nemá nejmenší tušení, že by mohl být od ní, když tam bylo jiné jméno. Proto to ani nemohl pronést jako narážku, ačkoliv to tak mohlo vyznít pro znalého člověka. Zaregistroval však, že mu neodpověděla, a ještě navíc uhnula pohledem z jeho očí.* /Takže tu něco má. Jen nedokáže říct, že ne? Do očí? Hmm, zvláštní./ *Zauvažuje nad tím. Nepřišlo mu, že by nedokázala přímo lhát do očí, snadno mohla lež zakecat do dalších slov.* Nemám v plánu tě opít. Ale všimla sis, že jiné pití tu neroznáší? *Poukáže na tu ironii, že jí vlastně nemohl přinést ani jiné pití. Ale mohl jít k baru a vzít něco jiného, to uznával.* Byl jsem zvědavý, jestli tě sem pošle. A jestli ti řekne o mně. *Zazubí se pobaveně. Jeho úsměv lehce opadne, když slyší její přípitek. V jeho očích je i na moment smutný výraz, který však rychle zažene.* Na přátelství. *Vydechne tiše a přiťukne si s ní. I upije zlehka ze sklenky, aby dokončil plně přípitek.* Věděl. Tvořili umění a svým způsobem se zabíjeli. *Řekl v zamyšlení. Stále v uších měl její přípitek a skoro si nadával, že souhlasil, že mu to bude stačit. Jak by mohlo? Už teď věděl, že si na sebe upletl bič, ale zatraceně krásný bič, když se znovu zadíval Sigrid do očí.*

Jak to víš? Viděl si snad někoho, kdo měl už infarkt? A nemůžou infarkty u různých lidí vypadat taky jinak? Co ty víš? Třeba se za chvíli skácím mrtvá k zemi. A chci na pohřbu zahrát Highway to hell, prosím, to bude ikonický. *Dodá ještě, kdyby náhodou přeci jen musel zařizovat její pohřeb. Nadchne ji, že si vybral obraz.* Oh, to je skvělé, peníze jdou na opravdu dobré účely! Klidně si jich pořiď víc. *Usměje se spokojeně.* Pojď, ukaž mi ho, aspoň zjistím, jestli máš dobrý vkus. I když jsem se ti líbila já a to je dobrý znamení. *Proč by měla trpět na falešnou skromnost, že? Ona byla rozhodně výhra a člověk musel mít skvělý vkus, aby ji dovedl ocenit.* I ze šampaňského se dá opít. Občas mnohem líp než z tvrdého. Víno a šampaňské stoupá do hlavy mnohem rychleji. *Což by pro ni mohlo být nebezpečné, ale neplánovala si po téhle sklence ještě další dát. Nechtěla to riskovat, už tak si kolem něj nebyla dostatečně jistá. Dost ji lákala třeba ta žlutá kravata, které vyčnívala vedle zbytku. Nejraději by si ho za ni přitáhla.* /Kontroluj myšlenky, drahá./ Claire má dojem, že je velká dohazovačka. Dej tomu chvíli, třeba mi pošle i nějakého hezkého číšníka, abych domů dneska nešla sama. *Podotkne rádoby nezaujatě, ale chce ho tím poškádlit a připomenout mu, že k němu nemá závazky. Ať už si s ní hrál a naháněl si ji tady jakkoliv, mohla by se sebrat a odejít, kdyby chtěla.* /Jo, kdybych chtěla.../ *Ale zatím ji rozhovor bavil a to byl kámen úrazu. Připije si s ním. Kdyby si nemyslela, že je to hloupost, řekla by dokonce, že jeho výraz o něco ochladl při slově přátelství. Určitě si to ale jen představovala. Navíc to pro ně dva bylo ideální uspořádání!* Zní to ale romanticky. Umřít pro něco, co z celé duše miluje, dát pro umění opravdu svůj život. *Povzdechne si. Milovala stará díla.