Apartmán - Jeremias S. Crawford

*Dnešní den byl pro Artemis docela oddechovou záležitostí, přestože nový semestr ji pomalu klepe na dveře a tím ji pomalu se blížící konec ročníku.* /Možná bych se na školu měla soustředit víc? Ach jo, co mě to napadlo si začínat vztah? Co když nebudu dost dobrá? Nebo se mu nebudu líbit? Budu moc nezkušená? Ahhh, kdyby mamka věděla, co jsme dělali u ní v práci, roztrhala by mě a už by mě nikdy nepustila ani do školy, ani domů./ *Projíždí ji myšlenkami, když se převléká z pracovní zástěry. Nejraději by se během těchto myšlenek vypařila, ale to není úplně možné. Pohledem zabloudí ke květině na židli, kam si ji položila. Dostala ji od jednoho staršího zákazníka, kterému připravovala kytici lučního kvítí pro manželku k jejich třicetiletému výročí. Byl to hrozně příjemný pán a jeho poděkování za dobře odvedenou práci koupil Artemis i jednu malou růžovou růži. Ani neměl tušení, jak jí tím zlepšil náladu. Dokonce se nedokáže přestat usmívat, když z práce odchází v nadkolenkách, džínových kraťasech, šedém tílku s úzkými ramínky a kostkovanou košilí přes to. Na nohou má klasické konversky a vlasy klasicky vlnité stažené do vysokého ohonu. Přes rameno má hozenou tašku s věcmi na převlečení, protože protentokrát její kroky nevedou na koleje, ale rovnou k Jemovi, kde má poprvé přespávat. Krve by se v ní nedořezal, kdyby věděl, jak je nervózní a zároveň šťastná. Má co dělat, aby si na cestě k jeho bytu neposkakovala, protože je jasné, že by tím zničila darovanou květinu. Rozhodla se, že si udělá spíše procházku, než se sveze autobusem, potřebuje přijít na jiné myšlenky, což se v žádném případě nedaří. Stále myslí na jejich úlet v kanceláři její mamky.* /To byla ostuda… A jak jsem to polkla./ *Její tváře znachoví, ale naštěstí už se nachází před domem, kde její přítel bydlí. Zazvoní na zvonek a při pohledu nahoru se ji úžasem otevře pusa.* /Tady někdo opravdu bydlí? V tomto? Jak si to může někdo dovolit?/ Páni. *Dostane ze sebe a ani si nevšimne, že už ve dveřích někdo stojí.*

*Vlastně už ani nevěděl, jaké to je, fungovat ve vztahu. Ještě že Artemis neměla moc s čím porovnávat, jinak by nejspíš pohořel. Přesně jak jí říkal předtím, na veřejnosti se spolu zatím moc neukazovali. Nechtěl, aby to vyvolalo řeči a on musel čelit hlavně dotazům od otce, zatímco ona nějakému tlaku od médií. Sice nebyl aristokrat ani celebrita, ale když jste člen jedné z nejbohatších rodin v Británii, lidi se vám rádi pošťourají v soukromí. S Artemis se scházeli hlavně v campuse, nejlépe stranou od ostatních, také ji navštívil v práci a jednou vytáhl na procházku k pláži. Neustále se mu v hlavě přehrávalo, jak špatný nápad nejspíš bylo do tohohle všeho se pouštět. Potom, co se stalo v tom kabinetu zuřil sám na sebe a lynčoval se, na druhou stranu stačila vzpomínka na těch pár chvil a znovu ji chtěl. Ironicky to byla nezkušená dívka, která ho vlákala do pasti, aniž by to tušila. Dneska poprvé pozval Artemis k sobě. Dokonce si dal tu práci, že uvařil. Byly to tedy jen obyčejné těstoviny s pestem, kešu oříšky a parmazánem. Až pak si uvědomil, že by oříšky mohly být alergen a jen doufal, že zrovna tenhle Artemis nemá. Jelikož je doma, má na sobě tmavé společenské kalhoty, ale je bos a má jeden ze svých oblíbených smaragdově zelených kašmírových svetrů. Vlasy už ztratily alespoň zdání upravenosti, které měl v práci, teď už byly zase nezbedně rozcuchané. Když zaslechne zvonek, přejde k němu a zvedne to.