* Jednou bych se vážně chtěla kouknout do Louvru v Paříži. *Byl to drobný sen, ale třeba si ho časem splní. Znovu odpije a bezmyšlenkovitě si olízne rty. Vydá se s ním pryč, kdyby náhodou zapomněl, určitě mu připomene, že chce vidět obraz, který si koupil. Zatrne jí však, když zastaví u toho jejího.* /To ne./ *Takhle přeci náhoda nemohla fungovat. Jak to mohl poznat?! Že je ten obraz její? Zamračí se na něj.* Tenhle sis kupovat neměl. *Zmocnilo se jí podráždění. Odložila prázdnou sklenku na tác procházejícího číšníka a zamračeně stočila pohled k Nickovi. Založila si ruce na hrudi.* Jak jsi to věděl? Řekla ti to Claire? *Vnitřně vedle podráždění hrály roli i rozpaky. Ten obraz byl poměrně intimní, ale to byla většina jejích výtvorů. A ačkoli se nedal ani zdaleka považovat za akt, přesto se do malby snažila vtisknout určitou intimitu, očekávání, vášeň a zároveň nedůvěru. Muž byl tvořen mlhou z dobrého důvodu, ačkoli mohl dívce ukázat celý nový svět, vždycky jí nakonec proklouzl mezi prsty. Byl to jen přelud.*

*Čašník, ktorý má na tácke šampanské chce Nateovi odpovedať. Ideálne mu ho chce aj doniesť, len aby sa dostal od Brodena čo najďalej. Lenže ten ho zdržuje dotazmi ohľadom arašídov. Keď sa ale Brodenova pozornosť presunie na Natea tak mladý čašník doslova utečie. Broden v tom prvotnom šoku, že vidí starého známeho, aj pomerne ticho. Lenže to skončí hneď ako sa jeho pusa znova naštartuje. Rozžiari sa ako jasné slnko a pozrie na Natea ako na svätý obrázok.* /Pamätá si ma./ *Zaplesá v duchu. V mladosti bol do Natea zamilovaný až po uši. A klamal by, ak by povedal, že to úplne vyprchalo. Lenže osud to zariadil tak, že stretol Adama.* Jasne, že som sa pozeral. Teda pri sťahovaní sa mi podarilo jedno zrkadlo rozbiť ale to už aj tak malo puknutý roh, takže by sme ho časom vymenili. Takto som to vlastne iba urýchlil. *Odpovie Nateovi na dotaz, absolútne nepochopejúc význam jeho slov. Je natoľko šťastný, že ho stretol, že by si aj poskočil. Ale to už by bolo divné aj naňho.* Som tu asi mesiac, dva. Ani neviem, strašne rýchlo to uteká. Najmä v práci. Strašne veľa turistov sem chodí, takže v podniku je vždy plno a dá to nie kedy zabrať všetkých obslúžiť. Potom ešte zájdem na takéto podobné akcie a už nemám žiadny voľný čas. *Zasmeje sa a tácku pritom nakloní až sa aj jednohubky na nej trochu pohnú.* Nie, nie sme v kontakte. Dosť ma to mrzelo. Je to už tak dávno, že ani nevie či som prestal písať ja alebo Percy. Medzi tým som sa presťahoval, znovu a nebolo to nič moc. Keď som sa prisťahoval sem tam som aj plánoval sa ozvať, lenže najskôr bolo treba všetko vybaliť, potom nájsť prácu a keď som sa dostal do práce tak tam toho bolo kopec. Keď sme pri Percym tak ako sa má? A ako sa majú starí rodičia? A čo vlastne teraz robíš? Máš rád umenie? Ja tomu totiž moc nerozumiem. Teda niektoré veci sú pekné ale asi by som si to nedal nad posteľ. Och, nevieš ako zachrániť fikus? *Rozpráva a pokladá otázky. Ak aj na niektoré nedostane odpoveď tak mu to vôbec nevadí, pretože položí ďalšie. Je radosťou bez seba, že vidí Natea a je to na ňom aj vidno.*