* Poslední patro. *Instruuje ji stručně, ale už si asi zvykla, že nebyl zrovna žádná mluvka. Však ona to často zastala za oba. Bydlel v jedné z luxusnějších modernizovaných budov, ačkoli se majitelé snažili zachovat původního ducha. Rádoby starý výtah se zlatou mříží, schody z mramoru. Opře se ve dveřích a rty se mu zformují do letmého úsměvu, když slyší její “páni”.* Půjdeš dál, nebo se chceš ještě chvíli rozhlížet? *Pozvedne obočí, ale ustoupí jí, aby mohla projít do bytu. Nu, je to spíše apartmán nebo loft, velký rozlehlý obývák se napojuje na kuchyň a jídelnu. Ložnice je bokem, taktéž velká koupelna a byt má vlastní terasu. Rozhodně to není něco, co by si mohl dovolit běžný student v jeho věku, ale to on přeci jen není. Ne, že by byl hrdý na to, že tohle financoval jeho otec, i když z jeho svěřeneckého fondu, ale potřeboval vlastní prostor. Doma odmítal zůstávat a byl to jeden z ústupků, na kterém se s otcem dohodli. On nastoupí na ekonomiku a management a bude moct odejít z domu. Občas bylo potřeba ustupovat. Přejde Artemis pohledem a zastaví se na nadkolenkách.* Ty se mi líbí. *V očích se mu mihne možná dokonce stopa uličnictví.* Doufám, že máš hlad. A nemáš alergii na kešu. *Pohled mu padne na kytku, kterou má v ruce a pohled mu trochu potemní. Vzala si ji z práce? Nebo ji od někoho dostala? Možná jí měl sám sehnat kytku. Sakra, vážně z tohohle vypadl.* Budeš pro ni chtít vázu? *Zeptá se jí raději zdvořile. Většinou se doteků zdržoval a byly pro Artemis spíše raritou, tentokrát si ale namotá na prsty konečky vlasů v ohonu a donutí ji lehce zaklonit hlavu, než se sehne a rty přejde po její lícní kosti k uchu.* Sluší ti to, Andílku. *Zašeptá jí, než ji pustí.* Čas večeře. *Pokývne jí a jde do kuchyně.* Posaď se. *Nabádá jí. Stůl je prostřen prostě. Nejspíš mohl být větší romantik a zapálit třeba svíčky, ale to bylo něco, čemu se od 18. vyhýbal a starých zvyků se zbavoval těžko.* Červené víno nebo bílé? *Kromě whisky bylo víno asi nejoblíbenější alkohol, navíc měl dojem, že uvolnění atmosféry ničemu neuškodí.*

*Už je to skoro půl roku, co si spolu něco začali a ačkoli spolu tráví čas docela často, stále musí být opatrní, protože media a jiní lidé by je mohli vidět. Sice s tím počítala a je s tím v pořádku, ale občas by byla raději, kdyby si mohli zajít někam ven bez strachu z ostatních lidí. Ale i tak ji největší radost udělalo to, že se zastavil u ní v práci. Celý den se pak culila jako měsíček na hnoječku a všem kolegyním bylo jasné, že mezi nimi něco je a že je do něj úplně hotová. Ale dokud jsou to jen její kolegyně, nevadí ji to. No a dnešek je také kapitola sama pro sebe. Vůbec neví, co má čekat a tak je ráda, že má v ruce alespoň tu květinu, která ji trochu odlákává od nervozity a touhy to otočit a utéct. Když ve zvonku uslyší jeho hlas, po zabzučení vejde dovnitř. Nikdy nic podobného neviděla a tak jen omámeně dojde do výtahu, který ji doveze do nejvyššího patra. Skoro přichází o dech během toho, co se rozhlíží kolem. Jako by sem nepatřila.* /Možná ještě není pozdě na to utéct./ *Jenže při této myšlence ji vyděsí hlas osoby za ní, díky čemuž málem vyskočí z kůže. Růži si přitiskne k hrudi a polekaně se otočí.* Toto mi nedělej. *Vydechne a prohlédne si Jema od hlavy až k patě. Dost patrně se začervená a pohledem uhne do strany. Od té doby, co jsou spolu je v jeho přítomnosti mnohem nervóznější, než si kdy dokázala představit.* Já, myslím, že se raději schovám u tebe. Připadám si tu, jako jehně mezi vlky. *Přizná se a s pohledem upřeným dolů kolem něj projde do vnitřních prostor. Tam ji opět málem spadne brada úžasem.* /Jak si toto někdo může dovolit? A není to moc velké pro jednoho člověka?/ *Zahloubá se v myšlenkách. Jeho další slova opět zapříčiní, že zrudne jako čerstvě uzrálé rajčátko.* Ehm, děkuju… Jsou nové. *Zašeptá a má co dělat, aby se nevsákla do jedné ze stěn.* Ne, nejsem. Naštěstí nejsem alergická na nic, nebo o tom jen nevím. *Pousměje se a až teď si uvědomí, že vlastně nic pořádně nejedla. Má co dělat, aby zabránila opravdu hlasitému zakručení žaludku. Pohled zvedne k Jemovi, který vypadá zamyšleně a trochu podrážděně. Zkusí sledovat jeho pohled, který vede na růži v jejích rukou.* Jestli mohu poprosit. Dostala jsem ji v práci od jednoho staršího zákazníka, který po mně chtěl malou kytici pro manželku k výročí. Prý se mu líbila a za odměnu mi dal tuto růži, že jí jsem dost podobná. *Uculí se, ale zároveň její tvář ozdobí spokojený úsměv. Má z ní opravdovou radost. Ani si neuvědomí, že se Jem mezitím přiblížil mnohem blíže k ní, takže je překvapená, když se její hlava zakloní dozadu. Při teplých rtech na svém krku se neubrání lehkému zasténání a po celém těle ji přeběhne vzrušení v podobě husí kůže. Trochu nervózně zatěká očima po místnosti, než se konečně vydá za ním do kuchyně a neposadí se ke stolu. Růži položí po své levici.* Asi poprosím o červené. *Vykoktá ze sebe, stále se cítí nejistě.* Ehm… Pročpak si mě dneska pozval? *Zeptá se zvědavě, ale velmi opatrně. Nikdy neví, na co se může a nemůže zeptat. Ale má za to, že kvůli večeři tu dnes není.* /Že by ten půl rok byl dlouhý a chce něco víc?/ *Kdyby ji to došlo dříve, mohla by si na sebe vzít něco trochu slavnostnějšího.* A jaký si dnes měl den v práci? *Zeptá se ještě, aby konverzace během jídla nijak nestála.*

*S lehkým pobavením sleduje, jak se Artemis s údivem rozhlíží, dokonce mu výmluvně škubne koutek, když se lekne jeho hlasu.* Nemám na tebe mluvit absolutně normálním tónem? *Pozvedne obočí.* Spíš já bych si měl stěžovat. Svůj zájem a obdiv věnuješ hezkému domu a já jako tvůj přítel přijdu na ocet. *Pokroutí nesouhlasně hlavou.* Proč pak to? *Zeptá se jí. Je na tenhle luxus zvyklý tak nějak od malička, proto mu to nepřijde divné a nedocvakne mu, že pro Temi by to snad mohlo být trochu zvláštní. Raději ji vpustí do bytu a znovu by ho nenapadlo, že by se snad nad rozměry mohla cítit udiveně. Měl rád otevřený prostor a moderní vzezření, navíc byl byt celkem dost blízko univerzitě a měl terasu, což preferoval, byl při výběru jeho preferovanou volbou. Navíc Jem nebyl někdo, kdo trpěl na samotu, prázdný prostor ho nedeprimoval.* Mhm. *Působila v těch nadholenkách možná trochu jako postava z anime nebo nezbedná školačka, rozhodně lepší než ty její obvyklé neforemné šaty, i když tedy zrovna ta volná košile by nemusela být.* Dobře. *Zrovna alergii na ořechy by asi dávno zjistili, bývá to dost agresivní alergie. Když vidí, jak pečlivě ochraňuje kvítek, zacítí iracionální stopu žárlivosti. Vždyť ale ani nevěděl, zda ji od někoho dostala, nebo si jen vzala z práce, proboha. Hloupé pocity, bez nich měl vážně život pohodlnější.* Aha. *Nevěděl, zda cítit úlevu nebo podráždění. Dostala ji od muže, na druhou stranu ne takového, který by se dal považovat za konkurenci. Nakonec se rozhodne nechat to plavat, nebude přeci podezírat nějakého šedesátníka, že mu balí holku.Jeho podvědomí ho však i tak náplní nutkáním, kterému vyhoví, když ji zakloní hlavu a rty přejde po krku, tváři až k uchu. Její drobné zasténání ho potěší, ale víc nyní neudělá, místo toho ji pustí a zamíří do kuchyně, kde najde vyšší sklenici, do které napustí vodu, aby si do ní mohla dát kytku. Žádnou vázu tady bohužel neměl, nepatřil zrovna mezi lidi, kteří by si květiny pravidelně kupovali.* Tak tedy červené. *Má zde modrý portugal, který vytáhne z malé chladicí skříně. Na udržování vína při správné teplotě dbá, nepatří k neznabohům, co by ho nechali jen při pokojové teplotě. Stejně opatrně přistupuje k whisky, kterou by si nikdy nedal s ledem. Otevře lahev a nalije jim oběma sklenku. Je celkem dobrý v ovládání výrazu, tudíž překvapení nad jejím dotazem nedá moc znát.* Už spolu chvíli jsme, měl jsem dojem, že bys mohla chtít přijít. *Skoro by si nervózně promnul zátylek. Neměl zrovna moc zkušeností s normálním randěním.* Navečeříme se, můžeme se podívat na film, nebo si povídat. Pokud budeš chtít, zavolám ti potom taxík, abys mohla jet domů. A pokud nebudeš chtít, můžeš tu přespat. Ale to nemusi znamenat nic... co nechceš. *Zvolí opatrná slova. Popravdě nevěděl, jak k ní přistupovat. Kdyby už měla svoje poprvé za sebou, bylo by to snazší, věděla by, co očekávat, ale jak ji měl připravit a vybrat s ní vhodnou scénu, když vlastně ani netušila, co by jí mohlo být příjemné. Díky bohu za to víno, sám se potřebuje napít. Začne jim chystat jídlo na talíř, prvně samozřejmě jí, než se se svou porcí posadí naproti ní.* Stejně únavný a poněkud jednotvárný jakojakoo obvykle. *Nemohl říct, že neměl tu práci rád, jen nebyla zrovna jeho vysněná. A možná kdyby měl už hlavní slovo a mohl dělat věci po svém, bylo by to lepší, takhle ho stále štvalo, že se musí podřizovat svému otci, vyloženě odporovat mu nedokázal. Přizvedne sklenku.* Nějaký přípitek? *Napadal ho jen samý kýč, ale kdo ví, co si přála ona. Odpije vína, které má příjemně hořko-sladký tón.* Dobrou chuť. *Popřeje jí. Je zvyklý jíst v tichosti, ale zároveň mu přijde, že je Temi nějaká nesvá a chce se vyvarovat trapného ticha.* Jaké máš plány na víkend? *Zeptá se jí tedy. Možná by mohli něco podniknout, pokud si na něj najde při práci a škole čas. V galerii byla jedna výstava, která ho zaujala, ale nevěděl, jak moc to Artemis přijde zajímavé. Byl zvyklý spíš na to, že jeho obvyklé koníčky ostatní dívky moc nezajímaly.*

*Opravdu ji zaujalo, jak ten komplex bytů je ohromný. Nejen zvenčí, ale ještě i zevnitř. Jak se tam něco takového může proboha vejít a jak si to ti lidé dokáží dovolit? Oni sami mají celkem velký dům, ale je to na venkově, kde si to může dovolit být velké. Z úžasu ji vytrhne až Jemův hlas, kterého se lekne a z toho důvodu sebou i viditelně trhne.* Ne, nemáš mě děsit tím, že promluvíš jen tak z ničeho nic, když vidíš, že je člověk vědomím úplně někde jinde. *Nafoukne na portest tváře a i by si založila ruce na prsou, kdyby ale Jema neviděla tak hrozně ráda.* Ale když… Tebe vídám docela často, ale něco takového vidím poprvé. Nejsem na to zvyklá, navíc musíš sám uznat, že to tu je skutečně ohromné. /Navíc moc dobře víš, že já jsem zvyklá na velkou přírodu, ne na velké budovy. Zvlášť takto ozdobené./ Protože jsem venkovan žijící ve městě, ale nejsem člověk vyžívající se v takovém luxusu. Navíc se na mě podívej. *Ukáže na svoje oblečení. Myslela si, že to ráno bude dobrá volba, ale teď si tím vůbec není jistá. Spíš si připadá jako klaun.* /Měla bych se otočit a jít se raději převléknout./ Nemusíš se o mě dát. Kdybych nějakou alergii měla, zjistila bych ji velmi rychle, protože u nás se jí všechno a zvířat máme víc, než dost. *Usměje se na něj opět zářivě, jakmile je v bezpečí bytu a nemá dojem, že je může někdo sledovat. I když v tak velké místnosti si člověk nikdy nemohl být úplně jistý.* Ještě se mi to nestalo, ale ten pán byl s květinami pro svou paní tak ztracený, že jsem ho nemohla nechat se dál trápit. A nečekala jsem, že mi jednu takovou květinu dá taky. Ale udělala mi hroznou radost a díky ní jsem pak přežila i zbytek dne. *Vysvětlí mu ještě, aby neměl obavy nebo potřebu se bát. Ten pán vypadal skutečně zamilovaně a vypadal jako jeden z těch lidí, kterým manželství vydrží až do konce života. Co ale i tak nečeká, jsou Jemovi rty na jejím krku. Slastně zasténá, jelikož krk se stal její velkou slabinou, přímo vybízející k takovým polibkům. Ten ale netrvá dlouho a za chvíli následuje svého přítele do nedaleké kuchyně. Popravdě moc neví, jaké víno by si dala, vypije skoro vše a zároveň neví, jaké má rád Jem, a jaké má v nabídce, ale k špagetám se asi nejvíce hodilo červené víno, takže zvolila to.* No to sice ano, ale jen kvůli tomu, že bych to chtěla já, bys to úplně neudělal… takže… něco slavíme, nebo si mě pozval jen tak, neboooo máš se mnou nějaké plány? *Zvedne obočí a všechny varianty říká váhavě a trochu i tiše, protože si není jistá, zda je každá z nich nějakým způsobem reálná. Slavit se dá cokoliv, ale výročí ještě nemají, co tak ví. Kdyby to bylo jen tak, nevařil by se s dobrým jídlem… takže nejvíce pravděpodobné musely být ony plány.* Nic co nechci? *Nakloní hlavu nechápavě na stranu a opět má kukuč štěněte.* Já bych tu ale ráda přespala… kdybych ti… nepřekážela. *Pohledem zabloudí ke špičkám bot a trochu se zavlní. Vlastně to byl docela i její sen, spát s ním v jedné posteli.* Jak to? *Zeptá se starostlivě a podívá se na něj z druhé strany stolu. Nerada ho viděla vyčerpaného.* Hmmm, přípitek… Tak co na dnešní povedený večer? *Zvedne skleničku a při přípitku se trochu napije, aby zjistila, jak dobré vlastně to víno je. A skutečně, jen co se tekutina dotkla jejího jazyka, tvář se jí rozzářila.* To víno je skutečně vynikající. *Usměje se a popřeje i Jemovi dobrou chuť, než se pustí do jídla. Popravdě nevěřila, že by uměl vařit, ale tohle jídlo ji ujistilo o opaku.* To jídlo se ti povedlo. *Zkusí mu složit poklonu a při další otázce se trochu zamyslí.* Asi nemám nic konkrétního, ale chtěla jsem se podívat do zverimexu na nějaká zvířátka. Co ty? Máš nějaké plány? *Optá se a pustí se opět do jídla.*